Florencie IV.

Anotace: Pokračování:o) Omlouvám se za chyby.

Na dvoře stál černý kočár, který určitě nebyl náš. Vstoupila jsem do domu, kde v salonku seděla bledá Agnes s matkou,která měla oči zarudlé pláčem. Otce jsem nikde neviděla.
,,Co se stalo?" zeptala jsem se, ale nikdo mi neodpovídal. Po chvíli vyšel z pracovny otec s nějakým černě oděným mužem. Byl stejně bledý jako Agnes a ve tváři se mu zračily starosti. S chladnou zdvořilostí se s mužem rozloučil a mlčky se vrátil do pracovny. Tohle je zlé. Pomyslela jsem si. Matka vstala a vešla za ním. Konečně jsem si mohla promluvit s Agnes.
,,Kdo to byl?" vyhrkla jsem.
,,Věřitel." odpověděla tiše a třásla se. Zbledla jsem.
,,Otec musí do dvou týdnů zaplatit alespoň polovinu dluhu nebo příjdete o dům, ale nemá peníze. Tohle matka nepřežije." zašeptala a rozplakala se. Má pravdu. Tohle matka nepřežije. Agnes se na mne zadívala.
,,Musíš si ho získat." řekla naléhavě. Obě jsme věděly koho tím myslí. Mlčky jsem přikývla.
,,On je naše jediná naděje Florencie." Nevěděla jsem, jak ji mám říct, že jsem naši jedinou naději před chvílí zničila. Musela jsem se tvářit dosti provinile, protože se mě zeptala, jestli se něco stalo.
,,Ne!" odpověděla jsem, ale do očí jsem se jí podívat nemohla. Matka chtěla zrušit účast na večeři u Rosenbaumových. Musela jsem zakročit, aby to nedělala. Tohle byla poslední šance, se Cavalcantimu omluvit a říct, že z toho co jsem řekla, jsem nemyslela nic vážně a doufat, že mi uvěří a nebo na to prostě zapomene a pak v neposlední řadě, požádá otce o mnou ruku. Ačkoli moje vyhlídky byly naprosto chabé.
Na večeři jsem si oblékla své oblíbené zelenobílé mušelínové šaty. Vlasy si jednoduše sepnula sponou. To vše jsem doplnila malým stříbrným medailonkem a krajkovými rukavičkami.
Když jsem byla připravená sešla jsem dolů do salonu. Agnes se na mě usmála a souhlasně přikývla.
Večeře začínala o šesté hodině a byla spojena s plesem. Přijeli jsme zároveň s Cavalcantim. Přišel se pozdravit s otcem a matkou. Mně pomohl z kočáru a nabídl mi rámě. Agnes nás spokojeně pozorovala.
,,Sluší vám to." řekl Cavalcanti pološeptem směrem ke mně. Mírně jsem se začervenala a usmála se. Pozoroval mne a mlčel. Počkal až otec s matkou odejdou.
,,Vypadáte ustaraně. Stalo se něco? ." zeptal se. Mlčela jsem. Vzal to jako souhlas.
,,Podle toho jak se tváříte to musí být vážné." řekl a naznačil mi, že mám jít za ním na zahradu. Když jsme byli o samotě, otázal se: ,,Tak co se děje?"
Chvíli jsem se rozmýšlela, jsetli mu to mám vůbec říct. Nakonec jsem zašeptala a zadívala se stranou:
,, U otce byl věřitel." Cavalcanti mlčel a soucitně mě chytil za ruku, hned na to ji zase pustil. Zdíval se do zahrady.
,,Popravdě jsem to tušil." řekl po chvíli. Překvapeně jsem se na něj zadívala.
,,Váš otec dluží velkou částku místní bance." vysvětlil.
,,Jak moc velkou?" Zeptala jsem se. Bylo na něm vidět, že mi odpovídá nerad.
,,Šestimístnou." Zalapala jsem po dechu a mlčela. Zhluboka se nadechl a obrátil se ke mně:
,,Řekněte, chcete, abych vašemu otci pomohl?" zeptal se na rovinu. Zadívala jsem se mu do tváře a mlčela. Přemýšlela jsem. Ovšem že jsem chtěla, aby mu pomohl,ale...
,,Řekněte! Chcete?" naléhal. Mírně jsem přikývla.
,,Ano,chci." Přikývl.
,,Dobrá." usmál se na mě a chtěl odejít.
,,Počkejte!" zastavila jsem ho. ,, Když mému otci skutečně pomůžete, tak.." Zarazil mě.
,,Nechci nic na oplátku... snad jen váš usměv." Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.
,,Na tohle otec nikdy nepřistoupí."
,,Tak se ho nebudeme ptát." řekl uličnicky.
,,Pak nemohu souhlasit s vaší velkorysou nabídkou. Mí rodiče neví, že o tomhle vím teda co se vás týče, tak to musí i zůstat. Jděte za otcem a držte se původní dohody s ním." Přikývl, ale mlčel. Když začala hrát hudba, zeptal se: ,,Smím prosit?" Souhlasila jsem.