Nebezpečné známosti 2 - Kapitola devátá

Anotace: Whaaaaaw...okey, takže asi...mmm po měsíci jsem tu :D Určitě jsem, ale nikomu nechyběla, nevadí, ale mám tu pro Vás novou kapitolu. Jsem zvědavá, jak na Vás bude působit. Není extra dlouhá, ale určitě si počtete :))) Přeji hezké čtení! :)

Nebezpečné známosti 2
Kapitola devátá - Judy


„Mohu ti nabídnout čaj, kávu nebo něco ostřejšího?“ zeptá se táta, když sedím, jak hromádka neštěstí na jeho oblíbeném křesle u krbu a pluji si jen ve svých myšlenkách.
„Amber!“ napomene mě polohlasem a já zvednu zrak na něj.
„Hm, co?“ otáži se zaskočeně, naprosto mimo.
„Vodka nebo whiskey?“ zeptá se přímo.
„Ani jedno tati, nedělej si starosti.“ odpovím a můj pohled se otočí k plamenům krbu, jak hrdě a pomalu plápolají se zvukem jiskření.
„Hááách Amber, víš co mě mrzí, možná více než to, že jsi teď ve stavu, v jakém jsi?“ řekne klidně, ale se zklamáním v hlase.
„Co?“ odpovím otázkou a pohlédnu opět na něj.
„V podstatě se skoro vůbec nevidíme, a ty přijdeš skoro pokaždé, když se něco závažného stane dceruško, co si o tom pak mám myslet?“ nadhodí táta a posadí se do druhého křesla.
„Já vím tati, promiň mi to. Víš moc dobře, že toho teď v poslední době bylo dost...každým dnem má Rachel porodit, v časopise nám končí letní sezóna, a jak tam není Rachel jde to všechno tak akorát do háje, s Jamesonem nám to doposud klapalo a teď tohle. Co je tak špatného na tom, že chci svatbu a děti?“
„Ale no tak Amber, nic na tom špatného není, jen není na to ještě čas? Měla by jsi třeba cestovat, užívat si života...neříkám že s rodinou to nejde, ale víš, jak to myslím...nechci, abys později litovala.“ řekne vážně táta a chytne mě pevně za ruku.
„Mohl mi aspoň říci, že nemůže mít děti.“ sýpnu jen tak do větru a zadívám se opět do plamenů. Co asi teď právě Jameson dělá?


Probudím se v hebkých a příjemných peřinách za divného zvuku. V hlavě mi šrotuje, co mi ten zvuk tak připomíná. Rozpoznám vyzvánění mého mobilu a tak, ještě zmačkaná z postele, vylítnu a začnu se hrabat v mých zavazadlech.
„Ha!“ vyhrknu, když ho chytnu do ruky a přijmu ihned hovor, aniž bych se podívala, kdo mi volá.
„Prosím?“ vyechnu napjatě.
„Amber?! Mákni do porodnice, Rachel začíná rodit!“ vyjekne na mě totálně vystrašený Aaron.
„Cože?! Oh,no, jasně...hned jsem tam!“ vyjeknu stejně vystrašeně jako on, ale zároveň se probudím k životu a začnu se ksichtit, jako sluníčko. Rychle se narvu do prvních kalhot, které mi padnou do ruky, modré tričko a obyčejnou černou mikinu, kabelka, klíče, mobil, peněženka...ok, už běžím Rachel!!!


Když dorazím taxíkem před nemocnici, hodím taxikáři pár dolarů a vystřelím z toho taxíku, jak drak. Běžím, běžím, celá nadšená, že jsem tetou, div to nenapálím do skleněných dveří a nějakého doktora. Doběhnu na recepci, s tím, že se optám, kde je porodnice.
„Heh...heh...plosímvaskdejeporodnice?“ vychrlím na recepční s kroužkem v nosu. Vypadá jako tele, které právě bylo vyflusnuto krávou na porážce.
„Cože?“ zeptá se znova ta recepční.
„Haaach bože, kde...je...tady...porodnice?“
„Oh, vy budete rodit, hned Vám zavolám někoho!“
„Co? Nééé...ježiši Kriste, moje švagrová rodí a chci jít za ní!“ vyjeknu na ni dotčeně, vypadám na to, že chci rodit nebo co. No, i když...paniky a zadýchání mám dost.
„Jo táááák....no,...žvejky žvejk, to půjdete támhlenc rovně, pak do prava, po schodech nahoru a přesunete se do sektoru G, kde je porodnice.“ řekne zpomaleně, že jsem se za tu dobu dokázala uklidnit a nabrat dech.
Vyběhnu, jak kůň na dostizích a pokouším se vstřebat, to co mi řekla. Vyběhnu schody a najednou uvidím na chodbě nervózně přešlapávat Aarona. Když uslyší stádo krav, otočí se a spatří mě.
„Aarone!“ vydechnu a pevně ho obejmu.
„Bože, jsem tak rád, že tu jsi...málem jsem se tu sežral za živa!“
„Jak je na tom Rachel?“ zeptám se ihned.
„Už je tam hodinu a furt nic, asi se naskytly nějaké komplikace.“ začne přivoválat to nejhorší Aaron a unaveně si sedne.
„Ale no tak, tak hrozný to určitě nebude.“ začnu ho konejšit hlazením po zádech a sama jsem nervózní, z toho, co se doopravdy děje.
O chvilku později doběhne Silar, naštěstí sám!
„Ahoj, tak co?“ zeptá se ihned Silar a opře se rukami o kolena, aby se vydýchal.
„Ještě nic nevíme, je tam už dlouho.“ odpovím mu, protože si všimnu, že na Aarona jde panika a je hodně nervózní.
„Hey kámo, nemusíš se bát, Rachel je silná ženská, ta to zvládne levou zadní.“ podpoří ihned Silar Aarona, protože si též všimne jeho stavu. Pak se posadí vedle mě a vše zase utichne.
„Kde je Jameson?“ zeptá se mě po chvíli Silar a podívá se na mě. Co teď říci?
„Ehm, musel si něco zařídit, možná o tom ani neví, protože já mu nevolala.“
„Já jsem mu volal, prý je též na cestě.“ řekne smutným hlasem Aaron a ihned, jak to Aaron dořekl, na to se objevil Jameson. Neupravený, s kruhy pod očima, s ledovým výrazem...nebyl to můj Jameson. A než něco Jameson, chtěl říci, otázkku na Rachel, objevil se z druhé strany doktor. Všichni se na ráz zvedneme a čekáme.

„Vy jste manžel paní Rachel?“ zeptá se doktor a nejde na něm poznat, zda to dopadlo dobře či špatně.
„Ano jsem, tak co?“ zeptá se Aaron s prosbou, aby to už ten doktor řekl. Pevně chytnu Aarona za ruku a též čekám.
„Gratuluji, máte holčičku a Vaše žena ji pojmenovala Judy.“ řekne snad tu nejhezčí větu, kterou jsem snad kdy slyšela. Ze všech z nás, opadne strach a nervozita a začneme se objímat, jak Teletubbies.
„Můžeme ji vidět?“ vyhrknu na doktora.
„Ano, ale jen na chvíli, jelikož je paní prvorodička, je dosti vyčerpaná.“ odpoví doktor a nadhodí mírný úsměv.
„Pojďte tedy za mnou.“ pokyne nám a my jdeme poslušně za ním. Vejdeme do takové divné místnosti, kde je několik modrých obleků, umyvadel a skříněk. Tady si prosím oblékněte tyto pláště a umyjte si ruce a vezměte si roušku, nechceme, abychom se nám do pokojů dostali nějací bacili.“ řekne vážně a každý to beze slov uděláme. Pak projdeme dlouhou chodbou, kde se už rozdělují pokoje. Pan doktor nám ukáže na pokoj číslo 19. Aaron zlehka zaklepe a vejde.
„Ahoooooj.“ řekne tiše Rachel, která září štěstím, ale zároveň ji pohlcuje únava. Všichni přistoupíme k jejímu lůžku a nahlížíme na ten malý uzlíček roztomilosti, který drží v náručí.
„Páni, já jsem tetou!“ vyhrknu, ale dávám si záležet, tak abych nevzbudila malou.
„Pane Bože, ta je krásná.“ utrousí Aaron dojetím a kouká na své dvě milované ženy. Ještě si chvilku povídáme, ale pak nás doktor vyžene s tím, že si Rachel musí odpočinout.
Když vyjdeme na chodbu, všichni jsme nadšení.
„Nepůjdeme to oslavit? Zajít si třeba na oběd?“ opáčí s návrhem Silar a mě přijde celkem ucházející.
„Já bych šla!“ usměji se a Aaron kývne též hlavou, že by zašel, pak se Silar otočí na svého bratra a zeptá se jeho.
„Já nejdu, mám ještě nějakou práci, ale...chtěl bych si promluvit s Amber, tak jestli na ni počkáte venku.“ oznámí jim Jameson s vážnou tváří.
„Okey.“ pokrčí rameny Silar, zadívá se chvilkově na mě, ale pak se otočí k Aaronovi, chytne ho za ramena a začne mu vykládat, jak velký je teď táta. Když zajdou za roh, pohlédnu na Jamesona. I když právě teď vypadá strhaně a unaveně, stále je to muž, kterého miluji a myslím, že bych byla schopna obětovat i pár věcí-jako jsou děti, ale po dnešní zážitku.
„Chtěl jsem si s tebou promluvit, o tom co se stalo včera.“ začne Jameson a přistoupí ke mně blíž. Tak moc bych ho chtěla políbit, pohladit po tváři a říci, že to bude dobrý.
„Poslouchám.“ nadhodím a podívám se mu do očí.
„Nevím, jak začít....ehm....Já tě miluju, jo miluji tě a dokázal bych s tebou žít, jenže bych nedokázal žít s tím, že jsem ti sebral šanci mít svoji rodinu a hlavně děti. Viděl jsem, jak ses culila, když jsi viděla malou Rachel a v tu chvíli jsem si uvědomil, že tohle ti nemohu udělat, na to tě opravdu miluji. Dokážeš si představit, že by jsi nikdy neměla dítě...malou holčičku ži chlapce, které by nesl tvé příjmení, či stejné jméno a mělo vlastnosti po tobě?“
„Ale vždyť existuje i jiná možnost Jamesone, jak mít děti.“ skočím mu do toho.
„Amber...tady nejde o to, že já je nemůžu mít, ale já je ani nechci. Dříve jsem si to přál, mít svou vlastní rodinu...ale to bylo s Kate, s moji manželkou, která zemřela při havárii a s ní odešlo všechno další.“ řekne zklíčeně a chytne mě za ramena.
„Takhle to nemůžeš říct...“ utrousím a začnou mi padat slzy z tváří.
„Promiň mi to.“ hlesne Jameson, líbne mě na čelo a pak se pomalými kroky vydá pryč, daleko ode mě. Zůstanu tam sama. Zůstávám Sama.

„Hey...Thomasová!“ ozve se Silar na konci chodby. Otřu si rychle slzy do rukávu a podívám se na něj.
„Mákni!“ uculí se a zajde zase za roh. Musím se vzpamatovat a dát se do kupy. Nemohu tento radostný den zkazit Aaronovi. Naberu nemocniční vzduch do plic a rozejdu se za další etapou mého života.