Nebezpečné známosti 2 - Kapitola dvacátá

Anotace: Tak jo, jubilejní kapitola, jen pro Vás, mé čtenáře! :) Historie se opakuje!!! Přeji hezké čtení! ;)

Btw: Omlouvám se, že dlouho nic nepřibylo, ale je to z mnoha důvodů. Ten první je, že jsem teď měla státní maturity a psala ho v horečkách, protože mám angínu. To je ten druhý důvod, když jste na takových sra*kách, jako jsou antibiotika, tak vám nejde nic, ale dnes mi je už lépe, tak jsem sepsala kousek mého díla :) No a ten třetí důvod je, že mi opět upadla kvantita čtivosti. Já vím, na tom nezáleží. Má být kvalita před kvantitou, ale jestli je to tak i s mými Nebezpečnými známostmi? :D
Také prosím omluvte mé chyby a nedostatky, jsem vymydlená po událostech za posledních pár dní! :)
Prosím o Vaše názory a komentáře. Přeji hezké čtení! ;)



Nebezpečné známosti 2
Kapitola dvacátá – Sail of death



S panem velkým Lukem jsem se musela smířit a taky, že smířila. Ihned další den jsme „spolu“ vyrazili na nákupy. Já se táhla v davu a on mě pronásledoval a hlídal mě z patnácti metrové vzdálenosti opodál. Kdyby mě chtěl někdo zastřelit, tak myslím, že pan Lucky Luke Jamesonovi bude prd platný. Mě obvzlášť. Nedalo mi to a zastavila jsem se u vchodu jednoho krámu s botami a počkala až ke mně přijde. Díval se na mě, za těmi svými černými brýlemi a tvářil se, jako kdyby na něj padla největší tíha světa.
„Když budeš takhle daleko ode mě, tak mě moc neochráníš.“ obořím se na něj a jsem velice zvědavá co řekne.
„Myslel jsem, že by vám to mohlo vadit, kdybych byl hned za vámi.“ promluví svým odstrašujícím hlasem.
„Jo vadilo, ale stále je to lepší, než aby jste byl několik metrů opodál a mohlo se něco stát.“ odpovím mu, otočím se a vejdu do obchodu provoněnou novou obuví. Na objednávku koupím patery nové boty na focení jarního kalendáře Woku a pak se rozejdu dál po hlavní nákupní třídě. Samozřejmě Lucky Luke mi všechno nosí. Jo, už vím, jak se cítí celebrity!
„Teď ještě potřebuji na severní třídu vyzvednout hodinky a náušnice, takže bychom si měli odchytnout taxi.“ zmíním se, když nakouknu do svého diáře, co mám ještě na starost a zařizování. Luke jako na povel přejde ke krajnici a pískne na projíždějící taxi. Taxikář přibrzdí u chodníku a já s uznalým kývnutím nastoupím. Luke se nasáčkuje ihned vedle mě a myslím, že s jeho výškou není ani možné, aby se tam dostal, ale jelikož je to Lucky Luke...nacpal se tam.
„Na Severní, prosím.“ řeknu taxikáři arabské národnosti a ten to jen odkývne a rozjede se do kolony projíždějících aut.
„Až vyzvednu ty šperky, dám ti to a odvezeš mi to k Jamesonovi, jo?“ udělám si z Luka poskoka.
„A co vy?“ odpoví vychytralou otázkou.
„Mám rande. U toho nemusíš být.“ odseknu mu.
„To nepřichází v úvahu. Mám jasně nakázáno být neustále s vámi.“ zas ten jeho tvrďácký přístup.
„I kdybych šla čůrat na záchod? Půjdeš za mnou až ke kabince?“ rýpnu si do něj.
„Klidně.“ odpoví.
„Ale to je narušování lidské svobody a práv.“
„Nezkoušejte to na mě, Amber.“ sykne výhružně a podívá se na mě skrz brýle. Je fakt, že z něj jde respekt. Hm, super, viditelně dneska mám po randeti!

„Áááách pitoma kólona, kólona pred námi!“ začne nadávat Arab z poloviny arabsky a poloviny anglicky, takže mu defakto není nic rozumět. Ale jelikož je Severní ulice ještě daleko, klidně si těch pár minut déle počkám.
„To nevadí, počkáme si.“ uklidním jeho nadávající vous, i Bin Ládin by mu ho mohl závidět, jak ho měl dlouhý. Vous!
„Já mit pak malo penez.“ rozhodí rukama tak daleko, jak mu to šířka taxíku dovolí.
„Nebojte, dáme vám dost peněz, když nás z této kolony dostanete!“ pustím se do vysvětlování a zdůrazňování jednotlivého slova, ale myslím, že stačilo říct VÍCE PENĚZ, aby se rozjel. Opravdu vyjel z kolony, otočil se v protisměru, div to nenapálil do hydrantu a pelášil na silnici, která vede k dálnici, i touto cestou se dostaneme k našemu cíli.


Avšak...když sjedeme z dálnice, abychom mohli najet zpět na hlavní silnici, ocitneme se na křižovatce a v DALŠÍ koloně.
„Hááách, Bože. Kdyby nebylo na chodnících tolik sněhu a taková zima, šla bych pěšky.“ postěžuji si, protože mě to opravdu štve. Hold, toto je dopravní špička.
„Estě chvíííli.“ začne to okecávat a mávat do zpětného zrcátka Arab. Opřu se jen do sedačky, protože toto cestování po celé Atlantě mě vážně nebaví. Nahlédnu z okénka ven na projíždějící auta, které mají v jejich pruhu volno. Najednou si všimnu silnice, která navazuje právě na druhý pruh a po ní se řítí černá dodávka. Je ještě daleko, ale zničehonic dostanu blbý pocit. Zamrazí mě na zádech a srdce zvýší oprátky bití.
„Luku?“ ceknu a nespustím oči z auta, které se ve velké rychlosti řítí na nás.
„Co?“ zeptá se a podívá se na mě. Všimne si na co se dívám.
„Neřítí se ta obrněná dodávka na nás, že ne?“ utrousím nejistě.
„Musíme okamžitě vystoupit!“ vyhrkne Luke a otevře dveře ze své strany. Arab začne zmatkovat, protože neví co se děje. Luke mě čapne za ruku a vytáhne z auta zrovna, když ten černý transport nabourá neuvěřitelnou rychlostí do taxíka. Z obrněným černým vozem to nic neudělá, ale žlutý taxík tlačí před sebou ještě několik metrů a je pěkně zdemolovaný. Chudák Arab!
„Utíkej!“ vyhrkne Luke, když je demolice taxíku těsně za námi. Na to auto zastaví a z něj vystoupí několik chlapů v černém a s kuklami. Je mi úplně jasné kdo to je a proto začnu utíkat, jak o život. Zaběhneme do malého parku, který se skládá především z malých smrků. Takže se není kam schovat.
„Amber, utíkej a neohlížej se!“ okřikne mě Luke utíkajích mi po boku. Sám se ohlédne a na jeho „Kurva“ usuzuji, že naše situace nebude moc dobrá.
„Kličkuj, hlavně kličkuj!“ poradí mi.
„Jak mám ve sněhu kličkovat!“ seřvu ho.
„Mají zbraně, takže kličkuj!“ zvýší na mě hlas a to mi dá turbo u zadku a pokusím se hopsat ve sněhu, jak největší trotl, ale je poznat že nás to zpomaluje.
„Támhle je silnice!“ vyhrknu a ukážu prstem na projíždějící auta. Někdo nám z nich určitě pomůže! Pak ozve se první výstřel a jeho kulka nás mine. Naštěstí.
„Sakra!“ ucedím a cítím, jak se mi v botách máčí ponožky, ale prostě běžím! Špatně, ale běžím! Doběhneme k silnici a pokusíme se stopnout nějaké auta, ale všechna nás pokud objedou, vytroubí a nebo sprostě vyfakují.
„Kašli na to, utíkej dál!“ zavelí Luke a vydáme se po krajnici s pronásledovateli v patách. Ozve se další výstřel a další a opět minou, do mantinelů.
„Už nemůžu!“ syknu a vyderou se mi slzy napovrch, nejen ze strachu, ale také z té zimy a náročného utíkání, před někým kdo vás chce zabít.
„Ser na to Amber!“ zavelí, jak správný mariňák! Trochu mě to nakopne a běžím dál, jenže po dalším výstřelu, se skácí Luke k zemi a začne řvát a nadávat bolestí. Zastavím se a vrátím se k němu. V té rychlosti se ještě podívám na vzdálenost mezi námi a jimi a usoudím, že máme ještě šanci na útěk. Když se podívám na Lukovu prosakující nohavici krví, usuzuji, že to není moc dobré.
„Amber, utíkej...oni chtějí tebe, chtějí hlavně tebe a mě se potřebují zbavit. Byl jsem tu pro tvou ochranu a udělal jsem pro to vše, vezmi si tohle.“ ucedí a z pasu vytáhne zbraň, podobnou co mi tenkrát dával Jameson.
„Ne.“ utrousím se slzami v očích.
„Tak sakra běž!“ zakřičí. Otočí se na záda v neuvěřitelných bolestech, z druhého pouzdra vytáhne druhou zbraň a teprve teď po nich začne střílet, aby mi získal nějaký ten čas. Rozeběhnu se co mi vůle dá a míjím zabržděná auta, která se bojí projet, mezi tou přestřelkou, která se odehrává mezi Lukem a hordou kumpánů Malowskiho alias plešouna. Zastavím se u jednoho rodinného auta, kde v autě sedí matka a na zadních sedačkách má dvě děti. Násilně otevřu dveře u volantu.
„Dejte mi váš mobil!“ vyhrknu na ni. Ona strachem vykřikne a není schopna pohybu, jak v mé ruce vidí zbraň.
„Nechci vám ublížit, ale dejte mi ten mobil!“ popoháním ji, protože už neslyším střelbu. Z kabelky vytáhne mobil a vrazí mi ho do ruky. Nechám rodinku být a utíkám dál. Ještě se ohlédnu a stále je nevidím. Trochu zpomalím a začnu na telefonu vymačkávat číslo policie. Dám si mobil k uchu a čekám až začne vyzvánět, ale najednou se přede mnou objeví tři zakuklení chlápci a zaterasí mi cestu. Rozeběhnu se doprava, ale to už mě zezadu polapí jeden z dalších. Začnu křičet, řvát, kousat a kopat a vím, že mě vidí lidi z aut i náhodně kolemjdoucí, ale nikdo z nich mi nechce pomoct. Je mi to prd platné. Najednou ucítím prudkou bolest v zátylku a spadnu omámená na zem. Už zase!