Duše v zrcadle - 15. Co bude dál

Duše v zrcadle - 15. Co bude dál

Anotace: Remus přijde Lindu vyzvednout, aby ji dostal na chvíli z domu. Všichni o ni mají starost a neradi ji nechávají doma samotnou. Tahle kapitolka je taková oddechová, hezké čtení přeje Margot.

15.  Co bude dál

 

Probudila ji rána a podivné světlo, zmateně se posadila na sedačce. Poslední dobou se jí to stávalo často, že usínala při sledování televize. Koukla na hodiny - bylo teprve něco po jedenácté hodině.

Další zablýsknutí, a následovala rána. Linda vypla televizi a šla zavřít okno. Neměla bouřku ráda a ta dnešní byla pořádná. Venku pršelo, déšť téměř vodorovně sekal do oken a proudy vody se valily podél domu. Vítr vál tak silně, že některé slabší stromy ohýbal až k zemi. Pozorovala oknem tu spoušť a po těle jí přeběhl mráz. Najednou leknutím uskočila o krok zpět a vykřikla. Zděšeně se chytila za srdce. Až pak si uvědomila, že do okna narazila jen větev stromu. Raději od něho odstoupila.

Ne, opravdu nesnášela bouřku a obzvlášť v noci!

Přehodila si přes ramena svetr a rozsvítila si v kuchyni - nemělo cenu jít do ložnice, určitě by neusnula. Uvařila si čaj, stále si nezvykla v domácnosti používat hůlku, a hřála si o horký hrnek ruce. Po těle se jí rozlévalo příjemné teplo, zavřela na chvilku oči a snažila se nevnímat blesky a následné hromy z venku.

Byl to už týden, co unikla o vlásek Darnellovi a mluvila se svým mužem, a téměř tři týdny co zemřel Sirius. Tolik jí chyběl… jeho přítomnost, starostlivost, přátelství - jeho láska. Možná ho nemilovala tak, jako on miloval ji - tak jak by si zasloužil - přesto chtěla udělat všechno proto, aby byl šťastný. A teď je pryč, nikdy se nevrátí a ona neví, co má dělat, jak se vyrovnat s jeho ztrátou.

Linda cítila, jak se jí stahuje hrdlo a v očích pálí slzy. Třesoucí se rukou vzala hrnek a napila se čaje, nechtěla znovu plakat. Vzpomínky bolely a braly sílu, ale bylo to lepší než stav, ve kterém byla ty dva týdny po jeho smrti, kdy se snažila uzavřít sama do sebe a utéct před bolestí... tak jako kdysi.

 

Oblohu proťal blesk a osvítil pokoj v domě, zanedlouho se ozvala ohlušující rána. Linda se zachvěla, připadalo jí, jakoby se venku rozpoutalo peklo.

Nevolností se jí stáhl žaludek, uvědomila si, že od oběda nic nejedla. Vstala, aby si udělala alespoň tousty se sýrem, jedno z mála jídel, které je schopná sníst. Stále neměla chuť k jídlu, jenže tělo ignorovalo, co cítí. Žádalo si své, potřebovalo fungovat a nabrat sílu - živit dítě, které v sobě nosila.

Dotkla se dlaní břicha, ještě ho necítila, přesto ho něžně hladila. Poslední dobou to dělala často… hlavně, když myslela na Siriuse. Vždyť to malé bylo jediné, co jí po něm zůstalo. Linda si smutně povzdechla, to ji trápilo ze všeho nejvíc. Nemohla si odpustit, že mu neřekla o dítěti. Možná, že kdyby to věděl, rozhodl by se jinak.

To hrozné slovo „kdyby“, jak dokáže člověka ztýrat a zničit!

Potřásla hlavou, nechtěla na to myslet, žádné „kdyby“ není. V první řadě se musí vzpamatovat, nesmí dopustit, aby se ocitla znovu nad propastí nicoty, nesmí se zase zbláznit. Věděla, jak málo chybělo, aby tam sklouzla. Vždyť není sama, má přece přátele: Remuse, Tonksovou, Weasleyovi… Snapea.

Vzpomínala na Severuse, na jejich poslední setkání. Bylo zvláštní, jaké rozporuplné pocity v ní tento muž od první chvíle vyvolával. Nevyznala se v něm, někdy z něho cítila tolik lidskosti a jindy jen čirý chlad. Ublížil jí, to co řekl, ji ranilo, ale pomohlo to. Stáhnul ji zpět z okraje té propasti, mohla plakat a ulevit tak svému bolavému nitru.

 

Opět noční oblohu pročísl blesk a dunivý hrom zahřměl tichým domem. Tohle byla opravdu zvláštní noc. Jindy by byla schoulená v posteli pod přikrývkou a bála by se. Dnes tu seděla u chladnoucího čaje a blesky v ní vyvolávaly vzpomínky na lidi, na kterých jí záleželo.

 

Často vzpomínala i na Harryho, několikrát se mu pokoušela napsat dopis, ale pokaždé ho zmuchlala a zahodila. Co napsat? Věděla, že trpí, vždyť jeho naděje mít jednou domov pohasla v okamžik, kdy jeho kmotr zemřel. Připadalo jí nespravedlivé, že se Siriusem strávila o tolik času víc než on.

Lindě se vybavila kresba, kterou vytvořila tu noc - šťastná rodina. Neubránila se vzlyknutí. Všechno bylo pryč, přesto chtěla Harrymu pomoct, podpořit ho... alespoň trochu. Kolikrát ji napadlo, zda ví o dítěti, že mu po Siriusovi přece jen něco zůstalo, a jestli ho to těší nebo ne.

S Remusem o tom nemluvila. Občas se na ni přišel podívat, stejně tak Tonksová, aby jí vyřídili pozdravy od ostatních a popovídat si. Linda dobře věděla, že ji chodí pravidelně kontrolovat, pravděpodobně i na popud Molly, jestli je v pořádku. Dělali si o ni starosti, což vzhledem k tomu, že Darnell byl stále někde venku a čekal na svoji příležitost, bylo pochopitelné. Ve svém domě byla v bezpečí, a navíc nijak netoužila po něčí přítomnosti. Ostatní to respektovali, snažili se jí dopřát soukromí a čas překonat tu nejhorší bolest. A ona se snažila, opravdu se snažila, vzchopit. Hlavně kvůli dítěti, musí se o něho postarat, Sirius by jí nikdy neodpustil, že to vzdala.

Podívala se na hodiny - byla téměř půlnoc. Bouře venku neustávala… ba naopak, zdálo se, že je ještě blíž. Dopila již studený čaj, Molly poslala nějaké bylinky na potlačení nevolnosti podporující chuť k jídlu. Zimomřivě se zachumlala do svetru. Pocítila na sobě únavu, chtěla toho využít a pokusit se usnout.

Zhasla v kuchyni světlo a vyšla schody do své ložnice. Když míjela velké zrcadlo u dveří, blesk ozářil místnost a ona zahlédla svůj odraz. Zaváhala, už několik týdnů se do žádného nepodívala, nechtěla se vidět, nemohla. Nakonec rozsvítila a pátravě na sebe pohlédla. Neubránila se úšklebku.

Co čekala, že uvidí? Odraz své duše, která si prošla peklem a byla poznamenaná tolika jizvami?

Ne, nic takového. Její tvář byla dokonale hladká, bez jediné vrásky. Snad jen oči, ty jediné říkaly pravdu, byly skutečné. S nechutí se dívala na svůj odraz v zrcadle. To přece nemohla být ona, byla to lež. Nemohla být tak „dokonalá“ -  ne, když se uvnitř celá rozpadala na kousky. Proč mohla všechno přežít, proč jen měla tu moc? Je to trest?

Ne, já vím, takhle nesmím přemýšlet!

V myšlenkách se vrátila k dítěti. Prohlédla si svou postavu, pod tenkou košilí se rýsovalo bříško, přiložila na něj dlaně, jakoby ho chtěla obejmout.

Ty jsi teď můj život a já ti slibuji, že tě nikdy neopustím, že udělám vše proto, abych tě ochránila.

Zhasla světlo a lehla si do postele, ještě než usnula hlubokým spánkem, vybavila se jí tvář Thomase. Usměvavá a šťastná tvář, jako z toho snu o vánocích – kdy ji žádal, aby byla šťastná.

Jak mám být šťastná, Thomasi?

Linda si v polospánku povzdechla, to jí v tuto chvíli připadalo nemožné... pak usnula.

 

* * *

Severus se právě vracel od Brumbála. Byl ho informovat o poslední schůzce Smrtijedů. Pán zla jim oznámil, že bude nějakou dobu na cestách, což znamenalo, že prozatím nedojde k žádným větším útokům.

Když mu řekl všechno, co věděl, chystal se k odchodu, ale starý pán si očividně chtěl popovídat. Nakonec ho u sebe zdržel přes hodinu a půl. Třetí šálek čaje už poměrně netrpělivým gestem odmítl a zdůraznil, že musí jít.

„Severusi, jak je na tom Linda,“ zeptal se ho ještě Brumbál, než se stačil zvednout z křesla.

„Zvládne to,“ odpověděl chladně a považoval tohle téma za uzavřené.

Ne tak pan ředitel, pozorně se na něho podíval a mírně přimhouřil oči.

„Ale no tak... musí to být pro ni těžké,“ začal a nepřestával zkoumat svého kolegu.

Ten se tvářil stále stejně chladně a nezúčastněně. Nehodlal se o ní bavit, pro něho tohle skončilo. Ať se stará Lupin nebo kdokoliv jiný z Řádu, on má svých starostí dost.

„Když jsem ji viděl naposledy, byla v pořádku. Pokud zůstane tam kde je, Darnell se k ní nedostane,“

odvětil suše a zvedl se k odchodu.

„Měl jsem za to, že jste přátelé, Severusi,“ poznamenal ještě potichu Brumbál.

Snape se k němu opět otočil, a i když se snažil, jeho hlas zněl podrážděně.

„Nevím, co vás k tomu vedlo a je mi to srdečně jedno. Grayová je dospělá žena a zvládne svůj život i bez mého přičinění. Takže když dovolíte, rád bych už odešel!“

„Jistě, jen ještě... říkáš, že Lucius má plán?“

„Ano.“

„Dobře. Pro jednou by mohl prospět i naší straně,“ poznamenal spíš už pro sebe Brumbál a Snapea konečně propustil.

Tentokrát si cestu hradem do svého sklepení vychutnával. Byl konec školního roku a všichni studenti odjeli domů. Na chodbách byl klid a jeho čekaly dva měsíce, kdy se nebude muset dívat do tupých obličejů a rozčilovat se nad jejich idiotskými mozky. Cestou si přehrával rozhovor s Luciusem, který spolu měli před několika dny. Po nezdařilém útoku na ministerstvu na tom nebyl nejlépe. Pán zla zuřil a dal Malfoyovi svou zlost náležitě ochutnat. Několikrát ho byl navštívit, aby mu předal lektvary. Bylo to spíš na popud Temného pána, než z jeho osobní iniciativy, zřejmě nechtěl o svého letitého služebníka přijít.

 

„Vypadáš už o hodně líp, Luciusi,“ poznamenal uznale, když ho viděl sedět u krbu se skleničkou whisky v ruce. Byl tam sám, Narcisa odešla někam s Belatrix.

„Tvoje lektvary jsou vážně zázrak.“ Ukázal rukou na druhé křeslo, aby se posadil. „Dáš si taky?“ pozval přítele na skleničku.

Severus si sedl, ale whisky odmítl. Neměl chuť s ním popíjet jako za starých časů, obzvlášť v tomto domě ne.

„Je kvalitní, vážně si nedáš?... Dřív jsi dobrým pitím nepohrdl,“ připomněl s ironickým úsměškem a šedýma očima ho doslova propaloval.

„Nepřišel jsem kvůli whisky,“ utrousil chladně a jistý si svým uměním zabránit vpádu kohokoliv do své mysli, mu pohled sebevědomě oplácel. „Myslel jsem, že mi něco chceš!“

„Ano, chci s tebou mluvit o Darnellovi,“ přiznal Lucius a upil ze své sklenice.

„Poslouchám,“ pobídl ho Snape a pohodlně se opřel v křesle.

„Víš, něco jsem si ověřoval a zjistil jsem zajímavé věci,“ začal a nepřestával upřeně pozorovat muže před sebou. „Hlavně o té jeho posedlosti... ta žena má zajímavou minulost.“

Severus zpozorněl a čekal, co mu hodlá prozradit.

„Víš, že pochází z rodiny Lutzů? Byla to jedna z nejpřednějších a nejbohatších rodin. Vlastnili několik sídel v různých státech,“ na chvíli se odmlčel, aby se znovu napil. Pak pokračoval: „Jenže děti se jim jaksi nevyvedly. Dcera se sice vdala dobře, ale její muž zradil Pána zla, a ten celou jejich rodinu vyhladil. A syn... ten si vzal mudlovskou šmejdku. Věděl jsi to?“ Lucius ho pozoroval se zvláštním výrazem ve tváři.

Samozřejmě, že to nevěděl. Nestaral se o její minulost, nechtěl se o ni starat vůbec, snažil se zapomenout, že vůbec existuje.

„Měl bych?“ oplatil mu otázkou.

„Já jen, že jsem měl takový pocit, že by tě to mohlo zajímat.“

„Nechápu, kam tím míříš!“

Malfoy se usmál. „Samozřejmě… nic jiného jsem ani nečekal. Tebe ženy nezajímají,“ poznamenal a v očích se mu objevil posměch. Než však mohl Snape jakkoliv zareagovat, opět promluvil: „Ale vraťme se k Darnellovi. Zjistil jsem, že ještě někdo pátrá po tom zmetkovi a upřímně mě zarazila shoda jmen. Jistý Philipp Gray mu jde po krku stejně houževnatě, jako lidi z Fénixova řádu.“ Natáhl se pro lahev a znovu si nalil. „Pochybuju o tom, že by to byl její bratr,“ dodal pak.

„Je to její manžel, to jsem věděl.“

„Vida... přece tě to zajímá?“

Opět nabídl Severusovi pití a tentokrát neodmítl, čímž si vysloužil další ušklíbnutí - ignoroval to.

„Proč ses tak angažoval pro tenhle případ?“ zeptal se Luciuse přímo.

„Budeš se divit, ale i já opovrhuju takovým odpadem, jako je Darnell, a měl jsem pocit, že i ty usiluješ o to, aby zmizel z tohohle světa.“

„Máš plán, jak ho konečně dostat?“ rýpl si do něho Snape a pohrdlivý úšklebek mu vrátil.

„Darnell ví o Grayovi… ví, že po něm jde, a navíc to jeho soukromé dostaveníčko u Munga mu jaksi neprospělo ani u Pána zla. Takže jsem se rozhodl nechat všechnu práci na jejím manželovi, díky němu chytím Darnella... A že si ho vychutnám, to mi věř.“

Snape jen pozvedl obočí. „To je plán? Obětovat Graye?“

„Nejen to,“ usmál se Lucius, „vím, co má Darnell v úmyslu, ale když dovolíš, nechám si to pro sebe. Nejsi jediný, kdo pozorně sleduje okolí a všímá si i nejmenších detailů, Severusi.“

Ten po jeho slovech naráz vypil obsah skleničky a tvrdě ji postavil na stolek vedle sebe.

„Každopádně bys měl být úspěšný. Nerad bych tě zase dával dohromady,“ pronesl sarkasticky a zvedl se k odchodu.

„Severusi,“ ozval se ještě Lucius.

 Zastavil se v půli cesty a otočil k němu hlavu.

„Kdysi jsme bývali přátelé,“ připomněl mu Malfoy a opět ho propaloval šedýma očima.

„Ano... bývali!“ odpověděl chladně a odešel.

 

Ano, kdysi byli dobří přátelé. Snape, stejně tak jako ostatní, k němu vzhlížel už na škole v Bradavicích. Lucius byl o pět let starší, uměl se chovat, jednat s lidmi, a druzí ho následovali. Měl v sobě předpoklady být vůdce. Velmi brzy si všiml, že je Severus velice nadaný na svůj věk a zajímá se o černou magii, vzal ho pod svá ochranná křídla a nabídl mu přátelství. Malfoy se odjakživa choval arogantně a povýšeně, zakládal si na rodinném jméně a nesnášel každého s nečistou krví, sám byl na své čistokrevné předky hrdý. I přesto ho ostatní brali, dokázal se o svou kolej postarat. Když byl problém, vyřešil ho - dokázal být přítelem. Dnes si u něho už nebyl jistý ničím, nemohl tvrdit, že ho dobře zná.

 

Zamyšleně kráčel chodbou, nechápal, co tím rozhovorem Lucius sledoval. Mohl mít tušení, že někde hluboko v sobě mu na té ženě záleží? To nemohl připustit, nesměl znát jedinou jeho slabost, nevěřil mu, už ne. Někde během let přátelství nahradila přetvářka. Vešel do svých komnat, shodil ze sebe plášť a spěšně rozepínal i kabátec. Potřeboval si dát horkou sprchu, cítil se ze všeho unavený a nejvíc se těšil na klidný večer u krbu s knihou v ruce. Venku byla obloha potažená černými mraky a v dálce začínalo hřmít.

Jak on miloval bouřku.

 

* * *

Linda se pustila do uklízení domu, potřebovala se nějak odreagovat a zaměstnat svou mysl. Zase ji trápily sny, nejprve to byly jen takové zmatené útržky událostí za poslední týdny, pak se obraz vyjasnil a sen se stal noční můrou.

 

Ocitla se tváří v tvář Darnellovi, hleděla zblízka do jeho šílených očí a četla v nich rozsudek své smrti. Byl tak skutečný, že téměř cítila jeho dech na své kůži a dotek rukou na těle. Najednou se mu v ruce objevila ostrá dýka, kterou prudce vrazil do jejího břicha.

 

Probudila se s výkřikem a dlaněmi si pevně chránila břicho. Když pochopila, že je dítě v pořádku a byl to jen další hrozný sen, otřela si dlaní zpocené čelo a úlevou zavzlykala.

„Bože, kdy už tohle skončí,“ zašeptala a pomalu vstala z postele.

 

Proto teď klečela u svého psacího stolu a probírala se horou papírů, starých spisů a jiných nashromážděných zbytečností. Pomáhalo to, už se jí téměř podařilo dnešní sen vytěsnit z hlavy. Nechtěla myslet na to, že ten šílenec je stále venku a pochybovala o tom, že by ji nechal na pokoji.

Byla tak zabraná do třídění toho nepořádku, že přeslechla prásknutí dole v obývacím pokoji. Návštěvníka zaregistrovala až na schodišti, kdy uslyšela své jméno. Lekla se a vstala tak rychle, že se praštila o šuplík od stolu. Otevřela dveře a tak jak byla, stále v noční košili, se objevila na schodišti.

„Ahoj, Remusi, co tady děláš? Stalo se něco?“ zeptala se překvapená, že ho vidí.

Ten byl zase zaskočený, že se před ním zjevila jen v lehké noční košili a sklopil zrak. Nepřišlo mu příliš vhodné na ni zírat.

„Ahoj, ehm... nic se nestalo,“ odpověděl rozpačitě a prohlížel si špičky svých bot.

Lindě to došlo a zrudla, cítila, jak jí hoří tváře. „Promiň, jen na sebe něco hodím. Počkej na mě dole, hned přijdu.“

Rychle zalezla zpátky do ložnice, aby se převlékla a trochu upravila. Tušila, jaký je na ni pohled, zůstala tak, jak vylezla z postele. S jejím šatníkem to také nebyla žádná sláva, nejraději nosila kalhoty a ty už díky rostoucímu bříšku nemohla použít. Jediné dvě věci kromě tepláků, byly plesové šaty a sukně, co měla na sobě o vánocích. Tiše si povzdechla. Je načase pořídit si vhodné oblečení na dalších několik měsíců.

Vzala za vděk sukní, šaty se rozhodně pro všední den nehodily. Měla neklamný pocit, že z těch by Remus také nebyl moc v pohodě, přece jen nebyl zvyklý na mudlovské oblečení.

Sukně měla vysoký pas a naštěstí se dala povolit díky šněrování. K tomu si vzala bílou halenu tentokrát bez šněrovačky. Koukla na sebe do zrcadla, připadala si, jakoby se vrátila v čase tak do 19. století. Vzpomněla si, jak se v tom líbila Siriusovi, ale rychle se vzpamatovala, teď nechtěla být smutná. Ještě sáhla po rukavičkách od Tonksové, sice si už pomalu zvykla na odporné znamení, ale nechtěla jím vzbuzovat pozornost.

Když za ním konečně sešla dolů, našla ho před knihovnou, jak listuje v jedné knize. Na tu vzdálenost neodhadla, co je to za knihu, ale podle jeho šokovaného výrazu to nebylo nic pěkného ke čtení. Pomalu k němu došla a nahlédla mu přes rameno.

„To je strašná kniha,“ řekl a znechuceně ji zavřel.

Linda si přečetla název: Továrna na smrt. To si skutečně nevybral dobře, pro někoho kdo nezná tenhle svět, to musí být něco nepochopitelného.

„Ano, je to strašné, ale bohužel pravdivé,“ odpověděla a vzala mu knihu z ruky, aby ji vložila zpět do knihovny. Nechápavě se na ni podíval.

„Je to součást mudlovské historie,“ vysvětlila mu. „Druhá světová válka byla hrozná... ostatně, jako každá válka,“ dodala smutně a očima přejela hřbety knih, které o této části mudlovských dějin vypovídaly.

„To jsou všechny tvé knihy takové?“ zeptal se ještě trochu otřesený tím, co viděl. Zřejmě nečekal, že by ji mohlo zajímat něco takového.

„Ne, to ne... ale je pravda, že jsou převážně naučné a týkají se historie. Tím tě ale nebudu zatěžovat, proto jsi určitě nepřišel,“ dodala a usmála se na něho.

Remus konečně odtrhl zrak od knihovny a pohlédl na Lindu.

„Vypadáš už líp. Jsem rád, že tě vidím s úsměvem,“ řekl potěšeně a také se usmál.

„Dáš si něco… třeba k pití?“ zeptala se a namířila si to do kuchyně pro nějaké pohoštění.

„Vlastně jsem si přišel pro tebe,“ řekl tajemně.

„Pro mě?“ nechápala Linda a zarazila se.

„Jsi tu pořád zavřená a tak nás napadlo - vlastně to napadlo Molly - že tě mám přivést k nim. Dělá si o tebe starosti, jak to tu sama zvládáš a taky by tě ráda viděla,“ vysvětlil důvod své návštěvy.

Linda na něho chvíli zaraženě zírala.

„Bude tam i Tonksová,“ dodal, když stále mlčela.

„Já... totiž, překvapili jste mě. Nebylo by pro všechny lepší, kdybych nevycházela z domu?“ promluvila po chvíli ticha.

„Ne, nebylo! Musíš občas ven, nemůžeš být pořád sama. A o ně se neboj, můžeme se přemístit přímo odtud až k nim,“ řekl rozhodně. Přistoupil těsně k ní a vzal z rukou hrnky, které stále držela.

Linda se znovu usmála.

„Dobře, taky je ráda uvidím.“

„No vidíš. Teď, když dovolíš, trochu tě přidržím, nerad bych, abys upadla, kdyby ti přemístění dělalo potíže,“ upozornil ji a jemně chytil kolem pasu.

Než se nadála, stáli před zvláštním domem. Remus měl pravdu, byla ráda, že ji drží. Musela si na pár vteřin opřít čelo o jeho rameno, točila se jí hlava a žaludek se trochu bouřil. Nikdy neměla ráda přemisťování, ale co byla těhotná, bylo to ještě horší.

To už zaslechla přátelský hlas Molly, která je přišla přivítat.

„To jsem ráda, že jsi přišla... vítej u nás v Doupěti,“ vzala ji kolem ramen mateřsky a hned je vedla do domu.

Linda si ho zběžně prohlédla, byl nezvykle vysoký a tak nějak celý pokřivený, v jejich světě by nevydržel stát ani dva dny. Uvědomila si, že se stále řadí mezi mudly, prožila mezi nimi tolik let, že jejich svět přijala za svůj, musela se tomu usmát.

Když vešli do domu, zasněně se rozhlédla. Jestli jí z venku připadal trochu směšný, s vnitřkem se to nedalo srovnat. Měl několik pater a byl zařízený různorodým nábytkem. Stěny byly plné obrázků a fotografií, byl neskutečně barevný a přeplácaný, přesto kouzelný... byl to domov. Linda se tu okamžitě cítila příjemně.

Ze snění ji vytrhla Tonksová, která ji objala a nadšeně přivítala.

„Bála jsem se, že tě Remus nepřemluví,“ řekla, když Lindu konečně pustila.

„Nedalo mu to moc práce,“ usmála se na ni a vešla do prostorné místnosti, která byla z větší části kuchyně a jídelna.

„Ahoj, děvče, to jsem rád, že tě vidím,“ přivítal ji Arthur a společně zasedli ke stolu.

Linda si sedla naproti Ginny, viděly se vlastně jen jednou na vánoce u Siriuse, přesto se na sebe přátelsky usmály. Všimla si, že Tonksová sedí vedle Remuse, to děvče to nevzdávalo, byla za to ráda. On si zasloužil někoho, kdo by ho miloval.

„Děkuju, že jste mě pozvali,“ řekla směrem k Arthurovi a Molly.

„Ale jdi, chtěli jsme to udělat už dávno, ale nevěděli jsme... mysleli jsme, že... zkrátka, že potřebuješ být sama,“ řekla Molly. „Ale teď jsi tady,“ pohladila ji po rameni, „doufám, že se u nás trochu rozveselíš.“

Ta se na ni vděčně podívala. „Určitě. Jsem s vámi ráda.“

Paní Weasleyová si dojetím odkašlala. „Zatím si povídejte a já připravím nějakou svačinu,“ dodala, očividně nadšená, že může někoho hostit.

„Kde jsou ostatní,“ zeptala se Linda Arthura a rozhlédla se po místnosti.

„Bill je někde s Fleur,“ začal a jí neušlo pohrdlivé ušklíbnutí na Ginnyně tváři. „Fred s Georgem si po tom svém výstupu v Bradavicích zařizují krámek na Příčné ulici a Ron je tam s nimi,“ pokračoval.

„Výstupu? Jakým?“ zajímala se a Arthur s Ginny jí vše ochotně vyprávěli.

Linda toho moc o té Umbridgeové nevěděla, ale z vyprávění pochopila, že to byla pěkná mrcha a to, co provedli chlapci, ji pobavilo.

Ne tak Molly, protože se na manžela zamračila. Očividně jim ještě neodpustila, že nedokončili studium.

„A co Harry, jak to snáší?“ zeptala se po chvíli, když vyslechla, co se stalo na ministerstvu a potom. Uvědomila si, že o tom s nikým ještě nemluvila, že ani pořádně nevěděla, jak Sirius zemřel. I teď se všichni zarazili a čekali na její reakci. Viděla jim ve tváři, že je mrzí, že o tom začali. Pokusila se usmát, nechtěla pokazit tak dobrou náladu.

„Není na tom moc dobře,“ promluvila Ginny, „měl ho moc rád.“

„Já vím, ráda bych mu napsala. Měla jsem to udělat hned, ale nějak jsem neměla odvahu,“ promluvila Linda provinile.

„To je dobrý nápad, bude určitě rád. Jen to pošli normální poštou, ti jeho příbuzní jsou divní, nesnášejí všechno z našeho světa,“ řekl Arthur a zakroutil hlavou, když si vzpomněl na nerudného pana Dursleye.

„Budu na to pamatovat,“ řekla s úsměvem a vzala si od Arthura adresu.

Molly přinesla na stůl pohoštění a přisedla si k nim. Linda si nalila vychlazenou šťávu z ovoce a vzala si koláč. Dobře si všimla, jak na ni dává Molly pozor, zda bude jíst. Musela se nad její starostlivostí usmát, ale nebylo to nepříjemné, připomnělo to doby strávené se Siriusem.

Koláč byl výborný, ostatně jako vše, co prošlo rukama paní hostitelky. Když se natáhla pro další, Molly ji odměnila spokojeným úsměvem.

 

Bylo to krásné odpoledne, dokonce i počasí jim přálo, a tak se mohla s Tonksovou projít trochu po zahradě. Tahle dívka byla tak plná elánu, života a ztřeštěných nápadů, že působila na její duši přímo blahodárně. Příjemně si povídaly o všem možném, co Lindu zajímalo, přece jen byla delší dobu mimo, a tak měly o čem mluvit.

„A co Remus?“ zeptala se dívky, po chvilce mlčení. „Už si uvědomil, co k němu cítíš?“ dodala a sedla si do trávy pod stromem.

Tonksová pokrčila rameny, sedla si vedle ní, utrhla list trávy a zamyšleně jím protáčela v prstech.

„Musel by být slepý, aby si nevšiml, ale obávám se, že víc, jak vřelé přátelství mi nenabídne,“ řekla a podívala se na Lindu.

Ta ji chápavě pohladila po paži. „Musíš být trpělivá, určitě to pro něho není tak jednoznačné, myslím, že bojuje sám se sebou,“ snažila se dívku povzbudit. Všimla si, jak ožila.

„Myslíš?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„Myslím.“

„Pořád je nosíš?“ změnila najednou téma a ukázala na rukavičky, které Lindě darovala.

„Doma už většinou ne, pomalu si zvykám, ale takhle... Není na ni hezký pohled a přitahovala by zbytečně pozornost,“ odpověděla a také se zadívala na skrytou dlaň.

 

Později se k nim připojila Ginny s Molly a probraly všechno možné. Samozřejmě, že se hovor stočil i k jejímu těhotenství. Linda si uvědomila, že je to poprvé, kdy vlastně mluví s někým jiným o svém dítěti a o tom, jaké to bude dál.

„Víš, co to bude?“ zeptala se Tonksová.

„Ne, nechám se překvapit,“ odpověděla Linda.

„Těšíš se?“ vyhrkla Ginny a potom se trochu zarazila, když do ní Molly dloubla loktem.

Linda chvilku zaváhala, ta otázka ji zaskočila.

Těší se vůbec?

Takhle o tom ještě nepřemýšlela, přitom ho za několik měsíců bude držet v náruči, dívat se do jeho drobného obličeje.

Bude se podobat svému otci?

Přála si to, chtěla mít navždy uchovanou Siriusovu podobu v tomto dítěti. Tolik jí chyběl.

V očích ji začaly pálit slzy.

„Vlastně... já nevím,“ promluvila zamyšleně, „bolí mě, že on... že ho nikdy neuvidí, nepochová si ho... že o něm neví!“ Hlas se zlomil a slzy stekly po tvářích. „Promiňte, nechtěla jsem... to ty hormony.“ Snažila se nerozplakat úplně a rychle si setřela hřbetem ruky slzy.

„To nic, víme, jak je to pro tebe těžké. Všem nám chybí, ale pamatuj, že nejsi sama... pomůžeme ti,“ konejšila Lindu Molly a Tonksová ji chytla pevně za ruku.

„Děkuju,“ zašeptala vděčně.

 

Nakonec zůstala i na večeři, bylo to po dlouhé době nejhezčí odpoledne, které prožila. Vděčila za to svým přátelům. Remus měl pravdu, potřebovala z domu, zjistit, že není sama, že se nemusí bát.

Se všemi se srdečně rozloučila slibem, že je brzy opět navštíví. Ještě stihla mrknout na Tonksovou, aby to nevzdávala. Ta jí oplatila úsměvem.

„Připravena?“ zeptal se Remus, když ji zase jemně chytil kolem pasu a chystal se je přemístit.

„Ano.“

 

Stáli v jejím obývacím pokoji, tentokrát se cítila o trochu jistější a mohla se Remuse pustit hned.

„Děkuju ti, že jsi mě vzal do Doupěte,“ promluvila a vděčně na něho pohlédla. Měla pocit, že má ještě něco na srdci, to se jí hodilo, také s ním chtěla mluvit.

„Neposadíme se?“ zeptala se, když se neměl k odchodu.

Přikývl a oba se usadili na sedačce. Najednou Lindě připadal nesvůj, jakoby ho něco trápilo.

„Ráda bych s tebou o něčem mluvila,“ řekla po chvíli, když mlčel.

„Jistě, jen do toho,“ pousmál se.

„Víš, všiml sis, že Tonksová k tobě cítí víc, než jen přátelství?“ zeptala se narovinu.

Jeho úsměv zmizel z tváře, tenhle rozhovor očividně nečekal. Odvrátil od Lindy pohled a zadíval se někam před sebe.

„Samozřejmě. Nejsem hlupák, Lindo, ale k čemu by bylo nad tím vůbec uvažovat. Jsem, co jsem, a to se nikdy nezmění!“ řekl chraplavým hlasem a stále se díval jen před sebe.

Linda ho jemně vzala za paži, aby ho tak donutila na ni pohlédnout.

„Remusi, jsi především člověk... dobrý člověk.“

„Promiň, nechci se o tom bavit,“ řekl mírně.

„Miluje tě,“ zkusila to ještě.

„Je mladá přejde ji to,“ odpověděl a opět se zadíval před sebe.

„Myslím, že nepřejde.“

„Lindo, jsem pro ni starý, chudý a... Myslíš, že jsem nad tím nepřemýšlel? Nemám jí ani co nabídnout!“

„Ona tě chce takového, jaký jsi, Remusi,“ nevzdala to i když viděla, že pro dnešek s ním nehne.

„Nechme toho, tohle nikam nevede. Já jsem se už rozhodl, zůstanu sám a nikdo s tím nic neudělá,“ řekl sice mírným, ale rozhodným tónem.

„Doufám, že jednou změníš názor,“ dodala ještě a pohladila ho přátelsky po zádech.

To gesto ho překvapilo, podíval se jí do očí. Měl tuhle zvláštní ženu rád, byla pro něho jako sestra, kterou nikdy neměl. Připadalo mu, že se může se vším svěřit, že u ní najde pokaždé útěchu. A teď ho mrzelo, že ji musí znovu ranit, že je to pokaždé on, kdo jí, i když nechtíc, ublíží.

„Lindo, původně jsem ti chtěl něco dát,“ začal trochu nejistě.

„Dát? A co?“ usmála se na něho překvapeně.

„Nosím to u sebe celou dobu, ale bál jsem se dát ti ho dřív. Nebyla jsi na tom dobře a další rozrušení by ti ublížilo,“ pokračoval a z kapsy vyndal malou krabičku, kterou Lindě třesoucí rukou podával.

Nejdřív nechápala, vzala si ji od něho a otevřela. Zůstala mlčky zírat na prstýnek v krabičce.

„Patřil Siriho matce, byl to zásnubní prsten od jeho otce,“ vysvětlil, když stále nic neříkala.

„Já to nechápu... proč ty?“ zašeptala a stále zírala na kroužek z bílého zlata.

„Dal mi ho ten den… prý pro jistotu. Smál se, doopravdy nevěřil, že se už nevrátí,“ řekl tiše a zoufale se díval na Lindu, nebyl si jistý, jak moc ji ranil.

Už podruhé dnes nedokázala zadržet slzy, vyndala prstýnek z krabičky a sevřela ho v dlani.

„Remusi, tolik mi chybí,“ zaštkala a byla ráda, že ji pevně objal.

„Já vím, mě taky,“ zašeptal.

 

 

 

 

 

 

 

Autor Margot35, 28.05.2012
Přečteno 255x
Tipy 10
Poslední tipující: Darwin, nerozhodná holka v mezidobí bez majáku, katkas, eleasiva, Lenullinka, kourek
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Sirius byl moje nejoblíbenější postava :) ;) jinak povídka super, moc se mi líbí, jsem zvědavá jak to bude dál a jak to skloubíš s tím "původním" příběhem :)

28.05.2012 23:04:25 | misulevals

Děkuju ti za komentář. Siriuse jsem měla taky ráda a jeho smrt mě mrzela v originále hodně. Jinak povídka nás provede ještě několika zvraty, ale snažím se držet kánonu :-).

29.05.2012 06:52:56 | nepřihlášený komentátor

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí