Duše v zrcadle - 26. Severus

Anotace: Tak je tu další kapitola, jen doufám, že se vám bude líbit. Přeji příjemné čtení a snad jsem nezklamala vaše očekávání.

26. Severus

Severusovi bylo konečně dovoleno odejít. Po celou dobu, kdy musel být po Voldemortově boku na Malfoy Manor, si nepřál nic jiného. Netoužil po ničem jiném než zavřít za sebou dveře svého domu, tiše zírat do prázdna a na nic nemyslet. Ano, nechtěl myslet, nechtěl nic cítit, toužil po otupělosti a k tomu potřeboval být sám a láhev dobré skotské, kterou měl schovanou pro zvláštní příležitosti. Ušklíbl se, zvláštní příležitosti – bolest mu sevřela nitro.
Jakmile byl za branou panství, přemístil se před svůj dům. Zrušil ochranná kouzla a vešel dovnitř. Ani se neobtěžoval s jejich obnovou, strhl si z tváře nenáviděnou masku a mrštil s ní o podlahu. Odhodil i plášť a unaveně se zhroutil do křesla. Nebylo to ještě ani dvacet čtyři hodin co zabil Brumbála. Člověka, který jediný Severuse dobře znal, věřil mu, pomohl mu najít znovu sám sebe - člověka, jenž byl jeho přítel. Sevřel ruku v pěst.

Jak s tím teď měl žít?

To, co v sobě tak dlouho potlačoval, rostlo… rozpínalo se do každého koutku těla a otravovalo mu duši. Zavřel oči a soustředil se pouze na svůj dech, musel zůstat klidný. Nepomáhalo to, hlavou mu vířily obrazy minulé noci, nedokázal to zastavit, neměl nad tím kontrolu.
Znovu se viděl na Astronomické věži s namířenou hůlkou proti napůl zhroucenému starci.
„Severusi, prosím...“ Slyšel v hlavě jeho hlas. Brumbál ho prosil o svou smrt, v tu chvíli ho nenáviděl. Nechtěl to udělat, přesto chladně vyřkl ta dvě slova a ruka se mu nezachvěla, když vyslal smrtící kletbu.
Neviděl, jak jeho bezvládné tělo přepadlo přes zábradlí, popadl vyděšeného Draca a spěchal pryč. Byla otázka času, kdy někdo zjistí, co se na věži odehrálo. Musel tu chvíli využít k tomu, aby zmizel z hradu a stáhl z boje ostatní Smrtijedy, nechtěl, aby byla prolita další krev. V životě by ho nenapadlo, že narazí na ni. V první chvíli si myslel, že sní, když se před ním zjevila a radostně mu běžela vstříc. Na okamžik ho to ochromilo, nechápal, kde se tam vzala – co tam dělá. Uplynulo tolik měsíců od doby, kdy ji viděl naposledy. Rychle se však vzpamatoval a spatřil, jak její radostný výraz vystřídal nechápavý úžas, když na ni namířil hůlkou a vyslal odrážecí kouzlo. Nechtěl jí ublížit, ale musel ji odstranit z cesty. Kdyby to neudělal on, byl by to udělal někdo jiný, a jistě horším způsobem. Pomyslel na Belatrix nebo Šedohřbeta, jež mu byli v patách. Linda byla zraněná, kdyby ta zrůda zavětřila její krev... Představa, že by z ní pil, že by na ní ukojil svou touhu po krvi a lidském mase, mu sevřela vnitřnosti.
Otevřel oči, aby to zastavil - aby zmizel obraz ženy, kterou ztratil. Prudce vstal z křesla, přešel k baru, vyndal láhev skotské a nalil si skleničku. Uvědomil si jak se mu rozčilením a zlostí chvěje ruka. Útrpně se nad sebou usmál.

Jemu se přece nikdy netřesou ruce!

Obrátil ji do sebe a znovu si nalil, chtěl co nejrychleji umlčet v sobě ten protivný vnitřní hlas a bolestivé myšlenky. Mohl si to dovolit, věděl, že ho teď několik dní Pán zla nepovolá. Přesto se nedokázal ubránit otázkám.
Byla Linda v pořádku? Nenávidí ho jako všichni ostatní?
Proklíná den, kdy ho potkala? Jak se dívá na syna, který nese jméno vraha?
Pevně semknul rty k sobě, postavil už podruhé vyprázdněnou sklenku na stůl a opřel se o jeho desku.
Proč tam musela být?!
Probouzela se v něm zlost a drala se na povrch. Na nikom z nich mu nezáleželo, byla mu lhostejná jejich nenávist, šlo mu jen o ni. A právě do jejích očí musel hledět a vidět v nich bolest nad jeho zradou - ze všech lidí to musela být právě ona.
To ji nemohl Lupin zadržet?!
Pak se uchechtl. Ne, právě on ji vzal s sebou!
Našel si někoho, proti komu mohl obrátit svůj vztek. Chtělo se mu řvát, pocítil touhu někoho praštit, něco rozbít, zničit... potřeboval se opít a hodně. Znovu si nalil.
„Jste spokojený, Brumbále?!“ štěkl do ticha. „Vaše přání mi vzalo jediného člověka, na kterém mi záleželo!“ Vypil naráz obsah sklenky. Vzal lahev a přesunul se ke krbu. Očima přelétl regály knih, jeho bohatství… jeho lásku, která mu zbyla. Zastavil se pohledem na jedné z nich.
Lily...
Tolik let mu byla tou jedinou, nikdy by ho nenapadlo, že by mohl něco podobného cítit k jiné ženě. Sáhl po schránce a sedl si do křesla. Nerozhodně na ni hleděl, od doby kdy mu do života vnikla Linda, ji neotevřel. I teď se cítil provinile, jakoby zradil její památku. Položil knihu na stolek a raději si nalil skotskou. Zatímco pomalu upíjel ze sklenky, vzpomínal na dobu, kdy mu byla přítelem, kdy spolu trávili každý volný čas. Byla pro něho světlem v temnotě – byla láskou jeho života. Jak to bylo dávno, a přesto ho její smrt nepřebolela, nedokázal si odpustit. Vyprázdnil další sklenku a znovu se zahleděl na schránku na stolku. Přimhouřil oči, věděl, že mu to jen přitíží, ale měl potřebu drásat svoje nitro ještě víc. Působilo mu zvláštní rozkoš živit v sobě nenávist k vlastní osobě, pomáhalo to přehlušit bolest. Natáhl se pro ni a po kratičkém zaváhání otevřel. Pohled na usmívající se dívku s rezavými vlasy mu sevřel srdce. Vyndal fotografii, jež byla navrchu, a něžně po ní přejel prsty, aby pohladil tu milovanou tvář. Mimoděk se zahleděl na jiný obrázek ženy, na ten, který vzal o vánocích v Lindině domě. Obě miloval a obě ztratil. Odložil fotku Lily a probíral se věcmi, které mu po ní zůstaly. Bylo tam několik dopisů a kytička fialek, kterou mu dala a ochránila kouzlem, aby nikdy neuvadla. Přivoněl k ní, dávno už ztratila svou vůni, přesto se mu vybavila vzpomínka:

Byl krásný den a procházeli se po pozemcích kolem školy. Lily stále pobíhala kolem něho a trhala různé kvítí, které pak třídila a vázala do kytiček. V tomhle byla stále jako malá dívenka. Okouzleně ji pozoroval, pohybovala se s takovou lehkostí, že mu připadala jako víla a její dlouhé vlasy ve slunci zářily jako oheň. Jedna ze vzácných chvil v Bradavicích, kdy byli spolu sami. Tenkrát nevěděl, že byla poslední, kdy byli ještě přátelé.
„Vezmi si ji, Seve,“ řekla, když mu jednu z nich s úsměvem podávala, „jsou to první letošní, přinesou ti štěstí, uvidíš.“ V tu chvíli si přál zastavit čas.

Z hrdla mu unikl povzdech, odložil věci na stolek k fotografii a zapil to další dávkou skotské.
Opustila ho Lily, opustil ho Brumbál, opustí ho i Linda. Měl by si to přát, doufat, že už ji nikdy neuvidí, že ho nevyhledá, protože pravdu jí říct nemohl. Musel by ji od sebe odehnat, znovu jí ublížit... dokázat jí, že není dobrý člověk. Když ho bude nenávidět, udrží ji to v bezpečí, daleko od něho.
Vypil další sklenku, pohlédl na láhev - byla v ní sotva půlka.
„No vida, začíná mi být lépe,“ ušklíbl se a vstal. Mírně se s ním zhoupla místnost, přesto si znovu dolil skotskou a stoupl si ke krbu. I když mu nebylo chladno, zapálil v něm oheň. Pohled do plamenů krotil jeho zlost a zbavoval jej nežádoucích myšlenek.
....

Linda stála před Severusovým domem. Byla příliš rozčilená, než aby tam vtrhla rovnou. Musela se na chvíli zastavit, aby zkrotila svůj dech a splašené srdce.
Co když tam není? Možná je mezi svými a společně s nimi oslavuje?
Ne! To je šílenství, nemohla se v něm přece tak splést!
Nerozhodně popošla ke dveřím a váhavě vzala za kliku. Překvapením vydechla, když se otevřely a nic nebránilo vstupu do domu. Vešla dovnitř a rozhlédla se. Stál nehnutě u krbu, otočený zády k ní, dlaní se opíral o římsu a díval se do plamenů. Snad ji ani nezaregistroval. Lindě v tu chvíli připadal jako socha vytesaná z kamene. Bolest ji zasáhla jako rána bičem. Přibouchla za sebou dveře a o několik kroků se k němu přiblížila.
Severus se nemusel otáčet, věděl, kdo za ním stojí. Tu zvláštní vůni, která ji provázela, by rozpoznal snad mezi všemi. Nemohl uvěřit, že za ním přišla, na okamžik ho zahřál pocit vděčnosti – dokud nezaslechl rozčilený a obviňující hlas.
„Proč!“
Zavřel oči a pevně sevřel římsu krbu. Ne, tohle je jen další trest, bude muset čelit ženě, kterou miluje a kterou ztratil, protože dodržel slib.
„Běž pryč!“ řekl, aniž by se k ní otočil.
„Ne!“ odsekla. „Neodejdu, dokud nebudu znát pravdu!“
„Pravdu...“ vysmál se jí a dopil ze sklenky zbytek skotské.
„Přestaň s tím, neignoruj mě,“ okřikla ho, „já to musím vědět, Severusi, musím vědět, že nejsi vrah.“
To slovo se mu vpálilo do srdce jako cejch, prudce se k ní otočil. Oči mu horečnatě plály, najednou pocítil nespravedlnost, křivdu – nechtěl, aby ho nazývala vrahem, nesměla ho tolik nenávidět.
„Běž pryč,“ zopakoval ochraptěle, „prosím.“
„Ne,“ trvala na svém.
Severus přimhouřil oči. „Běž, nechci ti ublížit.“
Očima sjela ke sklence v jeho ruce a na téměř prázdnou láhev od skotské. Pak se pohledem vrátila k jeho tváři, pochopila, že byl dost opilý, ale opravdu by jí dokázal ublížit?
„Neodejdu,“ řekla pevným hlasem. „Musím vědět, že jsem tě neztratila.“
Severus se opět útrpně ušklíbl. „Neztratila,“ řekl studeně, „protože jsi mě nikdy neměla. A teď můžeš jít!“ ukázal rukou ke dveřím. Pak trochu nejistým krokem došel k baru a nalil si plnou skleničku, neodhadl míru a přelil.
„Sakra,“ zaklel a utřel si politou ruku do košile.
Linda ho pozorovala se smíšenými pocity. Něco jí říkalo, aby poslechla a nechala to tak, tělo se však odmítalo pohnout z místa.
„Bez odpovědí neodejdu!“ zopakovala svou podmínku pevným hlasem.
Zaslechla jen posměšné uchechtnutí.
„Vím, že nemám šanci dostat se ti do hlavy, na to jsi příliš schopný, ale nedáváš mi jinou možnost jak zjistit pravdu!“
Otočil se čelem k ní. „Myslíš, že když jsem opilý tak se ti tu sesypu a všechno řeknu?! Nejsi snad až tak naivní,“ utrousil a napil se.
„Ne, to opravdu nejsem,“ pronesla tiše Linda a odhodlaným krokem došla až k němu. Věděla, že to k čemu se chystá, není správné. Neměla by někomu takhle vtrhnout do soukromí, znát jeho sebemenší tajemství, všechny pocity, ale ona odmítala přijmout skutečnost, že je Severus vrah a zrádce. Ne, to nemohla! Muselo v tom být něco jiného, něco co jí uniklo, vždyť toho pro ni tolik udělal!
Překvapeně na ni hleděl, v první chvíli neměl ani tušení co chce udělat. Dokonce si na okamžik myslel, že ho obejme. Díky vypitému alkoholu byly jeho reakce zpomalené, a on nebyl schopný rychle zareagovat, když ho přitiskla ke zdi a roztrhla mu košili. Teprve když přiložila svoji dlaň na jeho nahou hruď, pochopil. Upřel na ni zlostný pohled. Zaskočila ho, nečekal, že použije svoji schopnost proti němu. Byl jako zmrazený tou neznámou silou, která ho držela v její moci. Nebyl schopný sebemenšího pohybu, nemohl jí v tom zabránit. Probouzela se v něm potlačovaná zlost a nenávist, tohle od ní byla rána pod pás. Věděl, že by to měl zastavit, ale nešlo to… cítil, že prohrává. Jeho chabá obrana se bortila pod náporem Lindiny touhy prodrat se do tajných zákoutí jeho duše. Přestal se bránit, vzdal se, nikdy nic podobného necítil, nemohl to ovládat. Zavřel oči a podvolil se. Pak už jen vnímal horkou dlaň – jako by se propalovala do jeho prsou a dál, až do srdce. Propadal se spolu s ní do vířivých obrazů svého života.

Linda se snažila být co nejohleduplnější k jeho minulosti a zbytečně neotvírat staré rány. Jen zběžně zahlédla jeho dětství a dospívání. Bylo tam tolik bolesti, ponížení a nenávisti, že jí samé z toho bolelo srdce. Pak bolest vystřídal jiný cit – láska. Viděla dívku s rusými vlasy a zelenýma očima. Ten cit byl tak silný, že ji to zaskočilo… tolik tu dívku miloval. Napadlo ji, že už tu tvář někde viděla. Najednou ji zasáhla neuvěřitelná bolest, viděla zhrouceného Severuse jak svírá v náruči mladou ženu. Uvědomila si, že je to ta dívka a že je mrtvá. Jeho nenávist smísená s žalem nad její ztrátou a touha zemřít, Lindu zasáhla příliš hluboko. Rychle opustila bolestné vzpomínky a pátrala dál po důkazech jeho neviny. Jen útržkovitě vnímala obrazy z pozdějších let. Když nastoupil jako profesor v Bradavicích, léta strávená přetvářkou a skrýváním se pod maskou netečnosti, lhostejnosti a pohrdání. I ona znala tu masku, bylo jen pár okamžiků, kdy ho srdce zradilo a dovolilo jí zahlédnout skutečného Severuse. Ani jednou však nenarazila na něco, co by vysvětlovalo jeho čin na Astronomické věži. Nechápala to. Brumbál mu celou tu dobu opravdu věřil. Zato si moc dobře uvědomovala něco jiného. Cit, který celé ty roky Severuse doprovázel. Bolest nad ztrátou milované ženy ani po letech nezmizela, nezapomněl na ni. Nádherné zelené oči mu nedopřály klid a pronásledovaly ho pokaždé, když viděl Harryho… jejího syna, pro kterého se obětovala. Linda zaúpěla bolestí.

Severus miloval Harryho matku.

Bylo toho na ni moc, chtěla to vzdát a propustit ho ze své moci, když v té citové bouři konečně našla co hledala. Nenávist k sobě samému za smrt Brumbála. Pronikla ještě hlouběji, tyhle vzpomínky si chránil víc než jiné. A pak pochopila, bylo to domluvené, Brumbál umíral a prosil Severuse o důstojnou smrt! Nikdy neměl v úmyslu zavraždit svého přítele na rozkaz Voldemorta, ale pomohl tak starému muži odejít ze světa dle jeho přání. A teď nevěděl, jak žít s pocitem, že zabil člověka, který jediný mu byl přítelem. Už nemohla, polevila v soustředění a pomalu opouštěla jeho rozdrásané nitro. Chvěla se rozrušením a vyčerpáním, když pod dlaní cítila pouze zběsilý tlukot srdce.

Jakmile ucítil, že je sám sebou, vzepřel se a Lindu od sebe odstrčil. Přerývaně dýchal a jeho pohled byl doslova zuřivý. Sklenka, kterou měl stále v ruce zapraskala a roztříštila se mu v dlani, když zuřivě sevřel pěst.
„Severusi!“ vyjekla Linda, jakmile zahlédla krev.
Zvuk jejího hlasu ho probral. Nepatrně se pohnul a rozevřel ruku, aby se podíval na ránu. Měl ji pořezanou a některé kusy střepů uvízly poměrně hluboko. Pohled na valící se krev a fyzická bolest ho uklidňovala, srdce mu přestávalo zběsile bít a dech dostával pod kontrolu.
„Kdo ti dal právo,“ zachraptěl a opět na ni pohlédl, „tohle jsi neměla dělat!“
„Severusi... tvoje ruka,“ zkusila to znovu a o krok se přiblížila, aby mu pomohla ošetřit ránu.
Trhl sebou jako by ho uštkla.
„Máš co jsi chtěla, teď odejdi!“ odmítl ji hrubě, hlas mu zledovatěl. Konečně se pohnul od zdi, ke které ho ještě před okamžikem tiskla a bezohledně se vloupala do jeho nitra.
Linda stála jako omráčená, ještě se nevzpamatovala z toho, co právě prožila. Dívala se jak odchází do kuchyně, aby si ošetřil zraněnou ruku. Věděla, že je naštvaný – hodně naštvaný, vyhodil ji - ale nedokázala se pohnout z místa. Srovnávala si v hlavě odpovědi na své otázky, které právě získala. Už věděla, že není vrah a zrádce, ale narůstal v ní pocit, že udělala chybu, strašnou chybu. Pokořila ho, viděla něco co neměla - co nikdo neměl vidět. Vybavila se jí tvář mladé ženy, Harryho matky, a přistihla se, že žárlí.
Miloval ji... i po těch letech ji nepřestal milovat!

Z kuchyně se ozývala jen tekoucí voda a cinkání skla o dřez. Horečnatě přemýšlela co má dělat. Nemůže přece odejít a nechat to mezi nimi takhle nedokončené. Snesla by jeho výčitky a zlost, než chlad a lhostejnost. Rozhlédla se po pokoji, strávila tu více děsivých chvil než těch hezkých, přesto se jí nechtělo odejít. Pohledem utkvěla na stolku vedle jeho křesla. Ležela na něm schránka, do které tenkrát nahlédla. Váhavě přišla blíž. Zahlédla fotografii dívky z jeho vzpomínek.
Tak proto jí připadala ta tvář známá.
Prsty se dotkla kytičky fialek a dopisů, co ležely kolem. Do očí jí vstoupily slzy.
Jak si mohla myslet, že by ji miloval?!
Pak si všimla ještě jednoho zarámovaného obrázku, byl jí povědomý. Vzala ho do ruky a otočila k sobě. Překvapeně na něj hleděla.
Kde se tu vzal?
Vyrušily ji kroky.
„Radím ti, odejdi a nepokoušej moji trpělivost!“
Stála k němu zády, z chladného hlasu jí přeběhl mráz po zádech. Otočila se, byl jen pár kroků od ní, opíral se o rám dveří a propaloval ji pohledem.
„Omlouvám se,“ promluvila sevřeným hlasem.
„Myslíš, že stačí říct: omlouvám se, a všechno bude zase v pořádku?!“ vyjel na ni.
Podívala se stranou. „Ne, ale jsme přece přátelé.“
Dvěma ráznými kroky překonal vzdálenost mezi nimi a bolestivě ji uchopil za ramena.
„Přátelé?!“ vyštěkl posměšně. „Vzpamatuj se, Lindo, vykradla jsi moji duši, a přesto jsi nic nepochopila? Nemůžu být tvůj přítel, když...“ zmlkl, jen na ni upřeně hleděl.
Stále ji pevně držel a nevědomky zarýval prsty do ramen, až sykla bolestí. To ho probralo.
„Neumíš si představit, jak moc se musím ovládat, abych se držel zpátky, abych ti neublížil.“
To, že byla stále tady, ho opět rozdráždilo, její vinou měl nitro jako v plamenech! Než přišla, úspěšně utápěl svou bolest ve skotské, našel trochu klidu a zapomnění, a ona mu vtrhla do domu a všechno v něm zase probudila. Toužil ji nenávidět, ale nešlo to – nebyl toho vůči ní schopen. Přitiskl ji na zeď, role se teď otočily. Tyčil se nad ní jako skála a stejně tak ji i drtil.
„Severusi, to bolí.“
„Neměla jsi tu se mnou zůstávat, varoval jsem tě!“ Byl nebezpečně blízko, uvědomoval si to - tu tenkou hranici mezi nimi, to jak málo stačilo, aby se přestal ovládat. Povolil stisk, ale neodtáhl se. Dívala se mu do tváře, v očích měla slzy, prosila ho.
„Nedívej se na mě takhle!“ sykl rozzuřeně a odvrátil pohled.
„Odpusť… neodháněj mě od sebe,“ žádala ho a položila dlaň na jeho zraněnou ruku, která opět krvácela jak drtivě svíral její rameno.
Neucukl, dotyk chladné dlaně mu dělal dobře. Opět se jí zadíval do očí. Vše se v něm bouřilo, nepamatoval si, kdy naposledy cítil takový zmatek jako v tu chvíli. On se snažil přece jen zapomenout. Jenže její přítomnost mu to nedovolovala. Sklouzl dlaněmi na její paže a přitiskl se ještě blíž. Jeho tělo zareagovalo okamžitě, ve vší té zlosti, nenávisti a bolesti rostla touha - zuřivá touha po obyčejném uspokojení těla. Možná, kdyby nebyl tak opilý odolal by, ale takhle... byla příliš blízko, a tak oddaná a žádoucí!

Linda postřehla změnu jeho postoje, v očích se mu stále zračil hněv, ale také jistý úmysl. To k čemu se odhodlal, ji zaskočilo. Kolikrát na něho v noci myslela, kolikrát toužila po jeho náruči, ale ne takhle – takhle to nechtěla!
„Severusi,“ oslovila ho a pokusila se vyprostit z jeho sevření. Držel ji však pevně.
Pohledem sklouzl na své ruce, které téměř drtily její útlé paže. Někde hluboko cítil, že ji musí pustit a nechat odejít, ale nemohl si pomoct. Od včerejší noci prožíval noční můru, dal by všechno, aby se z ní mohl probudit, aby našel chvilku klidu. A pak přišla… bezohledně si vzala, po čem toužila. Tak proč by nemohl on? Nejdřív chtěl, aby odešla, ale teď kdy ho po srdci zradilo i tělo si uvědomil, že právě ona ho může na chvíli osvobodit. Nikdy nepocítil tak spalující vášeň a touhu. Přejel dlaní po jejích ňadrech a postupoval víš po krku, kde měla rudou jizvu, až do vlasů. Pevně je sevřel prsty a donutil ji tak mírně zaklonit hlavu. Přitiskl se ještě blíž, jeho rty byly tak blízko, že cítila horký dech smísený se skotskou.
„Měla jsi odejít, když jsem tě o to žádal!“ šeptal jí ochraptěle do ucha. „Tolik mě chceš poznat - moji duši, tak tady mě máš! Jak se ti to líbí?!“ Dotkl se rty jejího krku – nejprve lehce, jen se otřel o kůži, pod kterou Lindě zběsile pulsovala tepna, a pak znovu a znovu. Nevynechal snad žádné místečko na její šíji.
Zavřela oči, na pár vteřin nedokázala vnímat nic jiného, než jeho horký dech na své kůži. Pak jí ale myslí probleskla tvář mladé ženy s rusými vlasy, jeho láska k ní. Znovu ji zaplavila žárlivost.
„Ne, pusť... tohle nechci,“ hlesla rozechvělým hlasem.
Neodtáhl se, jen na ni pohlédl. „Já jsem taky nechtěl, abys mi vzala vzpomínky, byly všechno co mám!“ vyčetl jí chladně. Nehodlal ji pustit, nechtěl o ni přijít, alespoň na krátkou chvíli, na jednu noc, ji chtěl vlastnit. Věděl, že toho bude hořce litovat, jen co opadne tohle primitivní šílenství – až vystřízliví.
„Omlouvám se, nechtěla jsem vědět o tvé... o tom co cítíš... k ní,“ kývla bradou ke stolku, kde ležely Severusovy soukromé věci.
Nechápavě se ohlédl stejným směrem.
„Hledala jsem něco jiného,“ pokračovala, „ale teď už vím, proč nemůžeš – nechceš...“
„O čem to mluvíš?!“ zarazil ji naštvaně.
„O té ženě - Lily - Harryho matce... vím, že ji stále...“
„Mlč!“ okřikl ji a trochu se odtáhl. Její slova působila jako šlehnutí bičem. „Nemluv o ní!“
Lindě z toho zabolelo srdce. Opět se ho snažila marně odstrčit.
„Měla bych odejít,“ hlesla tiše, „než si řekneme něco, co nás bude oba mrzet. Mysli si co chceš, pořád tě považuji za přítele.“
Nevesele se zasmál. „Lindo, pochop, že už nechci být tvůj přítel,“ vyjel na ni netrpělivě. Vztáhl k ní zraněnou ruku a přejel prsty po tváři, výraz v jeho očích se změnil. „Nemůžu, nemám na to už sílu – já chci víc,“ dodal sevřeným hrdlem a vlastním tělem ji dokonale znehybnil. Sklonil se níž.
„Severusi, ne,“ zaprotestovala.
„Ano,“ šeptl a zmocnil se jejích rtů.
Líbal ji s naléhavostí jakou by od něho nečekala, dokonce ji mírně kousl, když nereagovala na jeho výzvu. Opustil její vlasy a dlaní sklouzával níž po jejím těle. Když se otřel o citlivá ňadra, proti své vůli mu zasténala do úst. Povzbudilo ho to, sevřel pevně její boky a svou nohu vmáčkl mezi její stehna. Opět se jí z hrdla vydral tichý sten, tělo malátnělo, zřejmě by Severusovi podlehla nebýt okolností, jež tomu předcházely. Proto za ním nepřišla. Zastavila ruku na svém stehnu, která se dobývala pod lem šatů na holou kůži. Na moment opustil její rozbolavělé rty. Otevřela oči a střetla se s jeho pohledem, byl plný vášnivé touhy a chtíče - byl to jiný Severus.
„Přestaň, jsi opilý – nevíš co děláš.“ Podařilo se jí uvolnit ruce a zapřela se o jeho prsa.
„To mě dost podceňuješ, vím přesně co dělám, toužím po tobě,“ ujistil ji a znovu se k ní sklonil.
„Já to takhle ale nechci,“ vyčetla mu a snažila se ho od sebe odstrčit.
„Tak proč jsi zůstala?!“ promluvil zastřeným hlasem.
Ta otázka ji zaskočila, neodpověděla. Sama nevěděla, co ji u něho zdrželo. Pohlédla stranou, nevydržela pronikavý pohled černých očí, které ji stravovaly jako plameny.
„Potřebuji tě,“ vydechl, „neopouštěj mě.“
Způsob jakým to řekl, Lindu rozechvěl. Opět se přiblížil a políbil ji. Tentokrát ho neodstrčila, zůstala nehnutě stát.
„Chci něco cítit... Alespoň na chvíli musím cítit něco jiného než prázdnotu!“ šeptal jí do ucha.
„Severusi, prosím...“
Nevnímal ji.
„Chci zapomenout… pomoz mi na chvíli zapomenout!“
Nečekal co Linda odpoví, nebo jestli nějak zareaguje, spalovala ho touha a vášeň, nedokázal se ovládnout. Chtěl se jí zmocnit, splynout s ní a na krátký okamžik zažít vysvobozující otupělost, kterou přináší uspokojení. Opět se zmocnil jejích rtů, nemohl se nasytit jejich hebkosti, donutil ji, aby je rozevřela a pustila tak jeho jazyk dovnitř. Cítil, že je stále napjatá, že mu vzdoruje. Tiše zasténal. Chtěl v ní vyvolat vášeň, vymazat z ní vzpomínky na doteky jiných mužů - na Blacka - chtěl, aby se mu celá poddala. Stáhl ze sebe roztrženou košili a přitiskl si Lindu ještě blíž k sobě.
„Nebraň se mi,“ prosil, když přerušil jejich polibek, a ona se mohla nadechnout.
Jeho oči se zúžily na dvě temné štěrbiny, sklopila před nimi zrak.
„Neměli bychom... to co se stalo...“ zmlkla, změť citů a touha jí rozechvěly hlas.

Vždyť ona ho chtěla, copak to nechápal? Ale chtěla víc – chtěla ho napořád.

„Teď neexistuje nic, jen přítomnost, Lindo.“
Jeho rty náruživě bloudily po její šíji. Vlna horkosti zaplavila její tělo i tváře.
„Když jsem v tvé blízkosti, když se tě dotýkám, ztrácím nad sebou kontrolu,“ šeptal mezi polibky a dlaněmi hladil její tělo.
Dotyk jeho rozpálené kůže způsobil, že už nedokázala být pasivní. I když to takhle nechtěla, jeho vášeň ji strhla sebou. Chvěla se, když jí dlaní přejel po zádech a rozepl zip na šatech, nechala jeho ruce, aby ji zbavily toho kusu látky. Přitiskla se k němu ještě těsněji a rukou mu vjela do vlasů, aby si ho přitáhla blíž. Jejich rty se opět spojily a tentokrát mu polibky vášnivě oplácela. Jeho dychtivé a horké ruce s dlouhými prsty ji přiváděli k šílenství. Toužila po něm tak jako on po ní.
Byl jako smyslů zbavený, v hlavě měl prázdno, věděl jen, že ji musí mít.
„Chci tě,“ zachraptěl, „tady a teď!“ Během okamžiku ji zbavil spodního prádla, přizvedl si ji do náruče a ona mu obtočila nohy kolem pasu. Přesunuli se do kuchyně, Lindu napadlo, že tu vlastně nikdy nebyla. Posadil si ji na kraj masivního stolu, nepřestával ji líbat a laskat. Celé její tělo rozechvívaly přívaly rozkoše. Sama prsty vklouzla za lem opasku a pomohla mu zbavit se kalhot. Pak mírně zvrátila hlavu a zavřela oči, čekala až se jí zmocní.
„Ne, nedělej to,“ žádal ji vzrušeným hlasem, „chci, aby ses na mě dívala!“
Poslechla, měl oči temné jako noc. Hypnotizovaná jeho pohledem se pomalu položila na desku stolu. Ze rtů jí unikl tlumený výkřik, když si ji jediným prudkým pohybem vzal. Cítil neskonalou rozkoš z jejího těla, nedopřál jí oddych, prudce vnikal do jejích útrob. Toužil vybít všechnu svoji nenávist, bolest a touhu v tom jediném okamžiku, kdy ji vlastnil. Nebyl k ní něžný ani ohleduplný jak si to kolikrát představoval, věděl, že takhle to nemělo být, ale v tu chvíli na to nechtěl myslet, bylo mu to jedno. Dlaněmi drtil její boky, chtěl ji mít co nejtěsněji u sebe. Sténala a zvuk toho hlasu Severuse doháněl k šílenství. Ztrácel se v jejích očích, horečnatě se leskly z rozkoše, kterou jí působil. Svými boky mu vycházela vstříc, vnikal na samé dno až jí to bralo dech. Přizvedl si ji k sobě. Jednou rukou ho hladila po nahých zádech a druhou mu vjela do vlasů. Tiše zaúpěl, sevřel její prsa ve svých dlaních a opět se zmocnil sladkých rtů. Jejich pohyby se sladily a oba cítili, že se blíží k vrcholu. Ještě několikrát se v ní prudce pohnul a Lindino tělo se roztřáslo, ze rtů jí unikl naříkavý sten. Rukama opět sklouzl na její boky a tiskl ji k sobě tak, že to bolelo. Zatínala mu prsty do ramene, sevřel ji ještě pevněji. Dívala se do jeho tváře, utápěla se v té temné černi, měla pocit, že se někam propadá, někam odkud se už nechtěla vrátit. Jen jakoby z dálky vnímala zrychlený dech a slova: „Chci zapomenout, být volný!“ Zavřel oči a o několik vteřin později s hrdelním zasténáním přirazil naposledy a tělem mu projížděla nekonečná slast, ta vytoužená chvíle nevědomí.
Povolil stisk a vyčerpaně se Lindě zhroutil do náruče. Opřel si čelo o její rameno a snažil se zklidnit zběsilý tlukot srdce a svůj dech.

Zůstali tak jak byli, propleteni do svých těl. V tu chvíli nebyla schopná vnímat nic kolem sebe, ještě se chvěla doznívající rozkoší. Na nic už nemyslela, jen ho něžně hladila konečky prstů po zádech a vychutnávala si jeho náruč, bylo jí takhle dobře.
Severuse dotyk těch drobných rukou přiváděl k sobě. Mlžný opar touhy se pomalu rozplýval a do jeho alkoholem otupělého mozku pronikalo zneklidňující poznání. Zvoral to! Rychle se vrátil do reality. Otevřel oči a napřímil se, střetl se s jejím pohledem.
Linda v jeho tváři hledala náznak toho, co cítila. Potřebovala vědět, že to co spolu prožili, nebyla jen potřeba ukojit svá těla, že to znamenalo víc. Byla však neproniknutelná jako vždy, uvedlo ji to do rozpaků. Kdyby alespoň promluvil… on však mlčel. Věděla, že ve skrývání citů je mistr, přesto ji to vyvádělo z míry. V tuhle chvíli tedy rozhodně! Ticho mezi nimi se prohlubovalo, najednou se v téhle pozici cítila nepatřičně.
Uvědomil si, že ho přestala hladit, že podivně ztuhla. Měl by něco říct, marně však hledal vhodná slova. Pak sklopila pohled a on si všiml, jak se jí zachvěla víčka. Ucítil mírný tlak na prsou – odstrkovala ho od sebe.
„Můžeš mě už pustit?“ požádala tiše.
Pevně semknul rty a přimhouřil oči. „Jistě,“ hlesl a poodstoupil s ní od stolu. Postavil ji na zem a o krok ustoupil, aby si oblékl kalhoty.
Co to udělal? Na co, sakra, myslel?!
Letmo na ni pohlédl.
Na co myslel, bylo zcela očividné!
Každou vteřinou ticha se situace zhoršovala, napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné.
Tohle musí vyřešit!
„Přinesu ti šaty,“ řekl a zmizel v druhém pokoji.
Linda pocítila zklamání, jeho chování nechápala.
Co se zase stalo?
Severus posbíral části oblečení, snažil se při tom utřídit si v hlavě myšlenky jak vůbec začít rozhovor, ale alkohol dělal své. Přesto věděl, že to nemůže takhle nechat. Přespí u něho a ráno si spolu rozumně promluví… všechno jí řekne, jen co vystřízliví. Když se vracel, na prahu se zastavil, musel na ni hledět, byla tak krásná, oblečená jen do vlasů.
Ucítila na sobě pohled, otočila k němu hlavu.
Musí spolu mluvit, takhle to dál nejde, Když nechce on, začne ona.
Pohnul se z místa. Čekala, až dojde k ní. Chtěla promluvit, ale byl rychlejší.
„Já... omlouvám se,“ začal, „neměl jsem v plánu… byla chyba, že jsem tohle dopustil... mrzí mě to.“
Slova Lindě odumřela na rtech. To co řekl, na ni působilo jako ledová sprcha.
Tohle ne, to opravdu nechce slyšet - slyšet jak toho lituje.
Rázným gestem ruky další slova zarazila. „Nic neříkej, prosím.“
Zmlknul tedy, i v tomhle stavu mu došlo, že se zlobí, nechtěl to ještě zhoršit. Podal jí oblečení.
Odvrátila se od něho a spěšně se oblékala. Moc jí to nešlo, ruce se třásly tak, že ji neposlouchaly. Když už měla na sobě šaty, chtěl jí pomoct se zipem, ale netrpělivě ho odstrčila. Ještě přemýšlela kde nechala hůlku. Pak si vzpomněla, že ji odložila u baru, před tím, než se na něho vrhla, než tohle všechno způsobila. Šla si pro ni.
Změna její nálady a rozhodnutí odejít ho zaskočilo. Následoval Lindu do pokoje. Nechápavě na ni hleděl.
Co řekl tak hrozného?!
„Lindo… počkej, zastav se chvíli!“ Chytil ji za ruku, ale vytrhla se mu. „Co to vyvádíš?!“
„Odcházím!“
„Cože?... Teď?“
„Jdu domů,“ řekla rozčileně aniž by mu věnovala jediný pohled.
„Lindo!“ Chtěl ji znovu zadržet, ale když se k němu otočila, výraz v její tváři ho zastavil.
Bezradně rozhodila rukama, do očí se jí hrnuly slzy ponížení.
„Já ti nerozumím, Severusi,“ promluvila zoufale, „nevím co po mě chceš!“ Nečekala co odpoví, jak zareaguje, spěchala pryč – pryč od něj.

Probralo ho prásknutí dveřmi, byla pryč. Nechal ji jít, oba potřebovali čas, a on jasnou hlavu. Je toho hodně co s ní musí probrat, ale ne teď. Přešel ke svému křeslu u krbu a zhroutil se do něho. Pohledem zavadil o kytičku fialek, vzal ji něžně do prstů.
„Ach Lily, nikdy jsem to se ženami neuměl,“ povzdechl si a pohodlně si opřel hlavu o opěrku křesla. Díval se do plamenů a myslel na Lindu - přemýšlel o budoucnosti.
....

Linda zavřela za sebou domovní dveře, ani si nezula boty a vešla do obýváku. Nešťastně si sedla na sedačku a skryla obličej v dlaních.
Vážně od Severuse utekla jako malá trucovitá holka?
Povzdechla si. Zvedla hlavu, ruce složila bezmocně do klína. To, že znala pravdu, jí nepřineslo takovou útěchu, jakou čekala. Tak dlouho se neviděli, osm měsíců samoty - tolik nocí, kdy na něho myslela, kdy si přála, aby za ní přišel. Věděla, že potřebují čas, že se k němu bude muset přibližovat po krůčkách, ale to co se stalo mezi nimi dnes v noci, byl spíš obrovský skok. Pořád nechápala, že se to stalo. Projela jí tělem horkost, když myslela na jeho vášnivé objetí. Zatřásla nesouhlasně hlavou.
Ne, nesmí si namlouvat, že to znamenalo víc než to bylo!
Severus byl opilý, byl zlomený ztrátou přítele – neměl to pod kontrolou. Pocit vzrušení vystřídal pocit ponížení, když si vybavila tvář mladé ženy s rusými vlasy. Vstala ze sedačky a šla do koupelny. Pohlédla na sebe do zrcadla, rty měla oteklé a oči se podivně leskly. Vzal si co potřeboval... ano, v tu chvíli ji potřeboval! Sáhla po skřipci do vlasů, ruka se jí rozrušením chvěla, když si sepnula vlasy do drdolu. Pustila vodu a stáhla ze sebe šaty, potřebovala si dát sprchu. Tolik toužila zastavit tok myšlenek, jenž jí bolestivě vířil hlavou. Opřela si čelo o chladné dlaždičky a nechala vodu stékat po zádech.
Co si s tím vším co věděla, má počít?
Ještě před pár hodinami se přikláněla na stranu ostatních, obviňovala ho z toho nejhoršího činu, a zatím? Severus je jen další oběť téhle války, je nevinný a ona s tím nemůže nic dělat.
V očích jí zaštípaly slzy, vždyť chtěla znát jen pravdu, neměli si takhle ublížit.

Ani noc neměla klidnou, každou chvíli ji budily zlé sny. Tvrději usnula až nad ránem. Vzbudila se s bolestí hlavy a byla snad ještě vyčerpanější, než když si šla lehnout. Chvíli tupě zírala do stropu, ale sladké nevědomí netrvalo dlouho. Opět ji začaly mučit myšlenky a nezodpovězené otázky, raději vstala. Když zavadila pohledem o prázdnou postýlku, uvědomila si co teď ze všeho nejvíc potřebuje. Spěšně se oblékla a vyšla z domu.
....

Daniel za sebou s úlevou zavřel domovní dveře. Dvanáctihodinová směna mu dala zabrat, netoužil už po ničem jiném, než vklouznout do postele a spát nejméně šest hodin. Když vešel do jídelny, překvapeně hleděl na Marka a Samuela, který se už čiperně batolil po koberci.
„Ahoj, netušil jsem, že máme tak brzkou návštěvu,“ vypravil ze sebe, políbil přítele a pak se sklonil k chlapci, aby ho vzal do náruče. „Kdepak je maminka, co?“ usmál se na něho.
„Jsme tu sami,“ promluvil Mark, „stavila se tu včera navečer, potřebovala pohlídat malého.“
Tón hlasu přinutil Dana pohlédnout znovu na přítele, teprve teď si všiml jak ustaraně se tváří.
„Co je ti? Stalo se snad něco?“ zeptal se starostlivě.
Ten přikývl. „To Linda,“ hlesl, „přišla sem úplně zdrcená, téměř jsem se jí lekl, řekla, že zemřel někdo moc blízký, její přítel.“
Daniel zblednul. „Ježiši!... A kde je teď, kam šla?!“ ptal se a aniž by si to uvědomil, přivinul Samuela pevněji k sobě, což se mu ani trochu nelíbilo. „Promiň, broučku,“ otočil se k němu, když zakňoural a posadil ho zpět na zem.
„Říkala, že musí někoho navštívit, a že se dnes vrátí.“ Mark myslel na Lindu celou noc, vyčítal si, že ji nechal odejít.
„Víc ti toho neřekla? Ani kam a za kým jde?“ vyptával se ho dál rozčileně přítel a posadil se na židli.
Zakroutil hlavou. „Ne, nic víc nevím. Prý musí zjistit co se stalo,“ odpověděl mu bezradně.
„Sakra,“ zaklel, „měl jsi ji zadržet a hlavně mi zavolat.“
„Já vím, promiň... vyčítám si to, protože byla opravdu na dně, takhle jsem ji ještě nezažil.“ Mark ustaraně pohlédl na chlapce, který si právě úspěšně sundal botičku a nadšeně se tomu smál. „Doufám, že je v pořádku,“ dodal.
Daniel se zvedl k odchodu. „Jedu k ní domů, možná se už vrátila,“ řekl rozhodně, a v tu chvíli se ozval zvonek u dveří. Několika ráznými kroky k nim došel a prudce otevřel. Stála na prahu, bledá, přepadlá a se zarudlýma očima, ale jinak v pořádku.
„Díky bohu,“ hlesl, strhl ji do náruče a pevně objal.
Linda se nechala, potřebovala jeho silné paže, jeho slova útěchy – potřebovala někoho, o koho se mohla opřít. Zavřel za nimi dveře a odvedl ji do jídelny za synem. Ten jakmile ji uviděl, nadšeně zavýskl a natáhl po ní ručičky. Poklekla k němu a vzala ho do náruče. Přitiskla se k němu svou tváří a tiše se rozplakala. Událo se toho příliš a její nervy to už nezvládaly.
„Lindo, co se vlastně stalo?“ promluvil na ni Dan a položil jí ruku na rameno.
Chvíli trvalo než promluvila. „Můj přítel umíral a já to ani nevěděla.“ V duchu si přehrála Severusovu vzpomínku.
Severus... co se kvůli němu už natrápila.
Bodlo ji u srdce, když si vzpomněla na včerejší noc.
„Je nám to líto, můžeme pro tebe něco udělat?“ přidal se Mark.
S vděčností na ně pohlédla. „Už tím, že tu se mnou jste děláte pro mě moc,“ řekla uznale.
„Jsme rodina,“ odvětil na to Dan.
„Lepší jsem si nemohla přát,“ řekla a mírně se pousmála. „Za pár dní se bude konat pohřeb, tak kdybyste mohli...“
„To je samozřejmé, že ti malého pohlídáme,“ nenechal ji domluvit Mark.
„Děkuju,“ šeptla a políbila synka do vlásků.
„Jestli chceš, doprovodím tě tam,“ nabídl se Daniel.
Překvapeně na něho pohlédla. „Jsi hodný, ale to není třeba, půjdu s jeho rodinou.“ Vlastně říkala pravdu, protože členové Řádu byli něco jako Brumbálovy děti.
Linda u nich zůstala až do odpoledne. Povídali si a ona jim - i když jen útržkovitě, jen to co směla prozradit - vyprávěla o přátelství s mužem, o kterém si myslela, že bude strážit kouzelnický svět navěky.
....

Severus se probral v křesle a nebylo to vůbec příjemné probuzení. Hlava mu třeštila, až sykl bolestí a od žaludku mu také nebylo nejlépe. Neohrabaně vstal a přitom shodil ze stolku na zem obrázek Lindy. Zvuk tříštícího se skla se mu zabodával až do mozku. Přesto se pro fotografii pomalu sehnul. Jak ji čistil od střepů, řízl se do prstu. Zaklel a ještě ne zcela při plném vědomí, se zadíval na těch pár rudých kapek krve, které dopadaly na její tvář. V ten okamžik prozřel. Hlavou mu vířily vzpomínky na to, co v noci připustil, aby se stalo. Její zoufalý pohled, když od něho utíkala, ho zabolel.
„Sakra!“ Pohlédl na hodiny na protější zdi, bylo deset dopoledne, spal tedy pěkně dlouho. Položil fotku na stolek a nedbaje bolesti hlavy, namířil si to rovnou do koupelny. I když neměl tušení jak ho přijme, zda ho vůbec vyslechne, musel za ní. Museli si promluvit, takhle to nesmělo v žádném případě zůstat, takové chování bylo nepřístojné. Nechtěl jí přece ublížit.
Ale udělal jsi to, ublížils jí!
Opřel se dlaněmi o umyvadlo, pohlédl na sebe do zrcadla. Vybavil si jak ho od sebe odstrkovala, jak se bránila jeho rukám, prosila ho, aby ji pustil. Odvrátil tvář, nemohl se na sebe dívat.
Co když mu neodpustí?
I kdyby to tak bylo, využije tu poslední šanci kterou má! Strhal ze sebe oblečení a stoupl si pod studenou sprchu.

Pro jistotu se přemístil před dům, nechtěl se jen tak zjevit uprostřed pokoje. Zaklepal na domovní dveře, uvědomil si jak se mu rozrušením zrychlil tep. Chvíli počkal, než znovu zaklepal. Když ani tentokrát neotevřela, vyndal hůlku a otevřel si sám. Zcela nehlučně vešel do obývacího pokoje, nikdo v něm nebyl. Rozhlédl se po místnosti, nevkročil sem od vánoc… pohlédl směrem, kde stál ten příšerný strom. Teď tam zabíral místo velký květináč s pokojovou rostlinou. Uvědomil si ticho v domě.
„Lindo?“ ozval se a díval se nahoru, předpokládal, že je i s malým tam. Nikdo se však neobjevil. Vyšel schody do její ložnice. „Lindo, jsi tu?“ promluvil znovu, ale ani tam ji nenašel. Na okamžik ztuhl, napadla ho strašná myšlenka, že opustila dům. Několika kroky došel ke skříni a prudce ji otevřel, ulevilo se mu, když zjistil, že její věci jsou na místě.
Blázním... už z toho všeho blázním!
Ušklíbl se nad sebou, opustil její pokoj a vrátil se dolů do obýváku. Rozhodl se na ni počkat, i kdyby to mělo být do rána. Aby si zkrátil čas a také se trochu uklidnil, otevřel knihovnu a zběžně pročítal knihy, jejichž názvy ho nějakým způsobem zaujaly. Většina z nich mu připadala příliš krutá, neznal moc mudlovské dějiny, ale Lindu očividně zajímaly. Vrátil na místo další knihu z války, když ho zaujala jiná vazba. Na jejím hřbetě byl medvídek a pod ním nadpis: Samuel. Vzal album do ruky a sedl si s ním na sedačku. Na první stránce byla jakási nepovedená černobílá fotografie, téměř nerozeznal co na ní je, dokud si nepřečetl popisek: Jsem ve dvacátém týdnu, polovinu čekání mám za sebou. Pochopil, že byla pořízena ještě než se Samuel narodil. Se zájmem listoval albem, prohlížel si obrázky malého chlapce, jenž byl vlastně jeho adoptivní syn. Nikdy dřív si to nijak zvlášť neuvědomoval, nevnímal to tak. Nedalo mu to a pečlivěji pozoroval jeho rysy v obličeji. Jak rostl, stávaly se výraznějšími, s nelibostí shledával určitou podobnost s Blackem, ale hodně měl také z Lindy. Otočil na další stránku, byla tam kresba, která ho zarazila. Překvapeně hleděl na svůj portrét, ve skutečnosti se takhle neusmíval, přesto to byla jeho věrná kopie. I zde napsala několik slov: Tento muž ti dal své jméno, aby nás ochránil. Doufám, že jednou bude tvým skutečným otcem. Prsty lehce přejel po papíře, po umně vykreslených slovech… zahleděl se zamyšleně před sebe. Nevěděl co řekne až se vrátí, nemohl jí prozatím nabídnout nic jiného než čekání, strach a nejistotu, ale toužebně si přál, aby mu dala šanci, aby ho vyslechla. Znovu pohlédl na svoji tvář v Samuelově albu.
Už nechce od ní odcházet, odhánět ji od sebe – chce patřit do jejich života.
Odložil otevřené album na konferenční stolek a unaveně složil svou hlavu do dlaní.

Probral ho příjezd auta, jež zastavilo před domem. Pohlédl na hodiny, bylo něco po páté, došel k oknu a skrytý za závěsem pozoroval příjezdovou cestu. Z auta vystoupil vysoký muž a pomohl Lindě s věcmi. Se zvláštním pocitem je pozoroval, očividně si byli blízcí. Neslyšel co si říkají, ale z gest bylo patrné, že jde o důvěrný rozhovor. Pak ten muž Lindu pohladil po tváři a ona se k němu přivinula a políbila ho. Byl to jen letmý polibek, přesto Severuse na okamžik obral o kus odvahy.
Co když nežila sama? Mohl to být její přítel?
Vybavil si předešlou noc a sevřel ruce v pěst.
Zničil jí vztah?
Už neměl čas o tom přemýšlet, Linda právě otevřela domovní dveře. Ještě zahlédl toho muže jak mávl směrem k domu, nasedl do auta a odjel. Odvrátil se od okna a čekal, až vejde do místnosti.
Na okamžik zůstala stát na prahu a dívala se za odjíždějícím autem, jako už mockrát i tentokrát byla vděčná za své přátele, vždycky u nich našla útočiště.
Nedá se nic dělat, musí to nějak zvládnout.
S povzdechnutím se odvrátila od prázdné ulice a vešla do chodby. Složila tašku s věcmi u dveří a s chlapcem na ruce vešla do pokoje. Zamrzla uprostřed kroku, když ho spatřila. Nevěřila svým očím, tolikrát si přála, aby za ní přišel, že si teď nebyla jistá, jestli se jí to jen nezdá.
„Ahoj,“ promluvil a několika váhavými kroky se k ní přiblížil.
Srdce se jí splašilo, nebyla schopná promluvit, jen na něho zírala.
Ani Severusovi nebylo lehko, nedokázal odhadnout na co myslí, neuměl v ženách číst, neorientoval se v drobných náznacích, gestech… v podstatě byl nezkušený.
„Kdo to byl?“ ozval se znovu, když se ticho prodlužovalo a rukou ukázal k oknu.
Jeho rezervovaný hlas Lindu probral. „Do toho ti nic není,“ odvětila a prošla kolem něho k hrací dece, kde měl svůj koutek Samuel. Posadila ho k hračkám a šla do kuchyně, aby si nalila sklenici vody. Jeho přítomnost ji úplně rozhodila, nevěděla jak se má chovat ani co od něho může očekávat.
„Máš pravdu, nic mi do toho není.“ Slyšela ho znovu promluvit.
Otočila se, měla chuť mu ublížit, potrápit ho, když však pohlédla do jeho černých očí, připadalo jí to jako hloupost. Navíc ji stále nesnesitelně bolela hlava.
„Jsme jen dobří přátelé,“ odpověděla nakonec a znovu se otočila k lince, aby si ze skřínky vzala Aspirin. Nervozitou se jí třásla ruka. Jednu tabletu vhodila do sklenice s vodou a upřeně pozorovala, jak se pomalu rozpouští.
„Co tady vlastně děláš,“ zeptala se po chvilce, když nabrala zase trochu duchapřítomnosti.
„Čekám tu na tebe,“ odpověděl prostě.
Linda v duchu zaúpěla.
No, to bylo zřejmé, ale nemohl by se jednou vyjádřit konkrétněji?!
Znovu se k němu otočila. „Dobře, tak jinak… proč tu na mě čekáš?“ vyzvala ho, aby se konečně vyjádřil a hleděla mu do tváře.
„Musel jsem… nemohl jsem to takhle nechat,“ promluvil a přistoupil až k ní.
Jeho blízkost způsobila, že se znovu zachvěla, rozhlédla se po pokoji, aby se vyhnula jeho očím. Všimla si otevřeného alba na stolku. Chvíli mlčky hleděla na portrét, který před několika týdny nakreslila.
„Proč bys nemohl?“ hlesla tiše. Uvnitř ní však všechno netrpělivostí volalo po jeho slovech.
Tak sakra mluv!
Křikla na něho v duchu. Ať už je to cokoliv, musela to vědět, musela vědět co bude dál.
Severus se také zahleděl na svoji podobiznu, cítil to napětí mezi nimi, věděl, že svým mlčením to jen zhoršuje, ale nebyl si jistý kde začít, jak vyjádřit slovy to co cítil.
„Promiň, že jsem ti takhle vpadl do domu,“ promluvil konečně, „chtěl jsem se ti omluvit za svoje jednání, za to jak jsem se choval – byl jsem opilý a myslím, že ne zcela při smyslech.“ Z její reakce pochopil, že nezačal nejlépe.
„To nemusíš,“ řekla a mírně se od něho odvrátila. „Byli jsme v tom oba, měla jsem tě poslechnout a odejít.“ Vypila obsah sklenice. Bolest hlavy se stupňovala, doufala, že jí to pomůže.
„Lindo, přišel jsem, abychom si rozumně promluvili.“
„O čem?“ zeptala se.
I když se snažila znít lhostejně, hlas se jí zachvěl. Zlobila se za to na sebe, teď když věděla o Harryho matce, měla za to, že ztratila i tu malou naději na jeho lásku.
„O tom co víš,“ řekl.
To zabolelo, přivřela oči a pevně semkla rty k sobě.
Mohlo ji napadnout, že nepřišel kvůli ní, chtěl se ujistit, že to co ví, zůstane v bezpečí.
Najednou ucítila jeho prsty na své tváři, vzal ji za bradu a otočil tváří k sobě.
„A o nás,“ dodal.
Překvapeně zamrkala.
Vzal jí prázdnou sklenici z ruky a položil ji na stolek. „Takhle to mezi námi nemůže pokračovat. Stále si jen ubližujeme,“ promlouval k ní mírným hlasem a očima se přímo vpíjel do těch jejích.
„Já vím,“ přikývla, „opravdu mě mrzí co jsem ti udělala, ale…“ Nesnesla už ten jeho pohled, chtěla odejít, ale zabránil jí v tom.
Bezradně si povzdechl. „Vidíš, právě tohle jsem měl na mysli,“ vytkl jí a pevněji sevřel její paži, „už nechci, abys ode mě odcházela.“
Ten pevný stisk způsobil, že se znovu zachvěla. Severus si toho všiml, vzpomněl si jak se mu marně v noci bránila, pustil ji.
„Prosím, neodvracej se a vyslechni mě,“ žádal tiše.
Linda zvedla hlavu, najednou měl v očích tolik citu.
Bože, mohla by to být pravda?
Je schopen dát jí část lásky, kterou cítil k té ženě?
„Stala ses smyslem mého života, chci tuhle válku přežít kvůli tobě. Chci, abys na mě čekala, tak jak jsi slíbila.“ Na okamžik se odmlčel a rukou ukázal k chlapci, který se odbatolil z deky a právě zkoumal hlínu v květináči. „Přála sis, abych byl Samuelovi jednou opravdu otcem, a já to rád splním, když budeš chtít.“ A bylo to, konečně řekl co měl říct už v noci, dokonce to nebylo ani tak těžké jak si myslel. Teď už záleželo jen na Lindě, jestli mu dá ještě šanci, zda mu může odpustit.
Ta na něho šokovaně zírala, v tolik ani nedoufala.
Chce ji, má ji rád… ji i Samuela.
Samozřejmě, že na něho bude čekat – čekala by stejně, protože ho beznadějně miluje.
Hřejivý pocit zaplavil její zmučené srdce.
„Severusi,“ hlesla. Do očí se jí tlačily slzy, ale tentokrát to byly slzy štěstí. Stulila se mu do náruče a on ji pevně objal.
„Znamená to tedy, že mám ještě šanci?“ zeptal se napůl žertem. V duchu se mu, ale notně ulevilo, věděl, že jeho obhajovací řeč nestála za nic. Nikdy neuměl vyjádřit svoje city nahlas, ani je dát příliš najevo. Všechno se bude muset učit, hlavně být dobrým otcem. Samuel nesmí zažít to co on.
„Samozřejmě, nepřeju si nic jiného,“ odpověděla a upřela na něho uslzený pohled.
Sklonil se k její tváři. „Nezasloužím si tě,“ zašeptal.
Usmála se a on ji něžně políbil na rty.

Když pak spolu seděli u šálku kávy, zbývalo vyřešit ještě jednu věc.
„Lindo, potřebuji od tebe ještě něco,“ začal a tvářil se vážně.
Letmo na něho pohlédla. Krmila při tom Samuela a ten byl tak neposedný, že musela dávat pozor, aby jí nevyrazil jídlo z ruky. „Poslouchám,“ řekla s úsměvem a nabrala další lžičku kaše, aby ji vnutila synkovi do pusy.
„To co o mě víš – co jsi zjistila o smrti Brumbála – musíš o tom mlčet. Nikdo se to nesmí dozvědět.“
Přestala chlapce krmit a překvapeně se na něho dívala. „Ale proč, jsi nevinný. Nezasloužíš si všechnu tu nenávist,“ protestovala. „Co když tě dostanou ostatní z Řádu? Co bude pak?!“ strachovala se.
Vzal ji za ruku. „Toho se neboj, ale slib mi, že to nikomu neřekneš – ani Lupinovi!“ dožadoval se.
„Ale…“
„Ne!“ zarazil ji přísně. „Musím zůstat pro ostatní zrádcem a vrahem Brumbála, jedině tak můžu dokončit to, co bylo v plánu. Voldemort mě stanoví ředitelem v Bradavicích, musím alespoň částečně ochránit studenty, hlavně ty z mudlovských rodin. Polovina učitelského sboru bude nahrazena Smrtijedy, jistě si dokážeš představit, jaké časy těm děckám nastanou,“ snažil se vysvětlit svoje důvody.
„Severusi, oni tě tak nenávidí… neunesu to,“ šeptla a stiskla jeho ruku. Znovu se jí vybavily pohledy přátel, když se dozvěděly o jeho zradě.
„Uneseš… kvůli mně,“ řekl a koutkem úst se pousmál. „Mě záleží jen na tobě,“ dodal. Najednou byl rád, že je někdo kdo zná pravdu, že má někoho s kým o tom může mluvit.
Samuel zatahal maminku za rukáv a dožadoval se další lžičky s jídlem.
To ji probralo. „Dobře, máš mé slovo,“ souhlasila a opět krmila synka. „Ty mi na oplátku slib, že budeš opatrný, že uděláš všechno proto, abys přežil a vrátil se ke mně.“ Uvědomila si, jak se jí chvěje ruka, vždycky věděla, že mu hrozí nebezpečí, ale teď kdy konečně byla naděje, že můžou být jednou šťastní, to na ni dolehlo ještě více.
Vstal ze židle a stoupl si za ni, dlaně položil na její ramena. „Umím se o sebe postarat,“ promluvil, „mám strach spíš o tebe. Máš talent dostat se do maléru a smrtelného nebezpečí, a já nebudu na blízku, abych tě z toho dostal,“ utrousil posměšně, ale v duchu mu to dělalo největší starost. Nejraději by ji někam uklidil, zamknul a nepustil ven až do konce války. „Nebudu moct za tebou chodit, Lindo,“ pokračoval už vážněji, „dokonce ani nevím, zda se mi podaří poslat ti občas zprávu. Nikdy bych si neodpustil, kdybych vás ohrozil, takže mi odpřisáhni, že se budeš od všeho držet dál, pokud bude hrozit sebemenší nebezpečí, odstěhuješ se pryč.“
Pohladila ho po ruce a přitiskla k ní svou tvář. „Přísahám… mám kam jít, když bude zapotřebí. Pokud k něčemu dojde, nejdeš mě u…“
„Nechci to vědět,“ zarazil ji, „pochop, může se stát cokoliv!“
„Dobře.“
Zůstal s nimi až do druhého dne. I když před nimi byla nejistá budoucnost a nevěděl kdy ji zase uvidí, cítil se šťastný, měl důvod žít.