K mužům přístup zakázán! - Kapitola první

Anotace: Po čtyř týdenní přestávce jsem se rozhodla přidat alespoň tento román. Mám ho napsaný už velmi dlouho a tak jsem si usmyslila, že jej budu vydávat už teď. :)

 

Je to klasický román. Romance mezi ženou a mužem. Je to příběh o realitě, všedních životech a nevšedních událostech hlavních hrdinů :)

 

Jen abyste si nemysleli - nebojte, nezanevřela jsem nad Jar of hearts, na něm už pracuju, mám čtyři strany a míním jej dál vydávat, ale rozhodla jsem to opět prostřídávat s tímto novým románem nesoucí, takový zábavný název K MUŽŮM PŘÍSTUP ZAKÁZÁN. Námět mě napadl na Pardubickém nádraží, když jsem měla hodinu a půl sezení na lavičce, než mi jel vlak domů :D Tak se z toho vyplodilo tohle a uvidíte sami, zda Vás první kapitola zaujme.

 

PS.: Tento název není nijak náražející na mužské pohlaví. Nejsem feministka! :D

 

 

Budu moc ráda za Vaše názory, komentáře, kritiku :)

 

A tímto bych ještě moc chtěla poděkovat Veronikass za korekturu! :)))

 

( http://www.youtube.com/watch?v=r0idI4WiGSg ) První song ! :)

 

 

 

***

 

 

K MUŽŮM PŘÍSTUP ZAKÁZÁN !

 

Taky si jednou za čas říkáte "Proč? Proč já?"

Ne? Tak ale jednou určitě budete.

 

 

            Seděla jsem na studeném cihlovém schodišti a cítila jsem, jak se vlhkost schodiště prosakuje do mé bundy a také kalhot, ovšem to mě ještě nedonutilo se zvednout. Voda mě studila a mně naběhla husí kůže po celém těle. Nebylo zrovna dvakrát teplo.

             Byla jsem tak rozčílená. Tak zklamaná sama sebou.

 Ihned, jak ucítím, že se vlhkost a studenost vody dostala přes ty tenké látky, zvednu se ze schodiště a přitom si shodím kufr a cestovní tašku, o kterou jsem se opírala.

„Do háje,“ zaprskám rozčíleně a zvednu má zavazadla nazpět, než aby se válela na chodníku. Utřu si papírovým kapesníkem dešťovou vodu z kalhot a záhy ho vyhodím do odpadkového koše, který stojí ihned u silnice.

To čekání na taxík mi přijde zdlouhavé, nekonečné a čím déle tu stojím, tak mám chuť se ještě jednou otočit, vyběhnout naposledy schody a zmlátit toho grázla. Což nezní hrozně, ale co zní opravdu hrozně, je to, že jsem bez práce a bez domova. Jsem bezdomovec! Bože! Proč? Proč já?!

 

 

Před 6 hodinami

 

„Nevím, jestli se budu moct stavit, mami, mám s Rickem plány na víkend.“ začnu se vymlouvat z povinnosti alá aspoň jednou během týdne se zastavit u mé mámy na oběd.

„Vždyť jsi s Rickem každý den, bydlíte spolu! To nemůžeš jednou přijít za námi, s ním? Ještě jsi nám ho ani nepředstavila?“ vyčte mi máma do mobilu.

„Ne mami, nechci se stavit s ním. Zastavím se v pondělí u vás na otočku ano?“ nadhodím kompromisně a naposledy na sebe nahlédnu v zrcadle, než vyjdu do práce.

„A to je tak ošklivý nebo co? Nebo se nás bojí? Jaký je pravý důvod, že jsi nám ho neukázala? Existuje vůbec?!“ nedá se odbýt a ten její podezřívavý zvýšený hlas mi drásá ušní bubínky. Vždy tak se mnou mluvila, když jsem byla malá a něco provedla.

„Mami, nech toho. Jo existuje, chodím s ním necelý rok a nepředstavila jsem vám ho proto, že si nejsem jistá, zda je to dobrý nápad. Zda je to ten pravý krok pro náš vztah.“ vysvětlím jí popravdě a začnu si nazouvat boty.

„Co je tohle za blbost?“ nechápe máma a mně začíná ten náš rozhovor po mobilu opravdu vyčerpávat.

„Prostě až mě požádá o ruku, tak vám ho představím.“ odseknu jí rázně a když se konečně vlezu do přiléhavých černých kozaček až po kolena, vstanu a vykročím ke dveřím. Avšak ještě než stačím projít dveřmi a opustit byt, objeví se mužské ruce kolem mého pasu a přitáhnou mě k sobě. Začnu se culit.

„A ty si myslíš, že tě o ruku chce požádat?“ zazní naposled ještě mámy zvědavá otázka a pak jí hovor ukončím zaklapnutím mého Véčka.

 

„Ahoj.“ pozdraví mě přítulně Rick a políbí mě vášnivě na krk. S úsměvem se otočím čelem k němu.

„Nechtěla jsem tě vzbudit,“ zavrním tiše a prohrábnu jeho kudrnaté hnědé vlasy.

„Nevzbudila jsi mě, ale mohla bys jít se mnou zpátky ulehnout do postele.“ navrhne mi Rick a začne mě vysvlékat z plátěného kabátu.

„Ricku to nejde, musím do práce.“ odstrčím jemně jeho ruce a obdařím ho úsměvem. Jeho nadšení ihned opadne a odtáhne se.

„Nespali jsme spolu už týden!“ řekne vyčítavě a na rovinu. Zcela mě zaskočí.

„Jo, protože pracuji od rána do večera, na rozdíl od někoho.“ začnu se bránit.

„Nemůžu za to, že nemohu sehnat práci.“ rozhodí podrážděně rukama a naštvaně odkráčí zpět do ložnice.

Ztěžka oddechnu a je mi jasné, že už teď mám zpoždění, ale přesto se rozejdu udobřit si svého přítele.

 

„No tak zlato, já vím, že nemůžeš sehnat práci. A nechci ti nic vyčítat. Nezlob se na mě, jo? Chci, abychom si užili víkend a hlavně tu dnešní večeři.“ začnu ho chlácholit, když stojí u skříně a hledá, do čeho se převlékne.

„Hmmm.“ opáčí jen a přehrabuje se ve svém šatníku jak ženská.

„Jaký Hmm, no tááák, nech toho.“ utrousím s dalším úsměvem a jeho pohled se na mě obrátí. Chvíli tápe ve svých myšlenkách, ale pak se zlehka uculí.

„Vyzvednu tě v šest v práci, půjdeme na tu večeři, jo?“ zopakuje naši dohodu na naše dvousté rande.

„Je mi líto, že musím být dnes v práci tak dlouho. Ale dřív to opravdu nestihnu.“ svěsím ramena.

„Však to nevadí, vyzvednu tě, jako na opravdovém rande.“ mrkne na mě a stáhne si z jednoho ramínka rudou košili. 

„Super, moc se těším. Nicméně...musím běžet zlato. Jdu pozdě do práce!“ políbím ho na tvář a vyběhnu z naší ložnice.

„Všechno je jednou poprvé!“ uslyším ještě pobavený hlas Ricka, než se za mnou zabouchnou dveře.

 

 

 

 

„Jdeš pozdě.“ houkne na mě tiše Victorie ihned u výtahu, kdy vyjedu do patnáctého patra naší společnosti. Začnu se urychleně vysvlékat z kabátu a převezmu od Vicky poštu a do druhé ruky sáček s koblihami.

„Jo, já vím. Ráno jsem se pohádala s Rickem.“ objasním jí mé zdržení.

„Už zase?“ sykne tiše Vicky a převezme ode mě můj kabát, aby ho pověsila.

„Jak zase.“ nechápu její význam slov a podívám se na její zamračený obličej.

„Hádáte se nějak často. Kvůli čemu to bylo dnes?“ zeptá se zvědavě s trochou hořkosti.

„Kvůli sexu. Nespali jsme spolu týden a on už z toho má klepavku.“ odpovím jí otráveně.

„Bože, to je fakt blbec. Není mu snad jasné, že když pracuješ od rána do večera a on dělá velký kulový, tak asi na to nebudeš mít náladu?!“ rozčílí se Vicky, načež si uvědomí, že zvýšila hlas. Rázem se zase pokrčí v zádech a rozhlédne se, jestli ji někdo neviděl či neslyšel.

„Vicky, teď z tebe mluví tvůj lesbický kodex. Víš, že chlapi potřebují více sexu a pravda je, že jsem ho trochu zanedbávala v poslední době.“ pokrčím rameny.

„Proč všechnu vinu vždy házíš na sebe? A jeho vždy bráníš?“ osočí mě Vicky, ale má odpověď se jí nedostane.

„Už musím jít Vicky, pak na obědě to probereme.“ opáčím a urychleně vyjdu zpoza rohu do veřejných kanceláří, kde se nachází asi dvacet stolů s počítači. Vyjdu schody,  které vedou do druhého poschodí  a zalezu si do svého kanclu. Tam položím náklad, kterým mě Vicky naložila, uchopím do rukou naopak své zápisky a dokumenty a rozejdu se zase do zasedačky, kde už teď probíhá každo-páteční schůze.

Opatrně se opřu do skleněných a těžkých dveří zasedací místnosti a propluji tiše na své místo, kdy můj šéf, pan Marv Mayers je zrovna otočený k interaktivní tabuli a něco vysvětluje ostatním spolusedícím. Pár jedinců, kteří u mě sedí nejblíže, si mě pohrdavě změří a kroutí negativně hlavou. Asi proto, že jdu pozdě. No jo no.

 

„Slečno Wexllerová, mohli bychom vidět vaší prezentaci o reklamě a marketingu?“ otočí se na mě náhle šéf a já svědomitě kývnu, protože jsem se na to náležitě připravila. Zvednu se ze židle, upravím si sáčko a rozejdu se podél dlouhého stolu k počítači a zapojím do něj připojení USB.

Na zdi nad tabulí se objeví má prezentace a já s úsměvem začnu povídat o navržených reklamách pro naši společnost.

„ - tudíž si myslím, že by se Wollkof&Mayers Industries měla ubírat tímto směrem. Tím úspěšným směrem.“ dokončím svou prezentaci krátkým proslovem a všichni se nadšeně roztleskají. Usměji se nad svým vlastním úspěchem a mé ego povyskočí do ohromných výšin.  

„Děkujeme Emmo, byla to velmi dobrá prezentace.“ pogratuluje mi pan Wollkof, spolumajitel této společnosti.

„Nemáte za co.“ přikývnu a vrátím se zpět na své místo.

„Byla to velmi výživná prezentace, slečno Wexllerová. Poprosil bych vás, kdybyste pak za mnou mohla přijít do mé kanceláře.“ pousměje se šéf. Co pousměje, on se neumí smát, spíše se zašklebí.

„Ano, pane Mayersi.“ porozumím a posadím se do koženého křesla na kolečkách.

Zbytek schůze trval pak už jen patnáct minut, a když začnou všichni vycházet, počkám, abych vyšla jako poslední společně s panem Mayersem, rovnou do jeho kanceláře.

 

 

„Posaďte se.“ ukáže na bíle polstrované křeslo a já se neváhám se posadit. Zavře za sebou dveře a pak uslyším, jak začne srolovávat rolety na dveřích směrem dolů. Přijde mi to trochu divné, ale přes mé nadšení nad úspěšnou prezentací to neberu v potaz.

Pak se posadí za svůj stůl a založí ruce na prsou. Jeho výraz už je zase přísný, ostatně jako vždycky. Započne ticho a on mě probodává svým ošklivým obličejem.

„Máte padáka.“ řekne po chvíli a já na něj vykulím oči.

„Co prosím?“ nakloním se k němu, abych možná i lépe slyšela.

„Slyšela jste dobře, máte padáka.“ ucedí.

„A to jako proč? Má prezentace byla-“

„Byla skvělá to ano, ale nemohu tolerovat vaše pozdní příchody a také to, že o mě roznášíte drby!“ osočí mě a ukáže na mě prstem.

„Tak za prvé, dnes jsem přišla poprvé pozdě a za druhé, jaké drby? Já o ničem nevím!“ bráním se popravdě.

„Komu všemu jste to řekla?!“ zeptá se podezřívavě a jeho čelo se svraští do těch nejošklivějších vrásek.

„A co?!“ utrousím zoufale.

„To, že jsem gay!“ utrousí tiše.

„Vy jste gay?“ zatvářím se překvapeně, protože toto je pro mě novinka.

„Netvařte se překvapeně Wexllerová, vím, že jste to vy, kdo to tu všude prohlašuje.“

„Jak jste na to přišel?“ nechápu opět.

„Vy jediná....no vy jediná jste mě viděla, když...“  souká ze sebe jak z chlupatý deky.

„Když co, panebože!“ dochází mi trpělivost.

„Když jste mě viděla v Papittas s mým přítelem.“ zasyčí tiše, naštvaně a popuzeně. Zapátrám v paměti, kdy já vůbec byla naposledy v baru Papittas.

„A nedělejte, že nevíte!“ dodá ještě a ruce opět založí na prsou.

„V Papittas jsem byla naposled asi před měsícem, s přítelem a vás si nevybavuji, že bych tam viděla, byla tam nějaká oslava, pak samé páry a pak banda transsexuálů.“ začnu si vybavovat noc, kdy jsme se oba dva s Rickem nechutně opili.

Pan Mayers se jakoby naježí a v zádech se napne.

„Ó můj Bože!“ padne mi brada směrem k zemi a nevím, jestli se mám začít zběsile smát nebo prosit o práci.

„Nepoznala bych vás v té blonďaté paruce.“ řeknu nevěřícně.

„To byl můj přítel, já byl v té fialové.“ odsekne nepřístupně a začne si upravovat kravatu.

„No tak či onak, nevěděla jsem to o vás, že jste gay a ani to, že jste transsexuál. Vždyť jsem vás ani nepoznala!“ rozhodím obranně rukama.

„Jenže teď už to víte Wexllerová, takže si sbalte vaše saky paky, máte výpověď na hodinu.“ nedá se odbýt a rukou mě jakoby odhání od sebe a taky z této firmy.

„Nemůžete mě vyhodit jen na vašem tvrzení, jestli něco vím nebo ne, jsem dobrá. Jak v administrativě, tak i jako manažer!“ bráním se zuby nehty.

„Už jsem vaši výpověď podepsal, tak běžte, než vás nechám vyrazit ochrankou.“ vydá varování a já zatnu zuby. Zpříma vstanu a svrbí mě ruka tím, jak moc bych ho mohla praštit.

Na rtech mi tane nějaká jedovatá poznámka, ale nechám si ji pro sebe. Vypochoduji naštvaně z jeho kanceláře a alespoň za sebou bouchnu dveřmi, div se sklo ve dveřích nesesype.

Nikdy mi homosexuálové nevadili. Milovala jsem je, ale tenhle ten šmejd, mi právě vyhlásil válku. 

 

 

 

Prorazím si cestu mezi drbajícími slepicemi na chodbě a vběhnu do své kanceláře. Začnu si balit vše, co se mi vejde do dvou prostých béžových krabic.

„On tě vyhodil?“ vlítne ohromeně Vicky do mé, teď už„bývalé“ kanceláře a zastaví se mezi dveřmi.

„Jo.“ hlesnu a obléknu se do kabátu, který mi Vicky předtím pověsila na věšák v rohu u dveří.

„Proč?“ nechápe Vicky.

„Protože je to kretén, a ještě k tomu na chlapy!“ ucedím tiše, dotčeně a hlavně zraněně. Takhle mě ještě nikdo nevykolejil.

„Cože, on je na chlapy?“ otevře překvapeně pusu Vicky.

„Jo a myslel si, že tu roznáším drby o něm, tak mě vyhodil. Tu nejschopnější manažerku, kromě tebe samozřejmě, vyrazí! Idiot fakt!“ zanadávám si opět na jeho účet. Obě dvě krabice zavřu víky a uchopím je do náruče.

„Zavolám ti večer.“ řekne místo rozloučení Vicky a já se rozejdu vstříc novému osudu. Co osudu, hledání nové práce!

 

 

 

Když vyjdu schody k našemu bytu, položím si krabice na zem a začnu v kabelce hledat klíče. Jako správná žena mám v kabelce neuvěřitelný nepořádek a spoustu nepotřebných věcí. Tudíž to mé hledání prodlouží. Vzdám to a zazvoním na Ricka, který by měl být doma. Pokud nešel do města. Ovšem, vřelé otevření dveří do domova se nekoná. Rick opravdu nebyl doma.

Ztěžka a otráveně si oddychnu a pustím se tedy do dalšího hledání, najednou, na druhé straně chodby se otevřou dveře a uslyším potutelný smích naší sousedky, se kterou sdílíme patro. Ohlédnu se a můj pohled zůstane na SPOŘE oděné sousedce a SPOŘE oděném Rickovi, mém příteli!

Vystrčím bradu a snažím se kontrolovat mou mysl, kterou napadá jen to nejhorší. Pak si mě Silvia, naše spoře oděná sousedka, všimne a na tváři se jí naskytne výraz prozrazení.

Rick se ohlédne mým směrem a i on nehýří odhodláním mě vřele uvítat jako svou přítelkyni. 

„Ty jeden hajzle!“ vyhrknu na něj a překonám několika dlouhými kroky tu vzdálenost a udělím Rickovi pořádnou facku. Pak se vrhnu po té blonďaté čůze a začnu ji mlátit svou velkou, vším možným obsáhlou, kabelkou.

„Emmo, neee, nech ji být. Vysvětlím ti to, slyšíš! Netrhej jí ty vlasy!“ snaží se mě odtrhnout Rick od Silvie a taky se mu to podaří.

„Nesahej sakra na mě!“ ukážu zlostně a především varovně na něj. Odstoupím, vlasy si setřu z obličeje a otočím se čelem k bytu. Šáhnu do kabelky a konečně najdu ty klíče. Zapadnu do bytu a dveřmi zabouchnu tou největší silou.

 

 

Rick nedostal ani odvahu, se vrátit do „našeho“ bytu a tak jsem si bez problému, bez řečí a bez zbytečných slz zabalila všechno své oblečení, ty nejnutnější potřeby a kraviny typu šampóny, líčidla, povlečení, oblíbené polštáře či pantofle jsem nebrala. Tohle všechno si mohu koupit.

Ale to, co si nemohu koupit je nové, a hlavně šťastně zamilované srdce.