Turn off the dark VII (Back down south)

Anotace: Tak miláčkové...přidávám další dílek...je to takový mikro dílek který se prostě nehodil ani tam ani tam. Ale slibuju, že ten příští bude velký (záměrně neříkám dlouhý :D )

 

Amelie:

 

Odhodlávala jsem se, nadávala si, okousala si snad všechny nehty a znovu si vynadala. Dodala jsem si kuráž a vyšla z divadla. Chtěla jsem mu toho tolik říct. Že z něj šílím, že každý den je snesitelnější jen když vím, že tam někde venku je. A když se mi podívá do očí, vrátí se mi touha žít. Chtěla jsem ho políbit...

Jenže když jsem vyšla ven, našla jsem jen kouřící nedopalek cigarety odhozený u patníku. Odešel.

Byl pryč...

A nejhorší ze všeho bylo, že se nevracel...

Když jsem se ten den vracela domů, našla jsem Alexe stát u okna a telefonovat. Stačily dva dny, abych na něj téměř zapomněla. Jenže on tu pořád byl. Hluboko bodláčí v mém srdci a jed, který mi proudil žilami. Stál u temného okna v dokonale padnoucím obleku.

„Alexi?“ Začala jsem tiše a zkoušela ho. Podle intonace jsem mohla poznat jeho náladu. Lýtka se mi chvěly, a byly připravené utíkat.

Jen mě odmávl rukou a pokračoval v hovoru. Hodila jsem si tašku do kouta a šla se do koupelny opláchnout. V hlavě jsem měla vymeteno. Nedokázala jsem myslet vůbec na nic. k čemu jsem se to odhodlávala? Měl přece přítelkyni a já...Alexe. Nedokázala jsem ani pomyslet na to, že bych Alexe nazvala svým přítelem. Přítel vám přeci pomůže v těžkých časech. Můžete mu svěřit cokoliv...přítel neubližuje.

A najednou stál zamnou. S nečitelným výrazem sledoval můj odraz. Ztuhla jsem a čekala co bude.

„Něco jsem ti přivezl.“ Vytáhl z kapsy tenký stříbrný náramek. „Choval jsem se hloupě, omlouvám se.“ Jeho hlas zněl příjemně, když mě vzal za ruku a náramek mi zapnul. Po dlouhé době byl jeho dotek jemný. Nebolel. Napětí ve mě prasklo. Povolila jsem ramena a objala s rukama na jeho bocích. Tolik jsem toužila po doteku, že mi v tu chvilku bylo jedno, že mě objímá právě Alex. Zabořila jsem tvář do záhybů jeho saka a hluboce vydechla. Jenže ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, stejně mi to nebylo dost. Toužila jsem po objetí, po citu, ale tohle obětí se ani z malé části nevyrovnalo tomu, co jsem cítila na chodbě, když se Reeve dotknul moji tváře.

 

 

Reeve:

 

Všude prach a písek. Slunce pražilo tak ukrutně, že jsem byl rád, že jsem si vzal svůj starý klobouk jinak bych si uvařil mozek. Vzduch byl tak teplý, jako kdybych si foukal fénem do obličeje. Rovná cesta se táhla do dálek a nikde ani živáčka. A pak se najednou zjevila. Jako fata morgána se zhmotnila z ničeho. Vesnička. Byl jsem na cestě už několik dní a ten pohled ve mě vyvolal úlevu. Projel jsem skrz bez zastavení a pokračoval ještě zhruba dvě míle, než jsem narazil na dřevěnou bránu. Odbočil jsem z hlavní silnice a pokračoval po prašné cestě. Nejdřív byli vidět jen stromy, které postupně řídli, až se změnili jen na opečovávané křoví. Dojel jsem až k rozlehlému statku s velkým množstvím malých políček s různými druhy zeleniny, ovoce a bylinek. Vystoupil jsem z auta a nadechl se čerstvého vzduchu. Byl to takový rozdíl od smradu z New Yorku. A o tom klidu ani nemluvím. Dům byl velký převážně dřevěný s velkou verandou, na níž stál velký stůl s několika židlemi, houpací křeslo a na háčku na zdi visela kytara. Rozjímal jsem a v duchu odpočíval, když se za mnou ozvalo dunění. Otočil jsem se právě včas, aby se mi o hruď zapřely obrovské tlapy. Klopýtl jsem a pozpátku přepadl do záhonu se salátem. Do obličeje mě pleskl velký teplý jazyk a začal mi oblizovat každý centimetr kůže.

„Dustere! Dolů!“ Ozval se dívčí křik a mezi mlaskáním jsem zaslechl, jak k nám někdo běží. „Fuj! Nesmíš! Nechej pána!“ Křičela. Popadla tu velkou obludu za obojek a odtáhla ho stranou tak že mi viděla do obličeje. „Reeve!“ Zaječela.

„Paris!“ Napodobil jsem její hlas a odtlačil Dustera stranou. Pomohla mi, zvednou se ze salátu a pevně mě objala.

„Bože můj, co tady děláš?“ Juchala až ji kaštanové vlasy, které ve slunci házely rudé odlesky, poskakovaly.

„Přijel jsem se na vás podívat.“ Zazubil jsem se křečovitě a snažil se nedat najevo, že strašně lžu. „Potřebuju si lehnout.“ Přejel jsem si dlaní po čele a uvědomil si, že mě hrozně bolí hlava.

Přikývla, že rozumí a stiskla mi paži. „Ráda tě vidím, brácho.“

Moje malá sestřička už je dospělá. Pocuchal jsem ji vlasy a odklidil se do svého starého pokoje.

Máma to v něm nechala tak jak jsem to opustil. Postel pod oknem, skříň s hromadou sešitů s různými texty, a nebo sešity, do kterých jsem si přepisoval písničky a akordy, a pak se je učil. Zdi byly polepené plakáty od Beatles přes Jeffa Buckleyho až po Nirvanu.

Jak jsem řekl Amelii, narodil jsem se sice ve West Village na Manhattanu, ale brzy po tom, co se naši rozvedli jsme se s mámou, Paris a Zanem přestěhovali sem do Kalifornie. Táta zatím zmizel kdoví kde a zbyla mi po něm jen ta deska Beatles.  

Svalil jsem se na postel a zavřel oči. Na chvíli se prospím a až pak si budu nadávat do poserů. Ale spát se mi nedařilo. Myslel jsem, že když odjedu... když uteču, že ta tíha, která mi drtila hrudník, zmizí. Myslel jsem, že se mi aspoň trochu uleví.

Ale neulevilo. Bylo to stejné, ne-li horší. Zoufale jsem zaryl pohled do stěny a jen tak tam ležel. Pomalu jsem se probíral vzpomínkami a nořil se hlouběji a hledal, kdy nastal ten zlom, kdy to semnou začalo jít z kopce.

Jako první mě napadlo, že to byl ten moment, když jsem slezl z podia, celý propocený, ale totálně nabitý energií. Kývl jsem tehdy na Bona, a on na mě tehdy kývl jako otec na syna, tím stylem: „Dobrý to bylo, chlapče!“ A mě tehdy bylo tak úžasně, že když se přede mě postavil starý pan Fox, prvně  jsem ani nevěděl, o čem to  mluví. Moment, kdy jsem mu kývnul na muzikál... ale ten to nebyl.

Byl to ten moment, kdy jsem vstoupil do té jejich taneční tělocvičny, které říkají studio, a podíval se Amelii do očí. Ten moment to byl. Tehdy jsem se dostal do problémů.

Pěvně jsem stiskl víčka a doufal, že když je stisknu dost pevně, její obraz zmizí. Jenže nemizel. Měl jsi ji vypálenou na mozku.