Cena odvahy - XXX. kapitola

Anotace: 30. kapitola - Rozmluvy

Henry beze slova nebo pohybu zíral na dveře. Byl v šoku. V rukou držel zmuchlaný plášť, který po něm Cara hodila, a napůl doufal, že se mu to zdá.

 

Mathias ho skoro minutu pozoroval a čekal, až se pohne. Nakonec to už nevydržel a chytil ho za paži: „Pojď se mnou, Henry.“

 

Trhnul sebou, jakoby se probral z transu a vyšel za Cařiným otcem, který zamířil po schodech dolů a do kuchyně. Jakmile vešel i on, zavřel dveře a pohlédl na něj se zatnutou čelistí.

 

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se s důrazem na každé slovo a ukázal přitom prstem nahoru ke Cařinu pokoji. „Můžeš mi to nějak vysvětlit? Vždyť se na tebe skoro vrhla!“

 

Henry hlasitě unaveně vydechl a sesunul se na židli u stolu. Hodil plášť přes druhou židli a opřel si lokty o kolena. Rukama si přejel přes tvář a zadíval se na dřevěnou podlahu.

 

„To je…“ začal.

 

„Nepokoušej se mi říct, že to je složité,“ zarazil ho Mathias. „A řekni mi pravdu. Já ji unesu, Henry. To moc dobře víš.“

 

Henry přikývl a zhluboka se nadechl.

 

„Dobře, dobře,“ řekl a zatnul pěsti. „Jde o to, že se Cara… zamilovala do jednoho z těch bastardů, kteří je unesli.“

 

Mathias vytřeštil oči: „Co že se?“

 

Henry si promnul čelo prsty a pak se pustil do vysvětlování.

 

 

 

 

 

Cara se začala pomalu probouzet. Přetočila se od zdi na záda, přičemž jí v nich několikrát křuplo, protože se za celou dobu, co spala, sotva pohnula. Vytáhla ruku zpod přikrývky a povědomý tvar dýky, kterou stále svírala v dlani, v ní začal pomalu oživovat všechny vzpomínky.

 

Doma. Jsem doma. Jsem vážně doma, běželo jí hlavou.

 

Čím rychleji si to, co se stalo, vybavovala, tím hůř se cítila a srdce jí sklesle tlouklo v hrudi. Měla dosud zavřené oči, ale vnímala, že se jí na ně neodbytně tlační denní světlo. Nadechla se a vzápětí ztuhla. Ucítila povědomou vůni, avšak kromě toho také vytušila něčí přítomnost. Srdce jí ze skleslého chodu přešlo do zběsilého bubnování a její pozornost se zvýšila na nejvyšší míru.

 

Pevně sevřela dýku a zcela jasně uslyšela, jak se někdo kousek od ní nadechnul. Polkla, otevřela oči a prudce se posadila - ruku s dýkou namířenou hrotem před sebe.

 

„Caro!“ vyhrkla postava, která seděla na židli a zděšeně si položila ruku na prsa.

 

Cara zamžourala proti jasnému světlu a jen co dokázala rozeznat, kdo u ní sedí, vyhrkla: „Katie?“

 

Byla to ona. Vypadala úplně stejně, jak si ji pamatovala. Zlaté vlnité vlasy spletené do drdolu, velké dešťově modré oči nejistě vykulené a rty zdvižené do opatrného úsměvu. Na sobě měla béžové šaty s volnými rukávy po lokty a tmavě hnědou šněrovačku.

 

„Co tady děláš?“ zeptala se jí překvapeně.

 

Sklonila dýku a položila ji vedle sebe. Nohy pak s bolestivým heknutím shodila z postele. Přikrývka jí sklouzla dolů, takže teď byla jen v kalhotách a povolených pruzích prostěradel obtočených kolem prsou.

 

Katie udiveně povytáhla obočí, když její ‚oděv‘ spatřila, ale pak odpověděla: „No, po městě se rozkřiklo, že ses vrátila. Tak jsem se na tebe přišla podívat. Ráno jsem mluvila s tvým otcem a říkal, že tady můžu být. Že budeš třeba ráda, když… uvidíš někoho známého,“ dodala s dalším nejistým úsměvem.

 

Cara vydechla a zavrtěla hlavou. Nechápala, jak je možné, že první, na co pomyslela, bylo, že se musí bránit.

 

Teď jsem přece doma!

 

Katie si její výraz ale vyložila jinak: „Jestli nechceš, abych tady byla, tak zase půjdu. Musí toho být na tebe moc, takže… Jen jsem myslela…“ a začala se zvedat.

 

„Ne!“ zarazila ji Cara a postavila se. Hned se jí ovšem zatočila hlava a rukama hledala něco, čeho by se chytila.

 

Katie k ní rychle přiskočila a podepřela ji.

 

„Ne, Katie,“ vydechla ztěžka. „Moc ráda tě vidím. Ani nevíš jak. Jen jsem byla… asi mi ještě pořádně nedošlo, že jsem doma. Hrozně ráda tě vidím,“ usmála se, pustila Katieiynu ruku a pevně ji objala.

 

Katie se viditelně ulevilo a její úsměv byl najednou mnohem veselejší. Opatrně k sobě Caru přitiskla, ale sotva pod prsty ucítila její zjizvená záda, škubla sebou a odtáhla se od ní.

 

„Propána, Caro! Co se ti to stalo?“ zeptala se zděšeně a začala si ji prohlížet.

 

Cara od ní odstoupila, a protože se jí ještě trochu točila hlava, posadila se zpátky na postel a opřela se lokty o kolena.

 

„To by bylo na dlouho,“ vydechla pomalu a zavřela oči.

 

Cítila, jak se jí při každém nádechu bolestivě zatínají svaly na břiše. Pak začala vzpomínat, kdy Katie viděla naposledy. V uličce, když na ni křičela, ať se jde schovat a sama přitom vyrazila úplně opačným směrem a narazila na Marcuse.

 

Marcus.

 

To jméno a hlavně muž, kterému patřilo, jí připadal vzdálený, jako by snad ani nebyl. Jako by celé ty tři týdny nebyly ničím víc, jen noční můrou s občasnými záblesky opravdové radosti a štěstí.

 

Jeremy.

 

Připadalo jí, že i on je jí neskutečně vzdálený. Pak si ale vybavila, jak ji líbal, jak mu zatínala prsty do zad a tiskla se k němu, jak její srdce tlouklo, když se jí dotýkal a už jí vůbec nepřipadal, jako sen nebo něco, co si jen představovala.

 

Zdálo se jí, že je všeho toho, co se stalo, přeplněná. A když viděla, že Katie ještě pořád stojí v místnosti a nemá se k odchodu, zvedla k ní hlavu a zeptala se: „Nebo… máš čas?“

 

S lehkým úsměvem přikývla: „No, jistě. Pokud o tom chceš mluvit.“

 

„Myslím, že asi chci,“ odtušila a povzdechla si.

 

„Dobře,“ kývla znovu Katie. „Ale při tom vyprávění si půjdeš dát pěknou dlouhou koupel. Potřebuješ to,“ dodala a nakrčila nos.

 

Cara se zasmála a lehce ji bouchla do boku.

 

„Tak pojď,“ řekla Katie s úsměvem.

 

Podepřela Caru pod paží a pomohla jí vstát. Obě se vydaly dolů po schodech a dál do umývárny.

 

Byla to menší místnost s oknem do postranní uličky, která oddělovala jejich dům od sousedního. Kousek od okna stála velká kamna, v nichž se právě teď netopilo. Pod oknem byla dlouhá dřevěná lavice plná špinavého prádla, po pravé straně u dveří stála dřevěná vědra, prázdné necky s valchou byly položené na velké stoličce, aby se u praní nemusel člověk tolik hrbit. Skoro uprostřed místnosti pak stála velká pečlivě vydrhnutá káď, do poloviny naplněná vodou. Vedle ní byla ještě menší stolička s mýdlem, houbou, hřebenem a čistými osuškami. Mezi oknem a pecí stála prázdná židle.

 

„Otec není doma?“ zeptala se Cara sotva vešly dovnitř.

 

„Ne, je v obchodě. Myslím, že mu došlo, že budeš raději, když tě dám do pořádku já a on nám u toho nebude překážet.“

 

„Kolik je vlastně hodin?“

 

„No, budou myslím skoro tři.“

 

„Tři?“ vykulila Cara oči a podívala se z okna, aby se o tom podle světla přesvědčila.

 

„Nediv se. Muselas být úplně vyčerpaná, a abych byla upřímná, tak ještě pořád nevypadáš moc dobře.“

 

„To mi povídej,“ zamumlala si Cara potichu a došla k velké kádi.

 

„Sedni si na židli, ohřeju pár věder. Měla jsem to nachystané už před polednem, ale ty jsi ještě spala, tak to vychládlo,“ řekla Katie a odběhla do kuchyně, kde hořel v kamnech oheň a ona začala ohřívat vodu ve velkém hrnci na plotně. Pro vodu si chodila na dvorek ke studni.

 

 

 

 

 

Zatímco Katie nosila vodu a ohřívala ji, začala se Cara vyptávat, co se stalo poté, co se od Katie oddělila. Nejprve jí sice chtěla pomoct, což ale dívka odmítla a Cara byla nakonec ráda, protože ji všechno bolelo i při sebemenším pohybu, takže zůstala sedět na židli a poslouchala.

 

Dozvěděla se, že se většina lidí ukryla do chodeb pod svými domy a přišli tak jen o něco ze svého majetku. Zamrazilo ji však, když zjistila, že byl zabit jeden z radních, několik řemeslníků a trhovců.

 

Pevně doufala, že ani jednoho z nich nemá na svědomí Jeremy.

 

A kdyby ano – změnilo by to něco? – zeptala se sama sebe. Věděla, že zabil hodně lidí, jenže ty neznala. Teď by to mohlo být jiné, jestliže se to týkalo těch, které znala od vidění.

 

Zarazila ty úvahy dřív, než jí z nich začalo být zle. Hlava jí třeštila a ona si uvědomila, že nepila víc jak den. Vstala a šla si do kuchyně nalít do hrnku vodu.

 

Jak se vrátila, znovu si sedla na židli a sledovala Katie, která lila do kádě další horkou vodu.

 

„Už jsi mluvila s Henrym?“ zeptala se jí.

 

Cara zatnula zuby. „Ano, mluvila. A zatím mi to bohatě stačilo,“ řekla a sevřela ruce do pěstí.

 

Katie se na ni udiveně podívala. Jakmile Cara její výraz viděla, povzdechla si: „Asi bude nejlepší, když začnu od začátku, abys to pochopila vcelku.“

 

Dívka přikývla a šla pro další vodu.

 

 

 

 

 

Jen co byla káď naplněná tak akorát, stáhla ze sebe Cara kalhoty i pruhy pláten a vlezla do vody.

 

Po celou dobu, kdy seděla v příjemně teplé vodě a Katie jí opatrně drhla rány na zádech, pažích a myla jí vlasy, jí Cara vyprávěla celý příběh od chvíle, kdy se od ní v městě oddělila a běžela zpátky. Řekla ji, jak natrefila na Marcuse a dala se s ním do boje kvůli Lily. Zhruba jí pak popsala, jejich pobyt na hradě. Nezacházela do zbytečných podrobností ani se moc nebabrala v tom, jak se cítila. Snažila se vše podat bez emocí. Připadalo jí, že to tak pro ni bude jednoduší a méně bolestné.

 

Katie Caře drhla vlasy mýdlem a stále ji pozorně poslouchala, což Cara poznala podle toho, jak se její ruce někdy zastavily v pohybu, nebo celá strnula, pokud se dostala k části vyprávění, kde šlo jí samotné, nebo Sarah či Seleně o život. Sem tam se na něco zeptala, pokud jí něco nebylo jasné, nebo účastně sykla bolestí, jak jí vyprávěla o tom, kde a jak přišla ke svým zraněním.

 

„Počkej,“ zarazila ji Katie po půl hodině.

 

Zdvihla ruku, kterou měla od mýdlově pěny. Přidřepla si ke kádi tak, aby mohla Caře vidět do tváře a hřbetem ruky si odhrnula z obličeje plavý pramínek vlasů, který se jí uvolnil z drdolu.

 

„On ti pomohl? Zachránil ti život? A jak tě mučili, tak… tak tě našel, staral se o tebe a pak ti zase zachránil život, když tě ten Marcus škrtil?“

 

Cara přikývla a snažila se nedat na sobě nic znát. Věděla však, že se nemůže tvářit, jako by se nic nestalo, jako by to byla jen další z prostých skutečností jejího příběhu. Uvědomila si, že v té době - už tehdy - ji Jeremy miloval. Jak na to nyní vzpomínala a vybavovala si různé drobnosti, kterých si předtím pořádně nevšimla a nevěnovala jim pozornost, konečně v nich byla schopná rozeznat náznaky citu, který jí samotné přišel na mysl až o takovou dobu později.

 

Jak jsem mohla být tak slepá?

 

„Já to ale nechápu,“ zavrtěla Katie hlavou a vylila Caře na hlavu vědro s vlažnou vodou, aby jí spláchla z vlasů a těla mýdlo. „Proč by ti pomáhal? Proč by to dělal?“

 

Cara zatřepala hlavou a vytřela si z očí vodu. Nic na to neřekla, přestože ji něco ponoukalo, aby to udělala.

 

„Jedině že by se ti chtěl odvděčit za to, že jsi ho zachránila před tím šípem. Mimochodem – nikdy by mě nenapadlo, že by byl Henry takový zmetek a byl by schopný zabít nějakou ženu!“ vydechla nevěřícně a položila vědro na zem.

 

Cara mlčela a jen přikývla.

 

Katie si donesla další čistou vodu, vzala žínku z jemné látky a opatrně začala vymývat rány na Cařině obličeji.

 

„Nebo tebe napadá, proč to udělal?“ zeptala se jí, zatímco jí lehce drhla spánek.

 

Cara uhnula pohledem a nadechla se. Přitáhla si kolena pod bradu a pažemi nohy objala. Chtěla to Katie říct, chtěla, aby věděla, co tu nečekanou změnu způsobilo, jenže se necítila dost silná na to, aby to vyslovila. Bála se ta slova pronést, protože jí připadalo, že tady – doma – by mohla získat jiný rozměr. Neměla tušení, jak by na to Katie mohla zareagovat a co teprve její otec? Ještě včera byla skálopevně přesvědčená, že jakmile přijede, tak si s otcem sedne a všechno to s ním probere. Nyní už si tak jistá nebyla – popravdě vůbec. Jak to nyní své přítelkyni vyprávěla, připadalo jí to šílené. Vše, co se stalo.

 

Mrkla na Katie, která ji upřeně pozorovala, jakoby luštila nějakou hádanku a pak naklonila hlavu na stranu. Cara se nadechla a uhnula očima. Dívala se všude, jen ne na Katie.

 

„Jedině, že bys… že by se on…“

 

Katie vydechla a zahleděla se na Cařin obličej ještě pozorněji. Všimla si jejích sklopených očí, pevně stisknutých rtů a zardělých tváří, jejichž barva neměla nic společného s tím, že jí obličej drhla žínkou a ani s teplou vodou, kterou jí před chvílí vylila na hlavu.

 

Cara se najednou tak zděsila toho, co by Katie mohla říct, že se raději znovu pustila do vyprávění. Naklonila se přes káď k malé stoličce a vzala z ní houbu. Začala si drhnout hruď, břicho a nohy, aby nějak zaměstnala ruce. Cítila v nich nepříjemné pnutí, které ji vždycky nutilo něco dělat.

 

Na další povídání se tentokrát soustředila o dost hůř. Hlas se jí často zadrhnul a očima chvílemi nepřítomně hleděla na jedno místo. Někdy se na delší dobu odmlčela, jako by si potřebovala utřídit myšlenky, které se jí rozprchly jako chmýří pampelišky.

 

Katie ji nepopoháněla, ale dál pozorně poslouchala a pokaždé, když zmínila Jeremyho jméno, zadívala se na obličej své přítelkyně ještě pozorněji, všímajíc si i těch nejmenších změn v pohybu její tváře, tónu hlasu a významu slov.

 

Jen co si Cara dodrhla chodidla, Katie ji znovu polila vodou. Pak jí řekla, aby se postavila a pevně kolem ní odtočila velkou osušku.

 

Cara všechno udělala naprosto nevědomky. Až když se posadila na židli a Katie ji začala rozčesávat vlasy a několikrát ji tak bolestně zatahala za zacuchané prameny, probrala se znovu do přítomnosti.

 

Při popisu jejich včerejšího útěku z hradu úplně vynechala část, kdy si s Jeremym řekli, co k sobě cítí a na čem se dohodli. Věděla, že se Katie určitě zeptá, proč jela hned vzápětí, kdy narazili na Henryho, zpátky. Vysvětlení, že „nemohla dopustit, aby všechny muže Henry zabil“ bylo bezpochyby nedostačující, ale chtěla dokončit aspoň tuhle část vyprávění, než se přesune k další – podstatně složitější a těžší.

 

Jestli se k ní přesunu…

 

To, co se stalo poté, jak díky Drakeovi zabránila dalšímu mučení mužů na hradě, zkrátila ještě víc. Skoro to pak vypadalo, že na hrad jen dojela, pomohla několika zmučeným mužům na vůz a jela zpátky. Krátce se zmínila o tom, že jí Henry nepomohl, ani ji nepodpořil – jen se proti ní přímo nepostavil, na což Katie nesouhlasně zavrtěla hlavou a stiskla rty k sobě.

 

Vzápětí Caře řekla, aby se k ní otočila zády a stáhla z nich osušku. Odběhla do chodby, kde měla položený svůj košík. Hned se vrátila a Cara ucítila, jak jí prsty na poraněnou, čerstvě umytou a osušenou kůži opatrně vtírá nějakou hodně mastnou mast. Podle vůně poznala, že to je sádlo s nějakými bylinkami.

 

„No a to je všechno…“ dodala neurčitě, jen co s vyprávěním skončila.

 

„Hmm,“ vydechla Katie.

 

Caře neušlo, že to znělo, jakoby se nenápadně usmívala, jak to dělala pokaždé, když se jí podařilo něčemu přijít na kloub.

 

Katie jí pár minut mlčky na záda vtírala mast. Když skončila, postavila se a pomalu promluvila: „Neřekla bych, že to je všechno.“

 

Cara si vytáhla osušku přes ramena a otočila se k ní: „Jak to myslíš?“

 

Všimla si, že se Katie usmívá.

 

„No, mám pocit, že jsi něco vynechala. Nebo se pletu?“ zeptala se a v očích jí šibalsky blýsklo.

 

Cara sklopila pohled k zemi, ale její přítelkyně se nemínila vzdát. Dřepla si k ní, aby jí mohla vidět do očí a jednu ruku jí položila na její, kterou měla na koleni.

 

„Ty ho… máš ráda, že?“ zeptala se a rty se jí zdvihly do mírného úsměvu. „Jeremyho?“

 

Cara se na ni podívala, semknula rty k sobě a lehce, sotva znatelně zavrtěla hlavou.

 

Katie zdvihla obočí a zašeptala: „Miluješ ho?“

 

Místo odpovědi Cara polkla.

 

„A on?“

 

Cara opět nic neřekla, jen se na Katie dívala. Ta se překvapeně nadechla a chvíli nevěděla, co říct nebo jak se tvářit. Cara to už pak nevydržela a z očí jí sklouzly slzy. Přikryla si dlaní oči a rozplakala se.

 

Katie si k ní klekla a rukou ji opatrně objala kolem ramen, zatímco druhou ji poplácávala po pažích. Chvíli jí šeptala utěšující slova, ačkoliv pořádně nevěděla, co by ji vlastně utěšilo. Pořádně nerozuměla tomu, co se vlastně dozvěděla.

 

Cara se však brzy uklidnila natolik, aby se od ní odtáhla a tichým hlasem jí dopověděla zbytek, který už všechno osvětlil. O tom, co cítila, se jí nemluvilo lehce, takže většinu času hleděla na své ruce nebo kolena. Nedokázala čelit Katieyinu pohledu přímo. A když skončila, nervózně si proplétala prsty, čekajíc, co na to její přítelkyně řekne.

 

„Takže…“ začala Katie opatrně, jako by se chtěla o něčem ujistit, „on je teď ve vězení? A ty na něho chceš čekat… deset let?“

 

Cara přikývla.

 

„Ale Caro, je to… je to deset let!“ vydechla Katie nevěřícně.

 

„Katie, to já moc dobře vím! Proto jsme se taky domluvili, že pokud by se za tu dobu něco… změnilo, tak na sebe čekat přestaneme,“ odvětila Cara a vstala ze židle.

 

Rukou si přidržovala osušku kolem těla a bosky vyrazila z prádelny. Prošla chodbičkou a vyšla nahoru po schodech do svého pokoje. Katie se se zamyšleným výrazem vydala pomalu za ní. Zůstala stát na prahu pokoje, kde se obrátila čelem do chodby, zatímco ze sebe Cara stáhla osušku a hledala si v komodě čisté šaty.

 

Vzala si ty nejobyčejnější - světle hnědé s dlouhými rukávy bez šněrovačky. Snažila se je obléct opatrně, aby si úplně nesetřela mast na zádech. Pak se posadila na postel, nohy přitáhla k bradě a začala se pohupovat dopředu dozadu.

 

Několik minut čekala, že Katie ještě něco řekne, ta ale mlčela. Přešla k židli, na níž předtím seděla a založila si ruce na hrudi. Upírala oči k zemi a její jindy hladké čelo bylo zbrázděné několika vráskami.

 

Nakonec to už Cara nevydržela: „Katie, prosím tě, řekni něco.“

 

Katie zdvihla oči a zeptala se: „Zajímá tě můj názor?“

 

„Jistě,“ přisvědčila. „Proto jsem ti to řekla. Chtěla bych vědět, co si o tom myslíš. Já vím, že to všechno zní…“

 

„Bláznivě,“ doplnila Katie a pozdvihla obočí.

 

Cara chvíli váhala, pak přikývla: „Ano, bláznivě, jenže… to, co jsem ti řekla je čistá pravda. A já svoje rozhodnutí nezměním. Nedovedu jen tak změnit něco, co cítím. Sice jsem s ním byla jenom chvíli, ale když jsem s ním, tak jsem… šťastná, klidná i… rozrušená. Připadám si…“ zavřela oči, jak se snažila najít odpovídající slovo, „plná… všeho. Jako bych mohla dokázat cokoliv. Jako bych měla sílu udělat všechno.“

 

Na tváři se jí objevil úsměv. Ten jí ale nevydržel dlouho, sotva postřehla, že se na ni Katie dívá se soucitným nejistým výrazem.

 

„Katie, poslyš,“ promluvila znovu a rozhodila rukama, „já vím, co udělal. Řekl mi to. A rozhodně s tím nesouhlasím, neomlouvám ho ani to nezlehčuju, jenže… kdybys ho viděla ten první den a potom před pár dny a včera – nevěřila bys, že to je ten samý člověk.“

 

Katie se víc opřela do židle a jednu nohu vytáhla nahoru. Položila si bradu na koleno a zamyšleně se na Caru dívala.

 

„Znáš mě přece už víc jak dvacet let. A dobře víš, že jsem nikdy nevěřila každému, a taky jsem nikdy nebyla jako Ruth, která se vrhla kolem krku komukoliv, kdo aspoň trochu vypadá jako chlap. On mě k ničemu nenutil, nevyhrožoval mi. Spíš se mě od sebe snažil odehnat, ale… asi je ti jasné, jak s tím u mě pochodil.“

 

Katie na tváři problesknul vědoucí úsměv.

 

„Já nevím, jak bych se chovala – co bych ti řekla, kdybych byla na tvém místě a tys mi řekla to, co já teď tobě.“ Cara pokrčila rameny. „Asi bys ho musela vidět a zažít něco z toho… Zachránil mi život, Katie. Několikrát. Nebýt jeho, tak jsem už dávno a bezpočtukrát mrtvá. Celý plán na naši záchranu, to vězení, že si chce odpykat aspoň část trestu za to, co udělal… to byl jeho nápad. Ne můj. Udělal to z vlastní vůle. A po tom všem, já… neznám nikoho, kdo by šel dobrovolně do vězení, kdo by chtěl platit za svoje chyby takhle tvrdě. Pochop – mohl nás jen dostat ven a přitom pokračovat v tom, jak dřív žili, jenže to neudělal.“

 

Katie stiskla rty a potlačila nutkání podotknout, že těžko může někoho takového znát, když se s vrahy a lupiči nikdy dřív nepřátelila a nestýkala. Věděla však, kam tím Cara míří a na co naráží.

 

„No, co ti na to můžu říct?“ pronesla nakonec a pokrčila rameny. „Máš pravdu, že tě znám dost dlouho na to, abych věděla, že když si něco vezmeš do hlavy, nic s tebou nehne. A nepřipadá mi, že bys udělala hloupost nebo byla pomatená tak, jak to říkal tvůj otec. Já nevím, ale připadáš mi…“ naklonila hlavu na stranu a zkoumavě přejížděla po Cařině obličeji, „jiná. Jako bys byla najednou starší – jen o trochu,“ dodala s úsměvem, sotva si všimla dívčina znepokojeného pohledu.

 

„Prostě, jak jsi o něm mluvila – o Jeremym, tak jsi vypadala opravdu šťastně i když taky smutně,“ připustila.

 

Cara se na ni posmutněle usmála.

 

„A navíc vím, že ti nikdy nikdo nepopletl hlavu, takže… pokud ho miluješ, tak na něm asi něco musí být,“ znovu pokrčila rameny.

 

Cara se krátce zasmála, což ji vzápětí přešlo, jak si vzpomněla na to, co Katie řekla.

 

„Počkej, ty jsi… co jsi to říkala o mém otci? On říkal, že jsem pomatená?“

 

Katie se zarazila: „No, ne přímo takhle, ale řekl mi něco v tom smyslu, abych si dala pozor, pokud budeš říkat něco divného. Říkal, že to asi budeš mít v hlavě trochu… eh, popletené.“

 

„Popletené? Jak na to přišel? Vždyť jsem s ním mluvila sotva pět minut!“

 

„Nevím, Caro,“ zavrtěla Katie hlavou a položila nohu zpátky na zem. „Říkal mi, že prý ses málem vrhla na Henryho a…“

 

„Henry,“ vydechla Cara a zavřela oči. „Ten zmetek. Určitě otci řekl jen tu svou podobu příběhu.“

 

„To nevím, o tomhle nemluvil. Ale určitě si s otcem popovídej. A pokud mu to řekneš tak, jako mě, pochybuju, že si o tobě bude myslet, že jsi pomatená.“

 

Cara si skousla ret a na chvíli se zamyslela. Vzápětí vyhrkla: „Co je dneska za den?“

 

„Dnes? Čtvrtek,“ odvětila Katie nejistě. „Proč?“

 

„Ptala jsem se velitele Drakea, kdy bych mohla Jeremyho a Petera navštívit a říkal, že v neděli. Až v neděli,“ povzdechla si, opřela se o stěnu a svezla se na posteli níž. Oči upřela na záhyby na dece a v myšlenkách se zatoulala do Paindonu.

 

Co asi Jeremy dělá? Pracuje nebo… Jak se mu daří? Je v pořádku?

 

Z uvažování ji vytrhl Katieyin hlas. Její přítelkyně se na ni nejistě dívala, jak promluvila: „Takže takhle to teď bude? Budeš za ním každý týden jezdit a…“

 

Cara k ní pomalu zvedla oči: „Jenže já nic lepšího právě teď nemám, Katie. To je všechno, co mám, pokud s ním chci být. A to chci… Když si představím, že bych s ním být nemohla tak… já… Nechci na to ani myslet.“

 

Katie si povzdechla.

 

„Copak ty bys to neudělala? Neudělala bys to samé, co já, kdyby to byl někdo, koho… Nesnažila by ses najít jakoukoliv možnou cestu, abys mohla být s ním?“ zeptala se jí Cara tichým hlasem a upírala na ni oči s prosbou, aby to pochopila.

 

Katie chvíli mlčela a pak řekla: „Asi ano.“

 

Vydechla a její úsměv byl o něco klidnější a upřímnější. Uvědomila si, že Cara vždycky byla, je a bude umíněná a tvrdohlavá. Kromě toho však nemohla jen tak bez povšimnutí přejít to, co sama viděla. A viděla na ní, že svá slova myslí smrtelně vážně. A viděla její tvář, když mluvila o Jeremym – a pokud to všechno byla pravda, čemuž věřila, protože věřila Caře – takže chápala, že pro ni musí znamenat hodně a že nemůže být tak úplně špatný. Nebo aspoň ne teď. Navíc měla Caru ráda a nechtěla, aby byla smutná a nešťastná. Nechtěla ji vidět, jak se trápí a pokud se rozhodla čekat na něj, nemohla ji od toho odrazovat. Musela ji podpořit a to ačkoliv si sama nedovedla představit, že by něco takového udělala. Jenže… ona nebyla jako Cara. Neměla její odvahu, sílu ani povahu. Navíc - deset let byla dlouhá doba a za tu dobu se může spousta věcí změnit.

 

Sama musí vědět, co je pro ni nejlepší, řekla si a přisunula židli blíž k lůžku.

 

„Caro, musím se tě ještě zeptat na pár velmi, velmi důležitých věcí,“ začala Katie a snažila se tvářit naprosto vážně, přestože stěží přemáhala úsměv.

 

„Na co?“ zeptala se Cara a tváří jí proběhla ostražitost.

 

„Jak Jeremy vypadá? Jaké má oči? Je hodně vysoký? Jaké má ruce? A jaké to je, když…“ Katie se odmlčela a spiklenecky se k ní naklonila, „tě políbí?“

 

Cara otevřela ústa údivem a okamžitě zrudla jako by se jí Katie zeptala na její oblíbenou barvu růží a ona jí ten odstín chtěla ukázat.

 

„Ah,“ vydechla Katie a už se smála. „Tak takové to je, ano?“

 

Cara zrudla ještě o stupeň víc: „Katie!“ okřikla ji a bouchla ji do paže.

 

Její přítelkyně se však jen dál jemně smála a Cara se vzápětí rozesmála také.

 

 

 

 

 

Hned poté, co Katie ukojila svou zvědavost a vytáhla z Cary co nejpřesnější popis, jak Jeremy vypadá – od odstínu hnědé jeho vlasů až po velikost rukou - a nedovedla z ní už vypáčit žádnou podrobnost o tom, jaké to je, když ji políbí, se Cara zvedla a zamířila do kuchyně. Byla naprosto vyhládlá a hrdlo měla vyprahlé. Katie s sebou naštěstí přinesla také dnešní čerstvé pečivo z krámu, takže se Cara vděčně zakousla do krajíce chleba namazaného silnou vrstvou másla.

 

Katie odešla až za další hodinu, jakmile se nejméně desetkrát ujistila, že Cara už opravdu nic nepotřebuje a že se co nejdřív zase uvidí.

 

Když se za ní Cara dívala, jak mizí za rohem ulice, kde na ni ještě zamávala a pak zavřela dveře, cítila po celou dobu nesmírnou úlevu a vděčnost, že ji aspoň jeden člověk pochopil, nebo se o to aspoň snaží a neodsuzuje ji.

 

Avšak sotva se vrátila zpátky do kuchyně, znovu na ni dopadla tíha toho, co ji teprve čeká. Tušila, že se její otec každou chvíli vrátí a ona se děsila toho, že mu bude muset všechno vysvětlit. Přece jen – svěřit se Katie, která byla za prvé zhruba stejně stará, za druhé to byla žena, za třetí její nejlepší přítelkyně a za čtvrté někdo, kdo o ní věděl různá drobná tajemství a prohřešky, bylo něco zcela jiného, než to samé vykládat staršímu muži, vlastnímu otci a někomu, kdo doopravdy nevěděl, jaká je, protože kdyby to věděl – zlobil by se a nechápal to.

 

A ještě ke všemu po tom, co mluvil s tím zmetkem Henrym, uvědomila si Cara a zatnula čelist.

 

Několik minut strnule seděla na židli v kuchyni a napínala sluch, aby zaslechla kroky u dveří a byla tak připravená na otcův příchod. Moc dlouho to však nevydržela.

 

Vstala, šla do prádelny a začala uklízet věci po koupeli. Vypustila káď do prázdných věder, která pak vynosila ven a vylila je do kanálu v uličce mezi jejich a sousedovým domem. Poté vymyla káď a vytřela ji. Utřela zem od cákanců vody a začala chodit ke studni, od které si nosila vodu na pec, kde ji ohřála a pak do necek, aby mohla začít prát kopu špinavého prádla, které se nahromadilo, zatímco byla pryč. Při každém pohybu ji bolela nějaká část těla, ale nehleděla na to.

 

Nedovedla nečinně sedět, protože to pro ni bylo mnohem horší. Její otec se ještě stále nevracel a ona byla na jednu stranu ráda, protože ještě chvíli nemusela čelit pohledu jeho šedých přísných očí. Pamatovala si, že uměly být i laskavé, jenže pochybovala, že by v nich právě tohle nyní našla.

 

Drhla prádlo na valše a často se musela zastavit, aby popadla dech a na chvíli ulevila bolavým zádům a pažím. Neustále měla před očima Jeremyho tvář. Vší silou si pokoušela vybavit na ní úsměv, vrásky kolem úst a očí a záblesky v jeho očích. Moc se jí to ale nedařilo. Obraz jeho veselé tváře se jí neustále měnil na masku bolesti, kterou na ní měl, když ho mučili a pak na voze, kdy se dívala, jak se mu pomalu začíná zbarvovat modřinami a otékat podlitinami.

 

Upřeně hleděla do mydlinkové vody a drhla jednu z otcových košilí, když si uvědomila, že pláče. Znechuceně vydechla a otřela si slzy do předloktí. Popotáhla a znovu se dala do práce. A opakovala to stále dokola. Utírala si tvář a drhla prádlo. Prala prádlo a utírala si oči.

 

Když stále dokola monotónně pohybovala trupem a pažemi na valše nahoru a dolů, začala si v duchu jako modlitbu opakovat tři slova: Prosím, vydrž to. Prosím, vydrž to. Prosím, vydrž to.

 

Aspoň do neděle. Jen do neděle. Jen ještě další necelé dva dny. Prosím.

 

A potom dalších deset let.

 

 

 

 

 

Jeremy padnul tváří do drti kamení a hlíny, která tvořila velkou část podlahy jeho cely. Chvíli se soustředil jen na to, aby uspokojil své plíce, bolestivě se roztahující a lačně do sebe pohlcující co největší množství vzduchu. Jen co se jakžtakž uklidnily a dovolily mu soustředit se na něco jiného, vzepřel se na pažích a doplazil se o pár metrů blíž k mřížím, které oddělovaly jeho celu od sousední, z níž slyšel Peterovo bolestivé sténání při každém výdechu. Neměl sílu, zdvihnout se natolik, aby na něj mohl pohlédnout nebo dokonce promluvit. Chtěl se jen doplazit na tu trochu slámy, která aspoň maličko oddělila jeho tělo od studené země. Pomalu se zase sesul zpátky k zemi, tvář přitom pokládajíc na zatuchlou a vlhkou slámu.

 

Věděl, že naproti, kousek od zamčené brány cely, na něj čeká miska s pár hlty vody, ale neměl sílu, aby se k ní dostal. Potřeboval si aspoň pár minut odpočinout a nabrat sílu.

 

Jen pár minut spánku.

 

Tvrdá zem ho tlačila do čelisti a do spánku, a tak pomalu vysunul paži před sebe, s námahou zdvihnul hlavu a položil ji na své předloktí. Bolelo ho to, ale potřeba něčeho měkkého pod hlavou byla silnější.

 

Po chvíli ucítil, že v prstech ztrácí cit, a tak zase položil hlavu na zem. Koutkem oka si všiml, že mu po rukou teče krev. Rudé třpytivé kapky smísené s prachem a špínou padaly na slámu.

 

Jeremy napůl v polospánku sledoval, jak mu od špičky ukazováčku stéká slabý pramínek krve. Oči se mu přivíraly a bylo mu jedno, že by si měl ruce obvázat zbytkem rozedrané košile, kterou měl na sobě.

 

 

 

Nejspíš musel usnout, protože se mu zdálo, že u něj je Cara. Díval se na ni ze země a nedokázal se pohnout. Chtěl k ní natáhnout ruku, ale nedokázal to. Chtěl vyslovit její jméno, ale jazyk ho neposlouchal. Viděl ji, jak stojí u dveří cely – s dlouhými rozpuštěnými vlasy, v zelených šatech, které jí ladily s očima. Viděl křivku klíční kosti, kterou zpola zakrýval pramen jejích vlasů. Byla tak krásná. Jenže sotva zdvihl oči k její tváři, spatřil, že je zmáčená slzami. Chtěl jí říct, aby neplakala, ale stále nemohl promluvit.

 

Jen ji sledoval.

 

Pohnula se, přišla k němu blíž, až viděl jen její kotníky. Pak si k němu dřepla a vzala ho za ruku. Viděl, jak se její čistá hebká dlaň zabarvuje jeho krví. Svírala mu ruku a lehce ji hladila, jakoby jí bylo jedno, že se zašpiní. Potom zdvihla druhou ruku a položila mu ji na tvář. Sjela po jeho skráni k čelisti a pak mu prsty začala projíždět vlasy.

 

Nic neříkala, jen se na něj dívala a hladila ho.

 

Najednou měl pocit, že se mu její obraz před očima začíná rozmazávat. Chtěl vykřiknout „Zůstaň!“ jenže nemohl. A dřív, než by býval chtěl, probral se a s těžkým srdcem si uvědomil, že to byl opravdu jen a jen sen.

 

„Tak tady chtěl někdo spát? Co?“ uslyšel nad sebou zabručet známý nenáviděný hlas.

 

Jeremy vydechnul a zavřel oči. Doufal, že bude mít dneska klid, že ho třeba dneska nechají být, že už je – a hlavně jeho – to přestane bavit. Jenže ten, kdo na něj promluvil a kdo jej teď za lem rozedrané košile zdvihal na kolena, se očividně ještě dost nenabažil.

 

„Na spaní zapomeň, ty svině,“ zasyčel mu muž do ucha drsně.

 

Jeremy otevřel oči a hleděl do zvráceně potěšené tváře muže, kterého by tak rád zabil a to jen proto, aby mohl spát. Jen proto, aby od něj měl už konečně pokoj. Jenže na to neměl sílu. Neměl sílu doplazit se k vodě a napít se, natož zabít tohohle hromotluka.

 

„A jak říkají tobě?“ zeptal se ho ztěžka a s překvapením si uvědomil, že konečně našel svůj hlas. „Medvěd?“ vydechl s tím nejsilnějším tónem ironie a posměchu, jakého byl schopen.

 

Viděl, jak se muži zableskly zuby v divokém úsměvu.

 

 

Když pak s úpěním sjížděl z mříží, kam jím Medvěd mrštil, a hlavou mu projela ostrá bolest, protože si rozsekl kůži na spánku, došlo mu, že by asi bylo lepší být zticha. Na druhou stranu si uvědomil, že by ho možná měl dráždit ještě víc, aby to s ním dneska skoncoval rychleji. Jenže byl tak zesláblý z práce v kamenolomu a téměř žádného jídla, že nakonec zůstal zticha. Kromě tlumeného hekání a sténání, které mu unikalo z úst, když do něj Medvěd bušil znovu a znovu, už neřekl ani slovo.

 

Nevěděl, jak dlouho ho mlátil, protože po pár minutách ztratil vědomí.

 

 

 

Když pak přišel k sobě, byl hromotluk už pryč a Jeremy netušil, zda uběhlo jen pár minut nebo hodin. Točila se mu hlava a bylo mu na zvracení. Přetočil se na bok a otevřel ústa, jenže kromě kyselých šťáv nic nezvrátil. Otřel si pravý koutek úst do ramene. Na to, aby si otřel i levý už neměl sílu. Škvírami přivřených očí zíral do temného stropu cely a podle stříbrobílých stínů, které dovnitř pronikaly zamřížovaným oknem, mu došlo, že už je noc.

 

Zavřel oči a zkoušel přivolat zpátky ten sen. Sen, že je Cara u něj a dotýká se ho.

 

Ať se však snažil sebevíc, nemohl ho dostat zpět. Nakonec se zhluboka nadechnul, což ho příšerně zabolelo a hruď se mu bleskově stáhla, a s mělkým pomalým výdechem šeptem zavolal do ticha její jméno. Věděl, že ho neuslyší a že mu nepomůže, ale představa, že by přece jen mohla a že je třeba už na cestě za ním ho uklidnila natolik, že byl schopný zavřít oči a poddat se bezvědomí.

 

Jenže sotva do něj upadl, někdo s ním zuřivě zatřásl, až začal sténat bolestí.

 

„Žádný spaní, dělej ty oči otevřít! Slyšíš?!“ houknul na něj jiný mužský hlas, který si matně vybavoval, že už někdy slyšel.

 

Jeremy otevřel oči a zamžoural proti ostrému světlu, které vydávala lucerna. Tu držel v ruce mladík, stojící nad ním. Nemohlo mu být víc než devatenáct let, ale tvářil se nenávistně. Oči měl přivřené a na čele mu stíny prohloubily vrásky, takže působil starší. Tmavé vlasy mu rámovaly úzký obličej. Na sobě měl tmavé oblečení včetně teplého pláště, který mu Jeremy začal ihned závidět. Zavřel raději znovu oči a snažil se nemyslet na zimu, která se do něj od země zakusovala.

 

„Řekl jsem, že zůstaneš vzhůru!“ houkl na něj a kopnul ho do žeber.

 

Jeremy zaúpěl a schoulil se na bok.

 

„Máš pro mě snad… nějakou práci?“ zeptal se mladíka.

 

„Ne,“ odseknul. „Ale mám své rozkazy. A ty znějí, že tě nesmím nechat usnout.“

 

Jeremy byl strašně unavený a spánek bylo to jediné, na co se mohl při práci, nebo když jej bili, těšit. Na to, jak upadne do bezvědomí a na chvíli nebude vědět o ničem - ani o bolesti, ani o deseti letech, které ho tady čekaly, ani o Caře, která byla daleko a čas, kdy doufal, že se s ní setká, byl dosud v nedohlednu. A oni jej chtěli připravit i o to?

 

„Proč?“ zeptal se a zavřel oči.

 

„Proč ne,“ uchechtl se mladík a posadil se na malou stoličku, kterou si přinesl. „Tys mě jako neslyšel?“ zařval na něj a znovu ho kopnul, tentokrát do boku.

 

Jeremy se schoulil na bok ještě víc, potlačil další zasténání a otevřel oči. Probodl mladíka nevraživým pohledem a sledoval, jak nohou posunul lucernu k jeho hlavě, aby si mohl být jistý, že má oči opravdu otevřené.

 

 

Celé tři hodiny Jeremy zatínal zuby a snažil se nechat víčka nahoře, ačkoliv mu stále tvrdošíjně padala dolů. Snažil se potlačit spánek tak, že se soustředil na bolest, kterou vnímal všude po těle, pak zkusil počítat dlaždice, které viděl na zemi a cihly tvořící zeď. Nakonec začal jezdit očima nahoru a dolů a pokaždé, když se jeho víčka dostala dolů, podržel je tam na dvě vteřiny, než se zase s největším sebepřemáháním donutil, aby je zdvihl a znovu to zopakoval.

 

Když už byl tak rozzuřený, že se mu chvěly dlaně a touha aspoň po pár minutách spánku byla silnější než bolest, pohlédl na mladíka. Napadlo ho, že kdyby ho omráčil, možná by se vyspal po dobu, kdy by byl v bezvědomí. Byl však hrozně zesláblý a pomalý.

 

Přesto se rozhodl to zkusit. Jenže sotva na něj zaostřil zrak, spatřil, jak se mladíkovi klíží oči a jeho hlava se naklání k rameni. Ruce měl pevně založené v podpaží a nohy pohodlně natažené a překřížené v kotnících.

 

Jeremy doširoka rozevřel oči a sledoval ho. Když viděl, že se mladíkův pohled ospale posunuje k němu, stočil zrak do okna a dělal, že je opravdu vzhůru. Pár minut se nutil zůstat ostražitý, a jakmile si všiml, že mladíkovi klesla hlava na stranu, oči se mu zavřely a hruď se mu zdvihá v klidném nádechu, s neskutečnou rozkoší nechal svá těžká víčka spadnout přes oči a během dvaceti vteřin usnul.

 

 

 

 

 

„Takže vás dostal ven a dobrovolně… šel do vězení?“ zeptal se nevěřícně Mathias a pohlédl na Caru.

 

Ta seděla naproti němu u stolu a drtila si ruce ve vlastním sevření, aby se jí přestaly třást, což naštěstí díky dřevěné desce, která mezi nimi byla, uniklo otcově pozornosti.

 

Už víc jak hodinu mu líčila události, k nimž došlo po jejím únosu. Hned jak Mathias přišel a viděl ji, že pere, chtěl ji od práce odehnat, ale nedala se. Řekla mu, že po celou dobu, co byla pryč, vlastně nic nedělala a že jí činnost pomáhá utřídit si myšlenky a zůstat v klidu, což byla naprostá pravda. Jakmile se totiž nečinně zastavila, hlava jí před oči okamžitě začala předkládat obrazy a myšlenky, které ji děsily.

 

Jen co doprala poslední košili a připravila otci večeři, snažila se chovat a tvářit nenápadně a přesvědčivě. Méně se usmívala a na obličej si nasadila vážnou masku, aby si otec nemyslel, že to, co se stalo, nic neznamenalo a nesvědčilo to o její ‚pomatenosti‘.

 

Jak si potom konečně sedla a dala se do vyprávění, snažila se všechno podat tak, aby vše navazovalo na sebe, aby jedno zapadalo do druhého a její otec nemusel případné mezery doplnit sám tím, že by si řekl, že to bylo ve skutečnosti mnohem horší a ona se to snaží ve vzpomínkách potlačit. Nezacházela do nadbytečných podrobností, aby otce zbytečně nevyplašila hrůznými zážitky, ale řekla mu všechno. I to, že ji Jeremy nejprve chtěl zneuctít a jak to nakonec neudělal a proč.

 

Na druhou stranu mu velice pečlivě vysvětlila, co všechno pro ni udělal, jak jí zachránil život a že to rozhodně nebylo jen jednou. Střídavě mu přitom hleděla do očí a na své ruce, které nejprve měla sepnuté a položené na pečlivě vydrhnuté desce stolu. Jak popisovala jejich útěk, ruce dala dolů a začala si mačkat jednu v druhé, propínala prsty a srdce jí divoce bušilo, jako by to všechno znovu prožívala.

 

Na otcovu otázku, kterou jí položil sotva skončila, odpověděla kladně a neuhýbala pohledem z jeho tváře.

 

Mathias se potom opřel do židle, podložil si hlavu rukou a začal si mnout bradu, jak to dělal vždycky, když o něčem vážném přemýšlel. Dlouhé minuty zadumaně mlčel a prohlížel si rýhy na stole. Cara rovněž mlčela a její srdce se nezpomalovalo.

 

Pohlédla ven z okna a shledala, že už se setmělo. Vstala a rozžehla ještě jednu svíci od ohně v krbu, aby v místnosti bylo více světla.

 

Přejela zrakem přes pec, stojící v rohu kuchyně, nad ní zavěšeným kůlem nad nímž schnuly dvě košile, které se už nevešly na šňůry venku na dvorku. Koš s dřevem byl doplněný, třísky také a stejně tak i voda ve vědrech. Stůl uprostřed byl poklizený, židle vyrovnané, lavice pod okny rovněž. Poličky s kořením byly čisté, dózičky vyrovnané a doplněné. Byliny zavěšené nad krbem dál schnuly a celou místností byla cítit majoránka a tymián.

 

Když se Cara ujistila, že je všechno poklizené a tam, kde má být, posadila se zpátky a znovu sepjala pod stolem ruce. Otcův pohled se jí zdál nepřítomný, a když už se ho po několika dalších minutách chtěla zeptat, o čem přemýšlí, promluvil konečně sám.

 

„Musím říct, že to, co mi vyprávěl Henry, se od toho, co říkáš ty, velice liší, Caro,“ řekl nakonec a zkoumavě se jí zahleděl do obličeje.

 

Cara vydechla a narovnala se: „To je ale snad docela pochopitelné, otče. Ty tři týdny jsem na hradě byla já, Sára a Selena. On s námi nebyl. Navíc, když jsem se mu to pokoušela vysvětlit, nenechal mě skoro ani domluvit a hned si začal myslet, že mi přeskočilo. Nechal mě svázat a poslat domů,“ řekla a zatnula zuby. „A to, že se o všechno postaral už Jeremy a není nutné, aby tam Henry se svými muži jezdil, mi také nevěřil. Říkala jsem mu, že kvůli těm dvěma velkým skupinám bojovníků vypukne zmatek a bude z toho zbytečný masakr. Nebral na vědomí ani tohle a můžeš se ho zeptat, kolik mužů bylo zabito. Zbytečně,“ dodala a zavrtěla hlavou.

 

„Musíš přece pochopit, že se tě snažil chránit a opravdu… i mě se těžko věří, že to, co říkáš, je pravda…“ zavrtěl Mathias opatrně hlavou, aby Caru nerozčílil.

 

„Otče, přísahám, že ti říkám pravdu,“ pronesla Cara naprosto pevným hlasem. „Znáš mně celý život a víš, že se nebojím a nehne se mnou jen tak něco. Tak mi řekni - podívej se na mě, vzpomeň si na všechno, co o mě víš, na všechno, co jsem ti teď řekla, a pověz mi: opravdu ti připadám pomatená? Že mi z toho všeho přeskočilo?“

 

Mathias se na ni znovu dlouze zadíval. Její otázku nechal bez odpovědi a potom řekl: „Opravdu ses do něj zamilovala? To je to, co mě přivádí k myšlence, že…“

 

„Že jsem se zbláznila?“ doplnila Cara a tváře jí zrůžověly. „Otče, já si to…“ Cara se musela usmát a cítila, že je každou vteřinou červenější, „já jsem si to takhle rozhodně nepředstavovala. Naopak - ty první dny jsem ho… asi jsem ho nenáviděla, chtěla jsem ho dokonce zabít. Jenže potom, co udělal a jak se ke mně choval - chránil mě a staral se o mě. Jedině jemu můžeš vděčit za to, že mě vidíš živou. Jen díky němu jsem to přežila, a ať už ti Henry řekl cokoliv, on se změnil. Šel dobrovolně,“ dala na to slovo důraz, „do vězení, aby si odpykal to, co udělal.“

 

Mathias nepatrně zbledl: „A ty na něj chceš čekat deset let, než ho pustí - pokud to tedy celou tu dobu přežije? Chceš si odpírat celou tu dobu život a rodinu, kterou bys mohla mít?“

 

Když se nedočekal žádné odezvy, kromě toho, že Cara zarputile a se stisknutou čelistí hleděla na jedno místo do zdi, rozčileně vybuchl: „Pro všechno na světě, Caro! Víc jak polovina mladíků a mužů v tomhle městě by si tě chtěla vzít! A bezpočet dalších v okolních městech a vesnicích! Teď budou nejspíš vyděšení potom, co se ti stalo, ale jakmile ti trochu dorostou vlasy a zmizí modřiny…“

 

„Tak co?“ vyštěkla Cara mnohem ošklivěji, než měla v úmyslu a vyskočila na nohy „Až budu vypadat tak, jako předtím, tak už o mě zase budou stát? Tahle bych se jim asi nelíbila, že? A co ti to o nich říká, otče? Že jsou to muži a že chtějí pěknou nevěstu? Mě to však říká něco docela jiného. To, že místo o mě jim jde o mou pěknou tvářičku. A kdybych ji neměla? Opravdu si myslíš, že by jich o mě stálo tolik? Až vyjdu ven s těmihle vlasy, kdo z nich si myslíš, že za mnou poběží? Za celé ty roky jsem nepotkala ani jednoho, který by se na mě díval jinak než jako na kus masa, na ozdobu krbu domova! Ani jednoho, až - “

 

„Ano!“ vykřikl Mathias zoufale. „Až na jednoho bastarda, který tě unesl, a kdo ví, co s tebou dělal! Není divu, že by mu nevadilo takovou dobu na tebe čekat. Už si vzal, co chtěl a ještě návdavkem dostane tebe, jen co ho pustí z vězení!“

 

„Už jsem ti říkala, že se mě ani nedotknul! Nikdo z nich!“ křikla Cara a vyhodila rukama do vzduchu.

 

Mathias přivřel oči: „Henry říkal…“

 

Cara vytřeštila oči: „Co? Copak Henry říkal? Že mě Jeremy zneuctil? Byl snad u toho? Podal ti očité svědectví?“

 

„Ne, říkal, že by bylo nejlepší… kdyby… Pro klid všech a hlavně tvůj… Aby se zabránilo…“

 

Cara ztuhla a zrudla až po kořínky krátkých vlasů. Ruce se jí roztřásly, takže je rychle sevřela v pěst a poručila svým nohám zůstat na místě, ačkoliv se chtěly rozběhnout za Henrym. Cařiny ruce pak dokončily přání jejích nohou touhou ho popadnout pod krkem a zmalovat mu obličej domodra.

 

„To že říkal? A ty s ním souhlasíš? Chceš, aby sem přišla porodní bába a… podívala se,“ Cara to slovo po otci doslova plivla, „jestli jsem netknutá? Aby se o tom všude mluvilo a aby na mě každý hleděl jako na…“

 

Mathias si upřeně prohlížel své ruce a mlčel.

 

„Tak víš, co mu můžeš…“ Cara zmlkla a zhluboka se nadechla. Měla totiž pocit, že než by větu dokončila, vybuchla by vzteky.

 

Nedovedla si přestavit, co by následovalo poté, co by za ní přišla porodní bába. Bylo jí z toho zle. Ani ne tak z toho, že by se na ni měla Julie podívat, ale z toho, že by se pak týdny a měsíce nemluvilo po celém městě a širokém okolí o ničem jiném. Pohledy mužů by ji pronásledovaly na každém kroku ještě víc a beztak tušila, že ne každý by jí to věřil. Konec konců se nemohla ani divit. Kdo by věřil tomu, že po třech týdnech na hradě plném mužů, kteří ji unesli, se jí nikdo nedotknul? Nebo aspoň ne tak, jak si to představovali ostatní?

 

V tu chvíli z Cary vztek trochu vyprchal a ona pocítila neskutečnou vděčnost k Jeremymu. Nebýt jeho, kde by byla a v jakém stavu? Vybavila si, jak ho poprvé našla spát v kuchyni před dveřmi místnosti, v níž ona a další ženy spaly, a nechápala, co tam dělá… Vzpomněla si na tolik nocí v jeho posteli, vedle něj… v naprostém bezpečí. Vybavila si dotek jeho ruky na své tu poslední noc.

 

Celou noc mě nepustil.

 

Nadechla se a pohlédla na otce, který se na ni už dokázal dívat. Rychle zamrkala, aby zaplašila slzy dojetí a uvolnila sevřené pěsti.

 

„Opravdu mě, otče, mrzí, že mi nevěříš,“ pronesla s bolestí a byla ráda, že se jí podařilo opanovat svůj hlas. „Pokud ti to ale udělá dobře a je to způsob jak tě přimět, abys mi věřil, že mluvím pravdu a nikdo - a Jeremy obzvlášť - se mě ani nedotknul, pak souhlasím, aby se na mě někdo… podíval.“

 

Mathias překvapeně pozdvihl obočí.

 

„Ale ne Julie,“ dodala Cara rychle a neústupně otci hleděla do tváře. „Zajedeme za tetou Margaret. A nikdo, kromě tebe a mě, to nebude vědět. A chci, aby to tak zůstalo. Nebude o tom vědět ani Henry. Buď takhle, nebo nijak.“

 

„Ale co si budou myslet…“

 

„Je mi jedno, co si budou myslet ostatní ti rádoby nápadníci tady ve městě, kteří o mě nevědí nic, kromě toho, jak vypadám. Nezajímá mě nikdo z nich. A ten, kdo mě zajímá a já zajímám jeho, tak ví pravdu a nepotřebuje se ujišťovat.“

 

„Ale…“

 

„Ne, otče. A teď mi řekni - ještě jsi mi neodpověděl na mou otázku: připadám ti šílená nebo pomatená?“ hrdě zdvihla hlavu a dívala se do otcových šedých očí.

 

Mathias mlčel. Nakonec si povzdechl a jeho tvář se mírně projasnila.

 

„Ne, nepřipadáš, dítě.“

 

Cara si neslyšeně oddechla a pousmála se: „To jsem ráda.“

 

Už se chystala odejít, když Mathias znovu promluvil: „Caro, prosím tě, přece musíš…“ mocně si povzdechnul a vstal od stolu. Postavil se těsně k ní a vzal ji za ruce.

 

„Caro, já tě prosím, uvědom si, co chceš udělat. Je to deset let a tvůj život - “

 

„Já se svého života nevzdávám, otče. Bude to stejné jako dřív. Budu ti pomáhat v obchodě, budu pomáhat Katie. Budu šít a uklízet, prát a žehlit. Dělat všechno jako dřív. Jen si… nebudu hledat ženicha tak, jak sis to představoval.“

 

Bylo vidět, že si Mathias zoufá, protože zavřel oči a sevřel jí dlaně silněji. Cara tušila, že tohle mu jistě nestačí, a proto se rozhodla mu říct ještě o té maličkosti - drobném dodatku, který s Jeremym uzavřeli.

 

„Otče, já na něj… Pokud k němu už nebudu… přestanu cítit to, co k němu cítím teď, nebo on ke mně, tak bude konec. Dala jsem mu slovo, že na něj počkám jen v případě, že ho… že ho budu milovat jako nyní. A jestli se něco změní - u něj nebo u mě, tak… tak si ho nevezmu. Nebudu na něj čekat do konce.“

 

Mathias jakoby ožil: „Vážně?“

 

Naopak Cara se zachmuřila: „Ano, vážně.“

 

Ale to se nikdy nikdy nikdy nestane, dodala v duchu, snažíc se přehlušit sebetišší hlas pochybností a nejistot.

 

Schválně otci neřekla, že se na tom s Jeremym takhle domluvili oba společně. Bylo jí jasné, že by si myslel, že ji k tomuhle slibu Jeremy donutil.

 

 

 

 

 

Když o chvíli později došla do svého pokoje a převlékla se do volné dlouhé košile na spaní s dlouhými rukávy a menším výstřihem, už po tisící zatoužila vědět, co právě nyní Jeremy dělá.

 

Nerozsvítila si svíčku, takže byl její pokoj ponořen do téměř úplné tmy. Ona se tam ale bez potíží vyznala i poslepu. Vyhnula se rohu stolu i židli, odtáhla peřinu a vklouzla pod ni. Unavenou hlavu položila na polštář a zavřela oči. Vzápětí je znovu otevřela a zahleděla se na temné obrysy trámů nad svou hlavou. Pak si vzpomněla na Jeremyho dýku. Zanořila ruku pod matraci a vytáhla ji. Položila si ji na hruď, hrotem směřujícím k břichu, a lehce se jí prsty dotýkala. Hladila její rukojeť a ostří a představovala si, že těch samých míst jako ona se dotýkal i Jeremy.

 

Snažila se potlačit slzy, ale jedna neodbytná přece vypadla z jejího oka a zbrázdila jí tvář slanou cestičkou. Přetočila se na bok a schoulila se do klubíčka jako minulou noc a zavřela oči.

 

Celou dobu, než usnula, si dýku tiskla k sobě a v myšlenkách byla u Jeremyho.

 

 

 

 

 

Druhý den ráno Cara vstala, jen co procitla. Bylo to chvíli poté, co vyšlo slunce a ona byla naprosto probuzená. Navíc také zděšená představou, že by měla zůstat nečinně ležet a to třeba jen minutu.

 

Oblékla se proto a šla do stáje, aby poklidila u koní. Nechtěla vzbudit otce, kdyby ji slyšel pracovat doma.

 

Stáj byla menší, s kamennými základy, postavená ze dřeva a vešlo se do ní nanejvýš pět koní. V zadní části byl žebřík na seník, dole pod ním uložená sláma, žrádlo pro koně, vidle, dřevěná kolečka a pár košťat.

Jen co vešla, zmateně pohlédla na taženého koně, který stál mezi Cyphirem a Soritem a klidně na ni hleděl. Byl tmavě hnědý, dobře stavěný a srst se mu leskla. Naproti nim ve stáních byli další dva pěkní hnědáci, které otec zapřahal do vozu, když vyrážel na cesty. Napadlo ji, že toho tažného nejspíš otec koupil a pustila to z hlavy. Vykydala stání u všech pěti, hnůj odvozila za stáj, nanosila jim novou podestýlku, dala seno, vyměnila vodu a pak si opláchla obličej a ruce ve studni. Nanosila si další vodu do kuchyně, kde rozdělala oheň v peci a zadělala na chleba.

 

Mathias se probudil právě ve chvíli, kdy Cara dávala bochníky do pece. Nejprve jí vyčinil, že už pracuje, místo toho, aby si odpočinula a dosyta se vyspala, jenže s tím u ní opět nepochodil a tak nakonec mlčel.

 

Jen co se nasnídal a odešel do obchodu, Cara rychle zhltla krajíček chleba s máslem a zapila ho hrnkem vody. Poté sklidila ze stolu, zametla celý dům a posbírala prádlo, které do rána uschnulo. Nanosila si ho do komory. Pak si napustila další vědro vody a vytřela celý dům, umyla okna, uklidila v otcově pokoji a začala připravovat oběd. Udělala bramborové placky, protože jedině brambory měla doma po ruce. Mohla sice zajít k řezníkovi pro maso, ale nechtělo se jí chodit ven. Nestála o zvědavé pohledy ani dotazy. Ještě ne.

 

Když se naobědvala, šla do otcova pokoje a stáhla povlečení z jeho lůžka a potom i ze svého. Ani ji nepřekvapilo, že se otec nezastavil na oběd. Většinou to dělal, pokud měl v obchodě moc práce nebo jednání s dalšími kupci.

 

Poté nanosila vodu do prádelny, pár věder ohřála a dala se do praní. Neměla ponětí, kolik je hodin, ale podle světla odhadovala, že už budou nejméně čtyři odpoledne. Když s praním skončila, vyždímala prostěradla i povlaky na polštáře a peřiny.

 

Měla žízeň a tak se šla do kuchyně napít vody. Jak se vracela zpátky do prádelny, uslyšela, že někdo klepe na dveře. Znejistěla, ale rychle se vzpamatovala a připomněla si, že je doma a že se nemusí bát každého zvuku nebo někoho, kdo k nim přijde.

 

Tentokrát stál za dveřmi Benjamin. Pozdravil ji a řekl, že si jde pro svého koně do stáje, kam mu ho Mathias dovolil ustájit, dokud ho nebude moci prodat na trhu.

 

Cara ho pozvala dál a zavřela za ním dveře. Benjamin ihned prošel chodbičkou ke dveřím na dvorek a zmizel ve stáji.

 

Dívka se vrátila do prádelny pro koš s vypraným prádlem a vyšla s ním na dvorek, aby ho pověsila. Ačkoliv její tělo a končetiny neustále vykonávaly nějakou činnost a to už od rána, Cara všechno vnímala jen okrajově. V myšlenkách byla stále u Jeremyho. Zkoušela si představovat, co asi právě dělá. Vzpomínala na dobu před pár dny, kdy mu mohla být na blízku a jen co jí tohle přišlo na mysl, cítila neustálé nutkání všeho nechat a rozběhnout se za ním. Nepřítomně hleděla na bělostné prádlo a vůbec neslyšela, že opět někdo zaklepal na dveře a volá její jméno.

 

Dál věsila prádlo a dávala si přitom velký pozor, aby se ani rožkem nedotkla špinavé země. Právě ve chvíli, kdy se otáčela, aby na šňůru dala velké prostěradlo, si všimla, že dvě stopy od ní někdo stojí. Zděšeně vykřikla a málem prostěradlo pustila.

 

Sotva pominulo prvotní zděšení, vydechla, zavřela oči a pevně sevřela látku v náručí.

 

„Henry!“ štěkla na něj pak podrážděně. „Mohl bys…“

 

„Klepal jsem,“ skočil jí rychle do řeči. „Volal jsem na tebe, jenže jsi mě zjevně neslyšela,“ dodal a pozvedl obočí.

 

„Tak to můžeš zkusit znovu a ne se ke mně krást jako duch,“ odbyla ho a přehodila prostěradlo přes šňůru.

 

Soustředila se na to, aby na látce vyrovnala sebemenší záhyby a vtom jí došlo, že je na Henryho opravdu rozzlobená. Koutkem oka si ho prohlédla. Měl na sobě jen prostou bílou košili, která svým výstřihem odhalovala kousek jeho hrudi. Kalhoty měl hnědé stejně jako kožené boty. Neměl zbraň, což byl pro Caru nezvyk, jelikož si nepamatovala den, kdy by jej bez ní viděla. Byl učesaný a hladce oholený, takže vypadal mladší a jeho tvář nepůsobila tak pohuble, jako když mu linie lícních kostí zvýrazňovaly vousy.

 

Přejela očima jeho postavu ještě jednou, ale více pozornosti mu nevěnovala. Otočila se na patě a zanesla koš od prádla do domu. Potom se vrátila na dvorek a přešla ke studni, z níž začala vytahovat další vědro vody - tentokrát na zalití rostlin, které rostly kolem jejich domu.

 

Periferním viděním si Cara všimla, že Henry něco svírá v ruce. Něco bílého a malého. Nebyla si jistá, zda to je jen malý kousek látky nebo něco většího, avšak pečlivě složeného.

 

Viděla, jak nerozhodně přešlapuje na místě. Dál vytahovala vědro a nevšímala si ho. Jenže po chvíli už jí jeho všudypřítomný pohled začal vadit a tak se ostře zeptala: „Co tady děláš?“

 

„Já…“ Henry nejistě polknul a projel si prsty vlasy. „Přišel jsem se… zeptat jak…“

 

„Jak se mám?“ dokončila za něj Cara a stěží potlačila úšklebek. „Mám se dobře. Spala jsem obstojně. Trochu mě bolí tělo, jinak jsem v pořádku. Otec se vrátí až na večeři, takže pokud s ním…“

 

„Proč mi to všechno říkáš?“

 

„Proto jsi přece přišel, ne?“ odsekla a vytáhla vědro nahoru, opřela ho o kraj studny a začala jej přelévat do toho, které stálo u jejích nohou. „Chci ušetřit čas sobě i tobě. Teď už zase můžeš jít.“

 

Jen co přelila poslední kapku, hodila prázdné vědro zpátky do studny, až bouchlo o vodní hladinu. Popadla plné a přešla ke zdi domu, u níž rostly kopretiny a řebříček. Začala je zalévat, když se Henry vydal za ní.

 

„Proto jsem nepřišel. Tedy…“ na okamžik se zarazil, „jsem rád, že ti je dobře.“

 

Cara dolila vodu na květiny a obrátila se k němu: „Ne? Tak proč jsi tedy přišel?“

 

„Já…“ začal Henry, ale najednou nemohl pokračovat. V tom, jak se na něj Cara dívala, bylo něco, s čím nepočítal. To, co jí chtěl říct, si opravdu pečlivě připravil, jenže nyní, jak jí stál tváří v tvář, už mu žádná věta, kterou si nacvičil, nepřipadala dostatečná natolik, aby ho mohla ukázat v tom světle, v němž chtěl a potřeboval, aby jej dívka viděla.

 

„Chtěl jsem s tebou mluvit o tom… co se…“

 

Cařiny oči zaplály hněvem a okraj vědra sevřela v rukou pevněji. Stiskla čelist a udělal krok k němu, takže mu hleděla zpříma do očí a neuhýbala pohledem.

 

„O tom, co se stalo?“ zasyčela. „A co máš přesně na mysli, Henry?“

 

Jeho jméno vyslovila, jako by ji pálilo na jazyku.

 

„O tom, že jsi mě nechal svázat jako otroka? Jako nepříčetné tvrdohlavé dítě, které ti tvrdí hlouposti, a nestojí ti za to, abys ho vyslechl? O tom, co jsi navykládal mému otci - udělal ze mě skoro blázna? Nebo o tom, jak se chováš, že se snažíš mi řídit život? Nenapadlo tě, že na to už je pozdě a té možnosti ses dávno vzdal?“

 

Henryho tváří proběhl záškub a v očích mu zajiskřilo, jako by se chystal něco říct. Caře ta drobná změna neunikla a proto přimhouřila oči a řekla: „Anebo snad chceš mluvit o tom, jak jsem tě tehdy… políbila a ty jsi utekl? Utekl a to doslova?! A druhý den odjel bez jediného slova rozloučení? Nenapadlo tě, že mi dlužíš aspoň to jedno slovo ‚sbohem‘? Nenapadlo tě, že po těch letech! - které jsme spolu strávili, to bylo to nejmenší, cos pro mě mohl udělat? Říct mi do očí, že odcházíš? Ne! Ty jsi mi prostě vzkázal po mém otci, že tě naléhavě potřebují a neměl jsi už čas se se mnou rozloučit. Ty, který sis vždycky udělal čas na všechno, co jsi chtěl!“

 

Henry sklopil oči a ve tváři se mu zračil stud a lítost. To ale Cara nedokázala vnímat, ne po tom všem, co se stalo.

 

„A teď se vrátíš, po všech těch letech, kdy jsi nám nebyl schopný poslat aspoň jednu jedinou zprávu, že jsi naživu, nebo kam ses poděl! Můžeš mi říct, co jsi čekal? Že tě přivítám s otevřenou náručí, zapomenu na tvá mizející záda a všechny ty roky a že začneme tam, kde jsme skončili?“

 

Cara zhluboka oddechovala a až nyní si uvědomila, že postupně zvyšovala hlas, protože cítila, jak jí hoří tváře a škrábe ji v krku.

 

„Tak pokud jsi chtěl mluvit o něčem z tohoto,“ pokračovala dál už tišším hlasem, „nenamáhej se. Nechci mluvit o ničem. Vlastně s tebou nechci mluvit vůbec.“

 

Obešla ho a zamířila zpátky do domu.

 

„Caro, počkej, prosím!“ vyhrknul Henry a zastoupil jí cestu.

 

„Ne!“ zavrtěla hlavou a propalovala ho očima. „Dnes ani v nejbližší budoucnosti s tebou mluvit nechci, Henry. To, cos udělal…“ nadechla se, jenže nedokázala najít vhodná slova a tak zase vydechla. „To, co z našeho přátelství zbylo, je jen takovýto kousek,“ ukázala úzkou škvírku mezi palcem a ukazováčkem. „A tím, jak se chováš, ho drtíš. Ten kousek jsem si v sobě schovávala a doufala, že jednou… že jestli se vrátíš, tak budeme moct být přátelé, ale ne takhle. Jestli… jestli se mnou chceš dál jednat tak, jak jsi to dělal předevčírem, tak i ten malý kousek zničíš a nezbude už nic. Takže tě prosím, Henry, nech mě teď být.“

 

Podívala se na něj se zdviženým obočím a všimla si, že mu hruď klesla stejně jako oči, které upřel do trávy. Už se chtěla rozejít pryč, když tiše promluvil: „Mrzí mě to. Chtěl bych… udělat pár věcí jinak.“

 

Cara při slově ‚pár‘ stiskla čelist, ale nic na to neřekla. Už vykročila ke dveřím, jenže Henry ji chytil za ruku a sevřel ji ve své široké dlani. Nejdřív mu ji chtěla hned vyškubnout, avšak pak ucítila, že jí něco vložil do dlaně.

 

Sklonila k tomu zrak a prohlédla si pečlivě složenou látku.

 

„Co je to?“ zeptala se ho.

 

„To je pro tebe, abys mohla chodit… no, aby ses nemusela bát jí ven…“

 

Cara se zamračila a vzápětí udiveně zamrkala, sotva si v dlaních rozložila bílý čepec s širším okrajem, který hluboko přesahoval čelo, spánky i uši a vzadu měl šněrování na zatažení pod bradou.

 

Chvíli na látku zmateně hleděla a vůbec nevěděla, co na to říct. Současně v ní vzplanula další vlna vzteku stejně jako slabý závan něčeho, co by se snad dalo nazývat vděčností.

 

Zvedla hlavu, stiskla čelist a potichu řekla: „Děkuju.“

 

Věděla, že to asi myslel dobře a zkouší se s ní udobřit, jenže mu to nemínila usnadňovat. Chtěla, aby si uvědomil, že opravdu přestřelil - a ne jednou.

 

Sklopila hlavu a chtěla se rozejít zpátky do domu, jenže Henry jí opět zastoupil cestu, načež Cara stiskla mezi prsty čepec a upřela na něj výhrůžný pohled.

 

Henry o kousek ustoupil a řekl: „Hned půjdu a nechám tě být jen… Chtěl jsem se zeptat, jestli by sis nechtěla někdy zase zacvičit s meči, lukem, dýkami nebo se projet na koni…“

 

„Henry, tys nerozuměl tomu, co jsem říkala?“ zeptala se ho a snažila se potlačit rostoucí podráždění. Najednou zafoukal vítr a přivál jí do očí několik pramenů krátkých vlasů. Cara je prudce shrnula za uši a dál se na Henryho nepřístupně dívala.

 

„Rozuměl. Jen mě napadlo, že by ti to… prospělo. Aspoň třeba jen na hodinu, v sobotu nebo v neděli. Kdykoliv budeš chtít,“ snažil se ji přesvědčit a upíral na ni oči v naději, že ji obměkčí.

 

„Nemůžu,“ zavrtěla hlavou a vrhla na něj nebojácný pohled. „Zítra mám spoustu práce, která se nahromadila, když jsem tady nebyla. Navíc chci teď být raději sama a v neděli jedu do... Paindonu.“

 

Na okamžik zaváhala, než to jméno vyslovila. Nechtěla vyvolat další hádku, jenže chápala, že i kdyby to před Henrym utajila tuhle neděli, některou další by to zjistil a tak se rozhodla s jeho hněvem a nesouhlasem vypořádat hned.

 

„Cože?“ zalapal Henry po dechu. „To… to snad nemyslíš vážně!“

 

Cara se na něj zamračila: „Naprosto vážně. A řekni mi, Henry, ty jsi mě opravdu neposlouchal? Nic z toho, co jsem ti - v tom lese a na hradě a při cestě domů - říkala?“

 

„Ano, ale…“

 

„Ale co? Pojedu za ním. Budu za ním jezdit a ty mi v tom nezabráníš!“ zase zvýšila hlas.

 

„Caro!“ zaúpěl Henry. „Posloucháš se vůbec? Uvažovala jsi o tom pořádně? Víš… ty chceš… Ty chceš na toho bastarda čekat deset let? Deset let, co bude hnít v tom vězení, na něj budeš čekat? Copak… tvůj život… vždyť se na to podívej rozumně to je…“

 

„Už opravdu zmlkni, Henry!“ štěkla na něj Cara a odhodila vědro ke zdi domu, až zarachotilo. „O Jeremym nevíš vůbec nic! Nic!“ zařvala a zdvihla ukazováček směrem k němu, zatímco ostatní prsty měla zaťaté. „Udělal spoustu špatných věcí, to vím a nemusíš mi to říkat. Řekl mi všechno. I to, proč s tím začali - o čemž ty samozřejmě nevíš, protože tě ani nenapadlo se nad tím zamyslet, natož po tom pátrat. A já na něj budu čekat, protože ho miluju a nic, ani ty, mi v tom nezabrání. Je ti to jasné?“

 

„To snad… po tom, co ti udělal!“

 

„Nic mi neudělal!“ Cara zaťala do pěstí obě ruce a prudce je spustila podél boků. „Bojovali jsme spolu, ale nikdy - nikdy se mě nedotknul tak, jak ty si myslíš. A díky němu - jen díky němu - se mě nedotknul ani nikdo další.“

 

„Jistě. A ta tvá záda - to je nic? To sis udělala sama, co?“ zavrčel Henry a taky zaťal pěsti.

 

„Ne, Henry, to je od biče,“ odsekla. „A nebýt Jeremyho, tak tady nestojím.“

 

„Caro!“

 

„Ne!“ škubla hlavou a obešla ho. „Odcházím a nechci už o tom s tebou mluvit.“

 

Henry se natáhl, chytil ji za paži a prudce ji přirazil k sobě. Cara zalapala po dechu a zapřela se mu dlaněmi do boků, protože si ji tiskl k hrudi a chytil i její druhou paži, aby mu nemohla tak snadno utéct.

 

„Já ti to nedovolím!“ zavrčel potichu a hleděl na ni planoucíma rozzuřenýma očima.

 

„Taky se tě neprosím,“ pronesla skrz zaťaté zuby a trhla rameny a pažemi, aby se od něj dostala.

 

„Nebudeš za ním jezdit,“ zopakoval znovu a přiblížil svou tvář k její. „Nepustím tě tam. Ani za nic. I kdybych tě měl…“

 

Cara se mu vzpírala vší silou. Cítila, jak se jí jeho prsty zanořují do svalů, až jí do očí vhrkly slzy. Škubala rameny, ale nepovolil. Nakonec už to nevydržela, zaklonila hlavu do strany a svým čelem mu prudce narazila do čelisti.

 

Vzápětí před očima viděla probíhat bílé tečky, avšak sotva ucítila, že sebou Henry překvapením trhnul a trochu povolil sevření, vysmekla se mu a odstoupila od něj.

 

Tvář jí plála zuřivostí. Cítila, že je v obličeji úplně rudá a třásla se vzteky.

 

„Sáhni na mě takhle ještě jednou a od té chvíle budu dělat, že tě neznám! A jestli mě zkusíš zastavit, poštvat proti mně otce, udělat ze mě blázna nebo cokoliv jiného, budeš pro mě ten poslední člověk. Míň než nejubožejší zločinec!“

 

Prudce se obrátila a už poněkolikáté chtěla vejít zpátky do domu. Jenže Henrymu to ještě nestačilo. Už už se po ní natahoval, jako kdyby byl smyslů zbavený a neslyšel nic z toho, co mu říkala.

 

Těsně předtím, než se jí jeho prsty znovu dotkly, proťal chvilkové ticho jasný, zvučný hlas.

 

„Henry!“

 

Cara se obrátila a spatřila u stáje Benjamina, který držel za ohlávku hnědého tažného koně a soustředěný pohled upíral na Henryho, jehož ruka byla natažená směrem k ní.

 

Henry se nechápavě zamračil a už se chystal něco říct, jenže Benjamin, aniž z něj na okamžik spustil zrak, mírně, zato však rázně, zavrtěl hlavou. Henry na pár vteřin úplně ztuhl a pak vydechl. Caře došlo, že zjevně uvažuje, co dělat a zda Benjamina poslechnout či ne. Ulevilo se jí, sotva spatřila, jak se narovnal a otočil směrem k ní. Tvrdošíjně upírala pohled na květiny po své pravé straně a schválně se na něj nepodívala.

 

Bála se, že si nedá pokoj a bude se ji snažit přesvědčit, ale k jejímu velkému údivu (a úlevě) se kolem ní protáhnul, prošel dveřmi a pak spolu s Benjaminem uslyšeli, jak se za ním zapráskly hlavní vchodové dveře.

 

Cara vydechla.

 

Rychle přešla ke studni a vytáhla z ní další vědro vody. Postavila ho na kamenný okraj studny, nabrala si vodu do dlaní a opláchla si obličej. Chvilku pak sledovala svůj pohybující se odraz na hladině a snažila se vzpamatovat.

 

Uvědomila si, že ve skrytu duše tajně doufala, že se s Henrym zase udobří. Moc se na něj za všechno zlobila a ráda by mu vyčinila stokrát za všechno, co udělal, jenže… Pořád to byl Henry. Ovšem to, co předvedl nyní…

 

Cara zdvihla hlavu a všimla si, že Benjamin stále stojí u stáje a pozoruje ji. Klidnýma, přemýšlivýma, modrýma očima. A v tu chvílí jí došlo, že asi musel hodně slyšet. Zčervenala v obličeji, ale bylo jí jasné, že se to v celém tom požáru, který na tváři už dávno cítila, snadno ztratí.

 

Otřela si z brady kapky vody, které jí tam stekly, a znovu vydechla.

 

„Asi jste to všechno slyšel, že?“ zeptala se ho unaveně.

 

Benjaminovi se ve tváři mihl provinilý výraz: „Ne, ne všechno. Jen… něco.“

 

„Hm,“ pronesla a udělala několik kroků ke zdi domu, kde zvedla vědro, které tam předtím mrštila.

 

Odnesla ho ke studni, a když se narovnala, zjistila, že Benjamin přistoupil i se svým koněm blíž k ní.

 

Podívala se na něj a čekala, jestli něco řekne, protože jeho pohled ji k tomu očekávání doslova vybízel. Jako by si rovnal myšlenky v hlavě.

 

„Víte,“ začal posléze pomalu, „znám Henryho už pár let a vím, že mu na vás opravdu záleží. Ale… nemyslím si, že se k vám měl chovat tak, jak se choval. Myslím, že to, že jste to na hradě přežila a všechno ostatní,“ pokrčil neurčitě rameny, „vypovídá o tom, že nejste… no, jako… každá druhá. A že by vám měl věřit,“ pravý koutek úst se mu zdvihl v mírném úsměvu.

 

Caru jeho slova tak překvapila, že nevěděla, co na to říct, a proto raději mlčela.

 

„Nechám ho teď v klidu, aby si to všechno promyslel sám, a pak si s ním promluvím.“

 

„Já… děkuju, ale… opravdu nepotřebuju Henryho svolení pro to, abych mohla někam jet. Není můj otec, bratr, ani jiný příbuzný nebo manžel a… a o tom že je můj přítel začínám pochybovat.“

 

„On se vzpamatuje,“ pronesl sebejistě Benjamin. „Vašeho přátelství si cenní jako ničeho jiného.“

 

Cara se na něj zadívala a všimla si něčeho v jeho očích, co ji přimělo si ho prohlédnout pozorněji. Byl oblečený v koženém kabátci, bílé košili a hnědých kalhotách a kožených botách. Vlasy mu na jedné straně přes čelo padaly do tváře a zakrývaly jizvu na spánku. Oči měl jasné a vyzařoval z nich až nakažlivý klid. Znovu si v hlavě prošla jeho slova.

 

Vzápětí Cara pootevřela ústa - chtěla se zeptat, proč tohle dělá, proč je tak ohleduplný, jenže on jakoby to vycítil.

 

Rychle řekl, že už musí jít a než se vzmohla na slovo, viděla, jak mizí i se svým koněm bránou ze dvorku, která vedla do uličky táhnoucí se mezi jejich a sousedovým domem.

 

 

 

 

 

O několik hodin později

 

 

Benjamin nechal svého vraníka uvázaného u stromu a opatrně se začal plížit do svahu, který mu umožnil výhled do údolí pod ním. Když dosáhl vrcholu, klesl na zem a celý se natáhnul, takže mu mezi trsy trávy nad srázem vykukovala jen hlava.

 

Několik minut bystrýma očima pátral mezi postavami, přihlížel dění a uvažoval. Nakonec našel toho, koho hledal.

 

Když spatřil jednoho z bývalých vůdců hradu Cavillů v poutech, v rozedrané košili, se zakrváceným tělem a ztěžka se ploužícího s nákladem kamení na zádech, pocítil v první chvíli silné uspokojení a důkaz toho, že spravedlnost stále existuje.

 

Dalších pár minut zůstal nehybně ležet a dál všechno pozoroval. Jenže díky vědomí, proč sem přišel a co jej k tomu vůbec přimělo, posléze už necítil uspokojení. A ze zvuků všudypřítomného biče, který by byl pro mnohé rajskou hudbou, mu s každým šlehnutím přejel mráz po zádech. Ne, necítil uspokojení ani odplatu. Cítil něco jiného. Cítil soucit – ne s bývalým vůdcem, ale s někým docela jiným.

 

S někým, kdo byl důvodem, proč byl teď na tomhle místě.

 

 

 

 

 

Když Cara procitla do sobotního rána a posadila se na posteli, zůstala pár minut nehybná s očima upřenýma na dřevěné desky podlahy. Rukama se objala kolem hrudi a začala se kývat dopředu dozadu, aby se uklidnila.

 

Myslela si, že čím blíž bude k neděli – tedy ke dni, kdy se s Jeremym opět setká, bude z toho nadšená a nebude se moci dočkat. Nemohla. Na jednu stranu se nesmírně těšila na to, až jej znovu uvidí, dotkne se jeho ruky, jeho tváře a znovu uslyší jeho hlas. Jenže na stranu druhou v sobě cítila rostoucí nervozitu, napětí, nejistotu a strach. Aniž přesně věděla z čeho, tak se bála.

 

Nechtěla se bát, chtěla se strachu postavit. Chtěla přijít na to, čeho se vlastně bojí.

Toho, že takhle bude vypadat každá další neděle po deset let? Toho, že se něco změní? Toho, že na tom Jeremy bude špatně? Že se… že bude mrtvý? Ne! Ne! NE!

 

Vyskočila na nohy a otřásla se.

 

Nebude mrtvý. To je nesmysl. Nemůže být. Nemůžou ho zabít. On by se o útěk nikdy nepokusil. Nikdy. A jinak… nemůžou ho zabít.

 

Strhla ze sebe noční košili a rychle se začala oblékat, aby své ruce a mysl zaměstnala něčím jiným než tím, že si představovala to nejhorší, co by se mohlo stát.

 

Popadla hřeben a učesala si vlasy. Pak si opláchla obličej v porcelánovém umyvadle a napila se vody.

 

Už chtěla vyjít ven, když si uvědomila, že má nějak volnou šněrovačku. Dnes si na sebe vzala béžové šaty s černou šněrovačkou. Rozvázala a povolila tkanici a utáhla si ji o něco těsněji, aby jí pevně obemykala hruď a pas. Posledních pár dní neměla na jídlo ani pomyšlení natož chuť, takže ji nepřekvapilo, že zhubla.

 

Jen co byla hotová, otevřela dveře a málem vykřikla, jelikož těsně za nimi, s rukou napřaženou k zaklepání, stál Benjamin.

 

V překvapení pootevřel ústa a spustil ruku dolů.

 

„Ehm… vy…“ začala Cara nejistě. „Chtěl jste… potřebujete něco?“ zeptala se nakonec.

 

Benjamin kousek poodstoupil, aby nebyl těsně na prahu a přikývl.

 

„Ano. Ano, potřebuju,“ přikývl. „Dobré ráno,“ dodal s mírným úsměvem.

 

Cara nejistě zamrkala, ale jeho pozdrav opětovala.

 

„Potřeboval bych s vámi mluvit. Bude to jen chvíle,“ řekl potom a nespouštěl z ní oči.

 

„Dobře,“ přikývla a vyšla z pokoje na chodbičku.

 

Založila si ruce na hrudi, jakoby se chtěla chránit a vyčkávavě se na Benjamina zadívala.

 

Ten se nadechnul a pomalu začal: „Potkal jsem dole vašeho otce, než odešel, a ten mi řekl, že byste měla každou chvíli vstávat. Nechtěl jsem vás budit, ale když jsem sem přišel a slyšel ve vašem pokoji kroky tak… jsem si řekl, že zkusím zaklepat. Musím za chvíli někam odjet, abych se stihl… To je vlastně jedno, zkrátka… Máte pořád v plánu jet zítra do Paindonu?“

 

Cara přivřela oči, stiskla čelist a zatnula prsty do paží.

 

„Ano, to mám.“

 

Benjamin přikývl, jakoby s tím počítal a jen se chtěl ujistit.

 

„Dobře, protože jsem… mluvil s Henrym a přesvědčil jsem ho, že tam s vámi pojedu já.“

 

Cara vytřeštila oči a spustila ruce podél těla: „Cože?“

 

Benjamin zdvihl ruku, aby ji uklidnil: „Poslyšte, chápu, že se vám to nelíbí. Jenže Henry s vámi chtěl jet sám, protože ačkoliv se mu… nelíbí představa, že tam pojedete, to, že byste tam jela sama, je pro něj daleko horší. No, a vzhledem k tomu, co jsem… včera slyšel, tak s ním byste asi jet nechtěla. Tudíž jsem Henrymu navrhnul, že tam s vámi pojedu já. S čímž neochotně, ale nakonec přece, souhlasil. Je to buď on, nebo já, protože je rozhodnutý nenechat vás už bez ochrany. Zvláště pokud pojedete do Paindonu.“

 

Cara v první chvíli nenacházela slov. V hlavě jí běžela nelichotivá označení, kterými by Henryho ráda zahrnula stejně jako ranami pěstí. S překvapením si uvědomila, že v souvislosti s Henrym začíná mít velmi násilné sklony a myšlenky.

 

Když se však podívala na Benjaminův klidný přátelský výraz, většina zlosti z ní vyprchala. Musela uznat, že být v jeho společnosti bude určitě lepší než být v té Henryho. A pokud už Henry byl ochotný ustoupit takhle, nepochybovala o tom, že je to ten poslední ústupek, který od něj mohla čekat. Kdyby odmítla a jela sama, určitě by za ní vyrazil sám a pak by ho měla za zády každou minutu.

 

Takže nakonec vydechla a přikývla: „Tak dobře.“

 

Benjamin se usmál.

 

„Dobře, takže se uvidíme zítra ráno.“

 

Cara přikývla a chtěla se vrátit do pokoje. Sotva se však špičky jejích prstů dotkly závory na dveřích, uslyšela, jak Benjamin potichu řekl: „Počkejte ještě chvilku.“

 

Otočila se.

 

Benjamin přešlápl z nohy na nohu a vypadal, že nad něčím váhá. Bylo to však sotva pár vteřin, kdy zvedl oči ke Caře. Přistoupil těsně k ní a pohlédl na ni, takže musela zaklonit hlavu, aby mu viděla do obličeje. Z té nenadálé blízkosti jeho těla se jí srdce rozbušilo a stáhlo úzkostí. Paže se jí sotva znatelně zachvěly a už se pomalu připravovala, že ho od sebe bude muset odstrčit, pokud by se o něco pokusil…

 

Benjaminovy oči se však neupíraly na její ústa nebo tělo. Upřeně hleděl do jejích očí, jakoby něco hledal a pak tiše promluvil: „Až tam zítra pojedete… vezměte… vezměte si sebou nějakou košili, obvazy a… pálenku. Jídlo, jablka – ta dlouho vydrží. A pár hadrů.“

 

Nato se otočil a nechal Caru s vykulenýma očima zírat na jeho mizející záda.

 

„Počkejte!“ vyhrkla, před schody ho dohnala a chytila jej za paži.

 

„Jak to myslíte? Proč… co… proč si mám tohle všechno brát?“ zeptala se a hltavě sledovala jeho tvář, aby z ní vyčetla sebemenší náznak vysvětlení. Děsila se odpovědi.

 

Benjamin si povzdechl: „Neptejte se. Bude to tak lepší.“

 

„Ne,“ zamítla to rázně a pevněji jeho paži sevřela. „Proč si to mám brát?“

 

„Protože na tom není právě nejlíp,“ odvětil Benjamin tiše.

 

Cara zalapala po dechu a pustila ho.

 

„Cože? Jak to… jak… Jak to víte?“

 

„Viděl jsem ho.“

 

„Kde?“

 

„V kamenolomu.“

 

Srdce jí v hrudi bilo na poplach a ruce se jí chvěly.

 

„Kdy?“

 

„Včera,“ odpověděl Benjamin neochotně.

 

„Proč?“ vydechla a zírala na něj s doširoka rozevřenýma očima. „Proč jste tam byl?“

 

„Vezměte sebou ty věci, víc vám pomoct nemůžu,“ řekl, aniž na její otázku odpověděl a obešel ji.

 

Cara se bleskově postavila na první schod a cestu mu znovu zastoupila.

 

„Jak…“ musela polknout a zuřivě mrkala, aby rozehnala slzy, „jak na tom je?“

 

Benjamin trhnul hlavou do boku a v duchu ho napadlo, jak si mohl myslet, že tohle bude snadné.

 

„Žije, to je všechno, co potřebujete vědět. Nebudu vám popisovat, jak vypadá, protože vám to nepomůže a navíc to zítra uvidíte sama. Už mě pustíte?“ zeptal se a rty mu škubl záchvěv mírného úsměvu.

 

„Proč jste tam byl?“ opakovala Cara svou otázku, očima přelétajíc po jeho tváři.

 

„Jel jsem kolem,“ pozdvihl obočí a proklouznul kolem ní.

 

 

 

Ještě dvacet minut poté, co se za ním zavřely dveře, Cara stála na stejném místě. Čelist se jí třásla a z očí jí sem tam sklouzla slza. V duchu si slíbila, že z Benjamina pravdu dostane, protože mu nevěřila, že jel kolem jen tak. To ale nebylo to, co ji přimrazilo na místě. Představivost jí začala před oči předkládat to, čemu se chtěla vyhnout. Vidinám, které se snažila potlačit.

 

Vybavila si Jeremyho tvář na voze, kdy ho viděla naposledy a zatnula zuby, aby se jí netřásly ještě víc, když pomyslela, že nyní je na tom ještě mnohem hůř.

 

Nakonec si sedla na schod, pevně objala rukama kolena a snažila se neplakat. Snažila se přijít na způsob, jak být silná.

 

Takhle ji našla Katie, která jí donesla pečivo a šunku. Když Caru uviděla a dozvěděla se od ní to, co jí řekl Benjamin, chvíli tiše uvažovala a pak jí navrhla, že v neděli pojede s ní. Caru to velice překvapilo, ale nechtěla její nabídku přijmout. Katie jí tedy vysvětlila, že jí chce jen pomoct. Pamatovala si, že tam kromě Jeremyho je i Peter a došlo jí, že ani on na tom asi nebude moc dobře.

 

„Proto bych mohla dát do kupy toho Petera a ty budeš moct být s Jeremym. Dám ho pořádku tak, jak to půjde a pak se rychle vrátím zpátky. Kdyby se to dozvěděl otec, tak by to asi nepřežil,“ Katie se zarazila. „Nebo spíš já.“

 

Cara na ni překvapeně hleděla.

 

„Jen,“ znejistěla Katie, „ten Peter – není to nějaký…“

 

„Ne,“ zavrtěla Cara hlavou. „Je hodný. Taky nám moc pomohl. Ale Katie… opravdu to chceš udělat? Nemusíš tam se mnou jezdit. Zvládla bych je ošetřit oba.“

 

„Já vím, ale… mám pocit, že jim to dlužím,“ pokrčila rameny.

 

„Dlužíš?“

 

„No ano. Zachránili mou nejlepší přítelkyni,“ pousmála se.

 

Cara se usmála a vydechla. Hrůza z toho, co se dozvěděla, teď byla o dost menší při vědomí, že tam Katie bude spolu s ní. Vděčně se na ni podívala a napadlo ji, že si lepší přítelkyni nemohla přát.

 

 

 

 

 

V neděli brzy ráno seděla Cara v zadní části městského kostela. Světlo procházející vitrážovými okny vytvářelo na dlažbě barevné skvrnky. Svíce ze zavěšených svícnů vrhaly na všechno nazlátlé světlo, které narušovaly stíny od vysokých sloupů, podpírajících klenbu chrámu. Hlavní oltář a svatostánek byly bohatě zdobené a přitahovaly pohledy lidí, kteří mohli žasnout nad každou maličkostí, které jejich tvůrci věnovali svou péči, čas, umění a námahu.

 

Lavice podél obou zdí kostela byly vyrobeny ze světle hnědého dubového dřeva a nepůsobily tedy tak pochmurně a temně. Na jejich bocích byly vyřezané trsy vinné révy a vyhlížely jako by byly živé.

 

Dívka však ničemu z toho nevěnovala pozornost. Kolena měla přiražená těsně k sobě, stejně jako sevřené ruce v klíně, aby se jí netřásly. Nepřítomně hleděla na záda někoho před sebou a snažila se uklidnit.

 

Nejprve vůbec neměla v plánu sem jít. Ráno vstala, oblékla se do tmavě hnědých šatů s černou šněrovačkou a dlouhým pláštěm, na hlavu si po chvilce váhání vzala čepec, který jí přinesl Henry a dostala do sebe pár soust chleba a doušků vody. Nakoukla do otcova pokoje a s úsměvem shledala, že ještě spí a hned tedy chtěla vyrazit do Paindonu. Jenže když s Cyphirem procházela po náměstí kolem kostela a viděla lidi z města, jak se tam scházejí, pocítila zvláštní nevysvětlitelné nutkání jít nejprve sem. Navíc věděla, že Katie, která slíbila, že pojede s ní, by si účast na mši nechtěla nenechat ujít. A ačkoliv Caře řekla, že pokud chce jet, tak bohoslužbu tentokrát oželí, mávnutím ruky to nakonec zamítla a společně s ní zamířila do kostela. Ještě ke všemu ji navíc napadlo, že kdyby se ve vězení objevila tak brzy ráno, stráž, nebo kdo Jeremyho a Petera hlídal, by asi nebyl nadšený, kdyby ho vyrušila ze spánku, navíc v neděli.

 

Katie si šla sednout dopředu, kdežto Cara zůstala vzadu. Chtěla být co nejméně na očích, avšak když si uvědomila, že přišly o víc jak patnáct minut před začátkem a ona viděla, jak se na ni lidé dívají, rychle vyšla ven do boční uličky vedle chrámu, kde chtěla počkat, dokud mše nezačne.

 

Chvíli poté spatřila Benjamina, který vycházel ze stáje u hostince, jež byla naproti kostelu, se svým koněm. Zjevně chtěl jet k jejímu domu tak, jak se domluvili. Cara na něj ale zavolala a řekla mu, že odjezd o hodinu odloží. Benjaminovi to bylo vcelku jedno. Vrátil koně zpátky do stáje a spolu s Carou pak těsně na začátku mše, kdy uslyšeli úvodní zvuky písně, vešel dovnitř a zůstal sedět spolu s ní v poslední lavici.

 

Na začátku se opravdu snažila soustředit a poslouchat čtení z Písma i promluvu otce Anthonyho, jenže po pár minutách seděla strnule, se svraštělým obočím a rukama drtícíma se navzájem.

 

Probrala se až při závěrečné modlitbě a když viděla, jak se k ní všichni připojili a s jakou důvěrou se mnozí z nich dívají na hlavní oltář a svatostánek, napadlo ji, že by to mohla zkusit taky.

 

Klekla si a sepjala ruce tak, jak už to hodně dlouho neudělala. Celou svou myslí se upřela na to, čeho se bála, co ji děsilo a o co chtěla poprosit. Pak jí však došlo, že se chová jako pokrytec a vychytralec a sobec. Celé dlouhé roky se snažila každou myšlenku na Boha potlačit a teď, když byla v koncích, tak si na něj najednou vzpomene. Věděla proč – pořád nemohla zapomenout na to, co se stalo její matce. Ačkoliv to, že je mrtvá, přijala, nedovedla se zbavit neodeznívající otázky - proč se to muselo stát právě jí. Jedné z těch nejhodnějších a nejmilejších lidí, jaké znala. Někomu, kdo za svůj život neudělal skoro nic horšího, než že se na někoho zle podíval a zamračil. Nechápala to a celou dobu to sobě a také Bohu dávala za vinu. Jenže si musela přiznat, aspoň v koutku duše, že posledních pár roků už nedovedla být rozzlobená tak, jak byla. Jak dospívala, začínala vidět věci jinak a pomalu přicházela na to, že ne všemu může rozumět. Stačilo se podívat na to, že je unesli. Před třemi týdny by na tom nedovedla najít jednu jedinou drobnou kladnou věc. A nyní?

 

Do všech koutů prostě nevidím hned. A do některých… asi nebudu vidět nikdy…

 

Proto nakonec už mnohem smířenější a klidnější vydechla a opřela si čelo o sepjaté ruce. Snažila se uklidnit rozběsněný roj myšlenek ve vlastní hlavě a soustředit se.

 

Benjamin, který se už zvednul, protože mše skončila a chtěl odejít, se zarazil a usedl zpátky, sotva si všiml, že se Cara ani nehnula. Chvíli hleděl na její pohroužení do modlitby a nakonec stiskl čelist a odešel. Zůstal stát před kostelem, kde se rozhodl počkat, až sama vyjde.

 

Katie se rozloučila s několika známými a už se také chystala odejít. Když však spatřila Caru, napadlo ji to samé, co Benjamina. S mírným úsměvem kolem lavice, v níž Cara seděla, prošla a zmizela venku.

 

Za pár minut byla Cara jediná, kdo v kostele zůstal.

 

‚Bože, vím, že jsem Tě zklamala, když jsem na Tebe byla rozzlobená za to všechno, co se stalo. A i když vím, že i… že i… tohle mělo v Tvém plánu smysl, nechtěla… nedokázala jsem to přijmout. Upřímně nevím, zda to nyní dokážu, ale… slibuju, že se budu snažit. Nevím, jestli mám právo Tě o něco prosit. Asi ne. Ale i přesto to zkusím. Prosím tě, z celého srdce Tě prosím, dej mi sílu. Sílu k tomu, abych tam dokázala jet a… mohla mu pomoct. Vím, že udělal strašnou spoustu zlých věcí, ale taky vím, že jich lituje. Prožil si v životě peklo a… to ho neomlouvá pro to, co udělal. Jenže… já věřím, opravdu věřím, že už je jiný, že se snaží změnit. Zaslouží si… prosím, dej mu druhou šanci. Jsi Bůh milosrdenství. Prosím, slituj se nad ním i nade mnou… Dej sílu i jemu. Prosím Tě… prosím…‘

 

Cara zdvihla hlavu a zjistila, že vedle ní sedí otec Anthony.

 

Nepatrně sebou trhla. Vzápětí vydechla a posadila se zpátky do lavice. Trochu ji bolela kolena, ale nenatáhla ruce, aby si je promnula.

 

Otec Anthony byl vysoký muž, který vždycky nosil jen hnědou řeholní sutanu. Cara ho nikdy neviděla v jiném oblečení. Měl prošedivělé černé vlasy, vyholené na temeni. Jeho modré oči byly bystré a ústa, tak často zdvižená do mírného úsměvu, zdobily v koutcích desítky vrásek. Ruce měl sepjaté v klíně a jen co viděl, že na něj Cara nejistě pohlédla, stočil pohled k oltáři.

 

„Dlouho jsem tě tu neviděl, dítě,“ řekl tichým hlasem, který byl prosycený mírností, vřelostí ale i rázností, takže každý hned věděl, že i když to není člověk, který by se rozčílil, nikdo by si nedovolil ho provokovat nebo nebrat jeho slova vážně.

 

Cara trochu zahanbeně sklopila hlavu.

 

„Ano, já vím. Já… no…“

 

„Nejsem teď tady, aby ses mi zodpovídala. Pokud chceš, můžeme o tom mluvit, ale nenutím tě. Jen jsem si říkal, co tě sem… teď přivedlo?“

 

Caře se ulevilo, protože tak trochu čekala, že ji otec vyhodí ven. I když samozřejmě věděla, že to by nikdy neudělal. Měla jen takový pocit. Podívala se na něj a pak následovala jeho pohled a upřela oči k oltáři.

 

„Já ani nevím, otče,“ přiznala po chvilce. „Asi jsem… asi… přišla poprosit o pomoc.“

 

Otec Anthony přikývl a mlčel.

 

„Asi jste už slyšel o tom, co se stalo,“ pronesla ještě tišeji.

 

Anthony znovu přikývl: „Ano, něco jsem slyšel. A my všichni jsme moc rádi, že jste se vy tři v pořádku vrátily.“

 

Cara kývla hlavou a začala si proplétat prsty na rukou. Najednou ji popadlo nutkání položit otci jednu otázku. Dlouhé dvě minuty nad ní váhala, až nakonec si řekla, že stejně nemá co ztratit a beztak si udělá, co sama uzná za vhodné.

 

„Otče,“ začala a polkla, „myslíte si, že dělám chybu?“

 

Otec Anthony na ni pohlédl a pozdvihl obočí, jakoby čekal, že bude pokračovat. Cara ale už nic dalšího neřekla.

 

„Myslíš v tom, že chceš svůj život spojit s někým, kdo zabíjel nevinné, kradl a vypálil naše město? Že na něj chceš čekat, dokud ho nepustí z vězení?“

 

Cara sklopila pohled ke svým rukám a ve snaze odlehčit napjaté ovzduší, řekla: „No, vypadá to, že jste neslyšel jen něco, nýbrž všechno.“

 

Anthony se zasmál, a zvuk jeho smíchu se roznesl po chrámu tichou ozvěnou.

 

„Vždyť sama víš, jak to tady chodí. O něčem takovém nejde neslyšet. Stačilo se podívat na polovinu lidí tady před hodinou a poznala bys, že dnešnímu kázání nevěnovali ani ze třetiny takovou pozornost jako tobě, která jsi seděla tady vzadu. Dlouho se o ničem jiném nebude mluvit tak, jako o tomhle.“

 

Cara si povzdechla a byla ráda, že si těch pohledů nevšimla, protože byla zabraná do svých myšlenek.

 

„Ale ptala ses mě na něco jiného,“ pokračoval posléze. Spojil špičky prstů obou rukou do stříšky a zamyšleně poklepával ukazováčky o sebe.

 

„Mou povinností kněze je říct, že zlomit nad člověkem hůl jednou pro vždy a udělat z toho trvalou věc, není správné. Všichni jsme hříšníci a každý se potýkáme s následky svých vlastních chyb. Ty jsou… někdy větší jindy menší.“

 

Cara zadržela dech a s napětím sledovala Anthonyho tvář. Ten se k ní natočil čelem a zamyšleně si ji prohlížel.

 

„Znal jsem tvou matku, Caro. Znal jsem ji velmi dobře a znal jsem i tebe. To, jaká jsi byla před lety. Nemyslím, že by ses od té doby změnila… nějak moc. Staly se ti věci, které by nikdo neměl prožít. A nechci nad tebou vynášet rozsudky pro to, proč jsi na Boha na nějakou dobu zapomněla. Nebo se o to snažila,“ dodal sotva si všimnul jejího výrazu, v němž se mísil nesouhlas se studem.

 

„Každý si občas projdeme něčím, co v nás vyvolá pochybnosti. Někdy jsme rozzlobení a nechápeme… Řeknu ti to takhle – věřím, že by ses nikdy nerozhodla chtít být s někým podobným, jako byli ti, kdo zabili tvou matku. Myslím, že to, co si lidé povídají a budou povídat, je jen malý kousek toho, co se doopravdy stalo. A to, co se stalo skutečně, ví nejlépe Bůh a ty.“

 

„Jako kněz a člověk už jsem mluvil se spoustou lidí a i když těch obrácených nebylo tolik, kolik bych si přál, důležité pro mě je, že i takoví lidé stále jsou a budou. Ano, věřím na obrácení a druhé možnosti. Co bych byl za kněze a člověka, kdybych na ně nevěřil? Každý z nás dostává každý den druhou možnost. Jde o to se vzbudit a využít ji… Kdybys s ním chtěla zůstat, aniž by se změnil, řekl bych ti, že děláš velkou chybu a nedopadne to dobře. Ale pokud…“ Cara pomalu vypouštěla vzduch z plic, „vidíš dál a znáš ho lépe než ostatní a vidíš v něm dobro, a víš, že chce žít jinak, tak myslím, že chybu neděláš. A myslím, že určitě musí chtít žít jinak, protože jinak bys za něj nebojovala. Ano, slyšel jsem i tohle,“ pousmál se Anthony. „Je to docela snadné, dítě – pokud chceš žít tak, jak si Bůh přeje a jsi ochotná tuhle šanci dopřát i jemu, pak jsem si jistý, že chybu neděláš. Bude to chtít velkou trpělivost a sílu, ale já věřím, že pokud ji k tomu v sobě někdo má, tak ty. Po své matce, po otci i sama ze sebe jí máš dostatek. Jen si dej pozor na své srdce, Caro. Někdy tě i ten nejlepší úmysl může zavést na scestí. Ano, řídit se srdcem je moudré, ale ještě moudřejší je, pokud do toho řízení zapojíš i rozum. Nemáme oboje pro nic za nic. Ale myslím, že víš i tohle, viď? Tvá matka to často říkávala. ‚Srdcem řídit se dej, ale na rozum při tom nezapomínej.‘ Tak to říkávala, že?“

 

Cara se mírně usmála, přikývla a zamrkala, aby z očí setřásla slzy.

 

„Všechno v životě má svoje místo a svůj smysl. I když ho nevidíme. Na to jsi už asi taky přišla. To, co se ti stalo, nebylo bez důvodu. Proto si pamatuj jednu věc, která by ti mohla pomoci – pokud Bůh chce, abyste ty roky, a on to vězení, překonali a byli spolu, pak spolu budete, i kdyby se proti vám spikli všichni. A pokud ne, pokud má pro tebe Bůh jiné plány… pros o sílu jít po té cestě, kterou ti určil. Má pro to svůj důvod. Pro všechno vždycky je nějaký důvod. Nemusíme jej znát či pochopit hned, nebo třeba nikdy. Ale věř, že On ví, co dělá. On vidí mnohem dál než ty nebo já. Dál než všichni,“ dodal a pohlédl ke svatostánku.

 

Cara se k němu zadívala také a po chvíli ucítila, jak ji Anthony lehce popleskal po ruce. Potom vstal a nechal ji tam samotnou jen se svými myšlenkami.

 

 

 

 

„Počkejte, jak to myslíte, že Katie jede s námi?“ zeptal se Benjamin, když s Carou byli už pět minut od města a na koních právě klusali k louce, jejímž středem vedla cesta. Ta se následně rozdělovala na dvě strany. Jedna vedla do Paindonu a ta druhá k Blerdenu.

 

Slunce, které se ještě před hodinou více schovávalo, než svítilo, nyní vyšlo a naplno je hřálo do zad. Vzduch byl prosycený vůní pomalu se blížícího podzimu, ačkoliv listí ještě nestihlo proměnit se ze svých odstínů zelené do zlatých, červených a hnědých.

 

Když byli od rozcestí necelých sto stop, vyjela na něj z nedalekého lesa Katie. Její béžové šaty byly skryté pod lehkým hnědým pláštěm a brašny po stranách sedla jejího hnědáka nadité věcmi. Kateieiny vlasy na slunci zářily a několik neposedných vlnitých pramínků jí vypadlo z drdolu.

 

Cara na ni zamávala a zeptala se: „Vy se znáte?“

 

„Ano, potkali jsme se, když jsme sem s Henrym přijeli a začali plánovat jak vás dostat z hradu,“ vysvětlil.

 

Cara přikývla a pak odpověděla na Benjaminovu otázku: „Chtěla jsem jet jenom sama, tedy… potom i s vámi a Katie se nabídla, že pojede se mnou a pomůže mi.“

 

„Zdravím,“ kývl Benjamin na Katie, když svého koně otočila a zařadila se vedle Cary.

 

„Dobrý den,“ pousmála se a upravila si otěže, aby je držela pevněji.

 

„Pomůže vám… s čím?“ zeptal se Benjamin potichu.

 

„Myslím, že Peter na tom asi nebude o nic lépe než Jeremy a… takhle se jim rychleji dostane pomoci, když na ně budeme dvě,“ vysvětlila a doufala, že přitom nezrudla v obličeji.

 

„Aha,“ kývl Benjamin. Chvilku mlčel a pak pronesl: „V takových chvílích člověka napadne, že být ve vězení má své… nesporné výhody,“ pousmál se.

 

Katie pozdvihla obočí, ale nic na to neřekla.

 

Cara si upravila čepec, aby jí nesjížděl do čela a vrhla na něj pohled přivřených očí. Benjamin se na ni ovšem nedíval, takže si toho nevšiml.

 

V dálce se tři sta stop za nimi vynořil z lesa Henry. Se staženým obočím sledoval tři postavy a odolával nutkání pobídnout koně a vyjet za nimi přímo, nebo se aspoň schovávat a sledovat je cestou.

 

Nakonec ho zadržela jen vzpomínka na to, co mu včera Benjamin řekl.

 

Jen co přejeli z luční cesty dál na tu, která vedla do lesa, pobídla Cara Cyphira do klusu a dostala se do čela jejich malé skupinky. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu a zaposlouchala se do ranního koncertu ptáků, kteří přelétali mezi korunami stromů nad jejich hlavami.

 

Srdce se jí stáhlo radostí i obavami.

 

Dvě hodiny - a budu u něj.