Turn off the dark XX (All fall down)

Anotace: Miláčkové, děkuju vám za krásné komentáře :) Moc mi děláte radost a jsem ráda že se vám tenhle příběh líbí :)

Amelie:

„Amelie...“

Něčí hlas mě volal k sobě. Těžce se mi dýchalo a na tvářijsem cítila něco studeného a vlhkého. Tiskli mi na čelo mokrý ručník a dokolečka opakovali mé jméno.

„Amelie probuď se.“

Ale já nechtěla.

Nechtěla jsem čelit příšerné realitě. Nebyla jsem připravená na to otevřít oči a konfrontovat se s tím, že Reeve spadl z balkónu. Nechtěla jsem ho vidět. Nechtěla jsem si ho pamatovat polámaného… mrtvého? Nechtěla jsem se už nikdy probudit.

Někdo mi svíral ledovýma rukama kotníky zdvihnuté nahoru a tiše se bavil napjatým hlasem s ostatními.

„Kdy tu bude ta sanitka?“ ozval se někdo z lidí.

Slyšela jsem v hlavě Reeva zpívat. Píseň, kterou napsal k muzikálu, a která se mi tak moc líbila, protože její první slova mi věnoval při našem seznámení. Dodnes jsem měla ten zmuchlaný papír schovaný. You can change your mind but you cannot change your heart. Takhle se ta píseň narodila.

 Ale teď její další slova dostala jiný a krutý význam. See the boy fall from the sky...

Zachvěla jsem se a sevřela ruku, která se mě opatrně dotýkala.

„Amelie, zlato… je to dobrý,“ konejšil mě ženský hlas. Isabel. „Neboj se. Reeve je v pořádku.“

Kousek nad žaludkem mi zacukalo a konečně jsem otevřela oči. Izie a Rob se nade mnou skláněli a pomáhali mi, se pomalu posadit. Svět se ještě trochu točil a kolébal, ale byl v pořádku. Reeve byl v pořádku. Okamžitě jsem ho hledala.

Našla bych ho v tisícihlavém davu během sekundy.

Seděl v první řadě hlediště, ve tváři byl popelavě bledý a odstrkoval od sebe Jakea, jen aby na mě viděl. Hned, jak se naše oči střetnuly, ujistili jsme se navzájem, že jsme v pořádku. Odstrčila jsem nabízenou sklenici vody a dobelhala se za ním, zatímco mě Iz podpírala.

„Ameli,“ broukl tiše, když jsem sevřela jeho tvář v dlaních a opřela se čelem o jeho. Tak strašně mě vyděsil. Třásly se mi ruce a stále jsem nebyla schopna slova. „Jsi v pořádku?“

Právě se zřítil z příšerné výšky a ptal se mě, jestli jsem v pořádku.

„Mohls umřít,“ špitla jsem rozechvělým hlasem a pořád jsem se ho musela dotýkat. Obkreslila jsem prsty každou linii jeho tváře, abych si ho navždy zapamatovala, protože jsem si uvědomila, jak prchavé to naše štěstí je. Stačil hloupý krok...

„Je tu sanitka.“ Doběhl k nám Jake a natáhl k Reevovi ruku.

Ten ho jen odstrčil a zamračil se. „Nikam nejedu.“

Nechápavě jsem pozorovala, jak se ti dva probodávají pohledem. Oba vypadali maximálně odhodlaně.

„Reeve, máš vykloubené rameno. Musíš do nemocnice. Mohl bys mít i vnitřní krvácení!“ zahřměl Jake tak, jak jsem ho nikdy neslyšela. Vždycky byl samý smích a legrace, ale teď byl vyloženě otcovsky vážný. Vyděšeně jsem si Reeva znovu prohlédla a až teď mi došlo, že drží pravou ruku zkroucenou u těla, a proč se mu na bledé tváři perlí ledový pot. Musel mít hrozné bolesti.

„Jakeu, nejanči,“ zavrčel a pomalu se zatnutými zuby vstal. „Ta sanitka nebyla nutná.“

Podepřela jsem ho pod zdravou paží a doprovodila ho až k sanitce.

Políbil mě na čelo a s tím, že se uvidíme doma, mě opustil. Ještě hodnou chvíli jsem stála před divadlem a klidnila rozbušené srdce.

„Jsi v pohodě?“ Iz se vynořila odnikud a opatrně se mě dotkla. „Šílený den,“ zakoulela očima a vytáhla si cigaretu. Zase začala kouřit. Něco se dělo.

„Budu, ale co ty?“ kývla jsem na krabičku cigaret.

Pokrčila rameny a mhouřila oči proti slunci. „Trošku trable s miláčkem, ale to bude dobrý.“

„Chceš…“ začala jsem, ale rázně mě utnula mávnutím ruky.

„Nechci o tom mluvit.“ Pak ale její výraz povolil a dokonce se usmála. „Běž domů. Dneska toho bylo až až.“

Rozhodla jsem se tedy opravdu jít domů. Ještě jsem si odskočila do své šatny, kde jsem nechala věci. Ve dveřích jsem se ale zarazila a celý svět zamrznul. Vyděšeně jsem zírala na stolek u zrcadla, na kterém ležely čtyři kotvící šrouby a malý složený papírek. Roztřesenými prsty jsem jej rozložila.

                        Varoval jsem tě!

Všechno zapadlo. Věděla jsem, odkud ty šrouby chybí, a že lana určitě nepraskla sama od sebe. Alex věděl, že mi už více ublížit nemůže a tak se rozhodl ublížit někomu, koho jsem milovala.

 

Jako v mrákotách jsem došla do bytu a zhroutila se. Zoufalé úpění se mi dralo z hrudi, když jsem balila své věci. Házela jsem je bez ladu a skladu do tašky a slzy už jsem si ani neotírala.

Než by měl znova ublížit Reevovi, to ať mě raději utrápí. Lehla jsem si na postel na jeho polovinu a zabořila hlavu do polštáře. Naposledy si užít jeho vůni a ten pocit, že jsme tady byli šťastní… aspoň na chvíli.

 

 

Reeve:

Napravili mi rameno a myslím, že mě docela slušně sjeli. Fakt nevím, co do těch injekcí dneska dávaj, ale pořád lepší, než klacek mezi zuby. Nestěžoval jsem si a nechal se Jakem vyhodit před domem.

„Brácho… málem sem se posral,“ zachechtal se nervózně, než jsem vystoupil. Jak by taky ne, když na tom laně mohl být i on. Ale byl jsem to já a bylo pozdě to rozmazávat. Ani jsem to neměl náladu řešit. Jediné, po čem jsem toužil, bylo lehnout si do postele a užít si účinky těch drog z nemocnice, než odezní, a mě to začne bolet. Vykloubené rameno a naražené žebra se prostě ozvou. A hlavně jsem potřeboval Amelii. Vědět, jestli je v pořádku. Když jsem totiž spadl z toho pitomého balkonu, tak první, co jsem zaregistroval dříve než bolest, byla Amelie kácející se k zemi a strach o ni. Jenže dříve, než jsem se mohl starat o její stav, se na mě vrhla hromada lidí a zakázali mi jakkoliv se hýbat.

„Jo, to já taky,“ přiznal jsem bez vytáček. Už když prasklo první lano a já cítil ten nekoordinovaný tah, bylo mi jasné, že jsem docela v prdeli. Pořád mě ale drželo to druhé lano a já mu fandil. V duchu jsem se k němu modlil, že to zvládne a udrží mě. Věřím, že kdyby ten pitomý kus lana měl ruce a prsty, tak těsně předtím, než by prasklo, by na mě vystrčilo prostředníček. Bang! A byl jsem znovu v prdeli. To už jsem fakt počítal s tím, že je po mně. Ale pořád tam byla ta plošina, na kterou jak se zdálo, jsem dokázal doskočit. Jenže sotva jsem na ni dopadl, ucítil jsem, jak se mi pod nohama propadá. Naklonila se a já v tom pitomém okamžiku děsu viděl ty prázdné díry, kde měly být správně šrouby. Nevěděl jsem, jak se to mohlo stát… jak bylo možné, že ji prostě někdo bez oznámení odmontoval.

Jistá ale byla jedna věc. Až se mi ten člověk dostane pod ruku, tak ho zaživa stáhnu z kůže.

Rozloučil jsem se s Jakem a vybelhal se do patra k bytu. Nějak jsem si při pádu musel i trochu nabít koleno. Levou rukou jsem nemotorně vyštrachal klíče z kapsy a s trochou potíží odemknul dveře.

„Mel?“ zavolal jsem do bytu. Ale v bytě bylo zvláštní ticho. Bylo to nepříjemné ticho a přítomnost něčeho hrozivého mi naháněla husí kůži. Ještě nikdy jsem se ve svém bytě takhle necítil. „Amelie?“ zkusil jsem to znova a opatrně si stáhnul mikinu, pod kterou jsem měl ruku v ortéze. Zastavil jsem se v koupelně u zrcadla a prohlížel si velikou modřinu, která se mi pomalu rozlévala po celém rameni… tedy aspoň v těch místech, kde mi rameno bylo pod ortézou vidět.

Musela být doma. U dveří byly její boty...

„Ame…“ hlas se mi vytratil, když jsem se pohledem zarazil na poličce pod zrcadlem. Pěna na holení, moje žiletka, voda po holení a můj zubní kartáček… nic víc.

Nebyly tady její věci… její kartáček, hřeben…nic…

S děsivým podezřením jsem se vřítil do obyváku a našel na sedačce stát zabalenou tašku. Viděl jsem, jak z ní trčí rukáv její mikiny. Vběhl jsem do ložnice a strnul. Skříň byla otevřená a její věci byly pryč.

Zaraženě jsem zůstal stát uprostřed ložnice jako sloup a nechápal to. Udělal jsem cestou do nemocnice a zpět něco? Protože jinak si to nedokážu vysvětlit? Proč by mě opouštěla? Vždyť ještě při nastupování do sanitky se na mě dívala tak, jak to uměla jen ona.

Ona milovala mě… Já miloval ji… tak kde byl sakra problém?

Co se kurva stalo?

Vytáhl jsem telefon a chystal se vytočit Isabelino číslo, když jsem to uslyšel. Tiché vzlyknutí. Zarazil jsem se a poslouchal, odkud to přišlo. Bylo tady jediné místo, kam jsem neviděl a kam by se mohla schovat.

„Amelie?“ šeptnul jsem konejšivým hlasem a nemotorně si lehnul na zem. Koberec mě nepříjemně kousal do holých zad, když jsem ji našel ukrytou pod postelí.

Oči měla zarudlé a lesklé, jak se jí z nich nezastavitelně koulely slzy, a tváře zarudlé jako v horečce.

„Co se děje?“ Natáhl jsem k ní ruku, ale ucukla a rozvzlykala se.

„Chtěla jsem být pryč, než přijdeš, ale nestihla jsem to. Zazmatkovala jsem,“ vzlykala zoufale a zakryla si tvář dlaněmi.

Byl jsem zmatený. Chtěla odejít?

„Co se děje, maličká. Ublížil jsem ti?“

„Ne ne ne, ty ne!“ zaúpěla zoufale. „Já ublížila tobě.“

„Amelie, teď mi ubližuješ. Já zatraceně nevím, co se děje. Prosím, vylez a promluvíme si. Vyřešíme to…“ Potřeboval jsem ji obejmout a utišit. Uklidnit ji, a pak zjistit co se děje. Teď byla hrozně daleko, i když jen půl metru ode mě.

„Musím odejít.“ Upřela na mě pohled, který se mi zaryl do mozku tak hluboko, že jsem pochyboval, že se ho ještě někdy zbavím. Pohled tak plný bolesti a utrpení, že se mi o něm bude určitě dlouho zdát.

„Nikam nemusíš odcházet… Sakra, já nechci, abys odešla.“ Tak a teď už jsem byl v prdeli i já. Cítil jsem, jak mě pálí oči, když jsem ji tam viděl, ve stavu v jakém byla.

„Já ale chci.“

...chtěla...ona chtěla odejít...opustit mě...zmizet...bez jakéhokoliv důvodu.

                                   „Musím...“

Ležel jsem na zádech v naší ložnici, která se opět stávala už jen mou prázdnou místností. Bez ranních vzkazů a vzrušujících doteků. Bez pocitu bezpečí, bez její něžnosti. Z ložnice se stal jen pokoj s postelí, z pod které se opatrně vysoukala.

„Prosím, ne...“  Zakryl jsem si dlaněmi oči, aby neviděla, že co nevidět začnu asi taky brečet.

Ucítil jsem, jak mi na rty dopadla horká slaná kapka, a pak poslední polibek.

Pak už jen cvakly dveře a byla pryč.