Turn off the dark XXII (Broken)

Anotace: Lidi kdyby jste věděli jak mě to nejde! :D přidávám taky písničku jen tak pro navození atmosferky :D (Je to srdcovka, tak bacha jo? :D)

https://www.youtube.com/watch?v=3EL20VKlvbs

Reeve:
Otřel jsem si ruce od barvy do starých kalhot a ohlédl se po Terrym, který právě se soustředěným výrazem dokončil černou linku. Práce byly v plném proudu a každý měl své místo. Terry předkresloval obrazy na veliká plátna a my je vybarvovali podle jeho pokynů. Pod rukama nám vznikaly parádní kulisy, které vypadaly jako vystřižené z komixu. S rozpočtem, jaký jsme měli, jsem nečekal zázraky, ale to, co se nám tady rodilo, předčilo všechna má očekávání.

Jake se oháněl kladívkem a přidělával ke schnoucím kulisám stojany a háčky k zavěšení. Izy spolu s Robem stříkaly na suché kulisy speciální lak, aby se barvy neotíraly. Byl jsem na nás pyšný. Práce šla pěkně od ruky a občas někdo zpíval. Mě do zpěvu nebylo. Jen jsem se rozhlédl, jak vše postupuje. Obcházel jsem kulisy a kontroloval, jestli je všechno stoprocentní, když jsem minul velkou maketu budovy, vrazil jsem nešikovně do drobné postavy. Amelie zavrávorala a instinktivně se mě zachytila.

„Promiň,“ zasýpal jsem a chytil ji za ramena. Chvíli jsem si potřeboval užít její štíhlé ruce ve svých… aspoň na chvíli. Sklopila oči a pustila mě. Na tváři měla modrou šmouhu od barvy a já těžce odolával touze natáhnout ruku a setřít ji. „Promiň,“ odkašlal jsem si a pustil ji. Zatnul jsem ruce v pěst a odešel si zakouřit.

Ani po cigaretě se mi neulevilo. Přejel jsem si dlaní po hrudi a přemýšlel jak se vyhnout hlavnímu sálu ale zároveň být užitečný.

A jako na zavolanou jsem zahlédl vysokou postavu s kytarou rázující si to po Broadwayi. Zamžoural jsem proti dopolednímu slunci, abych se přesvědčil, že je to skutečně on. Zane se sluchátky na uších a zastavil přede mnou a sjel mě pohledem.

„Jsi střízlivý?“ Pronesl to tak formálním tónem, že jsem čekal, kdy vytáhne odznak.

„Trochu,“ odpověděl jsem popravdě. Od té doby co Amelie odešla, jsem udržoval hladinku, jinak bych se asi zbláznil. Zane ale vypadal, že se s odpovědí smířil a kývl na mě. „Pojď, jdem nahrávat.“ 

Brácha mě vedl do hlubin divadla, do částí, ve kterých jsem ještě nebyl. Bylo tady zařízené profesionální nahrávací studio. Všechno vybavení, které by si kapela mohla přát.

„Nazdar Mele,“ kývl Zane na chlápka, který seděl na židli, a s širokým úsměvem skládal klarinet.

Došlo mi, že zatímco já si našel přátele mezi herci, Zane se zase zabydlel v orchestru.

Ve velké místnosti plné různých křesel, židlí a gaučů bylo krom stojanů všemožných tvarů a velikostí i plno nástrojů a mikrofonů. Vzal jsem do ruky poblíž stojící kytaru s tím, že se aspoň rozcvičím, než začnem něco tvořit. Přeci jen to už byl nějaký ten pátek co jsem naposledy držel nástroj v ruce. Naposledy...to bylo tehdy, když jsme s Amelií poprvé...

„Ne, to polož,“ ohlédl se po mě brácha jakoby mimochodem. Naštěstí mě vytrhnul z bolestivých vzpomínek. „Vezmi si tohle,“ vložil mi do dlaně smyčec a ďábelsky se zasmál.

„Oh ne, Zane… proč já?“ zakňučel jsem zoufale. „Už jsem dlouho necvičil.“

„No tak budeš cvičit teď. Máš nejrychlejší tremollo na západě a to teď potřebujem.“ Podal mi noty a sluchátka, ve kterých se ozývalo už teď protivné cvakání metronomu.

„Měl bys učit, vole,“ zabručel jsem otráveně, popadl violoncello stojící v rohu místnosti a sedl si na židli opodál.   

Uběhlo už tolik času, co jsem naposledy hrál, ale byl to skvělý pocit. Na kytarujsem hrál pro obživu... už to byla spíš práce než vášeň, ale držet po těch letech violoncello a smyčec mi rozproudilo krev v žilách. Chvíli jsem struny jen něžně hladil a užíval si klidných tónů. Zavřel jsem oči a byl jsem někde úplně jinde. Na místě, kde se mnou byla Amelie a byla okouzlená tím, že umím hrát a můžu ji pořád překvapovat. Jenže pak jsem si uvědomil, že to vše je jen hloupá představa, že mě opustila, že už mě nechce a mé hraní se změnilo na agresivní mučení strun. Dal jsem do toho veškerý svůj vztek, smutek a frustraci, až jsem cítil tupou bolest ve špičkách prstů.

Nahrál jsem všechny party pro cello a spolu se Zanem i několik kytar. Byl jsem pyšný, když jsem si poprvé uvědomil ten šílený fakt, že právě vzniká muzikál z mých písní. Byl to tak obrovský kariérní skok, až se mi z toho zhoupl žaludek.

„Bracho!“ pleskl mě Zane rolí not po hlavě a zavrtěl hlavou. „Říkám, že jdeme na pivo. Přidáš se?“

Ani nevím, jak jsem se ocitl v baru jménem Le Bain. Byl jsem rozhodnutý, že určitě nechci do Bowlmore´s, protože by bylo dost možné, že tam narazím na lidi z divadla a to jsem momentálně nechtěl. Potřeboval jsem na chvíli vypadnout a změnit prostředí.

Posadil jsem se na bar vedle bráchy, který řešil jiné podstatné a nepodstatné věci s lidmi z orchestru. Jen jsem seděl, vychutnával si whiskey a poslouchal mladého kluka s kytarou na podiu. V baru bylo jen pár lidí, ale i ti, kteří tu byli, ho skoro neposlouchali.

I'll wait here, for you for I'm broken down.
I'm coming down this time for my heart lies
Far and away where they took you down.
Let them over to your house
Where I'm broken,

Ten kluk měl zatracený talent, ale text jeho písničky mi momentálně lámal vaz. Dopil jsem a chystal se jít domů, když se vedle mě někdo posadil. Její parfém mě zasáhl do nosu a něco připomněl. Dávné časy. První opilost, kdy jsme leželi v trávě, a nad námi se hvězdy točily v šíleném víru. První kocovinu. První cestu z bezpečného domova do velkého New Yorku, kdy mě držela za ruku a slibovala, že spolu umřeme.

„Ahoj Reeve,“ promluvila na mě tím hlubokým vášnivým hlasem.

Stála tam a neusmívala se. To bylo jediné, co ji zůstalo. Tvrdý výraz ve tváři a jemný výsměch v očích. Džíny a plandavé košile vyměnila za těsné černé šaty. Krátké blond vlasy teď měla dlouhé a temně hnědé.

„Ahoj Lizzie.“ Objednal jsem ji burbon, který vždycky pila, a sobě další skleničku. Tohle totiž bude dlouho noc.

 

 

Amelie:

Už uplynulo několik hodin od mého návratu z divadla. Za tu dobu jsem se stihla umýt od barev, které jsem měla skoro až za ušima, připravit večeři a naučit se několik textů. Teď jsem seděla proti Alexovi, který líně natáčel špagety na vidličku a druhou rukou ťukal do tabletu.

Proč to zatraceně dělal… Proč mi musel ničit život, když mě teď víceméně nebral na vědomí? Za ty dva týdny, co jsem byla zpět v tomhle pekle, si mě téměř nevšiml. Skoro se mnou nemluvil, nevnímal mě, nedotkl se mě. Jen mě tady držel jako v kleci.

Ta nevšímavost pro byla skoro nejhorším trestem. Za prvé to byl nezvyk. Strašně rychle jsem se přizpůsobila stylu Reevova života. To, že málokdy něco probíhalo klidně. Když jsem tak pozorovala ty špagety na talíři, vzpomněla jsem si na jeden večer, kdy jsme také měli špagety a on celou dobu u jídla prozpěvoval operu s nesmyslnými italskými slovy, a pak se snažil zbytek večera mluvit s italským akcentem a jejich gesty. Oproti tomu byla večeře s Alexem jako večeře o samotě.

A za druhé… byl to jako klid před bouří… Bála jsem se vydechnout a uvolnit se, protože jsem neměla nejmenší tušení, s čím přijde v následující minutě. U Alexe jsem si byla jistá jen jednou věcí, a to, že je kruté monstrum.

Zrovna jsem usrkla vody, když Alex zvedl obočí a pobaveně se uchechtl. Je to tady! Blesklo mi hlavou.

„No tak to jsem tedy nečekal,“ promluvil pobaveně. „Tohle musíš slyšet!“ Teatrálně si odkašlal a nastavil tablet tak, aby mi dal jasně najevo, že z něj čte něco velmi důležitého. „Známá zpěvačka a textařka Elizabeth Woolridge byla na sklonku večera spatřena s neznámým mladým mužem, ze kterého se později vyloupla začínající hvězda Broadwaye, Reeve Carney.“

Hrdlo se mi bolestivě stáhlo, když se Alex hraně rozesmál. Zaklonil se na židli a vycházel z něj vytlačovaný burácivý smích. „Jsou tady i fotky, jak zachází do hotelu! To musíš vidět!“ Vstal ze židle a dvěma rychlými kroky se ocitl až těsně za mnou a podstrčil mi tablet pod nos. Odvrátila jsem hlavu a po tváři mi stekla horká slza.

„Jen se na něj podívej!“ zavrčel na mě a natočil mi bulvární článek před oči. Znovu jsem cukla hlavou, ale to už mě chytil za krk a silou mě donutil upřít pohled na fotku Reeva a nějaké ženy v restauraci. Seděl na barové stoličce a ona se k němu důvěrně nakláněla, přičemž měla ruku položenou až nevkusně vysoko na jeho noze.

„Prosím ne…“ vzlykla jsem zoufale. Fyzicky jsem cítila, jak mi puká srdce. Tupou bolest v hrudníku, která se šířila po celém těle a svíjela se jako klubko hadů na srdci, v žaludku a mozku. 

„Tady máš tu svoji lásku!“ štěkl po mně a pustil mě s takovou razancí, až jsem spadla ze židle a sebou strhla i ubrus s celou večeří.
Bylo mi to jedno.
Neměla jsem vůli se zvednout.

Opustila jsem ho, ale stále se utěšovala myšlenkou, že aspoň malá část jeho srdce neuvěří tomu, že bych ho tak snadno přestala milovat. Ale jak se zdá, byla to jen hloupá pohádka.

Jestli mě teď nemiluje on...

...už mě nebude milovat nikdo...

 

Reeve:

„No a pak mi prostě řekl, že končí, ale to ještě nevěděl, že já ho už dávno vyhodila!“ zasmála se krutým smíchem, tak jak to uměla jen ona. Stál jsem u okna a pozoroval se skleničkou v ruce usínající New York. Dokonce odtud bylo vidět i divadlo. Z Liz se stala hvězda světového formátu, a tak si mohla dovolit apartmá, o kterém jsem si já mohl nechat jen zdát. Zatím, co jsem se kochal výhledem, si dávala svoji dávku. Skoro jako ve filmu nasávala srolovanou bankovkou bílý prášek ze skleněného stolu.

Liz měla vždycky slabost pro alkohol. Když jsme spolu přijeli do New Yorku rozjet karieru, byla ještě na únosné hladince. Dokázala se ovládat. Jenže čím déle jsme tu byli, tím více ji to pohlcovalo. Byly dny, kdy se dokázala tak opít, že nebyla schopná vylézt na podium, natož zpívat. Náš vztah byl tehdy hodně divoký. Hádali jsme se, usmiřovali a zase hádali. Po tom, co na mě v opilosti vytáhla nůž, mi bylo jasné, že takhle to dál nejde. Přemluvil jsem ji k léčení a odešel z jejího života. V tu dobu se do New Yorku přistěhoval i Zane. Dali jsme dohromady kapelu a trochu prorazili.

„Chceš taky?“ kývla na mě s výzvou v očích. Jako kdyby nám bylo zase patnáct. Jsi frajer nebo srab?

„Ne díky,“ zavrtěl jsem hlavou. 

Za okny byla černá tma narušovaná jen září barevných reflektorů. Měl jsem v sobě prázdno. Jediná emoce, která se ve mně usadila a narušovala tu letargii, byl smutek. Bylo mi líto toho, co se z Liz stalo. Možná si splnila sen. Koncertovala po Evropě a vyprodávala haly, ale za jakou cenu? A nejhorší bylo, že jí to nejspíš dojde, až bude pozdě.

„Vypadáš utrápeně.“ Políbila mě na krk a přitiskla se mi na záda. Její všetečné ruce mi svádivě klouzaly po břiše přes hruď až ke knoflíčkům na košili.

„Lizzie,“ vydechl jsem zlomeně. Ani jsem neměl sílu se ji bránit, když najednou stála přede mnou a její plné rty se přitiskly na mé. Vinula se kolem mě jako had. To ona uměla dokonale. Vždycky dokázala chlapa omámit, omotat si ho kolem prstu a jako kudlanka ho zničit. A mě to najednou vlastně bylo jedno.

Obratně mi rozepnula kalhoty, které mi okamžitě spadly ke kolenům, a pustila se do knoflíčků košile.

„Vždycky jsem pro tebe měla slabost, ty to víš,“ šeptala mi svůdně do ucha a zatínala mi nehty do kůže. Stáhla mi košili z ramen a jazykem přejela kůži těsně nad bradavkou, až mi přeběhl mráz po zádech. „Hmm, nové tetování, líbí se mi,“ zavrněla jako kočka, ale pro mě to bylo jako rána do hlavy. Někdo rozfoukal ten opar otupělosti.

Chytil jsem Liz za ramena a odtáhl ji od sebe. „Lizzie, promiň, ale já nemůžu.“ Rychle jsem si natáhl kalhoty a popadl mikinu. Košili jsem ji tam nechal ležet na zemi, stejně jsem ji neměl rád a bylo mi jasné, že ona ji spálí. Jen jsem musel vypadnout dřív, než ji dojde co se děje.

Už jsem byl ve dveřích, když se vedle mé hlavy roztříštila sklenička. Schytal jsem spršku whiskey a jeden střep mě sekl do tváře. „Nenávidím tě, Carney! Nenávidím, slyšíš?“ křičela nepříčetně, když jsem mizel ve výtahu na chodbě. Teprve, až se dveře zavřely, jsem se opřel o stěnu a vydechl. Dotkl jsem se tetování na srdci a usmál se. „Amelí, ani nevíš, z jakého pekla jsi mě právě zachránila.“

Vydal jsem se pěšky domů a užíval si vlahý noční vzduch. Potřeboval jsem to všechno rozdýchat a rozchodit. Potkat Liz po těch letech bylo zvláštní. Uvědomil jsem si, jak moc jsem se změnil a taky to byl jeden velký vykřičník. Pochopil jsem, že takhle to dál nejde. Že opíjením Amelii zpět nezískám.

Zarazil jsem se před dveřmi bytu a šokovaně ztuhnul.

„Do hajzlu!“ zaklel jsem, plácajíc se po kapsách. Nechal jsem v divadle bundu a v ní klíče.  Jediné, co mi hrálo do karet, byl fakt, že divadlo bylo kousek. S brbláním jsem se tedy vydal po Broadwayi k divadlu. Na recepci seděl vrátný Bob a luštil křížovku. Kývnutím mě pozdravil a dál se věnoval svým věcem. Proběhl jsem ztichlým sálem k šatnám. Už už jsem chtěl odemknout dveře, když mi došlo, že šatna na konci chodby je odemčená a vychází z ní slabé světlo.

Bylo kolem dvou hodin ráno, kdo by tady mohl být? Navíc v šatně, která patřila Amelii? Pootevřel jsem dveře a nakoukl dovnitř. Seděla na židli zády ke mně a hlavu měla složenou na stolku. V odrazu v zrcadle jsem viděl její tvář mokrou od slz. Ten pohled mě kopl do hrudníku s takovou razancí, až jsem se sám málem rozbrečel.

Svlékl jsem si mikinua opatrně ji položil přes ramena. Cukla sebou a zmateně na mě zamrkala.

„Reeve?“ Hlas měla ochraptělý a oči zarudlé. Přiklekl jsem k ní a opatrně se dotkl její ruky. Čekal jsem, že ucukne, ale jen seděla a dívala se na naše dlaně s bolestným výrazem. Ze zarudlých očí se jí začaly kutálet další slzy.

„Neměl bys být někde jinde?“ trhla hlavou a odsunula se ode mě.

Nechápavě jsem nakrčil obočí. „Kde jinde?“

„S Elizabeth.“

Jakmile to jméno vylovila, sevřely se mi vnitřnosti. Jak to mohla vědět? A co všechno vlastně věděla?

Jako kdyby v mé tváři vyčetla, co se mi honí hlavou. „Vyfotil vás nějaký novinář v baru.“ Vstala a začala se u zrcadla upravovat. Otírat si slzy a upravovat vlasy.

„Ameli, o nic nešlo...“ Chtěl jsem se obhájit, ale zarazila mě.

„To je v pořádku, vždyť my dva... už... nejsme spolu.“ Hlas se jí chvěl, když to říkala.

„Já jsem s Liz nic neměl. Je to moje bývalá a ano, málem se něco stalo, ale já nemohl!“

„Proč ne?“ šeptla tichounce.

„Protože pořád miluju jenom tebe a to se asi nikdy nezmění,“ rozhodil jsem konsternovaně rukama.

Otočila se ke mně a nové slzy jí stékaly po tvářích.

„Krvácíš.“ Opatrně se dotkla moji tváře. Opřel jsem se proti její dlani a na chvíli zavřel oči. Užíval jsem si ten pocit, že je tady se mnou a dotýká se mě.

Zatlačila mě na malý gauč a přinesla z malé lékárničky dezinfekci a náplast. Trpělivě jsem seděl a čekal, až mi vyčistí ránu po střepu a zalepí mi ji malým kouskem náplasti.

Otřela si ruce a prohlédla si své dílo. Opatrně jsem se dotkl její tváře a naklonil se k ní blíž. Cítit její chvějící se dech na rtech byla jedna z nejvíc vzrušujících zkušeností, jaké jsem měl. A je fakt, že jich nebylo málo. Jenže v tomhle bylo něco navíc. Něco nepopsatelného.

„To nejde,“ šeptla.

„Proč?“ odhrnul jsem jí vlasy a opatrně ji políbil.

V její tváři bylo tolik emocí. Strach, bolest, ale i chtíč. Chtěla mě, stejně jako já ji, ale něco jí v tom bránilo.

„My dva nemůžeme být spolu.“

„Miluješ mě?“ zeptal jsem se přímo a prsty jí jemně přejížděl po páteři. Skláněla se nade mnou a měkké světlo lampičky na stolku ji dělalo krásnější, než jsem si pamatoval.

„Víc než cokoliv.“

Dlouho tam stála v tichosti s rukama na mých zádech.

„Amel...“ nedořekl jsem to. Zoufale mi vjela prsty do vlasů a přitáhla si mě k vášnivému polibku. Sotva jsem stihl popadnout dech. Omotal jsem ji paže kolem útlého pasu a opatrně ji položil na gauč. Byl jsem šťastný, že se jí můžu znovu dotýkat, hladit její jemnou kůži a tlumit polibky její trhané nádechy, ale to štěstí, mělo trpký podtón zoufalství, že je to naposledy.

Musel jsem ji pevně držet, když jsem se do ní pomalu nořil, protože jsem se tak strašně bál konce. Užíval jsem si každý dotek, každý výdech a proklínal se. Tohle je naše cesta do pekla. To, že po mě toužila, stejně jako já po ní, byl jasný důkaz toho, že se se mnou nerozešla z vlastní vůle a já to zatraceně nechápal. 

Chvěla se pode mnou, sténala a po spáncích jí stékaly slzy. Když bylo po všem, složil jsem jí hlavu do prohlubně mezi ramenem a krkem a zoufale a nemužně se rozbrečel. Objala mě a nic neříkala. Netvrdila mi, že to bude dobré, protože jsme oba věděli, že nebude. Že jsme se dostali do nějaké kruté smyčky vesmíru, ve které nemůžeme být spolu, ač se milujeme sebevíc.

Ráno jsem se vzbudil a ona byla pryč. Na předloktí mi zůstalo jen malé srdce nakreslené fixem.