Jednou dokola 2

Anotace: Další kousek, příjemné počtení.

Sbírka: Jednou dokola

Otevřela jsem ukryté okno na panelu, abych pokračovala v rozepsané práci. Všichni ti ovřískaní drahouškové odešli a než se vrátí, bude to trvat nejméně hodinu. A i kdyby se někdo z nich vrátil dřív, nevadí. Pořád jsem tu měla větší klid na práci než v kabinetu, kde by mi kolegyně nahlížela přes rameno a tohle nebyla věc, kterou by potřebovala vidět.

Pokoušela jsem se, z trosek svých starých poznámek, sepsat uspokojivou vědeckou práci, o které jsem věděla, že ji nikdy nebudu moct prezentovat na veřejnosti. Stejně mi to nedalo. Měla jsem pocit, že dokud neshrnu svou minulost do jednoho uceleného výstupu, nebudu moct jít dál, což jsem chtěla.

Potřebovala jsem se přes to přenést a pokračovat v novém životě, který se konečně začal vyvíjet slibně.

V kapse se mi rozdrnčel telefon. Dotkla jsem se zeleného tlačítka a přijala hovor. Dneska v sedm?

„Můžu až v půl osmé.“

Dobře, vyzvednu tě. Napadlo mě, nechtěla bys dneska ke mně?

Ta otázka mi vyrazila dech, nečekala jsem, že to na mě vybalí takhle do telefonu, jakoby nic.

Na večeři, myslel jsem na večeři.

„Aha, no proč ne.“ Už mi to ticho na obou stranách začínalo být trapné. „Ale půjdu rovnou ze školy.“

To nevadí, zkontroluju ti úkoly.

Prohodil rádoby vtipně a sám se tomu zasmál. Vyrazila jsem ze sebe škrobené uchechtnutí, opravdu jsem tyhle skoro vtipné poznámky na adresu učitelů nemusela.

Tak v půl osmé před školou.

Zastrčila jsem telefon do kapsy a vrátila se k rozepsané větě, když mi došlo, že musím zavolat mámě, že přijdu až pozdě.

Vyslechla jsem si litanii o tom, kdy jí konečně toho nového přítele představím a další rozumné rady, než mi konečně přislíbila, že Benedikta uloží.

Ten mé snahy o rozhovor narušoval úsečnými odpověďmi, protože jsem už zase šla pryč a nebudu s ním! Jestlipak tyhle scény jsou dětská paličatost nebo projev poděděné žárlivosti? Po mně by to teda rozhodně neměl. O poslední vážný vztah jsem přišla díky tomu, že jsem antižárlivě nezajímala o to, s kým a kam po večerech chodí.

Ale to byla uzavřená a zapomenutá kapitola. S notnou dávkou sebelítosti jsem musela konstatovat, že můj život se dělil na před Agnarem a po něm. A to doslova a do písmene, protože krach toho našeho podniku mě připravil o všechny známé a kolegy, co jsem znala do té doby.

Napila jsem se černého čaje a pokusila se znovu soustředit, dneska jsem ještě nenapsala ani ucelený odstavec. Šlo mi to jako psovi pastva.

 

„Jsi idiot!“ Vynadala jsem sama sobě. Kdyby mě chtěl zabít, asi by neklepal! A proč by to vůbec dělal? V tu chvíli mě nenapadal jediný racionální důvod, proč by mě měl chtít zabít. Nic jsem mu neudělala, celou dobu jsem se snažila na něj být milá, nebo alespoň slušná. Nebyla přece moje vina, že se tu tak objevil. Nikdo to nečekal. Když jsme je tam posílali, vůbec nás nenapadlo, že by se někdo mohl dostat na druhou stranu! Což samozřejmě byl problém, protože teď nikdo nebyl ochotný obnovit spojení, abychom ho vrátili zpátky. Čekalo se, až se bude vracet naše skupina. Navíc by se taky mohlo stát, že se sem dostane někdo další. Sice bychom odeslali Agnara kam patří, ale mohl by se nám tu objevit někdo jiný, a to nikdo nechtěl, přirozeně.

Otočila jsem se na bok, už trochu rozptýlená vlastními myšlenkami z toho prvotního šoku. Musela jsem uznat, že to neměl jednoduché. Naši tam šli a byli připraveni na všechno, co se mohlo stát, seznámení s tím, co je tam čeká, se snímky krajiny a tak, kdežto on se tu objevil z ničeho nic, nepřipravený a zmatený. Muselo to být a nejspíš pořád je pro něj hrozné. Někdy v průběhu úvah, jaký je to děsný chudák, jsem znovu usnula.

 

Natáhla jsem na sebe kabát, na hlavu narazila kulicha, tašku přehodila křížem přes rameno a postavila se na chodník před školou. Všude byla tma, pouliční lampy ztlumené, za což byli vděční jen úchylové a zloději, já rozhodně ne, a teplota hluboko pod bodem mrazu. Zastrčila jsem ruce do kapes a rozhlídla se kolem. Rozhodně se neřadil mezi nejdochvilnější lidi na planetě.

Po nějakých pěti minutách čekání a omrzlině druhého stupně na nose se vyřítil zpoza zatáčky a mě napadlo, že jestli všechny technické vychytávky tohohle auta selžou, rozmašíruje mě na kaši. Pokusila jsem se v hlavě vypočítat pravděpodobnost toho střetu, ale na matematiku jsem nebyla zase tak dobrá, jak bych si myslela. Přibrzdil na druhé straně a já se elegantně doklouzala ke dveřím spolujezdce.

Natáhl se, aby mi otevřel, ale byla jsem rychlejší. Nasoukala jsem se na vyhřáté sedadlo a vyměnila si s řidičem krátký polibek.

„Ahoj.“ Sundala jsem si čepici a zapnula bezpečnostní pás. Nebylo nutné ho mé vysoké eleganci vystavovat víc, než bylo třeba.

„Ahoj, krásko.“ Protočila jsem nad tím označením oči, do krasavice jsem měla teda daleko. Což neviděl, protože se věnoval řízení, asi po padesáti metrech se zcela v rozporu s dopravními předpisy otočil na křižovatce a vrátili jsme se stejnou ulicí. Teprve teď jsem si uvědomila, že ani nevím, kde bydlí. Bylo to někde poblíž centra, ale nic určitějšího jsem nevěděla. No jo, to jsou ti finanční analytici, nikdo sice neví, co doopravdy dělají a jestli je to vůbec k něčemu, ale dostávající za to dobře zaplaceno.

„Jsi nějaká zamyšlená.“ Překvapeně jsem se k němu otočila.

„Já? Ne, spíš utahaná.“ Což byla pravda, v noci jsem spala mizerně a dneska to byl dlouhý den. Zadívala jsem se na jeho profil. Nebyl to zrovna herec z plakátu, ale dalo se říct, že je to hezký chlap, i když mu ta jeho ryšavá kštice nahoře trochu řídla.

„Špatně jsem se oholil?“ Volnou rukou překontroloval stav své brady a vesele se na mě usmál.

„Myslím, že dobrý.“ Chytil mě za ruku, nebránila jsem se. Není to špatný pocit, když se o vás někdo zajímá.

„Jak ses měla?“ Pokaždé jsem mu odpověděla stejně, ale vždycky se zeptal. Už se z toho stával takový náš zvyk.

 

Probudilo mě světlo, co mi svítilo do očí a taky zima, protože mi zpod peřiny čouhala jedna noha, a ještě plný močový měchýř. Promnula jsem si slepené oči a na malou chvíli jsem žila v blažené nevědomosti, že mám nějakou návštěvu, dokonce jsem si myslela, že je pátek. No, návštěvu jsem měla a byla sobota. Odebrala jsem se na záchod a vrátila se zpátky, abych se oblékla, přeci jen, to růžové flanelové pyžamo asi nebylo úplně ono. Natáhla jsem na sebe džíny a triko, protože jsem musela vyrazit na ty nákupy a dobelhala jsem se do kuchyně, abych si uvařila čaj. Připravila jsem si hrnek a čekala, až cvakne rychlovazná konvice. Potlačila jsem zívnutí a otočila se za stínem, který jsem koutkem oka zahlédla. Stál opřený o parapet, ruce založené na prsou a díval se na mě. „Čaj?“ Přikývl a já vytáhla další hrnek. Vložila jsem do něj sáček a otevřela dveře skříně, abych našla něco k snídani. Byl tam kus chleba, ale olezlý zelenou plísní, takže jsem ho hodila do koše, a taky dva rohlíky, ale s těma by se dali zatloukat hřebíky. Ještě tam byla krabice s těma lupínkama, co když je máčíte dostatečně dlouho v mlíku, tak se z nich stane takový blivajz, že už to nikdo nechce jíst. Nejspíš to bylo ještě po Dušanovi, takže nejmíň půl roku staré. Kriticky jsem se podívala na datum spotřeby a na svého návštěvníka. Mé úvahy o nezávadnosti produktu přerušila konvice, která právě dokončila svoji práci. Zalila jsem čaje a mezitím donesla na stůl cukr a med. Potom jsem se vrátila, očichala láhev mléka z lednice, vypadalo to nadějně, a vzala tu krabici a ještě misku a lžičku, všechno jsem to postavila na stůl. Nakonec jsem vyhodila sáčky do koše a hrnky, plné až po okraj, odnesla taky. „Snídaně!“ Pokusila jsem se nahodit úsměv a rukou si trochu uhladila vlasy. Nejspíš jsem nejdřív mohla navštívit koupelnu. Sedla jsem si na svoje místo, na lžičku nabrala med a ponořila jí do čaje. Trochu jsem s tím zakvedlala, aby se všechno pěkně rozpustilo a spojilo.

Prohlížel si cukřenku a mě napadlo, že výrobu cukru pravděpodobně ještě neobjevili. Vytáhl jednu kostku a strčil si jí do pusy. Obličej se mu zkřivil. „To se dává do čaje, samotný se to nejí. Dej si tam med, jestli chceš.“ Přistrčila jsem mu láhev s medem. To mu nejspíš bylo známé, takže si přisladil. Přistrčila jsem ještě krabici s vločkami. „Nic lepšího k snídani tu nemám. Nasyp to do misky, zalej mlíkem, a co nejrychleji sněz, protože po chvíli to vypadá odporně.“ Srkla jsem si čaje a odebrala se do koupelny trochu zkulturnit.

Když jsem se vrátila, učesaná, navoněná a trochu namalovaná, lžičkou se rýpal v rozbředlé hmotě. No, já jsem mu to říkala.

„Hele, já teď budu muset odejít.“ Přešlápla jsem z nohy na nohu a celou dobu jsem ho kriticky pozorovala a snažila se odhadnout jeho konfekční velikost. „Až se vrátím, tak spolu dojdeme k holiči, takhle tu chodit nemůžeš.“ Nechápavě se na mě podíval. „Holič ti upraví vlasy, ostříhá tě.“ Dodala jsem a přitom vzala jeden pramen svých vlasů významně do prstů. Pokrčil rameny, což jsem brala jako souhlas.

 

Odložila jsem si na věšák, boty postavila do kouta a překontrolovala ponožky, jestli se na nich neobjevila nějaká díra. To by bylo trochu trapné.

Právě se ztratil někde v útrobách bytu, takže jsem měla čas se porozhlédnout. Vypadalo to tady docela normálně, nějak takhle jsem si to představovala. Elegantní obývák ve světlých tónech, tmavá kuchyň a zbytek jsem nezkoumala. Vyšší střední třída, mojí mámě by se to určitě líbilo. No, mě taky, ale nebylo to pro mě nějak podstatné, i když musím připustit, že by nebylo špatné nemuset se zajímat o to, jestli smím něco koupit nebo ne.

Měl tu uklizeno, takže asi hospodyně. Nedovedla jsem si představit chlapa, který by svůj byt dobrovolně udržoval v tak vysokém lesku. Vystrčil hlavu z kuchyně, kam zapadl.

„Dáš si víno?“ Souhlasně jsem přikývla, asi by bylo blbé pít vodu. Posunula jsem se na leštěnou dlažbu a opřela se o barový pult. V tom svém červeném tričku a džínách jsem si tu připadala nepatřičně, líp by se mu sem hodila nějaká vyfintěná panička. Chvíli zápasil se špuntem, ale nakonec se mu podařilo naplnit skleničku.

„Ty si nedáš?“ Zkoumavě se na mě podíval, až jsem si myslela, že mám něco mezi zubama.

„Dal bych si, ale myslel jsem, že tě večer povezu domů.“ Postavil láhev na pult. „Pokud tu teda nechceš zůstat přes noc, proti čemuž bych nic neměl.“ Naklonil se přes pult a políbil mě na rty, nevyvinula jsem žádnou snahu se zapojit. Připadala jsem si trochu pod tlakem.

„No, víš, já …“ Podrbala jsem se na hlavě. Pokud to budu dělat často, nejspíš se mi vzadu na hlavě vylysá kolečko.

„To je dobrý Emo, nechci tě do ničeho nutit.“ Vzápětí se šibalsky usmál. „Vlastně chci. Musíš mi pomoct s večeří, jinak bychom mohli být hlady.“ Vykulila jsem na něj oči. Pozve mě k sobě na večeři a neumí vařit? „Nebo můžu něco objednat.“

„Zkoušíš neobratně zjistit, jestli umím vařit?“

„Dalo by se to tak říct.“ Posunula jsem do středu kuchyně, abych zjistila, jestli budu mít vůbec z čeho tu večeři udělat. Zkusmo jsem otevřela jednu skříňku, k mému překvapení to skutečně byla lednice. Vnořila jsem se do jejích útrob a prozkoumávala obsah, když mě čísi drzá ruka chytila vzadu za pásek a přitáhla k sobě. Obratným pohybem mě otočil a přimáčkl k sobě. Jakoby to už někdy dělal! Sám se ležérně opíral o linku.

„Pojď sem, ty moje učitelko.“ Snažila jsem se zamyslet, ale nic moc jsem proti tomu objetí a polibku neměla, takže jsem se přivinula. Jedno se mu muselo nechat, vždycky tak hezky voněl.

„Páni!“

„Co?“ Podezíravě jsem k němu zvedla hlavu.

„To je vůbec poprvé, co ses přitulila dobrovolně. Opatrně, nebo si na to zvyknu.“

„Víš co, radši mlč.“ Zabořila jsem tvář do jemné látky košile.

„Rozkaz, madam.“ Sevřel mě trochu pevněji a políbil do vlasů, spokojeně jsem zapředla. Tohle domácí prostředí mělo něco do sebe, všechny ty restaurace a kavárny, kde jsme se zatím scházeli, byly tak neosobní.

„Co bude s tou večeří?“ Trochu mě od sebe odstrčil a věnoval mi pobouřený pohled.

„Tobě jde fakt jen o ten kus žvance, viď?“

„Hm, …“ snažila jsem se vypadat, že přemýšlím, „ … jo.“ Hlasitě se zasmál a vytáhl z kapsy svůj přechytralý telefon. Chvíli listoval mezi stránkami a vybíral, cože budeme dneska večeřet, protože byl, stejně jako já, obeznámen se stavem svých zásob. Což ho mimochodem usvědčovalo, že ta večeře byla jen zástěrka, aby mě sem vylákal.

Vmáčkla jsem se mezi paže, ve kterých držel mobil, a přitiskla se k němu, abych viděla na obrazovku. Vždycky jsem si potřebovala vybrat sama a vždycky mi to děsně trvalo. Začal mě líbat na krku a nevypadalo to, že by ho to přestávalo bavit, i když ruce s telefonem měl pořád natažené před sebou.

„Večeře, soustřeď se.“ Napomenula jsem ho.

„Jak se mám soustředit, když děláš tohle.“ Bránil se ukřivděně.

„Jenom vybírám večeři.“ Pokrčila jsem rameny, to přeci bylo jasné.

„Takhle žádná večeře nebude.“ Zaskřípal, když jsem se zcela bez záměru otřela o jeho boky. Pohoršeně jsem se na něj podívala.

„Cože?“ Otočila jsem se k němu připravená utrousit nějakou vtipnou poznámku, ale jeho výraz byl vážný.

„Emo, nemůžeš to brát chvíli vážně?“ Vzdychl si. „Známe se už dost dlouho, mám tě rád, vážně chci být s tebou. Tak proč se tomu tak bráníš?“

 

Vracela jsem se úplně promrzlá. Byl začátek listopadu, sníh ještě nenapadl, ale už mrzlo, a já byla vždycky ten typ, co má studené ruce a nohy i v létě. Než jsem ovšem vylezla do pátého patra, výtah zase nejezdil, obtěžkaná všema těma taškama, po zádech mi tekly čůrky potu. Nohou jsem zavřela dveře a tašky položila na zem. Odstrojila jsem se a promnula si namožený krk. Původně jsem chtěla zvolat něco jako: Zlato, jsem doma!, ale rozmyslela jsem si to.

Nevím, co tu ty dvě a půl hodiny dělal, ale momentálně opět seděl za jídelním stolem. Vzala jsem tašku s potravinami a postavila ji na kuchyňskou linku. Bylo umyté nádobí. „Díky, to jsi nemusel.“ Bylo to docela příjemné překvapení. Skoro jsem měla chuť říct: hodný kluk, ale nebyl to pes, že!

„Není zač.“ Přesunula jsem se ke zbylému nákupu a začala tahat jednotlivé kousky.

„Koupila jsem ti nějaké oblečení. Abys nemusel chodit v tomhle.“ Ukázala jsem na tu erární hrůzu a vzpomněla si, že jsem tu včerejší hromádku ještě nedala do pračky. Nakonec jsem vyndala trička, košili, džíny a kalhoty na doma, taky bundu, boty naštěstí měl, protože to bych odhadem vážně nezvládla, no a nějaký prádlo. „Obleč se, prosím, ať to stihneme.“

„To je na spaní.“ Neomylně si vybral pyžamo. „A mohl by ses obléct u sebe v pokoji!“ Zvolala jsem, když se chtěl začít svlíkat. Vrazila jsem mu džíny, košili, trenky a ponožky a ještě prstem ukázala na dveře jeho ložnice.

Naházela jsem věci do pračky, zapnula jí, potraviny jsem zaklidila a vrátila se do obýváku k počítači. Počkala jsem, až naskočí a potom zavolala profesorovi. Na monitoru se objevil jeho zamračený obličej.

„Ještě jsem nic neřekla a už se na mě mračíte!“ Zvolala jsem dotčeně. Pohoršeně si odfrkl. Dělal to vždycky, když mi chtěl dát najevo, že zdržuju.

„Jak se má náš host?“ Ignorovala jsem slovo náš.

„Dobře, právě se obléká. Mimochodem, koupila jsem mu oblečení, takže doufám, že mi to někdo proplatí.“

„Jistě, jistě.“ Odbyl mě. „Všechno tedy v pořádku?“

„Jo, proč by ne?“ Založila jsem ruce na prsou a nasadila neutrální výraz. Až na to, že mě v noci málem kleplo, dobrý.

„Dobře. Tady zatím všechno probíhá dobře, ale ještě prakticky nezačali.“ Dodal skepticky. „Dělej si poznámky a jednou týdně mi pošli zprávu.“

„Jednou týdně? Jak dlouho si sakra myslíte, že ho tu budu mít?“ Obočí mi vystřelilo vzhůru.

„To teď neumím odhadnout, Emo! Ber to jako práci z domova.“ Otočil se za sebe a pak se podíval zpátky na mě. „Budu muset končit. Zítra k tobě někoho pošlu, aby mu dal druhou fázi očkovací látky.“ Jen to dořekl, obrazovka zčernala. Skvěle. Otráveně jsem nakopla stolek před sebou.

Měla jsem docela dobré oko, to mi nemohl nikdo odepřít. Velikost jsem odhadla dobře. „Sluší ti to, teda až na malý detail.“ Z plechovky jsem vytáhla nůžky a z košile a kalhot ostříhala cenovky. Spokojeně se usmál a zajel rukou vzadu do kalhot. Vytáhl další cedulku, nejspíš od trenýrek. Zkušeným pohybem jsem ji odstřihla a papírky vyhodila do koše. Potom jsem se vrátila ke zbytku věci a udělala to samé, nerada bych to všechno oddělovala na něm. Alespoň, že ty ponožky osvobodil sám, jinak by nemohl chodit, vzhledem k tomu, že byly zpravidla k sobě přichycené.

„Půjdeme?“ Kriticky jsem se podívala na hodiny, byl nejvyšší čas. Pouze přikývl, takže jsem mu podala bundu a sama se oblékla. Nebyl to teda nejvýřečnější člověk na světě.

 

Chytil mě za ruce, jakoby tušil, že bych vzala roha. Proč jsem se tomu bránila? Asi už jsem byla taková. Vždycky jsem radši všechno dopředu odpískala a snažila se z toho udělat vtip, než abych se zklamala. Jednou mi to stačilo. Agnar ve mně zanechal hlubší ránu, než se mohlo na první pohled zdát.

„Já nevím. Potřebuju víc času, abych si na tebe zvykla.“ Tohle znělo pěkně blbě. „Ne na tebe, takhle jsem to nemyslela.“

„Já vím.“ Než jsem se stačila vzpamatovat, přitáhl mě k sobě a opravdu něžně políbil. Spokojeně jsem zaskučela.

„To abys věděla, co tě čeká.“ Samolibě se zazubil.

„Ani netušíš, co čeká tebe.“ Zašklebila jsem se.

„Už se nemůžu dočkat.“ Cvrnkl mi do nosu. „Ale teď, má dámo, ti teda koupím nějakou tu večeři.“ Zvedl telefon do výšky, aby na něj přes moji hlavu viděl a vyťukal objednávku. „Hotovo. Máme asi půl hodiny, než to přivezou.“

„Co? Beze mě?“ Sápala jsem se po přístroji, abych se podívala, co vybral.

„Jo, jednou to vydržíš.“ Zločinecky se uškrnul a zastrčil si telefon do kapsy. Natáhl se pro skleničku vína a strčil mi ji do ruky. „Posaď se.“

Zatímco jsem se přesouvala na sedačku, vytáhl z lednice plechovku s limonádou a polovinu si jí nalil do krku, než se přesunul za mnou.

Skrčila jsem nohy pod sebe a pokusila jsem si najít pohodlnou, leč elegantní polohu. On si sedl bokem, jednu ruku zapřenou o opěradlo a podpírajíc si hlavu.

„Příští pátek máme firemní večírek, spíš je to takový ples, a já bych byl rád, kdybys šla se mnou.“ Nadechla jsem se k protestu, ale zarazil mě pohybem ruky. „Než mi začneš oponovat, že nemáš co na sebe, tak ti rovnou říkám, že mám v úmyslu tě vzít v úterý, kdy mimochodem končíš už ve dvě a já mám shodou okolností mezi jednáními tři hodiny času, nakupovat.“ Zamračila jsem se na něj. „Pokud budeš šikovná, stihneme i pozdní oběd.“

„Ty sis to plánoval, viď?“

„Uhm.“ Pokýval hlavou.

„Mám nějakou šanci se z toho vykroutit?“

„Ne.“

„Fajn. V tom případě s tebou půjdu moc ráda.“ Obdařila jsem ho úsměvem, který jsem považovala za co nejvíc okouzlující. „Ale oblečení si zaplatím sama.“

„Nepřichází v úvahu.“ Odmítl kategoricky. „O tom se s tebou nebudu dohadovat.“ Pokrčila jsem rameny, protože to vypadalo, že opravdu hodlá odmítnout jakékoliv moje nápady.

„Co bude teď?“ Na můj vkus už jsme mlčeli dost dlouho.

„Teď se ke mně hezky přitulíš, protože už mi to začalo chybět.“ Pokynul mi prstem jako mlsný kocour a já ho bez protestů poslechla.