Ve stínu ztráty- Kapitola 2

Kapitola 2: Špatné zprávy

 

V nemocnici si mě nakonec nechali na pozorování. Prý jsem měla štěstí. Šlo jen o povrchové popáleniny a podráždění dýchací sliznice, které by mělo za pár dní odeznít. Fyzicky jsem se cítila docela dobře i když mě trochu bolela ruka. To jiní na tom byli daleko hůř, mnoho z nich jsem i znala.

Můj duševní stav už ale bohužel stál za houby. Nikdo mi totiž nebyl schopný říct, co je s Katiou. Buď nesměli, nebo vůbec nebyla v této nemocnici, a tak o ní nevěděli. Štvalo mě to a připadala jsem si bezmocná.

Hned ráno volal táta, aby mi řekl, jak ho to všechno mrzí a že půjde-li všechno dobře, měl by příští týden přijet. To už tu několikrát bylo, takže jsem to brala s rezervou. Před obědem, nejspíš během polední pauzy, se potom stavila máma. Měla slzy v očích, ale byla ráda, že jsem v pořádku.

„Nic mi není mami vážně, jen pořád nevím, co je s Katiou. Naposledy jsem ji viděla uvnitř, ale v tom zmatku se mi ztratila a teď mi nikdo nechce nic říct.“

„Muselo to být hrozné. V ranních zprávách říkali, že za to nejspíš mohla chyba při elektroinstalaci, ale zatím jsou to všechno jen dohady, je brzo. Podle reportéra je předběžný odhad pět mrtvých. Zatím. Ale víš co? Ty odpočívej, já zajdu za doktorem a zkusím z něj dostat, co je s Katiou, nebo zavolám jejím rodičům, někdo přece musí něco vědět.“

Máma mi stiskla ruku. Já se však zmohla jen na chabý úsměv a přikývnutí, jak mi to všechno docházelo. Mohla jsem tam klidně i umřít. Pět mrtvých. Zatím to bylo pro mě jen číslo, ale co když někoho z nich znám? Co když to byl někdo z naší party? Jeden požár a kolik mladých životů zmaří? Černé myšlenky se mi honily hlavou a já kvůli nim nemohla usnout, přestože jsem byla neskutečně unavená.

Pokud jsem si myslela, že už to snad ani nemůže být horší, šeredně jsem se pletla. Vlastně by se to odpoledne dalo považovat za jedno z nejhorších v mém životě. Mamka samozřejmě splnila slib a jakmile skončila v práci, přišla mi oznámit výsledek svého pátrání. Už když jsem viděla její výraz mi bylo jasné, že to není dobré, takže mě následující slova ani příliš nepřekvapila.

„Mrzí mě to zlato, ale Katia zemřela při převozu. Prý dělali, co mohli, ale bylo to s ní opravdu špatné…“ Máma mluvila dál, ale já už ji nevnímala.

Pravda je, že i když předem očekáváte špatné zprávy, v žádném případě to pro vás potom nebude snazší. Na něco takového se člověk prostě nemůže připravit, je to jen mýtus stejně jako možnost rozloučení. Prostě psychologické žvásty, realita je někde úplně jinde. Smete vás jako tsunami, zanechá bez dechu, zmatené a rozbité k neposkládání. Já se v tu chvíli ocitla v absolutní prázdnotě. Mámina slova mi zněla jen jako hučení ozývající se odněkud z dálky neschopné ke mně proniknout. Ani jsem nevěděla, jak dlouho u mě vlastně zůstala a zda se pokoušela mě nějak utěšit. Byla jsem v mlze a líbilo se mi tam. Kdybych z ní totiž zkusila vyjít riskovala bych, že už nikdy nepřestanu plakat.

 

****

 

Mlha se stala mým přítelem. Byla jsem v ní i poté, co mě o dva dny později propustili z nemocnice. Dřív jsem si zcela vědomě všímala věcí i lidí kolem sebe. Každodenní situace, rozhovory, zajímavé předměty, či nápisy. To vše se mohlo stát inspirací k novému příběhu. Jeden český spisovatel kdysi řekl: Příběh? Všechno má příběh, jen ho stačí vidět. A já se dívala. Teď mě však nic z toho nezajímalo. Existoval jen bezbřehý smutek a pocit viny kvůli tomu, že jsem tam Katiu nechala. Vše ostatní se ztrácelo v mlze, nepodstatné jako brouk, kterého jste smetli, když vám lezl po ruce. Běž pitomá havěti!

Máma však byla skvělá. Na nic se neptala a automaticky mě odvezla domů do Eilbeku. Měla jsem sice připravený vlastní byt ve vedlejší čtvrti, takový malý dárek od rodiny k promoci. Stačilo jen se do něj nastěhovat. Na to jsem ovšem momentálně neměla kapacitu. Stejně jako jsem si nedokázala představit, že bych za necelé dva měsíce měla nastoupit do práce. Jistě rozumově jsem věděla, že to je ještě relativně dlouhá doba a že by mi to pomohlo, ale uvnitř mě to děsilo.

„Svůj pokoj můžeš používat, jak dlouho budeš chtít. Klidně si dej na čas, ten byt na tebe počká,“ řekla mi. Bylo to od ní milé, když vezmu v úvahu, že zatím platila dva nájmy. Nu což, dovolit jsme si to mohli.

„Díky mami,“ řekla jsem mdlým hlasem.

„Odpočiň si, dej si třeba sprchu, nebo tak a já ti mezitím připravím něco dobrého k jídlu,“ nevzdávala se máma.

„Já asi nemám hlad.“

„Měla bys něco sníst, udělám alespoň sendvič.“

Máma zmizela v kuchyni, aniž mi dala možnost ještě něco namítnout. Na to jsem byla zvyklá. Gabriela Atwoodová byla snad ta nejtvrdohlavější matka pod sluncem, ale chtěla pro mě to nejlepší a snažila se mi pomoct. Byla jsem příliš v háji na to, abych ji odmítla, kromě toho sprcha zněla dobře. Uvolnit pod teplou vodou napětí posledních dní, třeba i vyplakat nějaké slzy. Občas to člověk potřebuje a sprcha to přece nikomu nepoví.

Možná jen díky tomu jsem později při večeři byla schopná čelit dalšímu rozhovoru. Zatímco jsem pomaličku žvýkala svůj krůtí sendvič a zapíjela ho mlékem, máma cosi ťukala do telefonu. Nejspíš si psala s tátou, napadlo mě.

„Frank mi právě potvrdil, že příští týden přijede domů, říkal ti o tom?“

„Volal mi do nemocnice, ale to je fuk. Na pohřeb tu stejně nebude.“

Abych byla upřímná, ani já se tam zrovna dvakrát netěšila. Ne, že bych nechtěla uctít památku své nejlepší kamarádky, to vůbec ne. Šlo o to, že Katia měla velkou rodinu a spoustu přátel. Jak se jen dokážu podívat do očí jejím rodičům, malé sestřičce, nebo Felixovi a říct jim, že jsem ji tam nechala? Kromě toho, vy snad znáte někoho, kdo by se těšil na pohřeb?

„To sice ne, ale mohli byste pak spolu něco podniknout, abys přišla na jiné myšlenky.“

„Hm, možná…“

„Sophie mě je jasné, že se teď cítíš mizerně a nejspíš nechceš nic slyšet, ale měla bys vědět, že ti nikdo nic nevyčítá i když si to možná myslíš. Nebyla to tvoje chyba. Kdyby sis třeba chtěla promluvit, o čemkoli, jsem tady pro tebe.“

A bylo to tady. Ten moment, který přijde pokaždé. Kdy všichni vědí, jak se cítíte, co vám pomůže. Všichni vám tvrdí, že to chce čas, ale už nikdo neřekne kolik. Ne, o Katie ani pocitu viny jsem mluvit nechtěla ani náhodou. Bylo tu však něco jiného, co mě zajímalo.

„Už vědí, kolik bylo obětí a co to způsobilo?“

Máma se napřed napila čaje a vážně se na mě zadívala, než odpověděla: „Noviny se drží původního vysvětlení, že šlo o chybu v elektroinstalaci. Jako ohnisko požáru určily repro vybavení. Zdá se, že na něm nebyla revize, někdo se zřejmě snažil ušetřit. Celkem je osm potvrzených obětí plus dva, co jsou stále v nemocnici, jejich stav je kritický. Ale abych pravdu řekla, na to, jak velký ten požár byl, to ještě dopadlo docela dobře.“

„A jména? Byl to někdo ze školy?“ naléhala jsem dál. v úpěnlivé snaze ignorovat tu poslední větu, ačkoli jsem věděla, že to máma tak nemyslela. Docela dobře? Katia je mrtvá proboha! 

Krátké zaváhání, než ke mně máma přisunula noviny. „Klidně se podívej, jestli myslíš, že ti to pomůže. Je to na první straně, ale možná by ses tím neměla zatěžovat…“

„Mami,“ přerušila jsem ji. „Já to musím vědět.“

Byla to naléhavá potřeba, kterou jsem nedokázala vysvětlit. Snad pošetilé doufání, že nepřijdou další špatné zprávy. Přece to musí jednou skončit. Rychle jsem přelétla očima celý článek. Jména obětí byla až na samém konci. Ta úleva, když jsem žádné z nich nepoznala se ani nedá popsat. Možná, ale jen možná by to nemusel být konec světa. Dávalo mi to slabou naději na relativně klidný spánek, první od toho dne. Po třech probdělých nocích jsem ho potřebovala.

 

Poznámka autorky: (1) Bohumil Hrabal, český prozaik druhé poloviny 20 stol.