Podzimní ticho / Kapitola 9 - temná minulost Markovy rodiny

 

 

     Kapitola 9 - Temná minulost Markovy rodiny 

 

 

Emma už nemohla přestat. Čím víc se snažila pochopit, kdo Mark doopravdy je, tím víc narážela na tajemství, která jí nedávala spát. 

Jednoho večera se rozhodla zajít do městského archivu. Po hodinách listování starými novinami konečně našla něco, co jí vyrazilo dech . 

„Rodina Kingsleyových opouští město po skandálu vlivného podnikatele Williama Kingsleyho."

„Tajemství bohaté rodiny: co skrývá jejich minulost?"

Emma četla dál, srdce jí bušilo. Nešlo jen o Markova otce. Bylo toho víc. Mnohem víc.

 

Proč Mark nikdy nemluví o svém bratrovi?

Mezi články našla zmínku o jméně, které nikdy předtím neslyšela – Nathaniel Kingsley.

Nathaniel byl Markův starší bratr. Ale proč o něm nikdy nemluvil? Podle článků byl Nathaniel kdysi slibným sportovcem – stejně jako Mark. Ale pak jednoho dne zmizel.

Emma našla krátkou zprávu z doby před několika lety: „Syn vlivného podnikatele nalezen mrtvý po nejasných okolnostech. Rodina odmítá komentovat."

Emma cítila, jak se jí sevřel žaludek. Mark měl bratra. A ten zemřel.

A co bylo ještě divnější – našla zmínky o tom, že Mark měl v minulosti vážné problémy s alkoholem. Jeho večírky nebyly jen nevinné zábavy. Bylo v tom něco víc.

Emma nedokázala přestat myslet na Markovu minulost. Každý krok, každý rozhovor, každý pohled se jí teď zdál jiný. Po tom, co objevila články o Nathanielovi, nemohla přestat přemýšlet, jak moc Markova rodina skrývá. Co je za tím? Proč je Mark tak odtažitý? 

 

Další večer, když rodiče odešli na pracovní večeři, se rozhodla jít znovu na místo, které jí dalo tolik informací – městský archiv.
Tento večer si vybrala jinou část města. Tajemné a zaprášené kouty, kam se mnoho lidí nevydávalo.

 Při přehrabování starých složek našla něco, co jí přivedlo k srdci. Byla to zpráva o smrti Nathaniela Kingsleyho. Napsaná v krátkém, nejasném znění –

„Přítomnost rodiny Kingsley je popírána v souvislosti s incidentem. Mladý muž nalezen v bezvědomí, příčina smrti nejasná. Rodiče odjíždí z města. Problémy v rodině."

Emma se podívala na datum – to bylo přesně rok před tím, než se Mark přistěhoval zpět do města. Všechno to do sebe začalo zapadat. Tento incident mohla být součást důvodu, proč se Markova rodina rozhodla přestěhovat.  

 

Emma pokračuje v pátrání po Markově minulosti

Emma si byla jistá jedinou věcí—Mark jí lhal. Pořád a znovu. Něco skrýval, něco, co nechtěl, aby věděla. A proto se k ní začal chovat tak odtažitě. Možná se nesmířil se smrtí svého bratra, možná na něj jeho rodiče vyvíjejí obrovský nátlak... nebo znovu začal pít. Ale proč právě teď? To jí prostě nedávalo smysl.

Zatímco nad tím přemýšlela, její mobil začal hlasitě zvonit. Lekla se a rychle vytáhla telefon z batohu. Máma. Emma si povzdechla a přijala hovor.

 

 „Ano?" řekla tiše.

„Emmo! Můžeš mi říct, kde jsi?! Už je skoro 23:00 a ty nejsi doma! Kde jsi?!" Matka zněla podrážděně. „S Markem?! Já toho kluka přetrhnu!"

„Mami, klid!" odpověděla Emma otráveně. „Jsem v knihovně, promiň, úplně jsem ztratila pojem o čase. Už utíkám domů, ju? Fakt promiň, za deset minut tam budu."

Jenže než stačila hovor ukončit, matka ji přerušila ostrým hlasem: 

„Ne! Počkej tam, jedu pro tebe!"

Emma si jen povzdechla. Tohle přehnané chování ze strany rodičů jí lezlo na nervy. Nebyla už dítě. Bylo jí sedmnáct, ne sedm!

Za šest minut přijelo auto a matka stáhla okýnko. „No nasedni, jedeme!"

Emma se cítila poníženě, ale nechtěla se hádat, takže se jen mlčky posadila na místo spolujezdce.

V autě bylo chvíli ticho.

Pak Emma promluvila: „Mami, chápu, že jsi měla starost. Je pozdě, ale... vždyť jsem jen byla v knihovně. Nechodím po večírcích, neflákám se."

Matka se na ni ostře podívala. „Emmo! Dost! Už nemám sílu ti to pořád opakovat. Jasně jsme se domluvily, že mi budeš dávat vědět. A co jsi udělala? Nic! Ignoruješ pravidla!"

Emma cítila, jak v ní roste vztek. „Ale já nejsem dítě, mami! Já vím, co mám dělat!"

„Ticho, Emmo!" Matka bouchla do volantu. „Dost! Já už toho mám plné zuby. Takže jsem se rozhodla—máš zaracha!"

Emma vykulila oči. „Mami, to nemyslíš vážně..."

„Myslím. A nebudeme se o tom bavit."

Emma se cítila zrazená. Jako by jí matka vůbec nevěřila. Ale uvnitř věděla, že jí to řekla jen proto, že o ni má strach. Jenže Emma měla teď mnohem větší problém—Marka.

****************************************************************

Doma si sedla si sedla ke stolu k počítači. Začala hledat informace o Markově rodině. Věděla, že tohle není náhoda. Něco se stalo, něco, co ho donutilo odtahovat se od ní.

A pak narazila na první stopu. Starý článek z místních novin.

„Rodina Kingsleyových opouští město po skandálu."

Emma ztuhla. Skandál? Jaký skandál?! Klikla na článek a začala číst.

A to, co zjistila, jí naprosto vyrazilo dech.

Markův otec byl zapletený do obrovského skandálu. Údajně měl poměr s nezletilou dívkou a existovaly dokonce spekulace, že má nemanželské dítě.

Emma zalapala po dechu. Tohle Mark celou dobu tajil?!

Teď už chápala, proč byl tak divný. Proč o tom nikdy nemluvil. Proč se jí vyhýbal.

Ale co bylo ještě horší? Mark o tom určitě věděl. Možná celou dobu věděl, že ta dívka je někde tam venku. Možná se jí dokonce bál.

Vytáhla telefon a napsala Markovi:

„Marku, musíme si promluvit. Hned."

Naštěstí zaracha trval jen den , matka nakonec uznala že reagovala trochu přehnaně vzhledem kolik jí už je. 

********************************************************

Emma se procházela zimním Long Islandem konečne když jí skončil zaracha, její myšlenky byly roztříštěné.  Znovu a znovu si přehrávala poslední dny – hádky, tiché momenty, ve kterých se cítila osamělá, i chvíle, kdy se snažila vnímat obyčejnou krásu života navzdory tomu, co ji sužovalo. 

Byla už unavená. Ne fyzicky, ale psychicky. Neustálý tlak, obavy rodičů, nejasná budoucnost... Přesto se snažila udržet si aspoň trochu normální život.

Dnes se po dlouhé době rozhodla zajít do kavárny, kde kdysi pracovala. Potřebovala změnu prostředí, místo, kde se necítila jako nemocná dívka, na kterou si všichni šeptají.

Otevřela dveře a do tváře ji ovanula vůně kávy a skořice. Byl to známý a uklidňující pocit. Mia, její kamarádka a zároveň kolegyně z práce, ji spatřila a nadšeně zamávala.

„Emmo! To je ale překvapení!" usmála se a objala ji.

„Ahoj, Mio," odpověděla Emma s lehkým úsměvem. „Měla jsem chuť na něco sladkého. A hlavně na změnu."

Mia chápavě přikývla a okamžitě jí začala připravovat oblíbené latté se skořicí. Emma si mezitím sedla k oknu a pozorovala venkovní ruch. Zima  měla zvláštní kouzlo – všechno bylo tak melancholicky krásné.

Než se nadála, před ní přistála horká káva a kousek domácího jablečného koláče.

„Na účet podniku," mrkla na ni Mia.

Emma se zasmála a zavrtěla hlavou. „Díky, ale příště platím já."

V tu chvíli se otevřely dveře a do kavárny vešla skupinka hlučných roztleskávaček. Mezi nimi i Cassie – vysoká, sebevědomá dívka s dokonalými vlasy a pohledem, který uměl být stejně jiskřivý jako jedovatý.

Cassie se zastavila, když spatřila Emmu. Na chvíli zaváhala, pak se k ní přistoupila s hraným úsměvem.

„No ne, Emma Walkerová. Jaké překvapení."

Emma zvedla pohled a udržela klidný výraz. „Cassie."

„Tak co, jak se vede? Pořád hraješ tu svou tajemnou holku?" Cassie se mírně naklonila, její tón byl nevinný, ale Emma vycítila ten skrytý sarkasmus.

„Pořád dýchám, takže hádám, že dobře," odpověděla Emma suše a napila se kávy.

Cassie se uchechtla. „To je dobře. Byla by škoda, kdyby nám tu někdo chyběl, že?"

Emma nic neřekla. Nechtěla se hádat. Nebylo to třeba. Cassie si nakonec stejně vždy našla způsob, jak ukázat svou nadřazenost.

„Uvidíme se na školním plese," dodala Cassie a s teatrálním otočením se vrátila ke své skupince.

Emma si jen povzdechla. Věděla, že Cassie nikdy nevynechá příležitost ji popíchnout. Ale dnes na ni neměla sílu.

Mia se k ní naklonila. „Nech ji být. Je to jen Cassie."

Emma se pousmála. „Já vím."

Dopila svou kávu a rozhodla se jít domů. Dnes měla pocit, že toho zažila víc než dost. Ale bylo fajn zase na chvíli být mezi lidmi. Aspoň na moment zapomenout na vše, co ji tížilo.

********************************************************

Doma Emma seděla na posteli  svírala mobil tak pevně, až jí zbělaly prsty.
„Jsem u tebe do půl hodiny.“
Studený uzel v žaludku. Tak jo. Ať to skončí, ať to bolí, ale ať už vím, na čem jsem.

Motor před domem. Kroky. Zaklepání.

Nádech. Otevřít.

„Ahoj,“ řekl Mark. V očích měl únavu, ve tváři křehký klid, který se jí zdál falešný.

„Pojď dál,“ kývla. Vešel. V jejím pokoji bylo najednou přetlakem méně vzduchu.

 

„Tak… děje se něco?“ zkusil to. Úsměv se mu rozpadl dřív, než k ní došel.

„Vážně nevíš?“ přimhouřila oči.

„Myslel jsem, že prostě chceš, abych přišel,“ pokrčil rameny a opřel se o stůl. Tak samozřejmě… jako by se nic nestalo.

„Řekls, že se učíš. Ve skutečnosti jsi byl na večírku. Proč jsi mi lhal?“

„Nechtěl jsem tě zatěžovat,“ povzdechl si. „Nechtěl jsem, abys měla pocit, že tě zanedbávám…“

Krátký, hořký smích. „Takže pravdu nahradíš lží? To ti přijde lepší?“

„Chtěl jsem ti to vysvětlit—“

„Tohle není jen o tomhle!“ usekla ho. Hlas se jí třásl, ale neztišila ho. „Víš, co je nejhorší? Že ti už nedokážu věřit. Protože já už všechno vím.“

Mark ztuhnul. „Co víš?“

Emma mu zabořila pohled do očí. „Že tvůj otec není žádný svatoušek. Že máte dítě, o kterém se nesmí mluvit. Že ses topil v alkoholu víc, než přiznáš. A že Cassie nebyla jen ‚omyl‘.“

„Kdo ti to řekl?“ procedil.

„Je jedno kdo. Důležité je, že ty ne.“

Pěsti sevřené, klouby zbělely. „Takže mě soudíš? Fakt si myslíš, že jsi jediná, kdo má těžkej život?“

„Marku, já tě—“

„Ne! Teď poslouchej ty mě!“ vyjel. Hlas ostrý, pod ním prasklina. „Pořád je to jen o tobě. Jak se cítíš, co potřebuješ, jak ti mám být oporou. A já? Já taky něco nesu! Doma mě tlačí do role, kterou nechci. Musím udržet známky, stipendium, fotbal. A ty chceš, abych ti hlásil každou minutu? To není normální vztah!“

Normální? Co je tady normální? Já a moje krev, on a jeho otec…
Emma polkla. „Takže jsem pro tebe jen zátěž?“

„Tohle jsem neřekl!“ ohradil se, ale hlas mu zněl zoufale. „Do háje, Emmo! Každej mě tahá jinam – rodiče, trenér, Cassie… A pak stojím u tebe a dívám se, jak tě bolí každej nádech, a já… já nevím, jak ti pomoct! Nikdo mě neučil držet někoho, kdo může zítra zmizet!“

Ta věta visela ve vzduchu jako střep. Emma ztuhla. Zmizet. Tak on se dívá takhle… Na zlomek vteřiny se jí sevřelo hrdlo. Pak znovu sevřela čelist.

„Místo abys to řekl, jsi lhal,“ zašeptala. „Utekl jsi. A všechno hodil na mě.“

„A ty mi nic neodpustíš!“ vyštěkl. „Jen čekáš, až udělám chybu, a pak mi ji vpálíš!“

„Chtěla jsem jen pravdu,“ řekla tiše, ale pevně.

Mark udeřil pěstí do dveří. Dřevo zadunělo, Emma cukla. „Já už nemůžu!“

Ticho prasklo.

„Potřebuju pauzu,“ vydechl.

Emma cítila, jak se jí hroutí nohy. „Cože? Ty se se mnou rozcházíš?“

Mark zavřel oči. „Jo. Asi jo.“
Chvíli ticho. „Možná… časem… až si to srovnám doma, ve škole… možná si k sobě cestu najdeme.“

Emma se trpce usmála. „Čas je můj nepřítel, Marku. To, co mám dnes, nemusím mít zítra. A je to tvoje volba – jen já už nemám sílu pořád něco slepovat.“

Mark k ní přistoupil. Vzal její dlaň do své. Dlouze se díval do jejích modrých očí – lagun, jak jim kdysi říkal.
„Ty víš, že tě miluju,“ zašeptal. „Vždycky jsem měl slabost pro tebe. Jsi pro mě jako… anděl.“

Emma jeho prsty jemně sklopila dolů. Slzy v očích, hlas pevný:

„Marku, já nechci přežívat. Chci žít. Každej z nás si volí. Víš, co je nejhorší? Já bojuju každej den o to, abych tu teď stála a mohla dýchat. Nechci, abys mě litoval – chci, abys pochopil, že každá minuta, sekunda je pro mě důležitá, protože nevím, co bude dál.

Moji rodiče mi už plánujou život jinde. Venkov, doktoři, novej dům, jiní lidi. To, co jsem tu prožila, by zmizelo ve vteřině. A ty mi řekneš, že já kontroluju tvůj život? Ne, Marku. Chtěla jsem být jeho součástí. Být tu pro tebe stejně, jako ty jsi byl pro mě. Proto jsem se ptala, proč mi lžeš. Co tě bolí. Chápu, že některý věci se říkají těžko. Ale nejsem ‚někdo‘. Byla jsem tvoje holka. A byla jsem připravená stát při tobě – v dobrým i zlým.
A ty mi pak vpálíš, že čekám na tvůj pád, abych z toho udělala drama?
Ne, to sis myslel ty. Kdybys se mnou mluvil aspoň trochu… možná bychom teď leželi někde pod hvězdama, jedli jahody v čokoládě a smáli se.“

Mark jen zůstal stát. Otevřel pusu – žádná slova. Do prdele… Poprvé cítil, jak se mu všechno sype z rukou.

Emma odstoupila, otevřela dveře na verandu. Dovnitř se vkradl mrazivý vzduch.
„Myslím, že tyhle boje nás stály oba už dost,“ řekla tiše. „Nemusíš mi nic vysvětlovat. Už ne.“

Sedla si na postel, hlavu skloněnou.
Mark stál. Co teď? Co sakra teď? Ten pocit v břiše – prázdno, panika. Poprvé opravdu cítil, že se něco rozbilo. A on neví, jak to spravit.

„Emo… já…“ hlesl.

Emma se ani nepohnula. Byla jako kámen. Minuty ticha. Každá těžší než ta předchozí.

Nakonec se Mark pohnul. Sáhl po klice. Ještě jednou se otočil.

„Najdeme si znovu cestu,“ pronesl rozechvěle. „My k sobě patříme.“

Emma nic. Jen sevřela okraj polštáře. Patříme? Nebo jsme si jen zvykli?

„Neříkej už nic,“ zašeptala, když se nadechoval. „Promiň a miluju si nech pro chvíli, kdy zůstaneš.“

Dveře se otevřely. Z chodby vtrhl mráz. Pak rána – dutá, těžká.

Emma seděla. Minutu. Dvě. A pak to přišlo jako vlna.
Pláč – syrový, rozervaný, bez filtru. Vzlykala do plyšového medvěda, dokud nebyl celý promočený. Vypustila všechno – bolest, vztek, strach. Bylo jí to jedno. Nechala to jít.

Možná zítra nebude nic. Ale dneska ještě dýchám.....

*********************************************************

Emma odhalila tajemství, které mělo všechno změnit. Ale místo toho se Mark rozhodl jít svou vlastní cestou. Co teď čeká Emmu? Jak se vypořádá s bolestí ztráty a kam ji její pátrání zavede dál? 

Další kapitola - už brzy .....Děkuji moc za čtení