Ema 2

O pět měsíců později

Déšť bubnoval na okenní římsu. Kapky stékaly pomalu, jako by váhaly. Stejně jako ona.

Seděla u stolu. Záře pouliční lampy kreslila stíny na bílý hrnek. Čaj už dávno vystydl. Vedle něj – dopis. Tenká obálka bez zpáteční adresy. Jeho písmo. Poznala ho hned.

Stále čekám.

Zvedla oči. Dlouho se nedívala na telefon. Dnes ano. Ležel opodál. Mlčel.

Přestěhovala se. Nová práce. Nové město. Všichni říkali: „To ti pomůže.“ Pomohlo?

Před pár dny ho zahlédla. Aspoň si to myslela. V divadle. Měl jeho držení těla. Ale ne jeho úsměv. Otočil se jinam.

Už ho nehledá. Ne tak, jako dřív. Jen občas. Ve výrazu cizího muže. Ve snu.

Dopis složila zpátky do obálky. Neotevřela telefon. Ani tentokrát.

Zavřela oči. Přemýšlela.

Rozhodla se správně?

nebo to bylo jinak

O pět měsíců později

Byla noc.

Ležela na zádech, dlaně rozprostřené na přikrývce. Ještě cítila jeho parfém. Mísil se s tichem.

Odešel před chvílí. Nezeptal se, jestli může zůstat. Neřekla, že chce, aby zůstal.

Bylo to tak vždycky.

Přicházel pozdě. Odcházel brzy. V tichosti. Než se všechno rozpadne.

A přesto se pokaždé vrací. A ona – pokaždé čeká.

Zpočátku si myslela, že to zvládne. Že to bude jen o nocích. O touze. O nevyřčeném.

Jenže pak přišla první sobota, kdy mu psala. A on nenapsal zpět. Druhá, třetí… Naučila se, že o víkendech neexistuje.

Má ženu. Má děti.

A ona má – jeho ruce. Jeho dech, když ji šeptem volá jménem, jen u ní. A pak ticho. Studené jako ta podlaha pod jejími chodidly tenkrát.

Dnes nepřišel. Neposlal zprávu.

Před spaním si oblékla jeho košili. Neprala ji. Chtěla si ho uchovat.

Uložila se. Sama.

Telefon ležel na nočním stolku. Tmavý, němý.

Zavřela oči. Přemýšlela.

Rozhodla se správně?

jak pokračovat?