Ve stínu ztráty- Kapitola 22

Kapitola 22: Angela

Taky se vám stává, že když na někoho myslíte, on se najednou znovu objeví ve vašem životě i když jste si dosud byli naprosto jistí, že už ho neuvidíte? Tak přesně takhle se mi to stalo s Angelou. Snad abych vám o ní řekla víc.

Angela Morinelli byla všem na univerzitě známá jako „ta bohatá Italka“. A ona opravdu byla, alespoň do chvíle, než se její rodiče rozvedli. Jelikož byla tehdy už dost stará, aby si vybrala, s kým chce žít, nechal to soud na ní. Rozhodla se pro otce, což znamenalo stěhování do Německa, novou školu a dům bez služebných. Než se zeptáte, jistěže věděla o tátově práci v Hamburku, kde už nějakou dobu trávil většinu času místo toho, aby se věnoval rodině. Prostě doufala, že si zvykne, protože to bylo pořád lepší, než ta povrchní žena, co si říkala její matka. Možná, že si tím vybrala pro sebe tu těžší cestu, ale pro nás s Katiou to byl důvod, abychom jí vzali pod svá křídla a pomohli jí s adaptací. Cítila se s námi dobře, jelikož jsme jí dokázali vidět i jinak než jen jako namyšlenou zbohatlici závislou na značkové módě. I když musím přiznat, že s Katiou si sedla přeci jen o něco víc, což byl po její smrti pravděpodobně důvod k návratu do Itálie. Teď však byla zpátky a chtěla se mnou jít nakupovat. Abych řekla pravdu, vlastně se mi to i docela hodilo. Stejně jsem potřebovala pořešit nějaké vánoční dárky a odpoledne po práci k tomu byla ideální příležitost.

Sešli jsme se koncem týdne před obchodním domem Europa Passage (1), který jsme obě velmi dobře znali. Byli jsme tu s Katiou nesčetněkrát a pokaždé obdivovali sezónní výzdobu.

„Ciao Sophie, jak ráda tě zase vidím,“ zašvitořila Angela svůj oblíbený italský pozdrav, jakmile mě spatřila. (2)

Opětovala jsem její srdečné obětí a pozorně si ji prohlédla. Vypadala pořád stejně. Dlouhé tmavé vlasy, dolíčky ve tvářích, zlaté náušnice a na sobě béžový kabát o němž jsem nepochybovala, že bude z pravého kašmíru. Zkrátka a dobře, pokud tahle dívka něco uměla, tak vypadat dobře za každého počasí.

„Nezajdeme před nákupy na kafe? Ráda bych slyšela, jak jsi se měla celé ty měsíce,“ navrhla jsem, načež se do mě Angela zavěsila, čímž dala jasně najevo svůj souhlas.

Vyjeli jsme eskalátory až nahoru, kde byla restaurace a malá kavárna pro případ, že by někomu z nákupů vyhládlo. V takto pozdní odpolední hodinu zde bylo dost lidí, přesto jsme našli jeden volný stolek pro dva úplně v rohu čekající přímo na nás. Objednali jsme si Cappuccino a já se konečně dozvěděla kam Angela Morinelli vlastně zmizela.

„No asi tě to napadlo, ale potom, co se stalo Katie jsem potřebovala změnit prostředí. Matka mi navrhla, abych za ní přijela na léto do Itálie, jenže ze dvou měsíců se stalo půl roku. Tam čas utíká úplně jinak víš?“

„A cos dělala celou dobu?“

Angela pokrčila rameny: „Tak nějak nic a všechno. Trochu jsem pomáhala matce s organizací módních přehlídek a pokoušela se obnovit stará přátelství. To moc nevyšlo, jelikož bývalé kamarádky už většinou žijí v úplně jiné části Itálie tak jsem se vrátila sem.“

Tentokrát jsem si dala s odpovědí načas. Pomalu upíjejíc svou kávu jsem zvažovala, co říct. Nechtělo se mi jí něco vyčítat, jelikož to bylo určitým způsobem pochopitelné, a tak nějak to patřilo k její osobnosti. Ovšem na druhou stranu, já tím přišla o obě kamarádky současně, a to také nebylo snadné.

„Chápu, i když mě trochu mrzí, že jsi odjela beze slova. V podstatě jste mi ze života zmizeli obě. Alespoň, že Felix zůstal,“ řekla jsem nakonec tiše, pohled upřený do hrnku s kávou.

Úsměv, který se až dosud držel na Angelině tváři pohasl. „Já vím a je mi to líto. Asi jsem se mohla rozloučit, ale přijít za tebou a říct, že odjíždím, mi v té situaci přišlo nepředstavitelné. Dokážu si představit, jak těžké to pro tebe bylo… i pro Felixe, když byli zasnoubení.“

Opět jsem se odmlčela ve snaze zvážit kolik jí toho říct. Díky zmínce o Felixovi jsem mohla opustit téma výčitek a zamyslet se nad něčím jiným. Nebylo to úplně snadné rozhodnutí, ale věděli to všichni. Tím pádem by měla i ona. Stejně by se to dřív, nebo později dozvěděla, pokud tedy měla v plánu se chvíli zdržet. U ní člověk nikdy neví.

„Vlastně nebýt jeho, byla bych teď na tom daleko hůř. On je silnější než já, takže mi dost pomohl. Možná ti to bude připadat špatné, ale tak nějak jsme se do sebe zamilovali,“ přiznala jsem a s obavou čekala, jak zareaguje.

Kupodivu se na mě nedívala skrz prsty. Znovu se usmála a rychle zavrtěla hlavou, čímž mě nejspíš chtěla vyvést z omylu.

„Moc ti gratuluju! Víš, mi Italové máme jedno rčení a sice, že láska nikdy není špatně. Třeba k sobě vy dva patříte od začátku. Tím nechci říct, že by Felix Katiu nemiloval, jen že nemůžeme vědět, jestli by to manželství bylo šťastné. Někdy to prostě nevyjde proto, že na světě existuje někdo vhodnější. Spřízněná duše.“

Zatímco Angela zamyšleně dopíjela kafe, já se smíchem zavrtěla hlavou. Byla jsem na její zvláštní názory už zvyklá. Bez ohledu na to, kolik času strávila v Německu, pořád přemýšlela jako Italka. Ve skutečnosti samozřejmě nemělo smysl přemýšlet nad tím, co by bylo kdyby. Pravděpodobně existuje tisíce variant takového kdyby, a co se nakonec stane závisí na každém našem rozhodnutí.

„Podle mě, nic jako osud neexistuje, ten si tvoříme sami, ale to je jedno. Co kdybychom raději vyrazili na ty nákupy ať ještě něco stihneme?“ navrhla jsem raději dřív, než se celá ta debata mohla zvrhnout. Pouštět se s Angelou do filozofických úvah totiž nikdy nebyl ten nejlepší nápad. Pokaždé totiž vyhrála.

Nakupování probíhalo tak, jak jsem u ní byla zvyklá. Její posedlost značkovou módou způsobila, že z mé peněženky zmizelo daleko víc peněz, než jsem původně měla v úmyslu. Větám typu: „Tohle by ti tak slušelo“ a „musíš vypadat dobře, když máš teď kluka“ se totiž nedalo odolávat dlouho. Díky tomu se na konci dne v mých taškách nenacházeli jen dárky, ale také kompletní outfit od Gucciho, můj první a jediný mimochodem a sexy prádlo pro každou příležitost. Ne vážně jsem si zatím nedokázala představit, že mě v něm Felix někdy uvidí, ale podle Angely něco podobného nesmí chybět v šatníku žádné ženy, která za něco stojí.

„Jestli tohle nezabije mě, tak mou peněženku zcela určitě ano,“ posteskla jsem si, když jsme opouštěli obchodní dům s rukama plnýma tašek. Venku už se mezitím setmělo a tím pádem i ochladilo.

„Ale no tak, peníze jsou přece od toho, aby se utrácely. Na co ti budou doma pod polštářem?“ Tak zněla její typicky bezstarostná odpověď.

Co jsem ji znala, ona nikdy nebyla zastáncem finanční rezervy, nebo šetření si na vysněnou dovolenou, auto a podobně. Zřejmě to souviselo s tím, v jaké rodině vyrůstala. Od mala mohla mít cokoli si jen zamanula takřka mrknutím oka. A i když to po přestěhování do Hamburku nebylo takové, stále měla dost peněž na to, aby nebyla nucena změnit své zvyky. Lidé se prostě nemění jen tak. Z toho důvodu bylo lepší nechat její otázku bez odpovědi.

„Víš co, raději mi řekni, co máš v plánu dál? Vracíš se do Itálie, nebo tu zůstaneš?“ chtěla jsem vědět.

„Zatím nevím jistě, ale nějakou dobu tu určitě zůstanu. Táta chce, abych nastoupila k němu do firmy na oddělení marketingu tak uvidím.“

O tom, čím přesně se její táta živý jsem toho moc nevěděla. Snad jen, že hlavní sídlo firmy je v Itálii a on od jisté doby vede její Hamburskou pobočku.

„Tak to se třeba ještě uvidíme,“ řekla jsem v naději a namířila si to směrem k zastávce autobusu.

Angela se mě pokusila chytit za rukáv, nakolik to s plnýma rukama bylo možné. „Počkej, přece s těma taškama nepojedeš busem. Svezu tě.“

S děkovným úsměvem jsem přikývla a následovala ji. Mohlo mě napadnout, že někdo jako ona tu bude mít auto. Ani mě příliš nepřekvapilo, že tím autem byl ve skutečnosti malý červený Kabriolet. Angela do něj obratně naskládala všechny tašky a vplula na místo řidiče. Kde bydlím samozřejmě věděla, takže do Eilbeku zamířila na jistotu.

„Nepřemýšlela jsi, že se tak nějak, hm trhneš od mámy?“ zeptala se hned jak zaparkovala před mým domem.

„No víš, já vlastně mám vlastní byt akorát bych v něm byla sama, a to jsem nechtěla. A teď tak nějak čekám, jestli nám to s Felixem vyjde a nebudeme třeba chtít bydlet spolu.“

Najednou jsem si dala ruku před pusu překvapená tím, co ze mě vyšlo. Nad něčím takovým jsem dosud nepřemýšlela, alespoň tedy ne vědomě. Jak je tedy možné, že o tom mluvím s Angelou? Než abych si musela odpovědět jsem raději rychle vystoupila z auta, vzala tašky, poděkovala a zamířila do domu.

Poznámka autorky: (1) Europa Passage je existující nákupní centrum ve staré části Hamburku poblíž jezera Binnenalster. Ve stejné čtvrti byste našli i restauraci Haerlin, ze začátku příběhu.

(2) Italský výraz pro ahoj: Používá se jak při setkání, tak při loučení a je neformální.