Ve stínu ztráty- Kapitola 28

Kapitola 28: Smrt přišla dvakrát

Víte, jak se pozná opravdová kamarádka? Ne podle toho, že s vámi sdílí radost. Naopak, ozve se vám tehdy, když je její vlastní svět rozbitý.

Angela mi zavolala hned ráno po té vydařené večeři. Byla sobota, začátek února. Venku mrzlo, chodníky pokryté souvislou vrstvou ledu se spolehlivě postaraly o to, že lidé, pokud mohli, zůstávali raději v bezpečí svých domovů. Já to měla v plánu taky. Do chvíle, než jsem uslyšela její vyčerpaný hlas.

„Poslyš Soph, nemohli bychom spolu něco podniknout? Strýček Enzo předevčírem umřel, měl autonehodu. Ne, že bych to nečekala s jeho způsobem života, ale přesto, potřebovala bych na chvíli vypadnout, než s tátou pojedeme do Itálie.“

Tiskla jsem telefon v dlani, jako bych jí tím snad mohla být blíž. O Enzovi jsem nikdy předtím neslyšela, což ovšem neznamenalo, že pro Angelu nebyl důležitý.

„No jasně. Co třeba kino, nebo bychom mohli zajít na manikúru,“ navrhla jsem.

Chvíli bylo ticho. „Na film bych se asi nesoustředila, ale manikúra zní dobře. Takže zítra? Nebo ještě dnes odpoledne, pokud nemáš plány. Znám místo, kde berou bez objednání.“

„Klidně dneska,“ řekla jsem bez přemýšlení, načež hlas na druhé straně úlevně vydechl. Ona totiž nebyla jako já. Samota jí ubíjela. Když se něco dělo, aktivně vyhledávala společnost ve snaze se něčím zaměstnat, aby nemusela myslet. S tím jsem jí mohla pomoct.

To odpoledne pro mě nakonec nebylo jen o tom být oporou kamarádce, ale také příležitost dozvědět se něco víc o její rodině. Předtím tyhle věci většinou probírala s Katiou. Teď to vypadalo, že jsem její místo zaujala já, a ne nevnímala jsem to jako z nouze ctnost. Prostě si víc rozuměli, to je v pořádku. Navíc Angela to také neměla v životě zrovna jednoduché. Nejdřív rozvod, pak ztráta kamarádky, teď strýc…Je až s podivem, že si po tom všem stále dokázala udržet na tváři úsměv. I když momentálně trochu posmutnělý.

Seděli jsme ve Vietnamském nehtovém studiu. Ne, že bych dávala tomu jejich akrylu přednost před gelem, jen na rozdíl od ostatních salónů měli otevřeno i v sobotu a brali bez objednání. Zatímco já se jako obvykle držela střídmějších přirozených barev, Angela se toho nebála a šla do rudé. Nenutila jsem ji do hovoru. Byli jsme tu však jedinými zákaznicemi a poslouchat jen bzučení nehtové brusky se zdálo přeci jen poněkud otravné, takže nakonec promluvila sama.

„Víš, já vlastně nevím, co na tom všechny tak překvapilo. Dennis a Enzo. Dva bratři, ale každý úplně jiný. Můj táta byl vždycky hodně zaměřený na kariéru a zodpovědnost. Ne tak jeho bratr. Enzo byl ten typ člověka, který se rozhodl žít svůj život s vášní a bez jakýchkoli plánů. Dělal věci, co by táta nikdy nezkousl. Jednou odjel na měsíc do Portugalska, protože prý slyšel moře volat jeho jméno. Nikdo mu to nevymluvil. Ani se neobtěžoval říct, kdy se vrátí. Byl divoký. Vždycky tvrdil, že jeho povinností je žít tak, aby neztratil sám sebe. A víš co?“

Pohlédla na mě a v očích se jí leskly dvě protichůdné pravdy.

„Možná měl pravdu. Jenže když takový člověk odejde, je to, jako když spadne hořící kometa. Nepřekvapí tě to, ale přesto bys jí nejradši zapálila znovu kdyby to šlo. Ty jeho výstřednosti mi budou chybět.“

„A jak to snáší tvůj táta?“ zeptala jsem se a nervózně si poposedla na židli. Necítila jsem se v tom rozhovoru zrovna komfortně. Otevřeně mluvit o něčí smrti, a to dokonce i když jsem toho člověka neznala, bylo zkrátka divné. Chápala jsem však, že ne každý to má stejně a Angela měla upřímnou duši.

„Myslím, že mu to ještě úplně nedošlo. Momentálně se snaží delegovat věci v práci, abychom mohli odjet. Navíc si nebyli zrovna blízcí, on jeho způsob života neschvaloval.“

Chápavě jsem přikývla. „Asi vím, jak to myslíš. Máma to má s babičkou stejně. Myslí si, že je šílená. Na druhou stranu, pořád je to rodina.“

Angela pohodila hlavou, čímž si přehodila dlouhé vlasy na záda. Ruku s čerstvě nabarvenými nehty strčila do trouby. Akryl stejně jako gel se musel po aplikaci zapéct.

„To je pravda. Mi Italové jsme možná temperamentní, ale všechny rodinné události bereme vážně. Oslavy narozenin, svatby, i pohřby. Vždycky se sejde široké příbuzenstvo, a to bez ohledu na vzájemné vztahy.“ Krátce se odmlčela, pokrčila rameny. „Má to své plusy i mínusy.“

Ty mínusy jsem si dokázala docela dobře představit. Na Enzově pohřbu bude úplně každý, včetně těch, co s ním mluvili naposledy před deseti lety. Velmi pravděpodobně to začne objímáním. S přibývajícím množstvím alkoholu pak přijdou na přetřes nejrůznější rodinné historky z čehož nakonec vzejde hádka jak z telenovely. Dávné rodinné křivdy, jež měly zůstat ve stínu vylezou na povrch. Nic pro mou uzavřenou povahu. Pomyslela jsem si a trochu se při té představě otřásla. 

„Není to vždycky tak hrozné,“ řekla Angela, která uhádla směr mých myšlenek. „…někdy je z toho takové komické divadlo. Nedokážu to moc dobře popsat, musela bys to vidět.“

„Mě bude stačit, když mi pošleš fotky.“

Na to už Angela neodpověděla, jelikož obě nehtařky se mezitím dostali do závěrečné fáze. Po poslední úpravě pilníkem už jen přetřeli nehty bezbarvým lakem a na kůži nanesli uklidňující olejíček.

Cestou domů jsme nemluvili.  Přesto jsem nějak věděla, že Angela ty fotky opravdu pošle. Sdílela se mnou část rodinného příběhu a bylo více než jasné, že ne naposledy. Vedla k tomu dlouhá cesta, ale Katiina ztráta způsobila, že jsme si teď byli blíž. Navzdory okolnostem a mrazivému počasí venku to vědomí hřálo u srdce.

***

Doma jsem ještě ani nesvlékla kabát a už mi bylo jasné, že je něco špatně i tady. Máma seděla v kuchyni u stolu s hrnkem kafe, pohled upřený do nikam. Nejspíš mou přítomnost ani nezaznamenala.

Něco se muselo stát. Byla moje první myšlenka. Hlava jela na plné obrátky. Táta? Ne, to by neseděla tak klidně. Vlastně byla až příliš klidná, jako když dostanete špatnou zprávu, jež jste už nějakou dobu očekávali. Takže babička a v únoru. Přesně jako v té její bláznivé teorii o prokletí. Ostrá jistota, se kterou jsem si to uvědomila mě donutila usednout naproti mámě, stále ještě v zimním kabátu. (1)

„Babička?“ zeptala jsem se tiše s knedlíkem v krku neschopná pochopit, jak se mohl svět takhle naráz sesypat. Jako domeček z karet. Odešlo příliš mnoho lidí, příliš rychle.

Máma konečně přikývla. „Zemřela dnes v noci ve spánku. Nic jí nebolelo. Prostě odešla.“ Také její hlas byl tichý, smířený se situací, která mohla nastat mnohem dřív.

Zhluboka jsem se nadechla. Neznala jsem babičku tak, aby mě její smrt položila. Daleko víc mě dostala skutečnost, že v době, když jsem o ní mluvila s Angelou, byla už po smrti stejně jako Enzo. Snažila jsem se být oporou kamarádce nemaje tušení, že jsem ve stejné situaci. Je opravdu bizardní, jak si s vámi někdy smrt pohrává. Nenápadně vás vede na provázku jako nějakou loutku a teprve na tom správném místě se ukáže.

„Pojedeš do Lauenburgu?“ (2)

Ta otázka možná nebyla tak úplně správně načasovaná. Uragán všech možných myšlenek a pocitů však zanechal v mé hlavě takovou spoušť, že zkrátka musela přepnout do praktického módu. Jinak by hrozilo, že se zblázním.

Máma na tom nejspíš byla stejně protože opět přikývla, tentokrát mnohem rychleji. „Musím se postarat o její věci a vymyslet, co se udělá s domem. Ocenila bych tvou pomoc,“ řekla zamyšleně pořád ještě ztracená kdesi jinde.

Nebrala jsem to jako žádost, nýbrž jako něco, co se ode mě očekává. Babička za sebou zanechala tichý dům plný prapodivných věcí a vzpomínek. Ty věci musel někdo roztřídit a vyklidit, což bylo dost práce. Také bylo třeba vyřídit pozůstalost a mnoho dalších věcí, co se v takové situaci obvykle dělají. Sama jsem si nebyla jistá, co všechno, jen jsem věděla, že v tom mámu nenechám.

„Můžeme klidně odjet už zítra. Jen si zabalím, požádám šéfa o volno a taky se spojím s Felixem, aby věděl, že budu pár dní pryč.“ S těmi slovy jsem se konečně zvedla, svlékla si kabát a vyprovázená máminým vděčným úsměvem zamířila do svého pokoje.

Ani ne o hodinu později jsem měla oba hovory vyřízené. Dr. Valerian mi ochotně poskytl volno na celý týden s tím, že kdyby se to protáhlo, stačí napsat zprávu. „Rodina má v tuto chvíli přednost,“ řekl mi a tón jeho hlasu dokazoval, že to myslí skutečně vážně.

Také Felix to vzal dobře. Vlastně by byl býval jel s námi a také přiložil ruku k dílu, kdyby neměl rozpracovaný důležitý článek, jenž mohl znamenat jeho povýšení. „Nespěchej, prostě udělej, co je potřeba. Když to jen trochu půjde, přijedu vám pomoct,“ slíbil a já nepochybovala o tom, že i on to myslí vážně. Už to bylo víc, než jsme mohli doufat od táty. Ten byl samozřejmě už zase na lodi.

Najednou jsem byla zvláštně klidná až jsem se tomu vzhledem k podivnému načasování sama divila. Ne, že by to nebylo smutné, vždyť do mého života znovu vstoupila smrt, a to hned ze dvou stran. Mozek se však nyní primárně soustředil na to, co je potřeba udělat. Byl zaměřený na akci a na nadcházející cestu na venkov.

Poznámka autorky: (1) Poprvé se zmínka o prokletí objevila v kapitole 13 Rodinný výlet. Barbara Atwoodová je údajně prokletá, protože všichni její blízcí zemřeli v únoru. A nyní máme v příběhu rovněž únor.

(2) Lauenberg je malé idylické městečko ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko asi 40 km jihovýchodně od Hamburku. Leží na řece Labi a jeho uličky jsou lemovány malebnými domky s červenou střechou.