Pod maskou hříchu - Kapitola 1.

Kapitola 1 — Elena

Školní chodba byla jako každé ráno přeplněná. Hlasy se slévaly do jednolitého šumu, přerušovaného smíchem, boucháním skříněk a kroky, které se odrážely od dlažby. Vzduch voněl směsí parfémů, kávy z automatu a podzimu, který se dovnitř dostával pokaždé, když se otevřely hlavní dveře. Byl to ten druh chaosu, na který si člověk zvykne natolik, že ho přestane vnímat.

Já ho vnímala.

Vnímala jsem všechno.

Pohledy, které se ke mně stáčely. Hlasy, které o zlomek vteřiny ztichly, když jsem prošla kolem. Kluky, kteří se narovnali, jako by si teprve teď uvědomili, že stojí křivě. Holky, které mě sjely očima od hlavy k patě a pak rychle odvrátily zrak, aby to nevypadalo nápadně.

Nebyla to náhoda. Nikdy nebyla.

Tenhle obraz jsem si vybudovala. Pečlivě, trpělivě a bez jediné chyby. Věděla jsem, jak se usmát, jak se podívat, jak jít. Věděla jsem, kdy být milá a kdy vzdálená. Byla to role, kterou jsem hrála tak dlouho, až se stala mou druhou kůží.

„Eleno! Nezajdeme dneska ven?“ ozvalo se zleva.

Zastavila jsem se jen natolik, aby to vypadalo zdvořile. Usmála jsem se přesně tím úsměvem, který nechává prostor pro naději, ale nic neslibuje.

„Uvidím,“ odpověděla jsem lehce.

To slovo bylo bezpečné. Neznamenalo ano, ale lidé v něm slyšeli možnost. A možnost jim stačila.

Udělala jsem pár kroků a už se ozýval další hlas. A další. Byla jsem na to zvyklá. Na to, že mě někdo chce někam pozvat, oslovit, zaujmout. Na to, že se svět kolem mě neustále snaží získat mou pozornost.

A pak se vše najednou zastavilo.

Ne doslova. Chodba zůstala hlučná, lidé dál mluvili. Ale přede mnou vzniklo ticho. Podivné, nepatřičné ticho, které tam nemělo co dělat.

Stál u mé skříňky.

Opíral se o ni ramenem, jako by mu patřila, a listoval v nějaké učebnici. Nepůsobil znuděně ani nervózně. Byl klidný. Jako by neměl potřebu cokoliv řešit. Jako by se ho okolní svět vůbec netýkal.

Benjamin Cole.

Jméno, které jsem znala, i když jsem vlastně neměla důvod ho znát.

Otevřel skříňku vedle té mé, něco do ní uložil, zavřel ji a pořád si mě nevšímal. Žádný letmý pohled. Žádné zaváhání. Dokonce ani to rychlé, automatické zhodnocení, které si dovolil každý jiný kluk.

Jako bych tam nebyla.

Zamračila jsem se dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

„Trochu překážíš,“ řekla jsem.

Bylo to spíš oznámení než útok. Něco, co by pochopil kdokoliv jiný.

On zvedl oči.

Poprvé se na mě podíval.

Ten pohled mě zarazil. Nebyl v něm obdiv, zvědavost ani snaha zapůsobit. Jen krátké, věcné zhodnocení, jako když se podíváte na někoho, kdo vás požádal o tužku.

„Tak to obejdi,“ odpověděl.

Žádná ironie. Žádná provokace. Prostě fakt.

Obejdi...

Zůstal stát, jako by tím byla věc vyřešená. A pro něj očividně byla.

Nevěděla jsem, co říct. Co udělat. Nebyla jsem na tohle zvyklá. Lidé se ke mně takhle nechovali. Nikdy. Neignorovali mě. Neodmítali mě bez náznaku emocí.

Zavřela jsem skříňku o něco silněji, než bylo nutné.

Vzápětí se odlepil od skříňky a když odcházel, neohlédl se. Nezkontroloval, jestli se za ním dívám. Nezajímalo ho to.

A právě to mě donutilo zůstat stát déle, než jsem chtěla.

Poprvé za hodně dlouhou dobu jsem neměla situaci pod kontrolou.

A ten pocit se mi vůbec nelíbil.