Pod maskou hříchu - Kapitola 2.

Kapitola 2 — Ben

Ráno ve škole bylo pokaždé stejné. Stejné zvuky, stejní lidé, stejné rozhovory, které se daly odhadnout dřív, než vůbec začaly. Nikdy jsem neměl pocit, že sem patřím, ale naučil jsem se v tom pohybovat tak, aby si toho nikdo nevšiml. Stačilo nedávat důvod, aby se o vás někdo zajímal. Držet si odstup. Nezapojovat se víc, než bylo nutné.

Fungovalo to.

Opřel jsem se o skříňku a v klidu si prohlížel rozvrh, i když jsem ho znal nazpaměť. Byl to pro mě spíš zvyk, jak zaměstnat oči, aby člověk nemusel vést zbytečné rozhovory. Vedle mě někdo prošel, pak další. Smích. Parfém. Hlasy, které se snažily být slyšet víc než ostatní.

A pak se to změnilo.

Ne kvůli tomu, že by chodba ztichla. Spíš proto, že se změnila reakce lidí. Bylo to téměř nepostřehnutelné, ale poznal jsem to. Napětí. Očekávání. Několik kluků se narovnalo. Někdo se začal smát hlasitěji, než bylo přirozené.

Nemusel jsem se dívat, abych věděl, kdo přišel.

Elena Adamsová.

Fenomén místní reality. Holka, která se pohybovala, jako by svět fungoval podle ní. Všichni ji znali. Všichni o ní mluvili. A většina z nich si myslela, že když se na ně usměje, znamená to něco víc, než to ve skutečnosti znamenalo.

Nikdy jsem nechápal, co na tom lidi tak bere.

Podobné věci jsem viděl až příliš často. Masky. Role. Dokonale naučené chování. Stačilo chvíli pozorovat a člověk poznal, že to není přirozené. Bylo to přesné. Až moc přesné.

Zaměřil jsem se zpátky na skříňku a dělal to, co vždycky – nedal jsem jí žádnou reakci.

Pak promluvila.

„Trochu překážíš.“

Zvedl jsem oči.

Stála přede mnou, přesně tak upravená, jak by člověk od královny školy čekal. Vlasy na svém místě, výraz, který měl být nenucený, a přitom byl dokonale pod kontrolou. V jejích očích bylo něco, co jsem vídal u lidí, kteří byli zvyklí, že se věci dějí podle nich.

Čekala, že uhnu.

Neuhnul jsem.

„Tak to obejdi,“ řekl jsem.

Nebyl důvod to komplikovat. Ta skříňka byla stejně tak moje jako její a já neviděl jediný důvod, proč bych měl reagovat jinak jen proto, že stojí přede mnou zrovna ona.

Na zlomek vteřiny vypadala překvapeně.

Ne uraženě. Ne naštvaně. Spíš vychýleně z rovnováhy.

To bylo nové.

Většina lidí reagovala předvídatelně. Ona neřekla nic. Jen zavřela skříňku o něco hlasitěji, než bylo nutné. Ten drobný zvuk byl jediné přiznání, že ji to zasáhlo.

Odešel jsem dřív, než by z toho mohl vzniknout rozhovor.

Ale ještě cestou do třídy jsem si uvědomil, že na ni myslím, ikdyž jsem vůbec nechápal proč. Možná to bylo tím, jak zareagovala přirozeně. Jedno nenaučené gesto, jeden nenaučený pohled a já snad na chvíli viděl úplně jinou holku. Holku, která na setinu odhodila nacvičenou dokonalost a byla normální.