Pod maskou hříchu - Kapitola 3.

Kapitola 3 — Elena

Neměla jsem důvod na něj myslet.

A přesto jsem na něj myslela.

Seděla jsem v lavici, poslouchala výklad, zapisovala si poznámky a dělala všechno tak, jak jsem byla zvyklá – přesně, soustředěně, bez jediné chyby. Na první pohled se nic nezměnilo. Pořád jsem byla tou verzí sebe sama, kterou všichni znali. Tou, která má věci pod kontrolou.

Jenže někde v pozadí se mi pořád vracel ten okamžik u skříňky. Ten nezájem. Ten způsob, jakým se na mě podíval, jako bych byla kdokoliv jiný.

Bylo to absurdní.

Kolik lidí mě během jediného dne oslovilo? Kolik jich chtělo mou pozornost, můj čas, můj úsměv? A já místo toho přemýšlela o jediném člověku, který o nic z toho nestál.

Snažila jsem se to pustit z hlavy.

Nešlo to.

Když zazvonilo na přestávku, chodba se znovu zaplnila. Hlasy, kroky, otevřené dveře učeben. Všechno se vrátilo do známého rytmu. Opřela jsem se o parapet u oken a předstírala, že si pročítám zprávy v telefonu, zatímco jsem v odrazu skla sledovala dění za sebou.

A pak jsem ho uviděla.

Stál o kus dál, opřený o zeď, a bavil se s nějakým klukem z vyššího ročníku. Nebyl hlučný. Nesnažil se být středem pozornosti. Přesto kolem něj zůstával zvláštní prostor, jako by k němu ostatní podvědomě nepřistupovali příliš blízko.

Nepůsobil jako ten typ, který by se snažil zapadnout. Spíš byl jako někdo, komu to bylo úplně jedno.

Zvedl ruku, něco stručně řekl, a ten druhý kluk se zasmál. Ben se ale neusmál. Jen přikývl a rozhovor tím pro něj očividně skončil. Otočil se a odešel.

Nevím, co mě to napadlo.

Možná zvědavost. Možná tvrdohlavost. Možná jen potřeba dokázat sama sobě, že tohle nic neznamená.

Odlepila jsem se od okna a vykročila proti němu.

Když si mě všiml, zpomalil, ale ne proto, že by chtěl. Spíš proto, že jsem mu vstoupila do cesty.

„Ahoj,“ řekla jsem.

Jednoduché. Přirozené. Úplně normální slovo.

Chvíli mlčel, jako by zvažoval, jestli je nutné odpovědět.

„Čau,“ řekl nakonec.

Žádný úsměv. Žádná otázka navíc.

To ticho mezi námi bylo zvláštní. A já měla pocit, že kdybych teď nic neřekla, klidně by odešel a považoval by to za uzavřenou konverzaci.

„Ty se s nikým moc nebavíš, co?“ zkusila jsem.

Pokrčil rameny. „Nemám důvod.“

Odpověď byla tak přímočará, až mě zaskočila.

„A co když ho zrovna máš?“ nadhodila jsem a smyslně se usmála.

Poprvé se na mě podíval trochu déle, jako by se snažil přijít na to, kam tím mířím.

„To by musel být dobrej důvod,“ řekl.

Nevím proč, ale v tu chvíli se můj smyslný úsměv změnil na normální, ale ne ten naučený. Byl to upřímný úsměv. Ten, který jsem už dlouho nepoužila.

„Tak to budeš muset chvíli vydržet,“ odpověděla jsem.

V jeho očích se na zlomek vteřiny něco pohnulo. Možná pobavení. Možná varování.

Nedokázala jsem to přečíst.

„Uvidíme,“ řekl jen.

A pak mě obešel.

Zůstala jsem stát na místě, zatímco kolem nás dál proudili lidé. Všechno pokračovalo jako předtím, jen já měla pocit, že se něco nepatrně posunulo.

Nevěděla jsem co.

Ale věděla jsem, že tím to neskončilo.

A to mě znepokojovalo víc, než bych chtěla připustit.

Hodila jsem to za hlavu, nasadila naučený výraz a postoj a rychlým krokem jsem šla na další hodinu.