Pod maskou hříchu - Kapitola 5.

Kapitola 5 — Ben

Ta věta se mě držela celý zbytek dne.

Jako bys pořád čekal, že tě někdo zklame.

Zněla mi v hlavě s každým zazvoněním, s každým šoupnutím židle, s každým hlasem na chodbě. Snažil jsem se ji přehlušit, soustředit se na cokoli jiného, ale nešlo to.

Vyšel jsem z budovy školy a zamířil přes parkoviště směrem k bistru na kraji kampusu, kde jsme se s klukama scházeli skoro každý den. Stejná trasa, stejné místo, stejní lidé. Rutina, která nic neznamenala a zároveň držela věci pod kontrolou.

Kontrola. To bylo to hlavní.

Když ji člověk jednou ztratí, už ji nechce znovu hledat.

Vítr mi foukl do tváře a s ním přišla vzpomínka, kterou jsem se roky snažil nechat někde za sebou...

Byla taky „královna školy“.

Ne oficiálně. Ale všichni ji tak brali. A já byl ten, kdo stál vedle ní. Dokonalý pár. Lidi nám záviděli, učitelé nás zmiňovali jako příklad, rodiče se usmívali, jako by už viděli svatbu a dvě děti někde v budoucnosti.

Tenkrát jsem tomu věřil.

Plánovali jsme všechno. Kam půjdeme po maturitě. Jaký byt si jednou pořídíme. Dokonce jsme se hádali o barvě zdí v obýváku, který nikdy neměl existovat.

Byl jsem dost hloupý na to, abych si myslel, že to je skutečné.

Pak přišel někdo jiný. Starší. Bohatší. Zajímavější.

A já najednou přestal být potřeba.

Nevysvětlovala to. Ani nemusela. Stačilo pár vět, pár chladných pohledů. A nakonec jedna upřímnost, která bolela víc než jakákoli lež.

Že prý čekala, než přijde někdo lepší.

Zastavil jsem se na přechodu, aniž bych si uvědomil proč. Svět kolem normálně fungoval dál.  Auta projížděla, lidé mluvili, někdo se smál, ale já tam na okamžik stál znovu jako tehdy. O pár let mladší. O hodně naivnější.

Právě tehdy jsem si něco slíbil.

Že už nikdy nebudu ten, kdo věří první.

Že „královny“ nejsou nic víc, než jen dobře naučená hra.

A že někdy je potřeba jim tu korunu sundat, aby viděly svět takový, jaký je.

Možná to bylo dětinské. Možná tvrdé.

Ale fungovalo to.

Od té doby bylo všechno jednodušší.

Došel jsem k bistru, otevřel dveře a ovanula mě směsice vůně kávy, smaženého jídla a hlasité hudby. U zadního stolu už seděli Mark, Tom a Simon. Mark něco vykládal s takovým zápalem, že skoro shodil sklenici, Theo se smál a Simon jen kroutil hlavou jako obvykle.

„No konečně,“ houkl Mark, když mě uviděl.

Theo ke mně přisunul kelímek s kávou. „Vypadáš, jako bys vedl existenciální válku. Co se stalo? Písemka? Nebo holka?“

„Holky nejsou problém,“ řekl jsem automaticky.

Simon se uchechtl. „To říká vždycky někdo, kdo má problém s holkou.“

Neodpověděl jsem. Jen jsem se napil.

Chvíli jsme řešili blbosti. Fotbal. Učitele, co nás štvali. Nějaký večírek, o kterém jsem ani nevěděl. Normální řeči, které nic neznamenaly.

Pak Mark položil lokty na stůl a podíval se na mě tím výrazem, který jsem znal až moc dobře.

„Takže,“ začal pomalu, „co ty a Adamsová?“

Zvedl jsem k němu oči. „Nic.“

„Prosím tě,“ mávl rukou Theo. „Viděli jsme vás v hodině. To napětí mezi vámi skoro expolodovalo.“

„To nebylo napětí,“ odsekl jsem. „To byla náhoda.“

Simon se opřel v židli a založil ruce. „Ty na náhody nevěříš.“

Měl pravdu. A věděl to.

Mark se usmál. Ten typ úsměvu, který znamenal průšvih.

„Hele,“ řekl, „co kdybychom to trochu oživili?“

„Ne,“ odpověděl jsem dřív, než to dořekl.

„Ani nevíš co,“ namítl.

„Znám tě.“

Theo se naklonil dopředu a široce se usmál. „Sázka.“

Neřekl jsem nic.

Mark pokračoval: „Všichni ví, že si jede svoje. Nedostupná, nedotknutelná, Adamsová si vybírá. Tak co kdyby si někdo vybral ji?“

Podíval jsem se na něj.

„A tím někým myslíš mě.“

„Kdo jiný?“ pokrčil rameny. „Ty jediný po ní nejdeš.“

Simon dodal klidněji: „Ber to jako experiment. Uvidíme, jak dlouho jí ta její jistota vydrží.“

„A co přesně má být výhra?“ zeptal jsem se.

Mark se zazubil. „Takže do toho jdeš?“

„Jdu, ale bude to podle mých pravidel.“

A přesně v tu chvíli už jsem věděl, že jsem udělal přesně to, co jsem neměl.