Pod maskou hříchu - Kapitola 6.

Kapitola 6 — Elena

Škola skončila a já se měla sejít se svou nejlepší kamarádkou Kristy. Vždy jsme se sešly po škole na naší oblíbené lavičce za budovou školy.

Už z dálky jsem jí viděla, jak na mě čeká. Přišla jsem k lavičce, sedla si a začala vyprávět o Benovi.

„Takže mi ještě jednou vysvětli, proč se bavíme o klukovi, který se na tebe tváří, jako bys mu právě přejela psa,“ prohlásila Kristy po chvilce.

„On se tak netváří pořád,“ zamumlala jsem a prstem přejížděla po hraně svého sešitu.

Kristy si odfrkla. „Eleno. Ten kluk se tak tváří i na počasí.“

„To není pravda.“

„Dobře,“ opravila se suše. „Na počasí se tváří ještě hůř.“

Tentokrát jsem se pousmála. Ale hned to zase zmizelo, protože jakmile jsem si vzpomněla na dnešní hodinu, stáhl se mi žaludek.

Na ten okamžik, kdy se na mě podíval.

Ne jako ostatní.

Bez obdivu, očekávání. Bez zájmu, který měl každý. Až na něj.

A to pro mě bylo neznámé a svým způsobem i přitažlivé.

„Je jiný,“ řekla jsem tiše.

Kristy přestala jíst. „Jiný jako ‚zajímavě jiný‘, nebo jiný jako ‚utíkej, dokud můžeš‘?“

Chvíli jsem hledala odpověď.

„Nevím,“ přiznala jsem. „A to mě na tom štve nejvíc.“

Opřela jsem se o lavičku a zadívala se před sebe. Na trávník, na kterém se válel zapomenutý míč. Na strom, jehož listy se hýbaly ve větru. Na cokoli, jen abych nemusela formulovat to, co se mi honilo hlavou.

„Všichni ostatní jsou strašně čitelní,“ pokračovala jsem. „Vím, co řeknou. Vím, jak se budou chovat. Vím, co ode mě chtějí.“

„Ano,“ kývla Kristy. „Většinou tvoje číslo. Nebo aby ses ukázala na jejich večírku a zvedla jim sociální status.“

„Přesně.“

„A tenhle?“ zeptala se.

„Ten nechce nic.“

To ticho, které po té větě přišlo, bylo zvláštní.

Kristy se na mě zadívala způsobem, který jsem znala až moc dobře. To byl její „aha“ pohled. Ten, který znamenal, že už si něco poskládala.

„Takže ty chceš jeho,“ shrnula.

Okamžitě jsem se narovnala. „Ne! Já jen...“

Zarazila jsem se.

Protože jsem najednou nevěděla, jak tu větu dokončit.

Kristy se usmála. „Eleno, ty jsi nikdy v životě nemusela nikoho dobývat. Tohle je pro tebe úplně nová disciplína.“

„Já nikoho dobývat nechci,“ bránila jsem se, ale znělo to slabě i mně samotné.

„Tak proč o něm mluvíš už deset minut?“

Neodpověděla jsem.

Místo toho jsem si vybavila ten moment uprostřed hodiny. Jak zavřel učebnici, když řekl ‚Neznáš mě‘. Měl pravdu. Neznala jsem ho. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím spíš jseh ho poznat chtěla. 

Kristy si povzdechla a opřela se vedle mě. „Dobře. Takže strategie.“

Otočila jsem k ní hlavu. „Strategie?“

„Ano. Když už tě někdo konečně zaujal, nemůžeš se chovat jako vždycky. Na něj to nefunguje.“

„Já se nechovám jako vždycky,“ řekla jsem trochu naštvaně.

Kristy se zasmála. „Zlato, ty máš přesně tři režimy. Okouzlující, nedostupná, a nemám zájem se s tebou bavit.“

Nechtěla jsem uznat, že má pravdu.

Ale měla.

„Tak co teda?“ zeptala jsem se.

Kristy se zamyslela. „Jestli ho něco rozhodí, tak to nebude flirt. Na to je očividně imunní.“

Přikývla jsem.

„Musíš být normální.“

Ta odpověď mě zaskočila. „Normální?“

„Žádné hry. Žádné pózy. Žádné ‚Elena Adamsová je královna školy‘. Prostě…ty buď ty.“

Podívala jsem se na ni skepticky. „To zní podezřele jednoduše.“

„Tak to opravdu jen zní, protože to bude těžší než všechny tvoje ostatní taktiky dohromady.“

Chvíli jsme mlčely.

„A co když o to nestojí?“ zeptala jsem se nakonec tiše.

Kristy pokrčila rameny. „Tak aspoň poprvé v životě nebudeš hrát roli, která tě stejně jen unavuje.“

Ta slova ve mně zůstala.

Možná to nebylo o tom, jak získat jeho.

Možná šlo o to, že jsem poprvé narazila na někoho, před kým jsem tu svou korunu vlastně ani nosit nechtěla.

Zvedla jsem se z lavičky.

„Tak jo,“ vydechla jsem. „Zkusíme to po tvém.“

Kristy se zazubila. „Výborně. A jen tak mimochodem, tohle bude buď strašná katastrofa…“

„…nebo?“ doplnila jsem.

„Nebo něco, co ti úplně změní život.“

Netušila jsem, jak moc se trefila.