Pod maskou hříchu - Kapitola 7.

Kapitola 7 — Ben

Neměl jsem v plánu udělat další krok tak brzy.

Nebo alespoň jsem si to říkal.

Seděl jsem večer na posteli, telefon v ruce, displej rozsvícený. Stačilo napsat jednu zprávu. Jednu skrytou zprávu, aby nevěděla o koho jde, jinak by můj plán nevyšel.

Byla to hloupá hra.

A přesto jsem cítil to známé napětí, které se dostaví těsně předtím, než člověk udělá něco, co už nejde vzít zpátky.

Nešlo o sázku. No, možná trochu už ano, ale hlavně šlo o to, že jsem chtěl vidět, jaká je, když se nikdo nedívá.

Když neví, kdo tahá za nitky.

Palcem jsem přejel po displeji a začal psát.

Víš, že nejsi tak nedotknutelná, jak si myslíš?

Zprávu jsem odeslal dřív, než jsem si to mohl rozmyslet.

Odložil jsem telefon vedle sebe a čekal. Ne jako někdo, kdo doufá v odpověď. Spíš jako někdo, kdo sleduje experiment.

Telefon zavibroval.

Kdo je to?

Krátké a opatrné.

Zajímavé.

Usmál jsem se a napsal další zprávu.

Někdo, kdo tě dneska viděl. Bez publika.

Tentokrát odpověď nepřišla hned.

Představil jsem si ji, jak sedí na posteli, čte si to znovu a přemýšlí, jestli je to vtip, past nebo jen někdo, kdo se jí zase snaží zaujmout.

Jenže já jsem ji nechtěl zaujmout.

Chtěl jsem ji vyvést z rovnováhy...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

O hodinu později jsem stál venku.

Ulice byla tichá. Lampy vrhaly žluté světlo na chodník a vítr se opíral do stromů. Dům Adamsových nebylo těžké najít. A už vůbec nebylo těžké zůstat ve stínu.

Na obličeji jsem měl masku.

Ne kvůli dramatu nebo kvůli tomu, abych si na něco hrál, ale protože anonymita dává člověku zvláštní druh svobody.

Dnes večer se to hodilo.

Opřel jsem se o strom naproti jejímu domu a čekal.

Telefon znovu zavibroval.

Jestli je to nějaký hloupý vtípek, tak tě zklamu. Na tohle nemám náladu.

Pousmál jsem se pod maskou.

Žádný vtip. Jen tě sleduju déle, než si myslíš. ;)

Odesláno.

Zvedl jsem pohled k jejímu oknu.

Světlo se rozsvítilo.

Neviděla mě. Stál jsem hluboko ve tmě. A přesto jsem měl zvláštní pocit, jako by mezi námi vzniklo napětí, i když o mně neměla tušení.

Objevila se v okně.

Bez make-upu, vlasy měla stažené do ledabylého drdolu, na sobě volné tričko, ve kterém skoro plavala. Na pohled normální a obyčejná holka.

Zastavila se, podívala se na telefon a pak se pomalu posadila na postel.

Žádné hraní.

Žádná póza.

Jen přemýšlela.

A to bylo něco, co jsem u ní ještě neviděl.

Telefon mi znovu zavibroval a já se podíval na displej, kde svítila příchozí zpráva.

Tak se ukaž, jestli máš odvahu.

„Kdybys jen věděla…“ zamumlal jsem.

Ale neukázal jsem se. Dnes ještě ne.

Pozoroval jsem, jak si znovu čte zprávy, jak si skousne ret, jak se rozhlédne po pokoji, jako by čekala, že někoho uvidí.

Nebála se, byla zvědavá.

A to mě překvapilo víc než cokoli jiného.

Telefon jsem zvedl naposledy.

Ještě ne. Na některá setkání musíš počkat.

Chvíli držela mobil v ruce. Pak ho odložila.

A místo aby zhasla nebo zatáhla závěsy, lehla si na postel a zůstala hledět do stropu.

Opřel jsem hlavu o kmen stromu a zavřel oči a usmál se pro sebe.

Hra začíná...