Pod maskou hříchu - Kapitola 14.

Kapitola 14 — Elena

Snažila jsem se soustředit na přednášky, zapisovat si poznámky, poslouchat profesory, ale všechno to bylo jen kulisou k jediné otázce, která se mi neustále vracela do hlavy.

Je to on? Může to být Ben Cole?

Když jsem zavřela oči, slyšela jsem Ghostův hlas u svého ucha. Tichý, klidný, jistý. A čím víc jsem na něj myslela, tím víc se ten hlas začínal podobat někomu, koho jsem znala.

Benovi.

Jenže pokaždé, když jsem si ho představila v té masce, něco nesedělo. Ben byl ve škole chladný, téměř lhostejný.

Když skončila poslední hodina, vyšla jsem na chodbu a okamžitě ho uviděla.

Opíral se o skříňky, ruce zastrčené v kapsách bundy, hlavu mírně sklopenou. Vypadal přesně tak, jak vždy – klidný, odtažitý, jako by ho svět kolem vůbec nezajímal.

Když zvedl oči a všiml si mě, jeho pohled na okamžik ztuhl.

Pak se na jeho rtech objevil ten lehce pobavený výraz, který jsem už začínala poznávat.

„Adamsová.“

Zastavila jsem se před ním.

„Cole.“

Chvíli jsme na sebe jen koukali. Lidé kolem nás procházeli chodbou, někdo se smál, někdo spěchal ven z budovy, ale mezi námi jako by se všechno na okamžik zpomalilo.

„Potřebuju se tě na něco zeptat,“ řekla jsem.

„To zní nebezpečně,“ odpověděl klidně.

„Možná trochu.“

Nadzvedl obočí.

„Tak do toho.“

Zhluboka jsem se nadechla. Nechtěla jsem to říct přímo, protože kdybych se spletla, vypadala bych jako úplný blázen.

„Pověz mi něco,“ začala jsem pomalu. „Baví tě tajemství?“

„Záleží jaká.“

„Taková, kde někdo skrývá, kdo doopravdy je.“

Jeho oči se na okamžik nepatrně zúžily.

„To zní jako filozofická otázka.“

„Možná.“

Naklonila jsem hlavu na stranu a sledovala jeho reakci.

„Třeba někdo, kdo píše anonymní zprávy,“ pokračovala jsem lehce. „Nebo se objevuje jen ve tmě.“

Ben se krátce uchechtl.

„Sleduješ moc thrillerů.“

Nedala jsem na sobě znát zklamání.

„Možná.“

Z kapsy jsem vytáhla telefon.

„Ale víš, co je na tom nejzajímavější?“

„Co?“

Otevřela jsem konverzaci s neznámým číslem.

Prsty jsem napsala krátkou zprávu.

Jsi tady?

Stiskla jsem odeslat.

A přitom jsem ani na vteřinu nespustila oči z Bena.

Čekala jsem.

Vteřina.

Dvě.

Tři.

Nic.

Telefon v jeho kapse zůstal naprosto tichý.

Ben si všiml, jak na něj zírám.

„Hledáš něco?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla jsem rychle.

Ale v hlavě se mi okamžitě začaly bortit všechny domněnky. Pokud by byl Ghost on, jeho telefon by přece musel zavibrovat.

„Takže?“ zeptal se Ben. „To bylo všechno?“

„Asi jo.“

Zrovna když jsem chtěla odejít, ozval se za mými zády hlas, který mi okamžitě sevřel žaludek.

„No podívejme se.“

Ztuhla jsem.

Pomalu jsem se otočila.

Alex stál pár kroků od nás. Opíral se o zeď chodby, ruce založené na hrudi, a na rtech měl ten samolibý úsměv, který jsem nenáviděla.

Můj starší nevlastní bratr.

Jeho pohled sklouzl po mně způsobem, který ve mně vyvolal okamžitý pocit nepohodlí.

„Eleno,“ protáhl. „Dlouho jsme se neviděli.“

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se napjatě.

„Přišel jsem tě navštívit.“

Přistoupil blíž.

Až příliš blízko.

Jeho oči se zastavily na mém výstřihu, než se pomalu vrátily k mému obličeji.

„Sluší ti to.“

Zvedl ruku, jako by se chtěl dotknout pramene mých vlasů.

Instinktivně jsem ustoupila.

„Nech toho.“

Alex se jen pousmál.

„Pořád tak přecitlivělá.“

Než jsem stihla cokoli dalšího říct, někdo udělal krok mezi nás.

Ben.

Postavil se tak, že Alex na mě skoro neviděl.

„Máš nějaký problém?“ zeptal se klidně.

Alex si ho pomalu přeměřil.

„A ty jsi kdo?“

„Někdo, komu se nelíbí, jak se k ní chováš.“

V jeho hlase nebyl křik. Nebyla tam agrese.

Jen tichá jistota.

Alex se krátce zasmál.

„To je rodinná věc.“

„Tak si ji vyřeš jinak,“ odpověděl Ben.

Na několik vteřin bylo ticho.

Pak Alex jen pokrčil rameny.

„Uvidíme se doma, Eleno.“

Ještě jednou se na mě podíval tím svým nepříjemným pohledem a odešel chodbou pryč.

Teprve když zmizel za rohem, uvědomila jsem si, že jsem celou dobu napjatě svírala ruce.

Ben se ke mně otočil.

„To byl tvůj bratr?“

Přikývla jsem.

„Jo.“

Chvíli mě pozoroval.

„Chová se takhle normálně?“

Ta otázka mě zaskočila.

Lidé se obvykle neptali. Většina z nich si radši myslela, že přeháním.

„Nevlastní bratr,“ opravila jsem tiše.

Ben mlčel.

„Odjakživa je… divný,“ pokračovala jsem po chvíli. „Ale poslední roky je to horší.“

Polkla jsem.

Nebyla jsem zvyklá o tom mluvit.

„Chodí mi do pokoje bez klepání. Sleduje mě způsobem, který není normální. Občas stojí u dveří koupelny. Jednou jsem ho přistihla, jak se dívá škvírou.“

Ta vzpomínka mě donutila sevřít čelist.

„A když si stěžuju doma, vždycky to nějak otočí. Že prý přeháním.“

Benův výraz ztuhl.

Jeho čelist se napjala.

„Tohle není v pořádku,“ řekl tiše.

„Já vím.“

Chvíli jsme stáli naproti sobě, oba ponoření do vlastních myšlenek.

Pak jsem zvedla oči k jeho.

„Díky.“

„Za co?“

„Že jsi něco řekl.“

Pokrčil rameny.

„Nemám rád lidi, kteří se chovají jako on.“

Poprvé za celý rozhovor jsem se lehce usmála.

A někde v hloubi mysli se znovu objevila ta otázka.

Může to být on?

Protože i když jeho telefon před chvílí nezazvonil, tak ten způsob, jakým se mnou teď Ben mluvil, mi připadal až příliš povědomý.