Pod maskou hříchu - Kapitola 17.

Kapitola 17 — Ben

Stál jsem ve stínu stromů na druhé straně ulice a sledoval okno jejího pokoje.

Studený večerní vzduch mě štípal do tváře, ale nevnímal jsem to. Všechnu pozornost jsem měl upřenou na světlo za závěsem, který se před pár minutami pohnul.

Elena.

Telefon jsem držel v ruce, a ještě jednou si přečetl její poslední zprávu.

Tak proč nepřijdeš?

Krátká věta.

Ale dokázala v člověku vyvolat víc problémů, než by měla.

Opřel jsem se ramenem o kmen stromu a pomalu vydechl.

Protože kdybych přišel už by to nebyla hra.

Na okamžik jsem zvedl hlavu k jejímu oknu. Závěs byl zatažený, jen úzká linka světla prozrazovala, že je pořád vzhůru.

Čeká.

Ta myšlenka mi projela hlavou a okamžitě mě naštvala.

Neměla čekat.

Měla by být doma, v bezpečí, a já bych měl být někde jinde. Někde, kde si můžu připomínat, proč jsem celou tuhle věc začal.

Jenže místo toho jsem stál pod jejím oknem jako idiot.

Zandal jsem telefon zpátky do kapsy a znovu se zadíval na dům.

Byl to starší dům. Nic luxusního. Omítka byla místy popraskaná a zahrada před ním vypadala, jako by se o ni už dlouho nikdo nestaral.

Elena Adamsová měla na škole reputaci někoho, kdo má všechno. Krásu, pozornost, popularitu.

Ale dům, ve kterém bydlela, vypadal obyčejně.

Možná až moc.

Znovu jsem si vybavil Alexův výraz na chodbě.

Ten způsob, jakým se na ni díval.

Ruce se mi instinktivně sevřely v pěst.

Když jsem ho dnes viděl stát tak blízko u ní, něco ve mně se okamžitě napjalo. Něco primitivního, co jsem nechtěl úplně pojmenovat.

Ochrana.

Ta myšlenka byla nepříjemná.

Protože jsem si připomněl další věc.

Sázku.

A jako by mi to vesmír chtěl připomenout ještě více, můj telefon zavibroval.

Tom.

Povzdechl jsem si a přijal hovor.

„Co chceš?“ řekl jsem místo pozdravu.

Na druhé straně se ozval smích.

„Tak to je přivítání.“

„Jsem zaneprázdněný.“

„Jo? S královnou?“

Opřel jsem si čelo o chladnou kůru stromu.

„Ne.“

„Škoda,“ pokračoval Tom pobaveně. „Kluci už začínají být zvědaví.“

„Na co?“

„Na důkazy.“

Samozřejmě.

„Nemáš nic lepšího na práci?“ zamručel jsem.

„Hele, to jsi ty, kdo přišel s tou velkou řečí o královnách a korunách,“ připomněl mi Tom. „Tak teď to chceme vidět.“

Na chvíli jsem mlčel.

„Dej tomu čas,“ řekl jsem nakonec.

„Kolik času potřebuješ?“

Můj pohled znovu sklouzl k jejímu oknu.

Světlo pořád svítilo.

„Už to bude,“ odpověděl jsem stručně.

Tom chvíli mlčel.

Pak se znovu ozval jeho hlas, tentokrát o něco tišší.

„Hele, jen aby ses do toho nezamotal, Cole.“

Uchechtl jsem se.

„To se nestane.“

„Jo?“ odfrkl si Tom. „Protože zníš přesně jako někdo, kdo už se motá.“

Hovor jsem ukončil dřív, než jsem na to musel odpovědět.

Telefon jsem schoval do kapsy a znovu se zadíval na její okno.

Přes závěs se pohnul stín.

Elena se pravděpodobně znovu přiblížila k oknu.

Možná se snažila zjistit, jestli jsem pořád venku.

A já tam pořád byl.

Tohle už nebyla jen zvědavost.

Bylo to něco mnohem nebezpečnějšího.

Po několika minutách světlo v jejím pokoji konečně zhaslo.

Ulice potemněla.

Chvíli jsem tam ještě stál.

Pak jsem se konečně odlepil od stromu a pomalu se vydal směrem pryč.

Každý krok mě ale nutil přemýšlet o jediné věci.

Ta hra se začínala měnit.

A pokud si nedám pozor, můžu být první, kdo v ní prohraje.