Plané naděje

Anotace: Druhá kapitolka o Isii :). Starodávné špinavé městečko, ples, nový nápadník. A do toho všeho jízlivý lord Delaney...

Schnitzel [šnicl] - řízek :P

«?»

Po celou dobu příprav na ples se Isabella vyhýbala Delaneymu jak jen to šlo. O společném jídle na něj nepromluvila a jinak celý den trávila ve své ložnici, kde nabytý čas využívala k tomu, aby si četla. Měla s sebou spoustu knih, které jí nechal dědeček. Byly to vesměs knihy nezábavné a poučné, avšak pro strašidelný stav Isiiny mysli jako stvořené. Když se nudila u knih, nenudila se aspoň u myšlenek, že je zavřená ve vlastním pokoji daleko od domova a milovaných lidí a že v širokém okolí se nevyskytuje žádný milý a hodný člověk, kterého by ona znala a mohla vídat.
Pilník, který vyhodila z ložnice, druhý den zpozorovala na stole před Patricijem, který opět nezáživně popíjel svůj čaj. Neobtěžoval se k tomu cokoli říci, snad myslel, že o tom začne sama, ale jí to bylo fuk. Ať si jej třeba nechá vystavit ve vitrínce, ale já se nehodlám zmiňovat o tom, jak jsem zaujatá proti celému světu, myslela si. On jí za nějaké svěřování nestojí. A mimo to, jistě by jej naprosto nezajímalo. Ten jeho vyrovnaný obličej jí drásal duši, že neměla sílu se na něj dívat, natož k němu mluvit.
Ples se měl konat ve středu večer, kdy se měli sjet i někteří hosté z jiných měst. Isabella na něj chodit nehodlala a mimo to stejně pochybovala o tom, že tam o její přítomnost někdo bude stát.
Ale toho dne kolem páté hodiny se ozvalo klepání na dveře. Isie pozvedla obočí. Za celou tu dobu slyšela ten zvuk poprvé. Nikdo za ní nechodil a jí to vyhovovalo.
„Dále,“ řekla znuděným hlasem a vyhlédla zase z okna pro případ, že by to byl Delaney. Seděla na onom širokém parapetu, který ve svém nudění se shledala jako báječné místo se skvělým výhledem, mnohem měňavější než nějaké filozofické žvásty. Ona svou filozofii měla, nikdo neměl právo jí vnucovat nějakou jinou. Poslední dobou na parapetu strávila většinu osamoceného času.
Pozdě si uvědomila, že není oblečena vhodně na to, aby do jejího pokoje mohl nahlížet Patricij. Když se tak na sebe koukla, košile byla pomačkaná, vlasy neupravené a lezoucí, kam se jim zachtělo, a na lících ani špetka pudru. Pak ale v duchu mávla rukou: přeci koho to zajímá, že?
Její předpoklad potvrdilo nezaklapání podrážek na podlaze. Takhle chodil jen Delaney. Isie se snažila chodit co nejtišeji, ale stejně se jí nepodařilo docílit takové neslyšnosti. Právě ten zvuk, který vydávají podrážky, jež neklapou, byl pro Patriciův poznávací znak. Tedy přinejmenším, co se Isabelly týkalo.
„Vy nejdete na ples?“ ozvalo se.
„Měla bych snad?“ opáčila. „Co bych tam dělala? Chytala lelky a koukala do stěny?“
„Tančila byste,“ napověděl Delaney.
„Tančit můžu i tady, koukněte,“ ušklíbla se Isie, seskočila z parapetu a udělala několik ladných koleček valčíku s imaginárním partnerem.
„Ohromné,“ ohodnotil nezaujatě její ironické divadélko. „Doufám, že vám nemusím zdůrazňovat, že vaše nepřítomnost na plese by byla neslušná vůči ostatním hostům.“
„Kromě vás,“ doplnila Isabella a znovu se usadila na parapet. „A kdo si všimne, že jsem nepřišla? Ví o mě snad někdo? Tedy někdo, koho by to zajímalo?“
„Celé město. Ví o vás celé město. Proto jste také tehdy skončila ve své posteli a ne na hladině Maeve. Nikdo se neodvažuje na vás nějak útočit.“
„Samozřejmě že ne,“ přikývla znalecky. „Peníze s sebou přece nenosím a co by kdo měl z toho, že by mě zabil.“
„Vaše vztahovačnost překračuje meze, lady Isabello,“ opáčil ledově Patricij. Is se v duchu zašklebila. „Kdesi jste pochytila bláhovou představu, že o vás nikdo nezavadí. Přitom sama sedíte ve svém pokoji a celé dny trucujete…“
„No jistě,“ přerušila jej chladně a obrátila oči v sloup. „Nevšimla jsem si, že byste jedinkrát zašel a pozval mě na partičku šachů. Vaše obětavost a podíl na tom, abych se necítila odstrčená jsou obdivuhodné, pane.“
Delaney chvíli mlčel. Nevěděla, jak se tváří, poněvadž se na něj ani nedívala. Nezajímalo ji to. Má nejspíš pořád stejný chladně vyrovnaný obličej jako vždy. A ten už znala velmi dobře.
„Také jsem vám přišel říci, že dám odstranit zámky na všech oknech a vy budete mít povolené vycházky.“
Isie se uchechtla. Jak podivuhodně rychle obrátil. Jenže za ty dny, kdy se pokoušela topit splín v hromadě filozofických keců, pochopila, že potřebuje něco úplně jiného, než jen čerstvý vzduch.
„To je od vás ohromně milé,“ prohlásila neutrálním, řekněme dokonce skoro milým tónem. „Ale bohužel asi nebudu mít přílišný zájem využít vaší blahosklonnosti. Nejenže by to znamenalo, jak vy jistě víte, prohru, kterou mé dětinství těžko snáší, ale za tu dobu, co se tak dívám z okna na Maeve-Suibhne, mě vaše město neuchvátilo natolik, abych nadále riskovala možnost otřesu mozku. Myslím, že bude lepší, když si občas budu moci otevřít okno.“
Zapomněla na to, že se na něj nechtěla dívat. Patricij si povzdechl.
„Och, jistě, vidím vám na očích, že si myslíte přesně to, co jsem předpokládala.“
„V tom máte kupodivu pravdu,“ usmál se kousavě. „Ale možná by vás překvapilo, že u ostatních lidí přece jen nevyvoláváte nezájem. Zatím vás totiž neměl nikdo z lidí, kteří budou na plese, možnost osobně poznat.“
„A až tu možnost mít budou, zapůsobím na ně stejně jako na vás? Nebo je tu snad nějaká naděje, že nejsou všichni stejně chladní a odmítající chápat méně inteligentní druhy?“
„Víte, že mě nebaví vás přemlouvat, když se chováte tak nerozumně?“
Na Patricijovi bylo vidno, že ho rozhovor začíná zmáhat.
„No tak to od vás bylo ohromně statečné, když jste se do něčeho takového pustil,“ usmála se Is. „Gratuluji.“
„Isabello de Saoirse, opravdu vás musím ještě jednou žádat, abyste šla na ples?“ Delaneyův tón byl silně netrpělivý. A to se oněm říkalo, že dřív naštvete mramor než jeho. Isabella v duchu pogratulovala i sobě. Ona byla tím člověkem, kterému se podařilo jej rozčílit v pěti minutách.
„Ne. Už jsem se rozhodla, že nakonec půjdu. Bude tam aspoň občerstvení. Ale kdybyste byl třeba tak ohromně milý a zařídil mi kuchyň přímo v ložnici, nikam bych nemusela chodit. Co vy na to?“
„Zajímavý nápad,“ ušklíbl se, „ale to by se mi nejspíš už vůbec nepodařilo vás dostat z pokoje. Máte ještě dvě hodiny na přípravu.“ Otočil se a vyšel ze dveří. Ještě než zavřel, dodal: „A na přemýšlení o tom, zda se budete dál ze své vůle věznit v komnatě nebo přistoupíte na vycházky a odinstalování těch zámků z oken.“
Odešel. Isabella hodila na dveře bodavý pohled. Tak on si tu přijde a začne mě přemlouvat, aby šla na ples! Chvilkami jakoby mu na tom záleželo. Tse! Kdyby nedával každým druhým slovem najevo, že se mu něco takového příčí, možná by tomu i bláhově uvěřila.
Aby nebyla zase za takového idiota, vybrala si ze skříně svoji nejkrásnější róbu. Vlasy si zapletla sama. Vetkala si do nich stejné kamínky, jakými byla pošita zlatavá látka šatů. Šperky - náušnice, jednoduchá kapka v dekoltu i jemný prstýnek - byly navrženy rovněž k nim. Připadala si jako Sissi, ale to by snad musela mít tak o dvacet kilo méně. A také by musela být hezčí.
(Malá poznámečka: co se týkalo Isiina vzhledu, není pravdou, že by nebyla hezká. Ale ostatně, známe přece mnohé dívky v jejím věku, které nevidí svou krásu. Někdy jen proto, že jim ji musí ukázal nějaký milující muž…)
Když byla hotová, poseděla ještě do sedmi s knihou.

«?»

Isabella umně skryla nervozitu lehkým společenským úsměvem a vešla do sálu. Byl přímo nabitý lidmi a hlučel hovorem. Tančit se evidentně ještě nezačalo. Isie si povzdechla a přitočila se k jednomu z vysokých okem, aby se alespoň něčím bavila, dokud se to tu trochu nerozjede.
Odněkud za sebou zaslechla odkašlání. Nechala onoho člověka zakašlat ještě jednou, pro případ, že by to nepatřilo jí. Když se však otočila, bylo jí jasné, že právě ona je vyhledávána a dokonce ne kvůli tomu, aby se trošku šoupla, že přes ni není nic vidět.
„Jsem rád, že jste se dostavila,“ řekl Delaney poté, co si stoupl po jejím boku a rozhlédl se po účastnících plesu.
„To je zvláštní,“ zamračila se naoko Isie. „Podle vašeho tónu se dalo usuzovat, že jste si byl jistý, že přijdu.“
„Váš ostrovtip mi vážně imponuje,“ opáčil ironicky, „ale já jsem opravdu rád, že jste tu.“
„Víte,“ začala konverzačním tónem a přešlápla. „Možná vám to přijde divné, ale ani vám nevěřím. Kdysi jsem chtěla odhalit vaši povahu, ale nějak se mi vnucuje myšlenka, že ta vaše ledová maska vám promrazila i duši.“
Patricijův obličej zůstal beze změny.
„Je to možné,“ souhlasil. „Dospěl jsem do stadia, kdy si neumím dělat přátele, ani když chci. Docela mě to mrzí.“
„To říkáte mně? A vůbec, o co se to tady snažíte?“
„Jen jsem chtěl, abyste tu masku shodila vy.“
„Tak to jste začal brzy,“ ušklíbla se chladně, popadla sklenku whisky z tácu, který pronášel kolem sloužící, aniž si toho nosič všiml, a odešla dále do davu. Patricije stále víc popouzel její sklon nezapomínat na věci minulé. Sám se odebral raději na opačnou stranu.
Isabella procházela lidmi. Sešlo se jich tu opravdu dost. Ale navzdory všemu, co se jí před pár hodinami Delaney snažil namluvit, se nezdálo, že by si kdo všiml, že tu je. Nemohla si představit, jak by si pak někdo mohl uvědomit, kdyby tady nebyla.
Zazněla hudba. Několik párů jako prvních vyšlo na parket a začalo tančit. Isie pozorovala ladné kroky tanečníků. Nenapadlo ji, jak ji budou uklidňovat. Když jen tak sledovala střevíčky a polobotky, jak se míhají po parketu, nemyslela na nic jiného. Hudba hrála a jí bylo dobře. Byl to úchvatně povznášející pocit.
K jejímu překvapení k ní přistoupil mladík. Byl fešný, dobře oblečený a načesaný a jeho způsoby byly velice vybrané. Ukázkově se poklonil a vyzval ji k tanci. Isabellu to natolik potěšilo, že souhlasila bez remcání. Ostatně, na co by jí bylo, když toho muže vidí poprvé.
Tančil výborně. Jeho kroky byly lehké, a paže jemně vedly partnerku v rytmu hudby. Isie si po očku prohlížela fešákovy světlé vlnité vlasy, poněkud nezajímavý úzký nos a úzká ústa. Měl souměrný obličej, světlou pleť a zářivě bílé zuby. A tančil s Isií…
Protančili spolu ještě dvě skladby, přičemž jí vůbec nevadilo, že si ji k tanci nevyzval nikdo další. Možná jen opravdu příliš toužila po něžném pohlazení, než aby na něj přestala smyslně valit oči. Jeho to zjevně těšilo.
„Odkudpak je vznešená lady?“ zeptal se tiše, jakoby ji nechtěl vylekat.
„Ehm, jsem tu vlastně na návštěvě,“ odpověděla poněkud roztržitě Is. „Vlastně tu bydlím, no, ale jen přechodně, otec pořád něco zařizuje, ale slíbil, že mě brzy odveze.“
„Ach,“ podivil se společensky, ale milý úsměv mu nijak nepovadl. „Vy jste jistě ta hraběnka, která prchla z paláce.“
Isabella cítila, jak se jí proti její vůli hrne krev do tváří.
„No, ano,“ přisvědčila ve snaze zachovat si chladnou image. Mladíka to nijak nerozhodilo. Naopak vypadal, jakože se mu neposlušné hraběnky právě líbí.
„Slyšel jsem, že se vás pokusili přepadnout,“ zvážněl. Isie pozorovala jeho oči, jak si ji prohlížely.
„Dostala jsem pálkou po hlavě, ale bohužel mě zase dotáhli zpět do paláce, takže jsem neměla možnost se tiše vplížit zpátky a dělat, že jsem nikde nebyla.“
Mladík se rozverně zasmál.
„Tak zajímavá dívka jako vy už jistě musí mít partnera,“ řekl a jeho obličej znovu posmutněl.
Isie okamžik bojovala s hrdostí, ale pak ze sebe vyrazila: „Ne.“
„Ne? To se opravdu divím,“ usmál se znovu zeširoka. Očividně byl nadšen. „Zatančíte si se mnou ještě?“ zažadonil sladce, když další skladba dohrála.
Bella se ocitla ve viditelných rozpacích. Jejich hlavní příčinou bylo to, že neměla s takovými mládenci zkušenosti. Mohla je jen pozorovat na ostatních děvčatech, ale tak se tedy rozhodně ponižovat nehodlala.
„Ráda bych si chvilku odpočinula, jestli vám to nevadí,“ omluvila se s úsměvem.
„Nevadí. Pokud bych tu chvilku mohl strávit s vámi…?“
„Hm. Ale jistě. Proč ne?“ zasmála se afektovaně, ale raději se hned uklidnila. Bože, holka, co to děláš? ptala se v duchu sama sebe.
Poodstoupili stranou a mladíkovi se podařilo zachytit dvě sklenice džusu letící na tácu vzduchem.
„Pijete multivitamin?“
„Já radši whisky,“ zavrtěla hlavou s úsměvem. Mladíka to očividně pobavilo. Když kolem prosvištěl další číšník, postavil sklenky na jeho tác a vzal odtud zlatavou tekutinu.
„Lepší?“ zamrkal na ni spiklenecky.
„Díky,“ usmála se a vzala si od něj skleničku.
„Mimochodem, já jsem se ještě ani nepředstavil,“ vzpomněl si, přehodil si pití do druhé ruky a provedl další elegantní úklonu. „Frederick von Schnitzel.“
„Isabella de Saoirse.“ Frederick jí políbil ruku.
„Velmi mě těší, lady Isabello,“ řekl tím tónem, který naznačoval, že si ten den nemohl nic lepšího přát. A Isie, omámená frustrujícím pocitem všeobecného nezájmu, si nadávala do blbečků, když na něj vrhla další okouzlující úsměv.
„Bavíte se dobře, mládeži?“ ozval se jí těsně za ramenem Delaneyův hlas. Nezněl nijak výhružně, což Isie v tu chvíli považovala za jeho veliké štěstí, neboť bylo nanejvýš pravděpodobné, že v takovéto situaci by ztrapnila spíš ona jeho, než by se dala ponížit před někým, kdo na ni celou dobu uchváceně zírá rozněžněnýma očima.
„Ale jistě, skvěle,“ odpověděla, aniž změnila výraz či tón, a ani se neohlédla. Delaney se o několik vteřin později vypařil neznámo kam. To Isii naprosto vyhovovalo. Na jeho přítomnost začínala být alergická.
„Milý člověk, nezdá se vám?“ prohlásila rádoby upřímně. Po chvilce, kdy mladík přikývl a zářivě se usmál, jí bylo jasné, že tohle nebude ten typ osobnosti, který do lidí vidí jako rentgen. Asi by do nich neviděl, ani kdyby mu sami od sebe ukazovali kosti.
Ale co by, řekla si. Manželství mých rodičů také nebylo šťastné a hele, co z něj vzniklo. Koneckonců, v nejhorším případě bych na něj mohla najmout vraha. Matka mého otce milovala, ačkoli jí muselo být nad slunce jasné, jaký to je parchant, který ji nejspíš podváděl na každém kroku, ale nikdy by to neudělala. Isabella byla do hloubi duše přesvědčena, že to byla chyba. Raději by jako sirotek v klidu vládla svému malému městu, než tu teď trčela v područí člověka jakoby z oka vypadlému drahému otci a čekala na to, až ji stejný necita odveze někam, kde ji nejspíš přinutí se výhodně provdat.
Možná by dokonce stálo za to vidět obličej páně Caseyho, až by zjistil, že jeho dcera už je vdaná, aniž by o tom věděl a měl možnost rozhodovat.
„Nepůjdeme už tančit?“ zacukrovala promyšleně.
„Ale ovšem, ma chére!“ přikývl radostně Frederick a už se znovu točili na parketu. Isabella si řekla, že by to nebyl špatný společník na jakékoli zábavě.

«?»

„Byl milý ten váš společník?“ zeptal se při snídani konverzačně Patricij. Seděli několik metrů od sebe a Isabella se dnes plně věnovala jídlu a myšlenkám na Freda.
„Ale ovšem,“ usmála se. „První milý člověk, kterého jsem tu poznala,“ dodala.
„Jistě,“ opáčil Delaney a naložil si na toast několik uzených šprotů. „Aspoň vám vyvrátil vaši mylnou představu.“
„Kterou z nich myslíte? Tu, že své osobní věci bych neměla rozebírat s člověkem, který se mě tím snaží provokovat, nebo tu, že hostitel ze zásady netančí se spolubydlícími, kteří se s nimi odmítají bavit?“
Delaney polkl a v očích mu blýskl zlostný plamínek.
„Ani jednu z nich, ačkoli jsou obě velice zajímavé,“ odvětil suše. „Jen jsem chtěl podotknout, že onen mladík měl o vás zájmu až přespříliš.“
„Myslíte?“ opáčila Isie naoko zaujatě. „Já mám spíš dojem, že se mi jeden člověk snaží zlepšit náladu, ale jakýsi zanícený cynik mi to nepřeje.“
„Tak už jsem dokonce i cynik?“
„No ne, jak jste mohl uhodnout, že myslím vás?“ předstírala upřímné radostné překvapení Isabella, která sršela pomstychtivostí.
„Docela snadno,“ pokrčil rameny Delaney a držel si před ústy chlebíček, do kterého se již chvíli chystal zakousnout. „V posledních dnech o nikom nemluvíte tak pěkně. Dokonce bych řekl, že nemluvíte o nikom jiném. Což je ostatně celkem pochopitelné, jelikož toho mládence jste poznala teprve včera, takže jste jej nemohla rozebírat týden dopředu.“
Isie odložila příbor, jakým zrovna usilovně krájela párek nepoddajných plátků suchého salámu, a oči nezvedla z ubrusu. Upřímně řečeno jí bylo jasné, proč ji častuje těmihle poznámkami. On sám je také bombardován přívlastky, které nejspíš nepovažuje za vhodné pro svoji osobu. Pravdou také bylo, že ona sama v podstatě začala tu válku, přestože Delaney tvrdil, že si ani nevšiml jejího rozhořčení, když sem přijela. Ale takhle do očí jí tvrdit něco, čím celých sedmnáct let zcela a očividně nebyla, bylo na ni trochu moc.
„Jestli chcete, abych to vykládala zrovna vám, klidně si řekněte. Myslím, že v tuto chvíli bych vám udělala tu radost a přinutila se říci o něm pár vět. Ale pokud byste rád věděl, žádný člen vašeho pohlaví mě nedokázal zaujmout natolik, abych o něm třeba jen přemýšlela. Asi to bude tou jinou stravou a zájmy…“
Sklopila zrak zpět do talíře, popadla příbor a jediným rázným pohybem salám rozkrájela na dvě poloviny. Sama se tomu podivila, ale bylo to ohromné gesto a dávat najevo před protivníkem, že jste původně nic takového neplánovali, by nebylo k věci.
Pokud mohla soudit z toho, že Delaney mlčel, nejspíše k tomu vážně neměl co dodat. Jestli to bylo Isabeliných proslovem nebo prostě už nevěděl, jak by se k tématu více vyjádřil, to nevěděla a ani nechtěla.
Dojedla svou snídani a rázným krokem odešla z místnosti, přičemž mu jen stroze popřála dobré chuti. Ani jí neodpověděl.
On jednoduše nic nechápe, rozhořčovala se v duchu. Je tak zaujatý sám sebou, že je schopen čehokoli, jen aby dosáhl svého. Buď mě uznal za sobě rovného protivníka, kterého nemusí šetřit, nebo ho jednoduše nezajímá, jak jsou v tomhle věku citlivé dívčí duše. I když… on možná žádnou duši neviděl, přestože jsem se mu ji snažila poodhalit. No dobrá, když tedy nechce mír, nebude ho mít. Vlastně se tím řídím už déle, ale proč si to dodatečně nepřiznat… Dokud neshodí masku on, neshodím ji já. Konec diskuse. Víc už mě ten bledý upíří čahoun nezajímá.

«?»

Lísteček se souhlasem ohledně vycházek Isie opatrně prostrčila štěrbinou ve dveřích. Včera na plese si na to Delaney ani nevzpomněl a ona se bála, že by ji zase chladně uvěznil, takže mu na papír suše napsala, že souhlasí s jeho nabídkou. Kdy, kam a s kým šla, to už byla její věc. Pravděpodobně ještě dříve, než Patricij došel ke dveřím, se rychlým krokem vytratila z paláce.
Frederick na ni měl čekat údajně na lesnatém plácku u rybníka, kde prý bylo méně špíny a prachu než ve zbytku města. Ačkoli se snažil, seč to dalo, Isiin orientační smysl sahal jen potud, že po paměti dokázala najít cestu domů toutéž trasou, jakou odcházela. Když jí někdo měl vysvětlit, kde je to a to, obzvlášť, když to bylo těsně vedle místa, které znala jako vlastní boty, neměl šanci, že by to pochopila. Obvykle to nějak samo dopadlo. Isie tedy neohroženě šlapala po dláždění směrem, o kterém byla přesvědčena, že je ten správný.
Ať už byly Isabelliny zkušenosti jakkoli malé - při této myšlence vrhla přes rameno vražedný pohled na palác -, duchaplně vyšla o čtvrt hodiny dříve, takže než se vymotala z několika slepých uliček, o nichž najisto věděla, že povedou k parku, dorazila vlastně na místo včas.
Frederick seděl zády k pěšince na nějaké lavičce, která držela pohromadě díky tomu, že na ni zezadu kdosi přibil velký plátěný plakát, který táhl oba konce lávky k sobě.
Isii najednou napadlo cosi bláznivého. Než se však stačila zarazit a zamyslet, už přikládala Fredovi dlaně na oči a prozpěvovala: „Kdo je to?“
Frederickovi to evidentně vůbec nevadilo, jelikož se mile zasmál a snažil se dělat, že ji nepoznal. „Jane! Oh, ne, ty budeš… Kate! Ne, to taky ne… Mary! Ahá, to taky ne, už vím! Má drahá Isabella!“
Kdyby Isie v tu chvíli myslela normálně, asi by se jí jeho dětinské vykřikování jiných jmen dotklo, ale nyní jen odtáhla ruce, obešla lavičku a přisedla si k němu. Jakoby byla už dávno jeho, mladík jí obtočil ruku kolem ramen. Isabella byla jako proměněná a později, když si momenty přehrávala v hlavě, měla dojem, že byla padlá na hlavu. Jako ty holky ze školy. Chovala se přesně jako ten spratek, ke kterým ji řadí Delaney. Mimochodem, má ten chlap vůbec jméno?
Romantická scéna zahájená prvním nesmělým polibkem by měla být raději zahalena rouškou. Ehm. Tedy.

«?»

O dvě hodiny a nějakou tu kupku minut se Isie plížila palácem ke své ložnici. K její nemalému překvapení, stejně tak nepříjemnému, stál přede dveřmi Patricio a přes svůj impozantní nos na ni vrhal vražedné pohledy.
„Kde jste byla?“ řekl tónem, který by při neznalosti jeho výrazu někomu mohl připadat jako milý. Delaney v prstech svíral její vzkaz.
„To není vaše věc, s prominutím,“ odpověděla chladně Isabella a pokusila se kolem něho projít do ložnice. Chytil ji za paži a bolestivě ji stiskl. Snažila se vytrhnout, ale on ji držel pevně. Přitom stále vzpřímeně hleděl kupředu, jako by jej svírat Isii nestálo žádné úsilí.
„Teď mi to řeknete, mladá dámo, nebo přísahám, že se odtud do otcova návratu nehnete,“ zasyčel.
„Kdybyste mě pustil, mohla bych o tom v klidu zauvažovat,“ přecedila přes zatnuté zuby Isabella. Prsty jí začal prostupovat zvláštní chlad.
„Nejste v postavení, kdy byste si mohla klást podmínky,“ odsekl. Obrátil se, vtáhl ji do pokoje, zavřel dveře a postavil se před ně. Pak konečně pustil Bellinu paži. Odpotácela se až ke svému lůžku, zůstala na něm sedět a zhluboka oddechovala.
„Koukám, že jsem slyšela správně, když o vás kdosi v hospodě vyprávěl, že jste tyran, co?“ prohlásila, přičemž si mnula místo jeho stisku. „Já pitomá doufala, že si dělá srandu!“
„A já bláhový myslel, že jste nepřeháněla, když jste říkala, že jste zatím nepoznala nikoho, kdo by vás zaujal!“ Delaney se zdál poněkud vyvedený z míry. Jeho jindy tak vyrovnaná tvář dostala růžový nádech a z očí mu sršela blesky.
„Jasně že nepoznala! Možná bych se tolik netěšila do jeho společnosti, kdyby mě někdo pořád neignoroval!“
„Když vás ignoruji, nemusím se s vámi hádat!“
„Aha, vážně? Do chvíle, než jste na mě teď začal křičet, bylo všechno relativně v klidu, ale vy to jistě neuznáte, že?“
„Nemusel jsem vůbec křičet, kdybyste mi předtím tolik necuchala nervy!“
„Nevypadal jste jako někdo, komu jde snadno cuchat nervy! Jak bylo mně vás vůbec nezajímá, co? Jistě, proč by mělo, vy mě přece raději ignorujete!“
„No né, najednou jste mi nějaká křehká! Nechtějte mi namluvit, že vám ta vaše maska do duše nepromrzla!“
„Ještě ne, ale jestli se i nadále budu pohybovat ve společnosti takový jako vy a můj táta, asi to bude nevyhnutelné, protože jinak bych se musela vypařit jako voda, pod kterou vy neustále přikládáte na oheň!“
Delaney nic neříkal. Oba uříceně oddychovali.
„Přál jsem si najít někoho, kdo se mi bude povahově podobat,“ prohlásil po chvíli roztřeseně Patricij. „Teď vidím, že hádat se sám se sebou bych vážně nechtěl.“ Opřel se o dveře a zavřel oči.
„Mír?“ navrhla o pár okamžiků později Isabella. Delaney se na ni podíval.
„Mír.“
Isie opatrně vstala a došla k němu. Natáhl k ní ruku. Potřásla mu s ní. Jak krásné bylo vidět milý úsměv na tváři člověka, který na vás před chvílí křičel. A ještě krásnější to bylo od toho, že se na vás tak upřímně usmál poprvé v životě.
„Už mi můžete povědět, kde jste byla?“
„S Frederickem. V parku.“
„Když si teď vybavím, jak bych vám asi vykládal, co je to zač, kdybychom se neusmířili, chce se mi smát. Je to úžasné, když se nečastujeme sarkasmem…“
„Ano, to je,“ usmála se Isie. Delaneymu pohled sklouzl k její paži.
„Neublížil jsem vám moc?“
„To bude dobré. Co je tedy Fred zač, když už jste to nakousl?“
Patricij si povzdechl. Zjistil, že mu teď dělá mnohem větší potíže jí něco sdělit. Tentokrát se jí totiž nesnažil ničím ublížit.
„Podvodník,“ řekl prostě. „Je na mizině, takže se snaží výhodně oženit. Nechal jsem ho prověřit a vyšlo najevo, že v tomhle městě má velké dluhy a z několika dalších kvůli nim uprchl. Také za sebou zanechal spoustu… hm, nyní poněkud nečestných dívek, které obral o peníze a šperky, když se ráno tratil.“
„Och,“ podivila se Isie. „Upřímně řečeno mě to ani nenapadlo. Ale žádný strach, zatím jsme se jen… no, líbali,“ dopověděla téměř neslyšně, jak klopila hlavu.
Když po chvilce zvedla zrak, Delaney na ni hleděl trochu divně. Zamračila se.
„Co se děje? Snad to ještě není trestuhodné.“
„To nic,“ zamluvil to. „Odbočili jsme od tématu. Rozhodně byste se s ním už neměla dál stýkat. Nevím, co s vámi zamýšlí, ale rozhodně se od něj nenechávejte… hm, osahávat, a taky nesmíte věřit ničemu, co vám bude povídat.“
„To už nikdy,“ nakrčila nos Isabella, když si pomyslela, že ty rty, které ji líbaly, nesly příchuť zrady všech svých milenek. Tehdy ji ovšem necítila.
„Správně,“ usmál se Delaney. Opět tak divně. Isabella se na něj radši nedívala.
„Já už půjdu,“ vzpomněl si. „Mám spoustu práce. Uvidíme se u večeře.“
„Dobrá,“ přikývla Is a Patricij za sebou zavřel dveře.

«?»

Frederick se příštího dne zjevil v paláci s poptávkou po „jeho drahé Isabelle“. Zjistil však, že místo „jeho drahé Isabelly“ přišel jeho obávaný lord Delaney. Chystal se ladně vypadnout, když však zjistil, že cestu mu zastupují dva muži hlídky.
Patricij ho nechal zatknout a zavřít do temné kobky v jeho soukromé malé věznici. Isie ho doprovázela při návštěvě výlupka.
„Takže podvodník,“ protáhla ledově, jakmile ji spatřil. Úlevný úsměv, jaký nasadil v domnění, že ho jde milá vysvobodit, mu okamžitě pohasl. K Isiinomu překvapení se na jeho zdánlivě milé tváři objevil znechucený, uštvaný a zároveň znuděný výraz.
„Jo, podvodník, milá slečinko,“ prohlásil neotesaně. „Nepoznala, co? To jste teda stejně chytrá jako ty ostatní slečinky, který jsem svedl a pak okradl.“
„Aha, a ty jseš pěkně drzej, hošánku. Nechtěl by sis vypláchnout hubu mejdlem? Pro nějaký bych skočila…“
Frederick von Schnitzel se divil málem stejně jako ona. Zřejmě nepředpokládal, že slečinka z vyšších kruhů, která se na něj roztomile usmívala jako blázínek, dokáže mluvit drsným jazykem samotného města.
„Co se tak šklebíte?“ obořil se s pohledem upřeným za její pravé rameno. Isie se ohlédla. Delaney měl tvář naprosto bezvýraznou.
„Jdi se vycpat. V tvým postavení ti těžko pomůže bejt hnusnej na člověka, kterej tě může dát vykuchat, aniž hne prstem,“ usadila ho Isabella a popošla k mřížím.
„Dávej bacha, abych tě nepolíbil, krasavice, mohla by ses nakazit a utéct se mnou,“ ušklíbl se ironicky.
„Už se bojím,“ řekla klidně Is. Pak se otočila k Delaneymu.
„Co s ním budete dělat?“
„Ještě se uvidí…“ Za Patricijův úsměv by se nemusel stydět ďábel sám. Kupodivu se Isii v poslední době stále častěji stávalo, že před ní odhazoval masku ledu. Mohl to být dobrá začátek k úplnému usmíření a možná i přátelství.
Když však o tom tak přemýšlela, když šlapala po schodech ze šatlavy, Delaney se vůbec za těch pár dnů změnil. Nejprve v rozzuřeného býka, následně bojovníka, kterého unavila válka s ní a pak v docela příjemného člověka, který se o přátelství opravdu snažil. Bylo v tom všem ale ještě střípek čehosi, co Isie nedokázala popsat. Jakoby trochu afektovaného, což u něj dosud neviděla. Zlobil se na ni kvůli blbostem, ale zato se mnohem častěji usmíval, když bylo všechno v pořádku. Pořád měl v očích jakousi beznaděj. Třeba je tohle konečně jeho pravá povaha, která pomalu rozmrzá…
Isie se usmála. Jestliže to je pravda, konečně dosáhla svého. A upřímně řečeno, byla moc ráda. Patricij nebyl od přírody veselý ani přespříliš přátelský člověk, ale když si vás oblíbil, měli jste u něj přízeň vždy schovanou v náprsní kapse.

«?»