Kočky a muž v obleku - konec

Anotace: Konec jednoho příběhu o záhadném cestovateli časem a prostorem a nyní není sám. (fanfiction)

Doktor následoval Lum spletitými ulicemi Londýna a měl konečně možnost se zamyslet nad tím, proč se to opět děje. Proč musel opět potkat někoho, kdo s ním určitě bude chtít opět cestovat. Bude se to opět opakovat, někoho si najde a pak ho ztratí. Proč lidé kolem něho musí vždy dopadnout špatně. Má z toho velké výčitky a obavy, ale na druhou stranu, má si s kým povídat a má někoho, komu může dokazovat, že je úžasný.

Nakonec dorazili k opuštěné fabrice. Šedé obyčejné fabrice se zabedněnými okny, pomalovanou omítkou a 'volná' pro veřejnost.

„Tady je moje jádro a možná i tvoje loď.“ Řekla Lum, když otevřela se skřípěním kovovou bránu. „No, už o nás asi budou vědět...“ zašeptala a oba vešli do areálu. Zamířili rovnou ke vstupním dveřím, starým plechovým a stačilo jen krátce zapojit do práce šroubovák a byli uvnitř.

Ticho a šero. Světlo se dovnitř dostávalo jen malých škvírek a děr ve stropu. Doktor se podíval na Lum ,ale zatím vypadala dobře, ale měl obavy, že mu někde zbělá, což by nerad.

„Co jsi najednou tak ticho?“ prošla kolem něho a neohroženě prozkoumávala opuštěné prostory. Nakonec se rozešla po chodbě a Doktora tam nechala samotného. Jen se nad tím pousmál a šel za ní.

„Nejsem ticho.“ odpověděl na její otázku, když ji dohonil a než stačili oba cokoli udělat, zeď před nimi z obou stran vybuchla. Chodbu zaplavil kouř a vzduchem proletěli sutiny a tříska z prken přibitých na oknech.

Jediné co v tu chvíli mohl Doktor udělat bylo ji strhnout na zem a ochránit vlastním tělem.

Když vše ustalo, pomalu se zvedl a rozhlédl po chodbě, kterou stále zaplavovalo mračno prachu, které však mizelo v díře ven.

„No to byla paráda. Oni nás okradou a ještě nás chtějí zabít! Já je asi zabiji!“ vyhrkla a rozkašlala se, když se pomalu zvedala s pomocnou rukou.

„Nikoho zabíjet nebudeš.“ podíval se na ni překvapivě spokojeně a jelikož ona Doktora neznala, jen nad tím pozvedla obočí s nechápavým výrazem. Doktor se jen krátce zasmál, chytil ji za ruku a oba se rozeběhli chodbou.

„Jdeme chytit pár zločinců.“ vyhrkl v běhu a rychle zabočil. Před nimi bylo schodiště do sklepa, kam měli namířeno, ale v cestě jim stáli dvě ženy v černých kožených kombinézách, obě ozbrojené blastery.

„No, nebo oni chytí nás...“ poznamenal Doktor a nabral vážnou tvář. Lum vedle něho stála a při pohledu na zbraně to s ní ani nehnulo a jen mírně našpulila rty a zavrtěla hlavou.

„Sám velký Doktor a jeho nová kamarádka. Nějak bledne.“ začala hnědovlasá žena a usmála se, přičemž vycenila mírně zvětšené špičáky.

„Co chcete?“ zeptal se Doktor a když na něho zamířila, zvedl ruce a mírně se zamračil. Byli opravdu dost agresivní a nechtěl aby střelili.

„Chceme ten klíč! Od tvé budky. Nemáme v plánu tu zůstat a s tvojí lodí můžeme jít kamkoli a vzít si cokoli.“ odpověděla černovlasá a také se usmála.

„No super. Proto si máš tu loď hlídat. Nikdy nevíš, kdy ve vesmíru narazíš na nějaké poblázněné potvory.“ Lum se ani nenamáhala šeptat, chce aby je vyprovokovala a střelili. Potřebuje energii a oni mají menší občerstvení právě u sebe. Její síla ji ubývala rychle, protože zde byla větší tma.

„Můžu vám pomoct, vím, že jste se sem dostali omylem.“ začal Doktor diplomaticky a mírně se na Lum zamračil, když to řekla. „A ty taky. Můžeme se dohodnout.“ vrátil se pohledem k ženám, ale ty nevypadali, že by se chtěli vzdát.

„O vaši pomoc nestojíme. Chceme ten klíč.“ pronesla hnědovlasá chladně a namířila hlaveň na Doktorovu hlavu a mírně se usmála. „Já vím jak to u vás funguje, takže žádné blbosti, nebo to může schytat i vaše lidská kamarádka.“ V tu chvíli černovlasá zamířila na Lum.

„Ne.“ vyhrkl Doktor, ale Lum se v duchu usmála a udělala věc, kterou by nikdo před ozbrojenými neměl dělat. Náhle se rozeběhla proti nim a zareagovaly tak jak chtěla. Obě vystřelili. Jediné čeho ji bylo v ti chvíli trochu líto bylo Doktora, ale pak mu to vysvětlí.

Energetické střeli ji sice propálili oblečení, ale na druhou stranu ji do těla vlivy novou sílu. Zlomila se v pase a snažila se nezačít smát, protože je tak dobrý pocit být střelen.

„Ani se nehni!“ zavrčeli obě na Doktora, který chtěl Lum pomoct. Byl na ni naštvaný a taky se v něm opět pohnula lítost. Ale Lum se náhle napřímila a hnědovlasé, který byla blíž vykopla zbraň. Druhá na ni opět vystřelila, ale Lum natáhla dlaň a chytila střelu, která zmizela v jejím těle.

„Ne, ne... tedy ano, ano. Jen si střel.“ zavrčela na ni a zcela bez problémů ji vytrhla zbraň z ruky.

Doktor k ní přistoupil a sjel ji pohledem. Z dvou děr na břiše se ji stále kouřilo, ale nebyli tam žádné známky propáleného masa či jiného zranění, nic.

„Já jsem Lumina a být vámi, raději začnu dělat co on řekne.“ s ukázala na Doktora, který se na ty dvě podíval s novou dávkou vážnosti a rozlobenosti.

Obě se tvářili zaskočeně, ale pak nastoupila hořkost. Podívali se na sebe a pak rezignovaně zvedli ruce.

„Fajn.“ obě se úlisně usmáli a podívali se na Doktora. „Ale kdyby byl sám, prohrál by. Taková škoda, moc jsme se na to těšili.“ řekla hnědovlasá a obě se otočili a rozešli se do sklepení.

„Ale není sám.“ konstatovala Lum a rozešla se za nimi s Doktorem.

„Co nám tedy uděláte?“ zeptala se černovlasá a všichni vešli do sklepní, kde svítili světla, všude se váleli staré bedny a popadaná omítka, vzduchem poletoval prach a uprostřed stála TARDIS, nepoškozená a věrně čekala na Doktora. Kolem ní byli kusy zdi a hromada rozdrolené omítky a důvod byl hned nad ní. Ve stropě byla velká díra.

„Mohli jsem jen proskočit dírou!“ vyhrkla Lum.

„Na mě nekoukej. Jinak vás dvě vezmu tam, kam patříte a tebe taky“ ukázal i na Lum, která s tím nesouhlasila, ale to si s ním vyřídí později. Teď bylo hlavní najít své jádro a to nebylo nijak složité. Na zemi byla malá brašna a když se do ni podívala, opravdu tam bylo společně s dalšími věcmi, které za tu dobu nakradli. Dokonce za batohem byli hodinové ručičky z Big Benu. Myslela si, že to jsou jen nějaké zkroucené staré tyče.

Vzala jádro, malý kámen barvou jako oheň ve kterém se mihotala rudá záře, omotaný zlatým drátem na řetízku. Vzala si ho na krk a tělem ji prostoupila taková úleva a konečně nabrala i tu správnou barvu. Jasně zlaté vlasy, modré oči a zdravou pleť.

Mezi tím Doktor obě sjel šroubovákem a našel něco dost zajímavého.

„Hele, další. Kde jsi ho vzala?“ zeptal se hědovlasé, která u sebe měla vlastní sonický šroubovák, obyčejný, ale i tak.

„Co myslíš, ukradla jsem ho. Vrať mi ho zpět.“ zaprotestovala, ale Doktor její šroubovák tím svým zničil. Ze šroubováku vyšlehli jiskry a pak ho hodil do sutin.

„Ne.“ řekl rázně a nevšímal si jejího naštvaného výrazu.

Poté co otevřel TARDIS, všichni nastoupili a Doktor je vzal tam kam patřili. Do doby 15. New Yorku. Stačilo jen najít jejich trasu, kterou se dostali do této doby a vrátit se po ni.

„Takže nás tu jen tak necháte?“ zavrčela hnědovlasá a ušklíbla se. „Tak si nás pamatujte. Kate a Cas.“ usmála se, ale Doktor se na ně stále mračil. Netrvalo dlouho a zaslechli kroky a pokřiky: „Tady!“ a rozezněli se i houkání policii.

Obě se rozeběhli a Doktor se otočil na Lum. Ty dvě už nebyli jeho starost.

Lum se na něho na chvíli zadívala a pak rychle vklouzla do TARDIS a rozeběhla se na druhou stranu.

„Já nikam nejdu. Nevrátím se tam. Já nechci prosím. Určitě víš jaké to je, být sám a ty aspoň máš něco... já nemám nic, skoro nic.“ opřela se o ovládací panel a prohlédla si čudlíky a páčky. Vůbec se v tom nevyznala, ale to ji nevadilo.

„Můžu ti pomoc. Pomáhat ti, jako parťák.“ podívala se na něho a mírně se usmála.

„A hlavně mi neříkej, že to bude nebezpečný, často se dostaneme do smrtelného nebezpečí a tak dál, protože já to vím, ale risknu to.“

Doktor ji sledovala netečně, ale pak přistoupil k panelu a začal tahat za páky a pobíhat kolem dokola a pak zastavil u ni, obejmul ji kolem ramen a ukázal na velkou páku.

„Tady zatáhni...“ zašeptal a ona udělala co chtěl a TARDIS se rozletěla a roztřásla.

„Paráda...“ zasmála se a drželi se, když TARDIS letěla někam... někam do vesmíru.