Zkáza galaxie Kerberos, Kapitola 3

Anotace: Cesta do Erebu.

“To travel is to take a journey into yourself.”
Danny Kaye

Persefona stála na ulici před Flemingovou nemocnicí, ztěžka se opírala o hůl a mhouřila oči, aby je uchránila před ostrým slunečním svitem. Oteplovalo se a dotěrné paprsky plynného veleobra se elegantně odrážely od všech lesklých povrchů a umocňovaly tak dívčinu bolest hlavy. Motala se a bylo jí špatně od žaludku. U nohou měla položenou pečlivě zabalenou cestovní tašku, která ukrývala všechny důležité poklady jejího krátkého života. Chvíli jen tak nehnutě pozorovala strohé linie svého druhého domova. Ušetřila sebe i ostatní srdceryvného loučení tím, že je poprosila o chvíli samoty. Potřebovala říci sbohem po svém. Přitáhla si kabát k tělu, hřbetem ruky utřela z tváře neposlušnou slzu a pomalu se otočila zády směrem k minulosti, aby s nově nabitým pocitem odhodlání přivítala svou budoucnost. Nečekala dlouho. Během chvíle dorazil vůz se zatmavenými skly, z něhož vystoupil muž v černé uniformě. Mlčky jí pomohl naložit zavazadlo a trpělivě čekal, až se Persefona dobelhá k zadním dveřím a neelegantně žuchne na prostorné sedadlo. Zabouchl pak dveře, nasedl a pomalu vyrazili. Cesta městem byla nezvykle dlouhá. Skoro by přísahala, že se řidič záměrně snaží potěšit nostalgickou stránku její povahy. Výhled z okénka se zamlžil. Zamrkala tedy, aby jej opět rozjasnila. Až budeš nejosamělejší, pamatuj, že jsem vždy s tebou. I kdybychom se už nikdy neměly vidět, pamatuj, že mám tvůj obraz stále před očima. Až si budeš připadat nevítaná a nenáviděná, pamatuj, že ti držím místo ve svém srdci. Navždy. Mariin hlas se rozléhal v prázdnotě její mysli a každé temné zákoutí a skulinu naplňoval jasným světlem, zatímco něžné a hebké ruce konejšivě hladily bolavá místa. Dokud maják září, nemůžu zabloudit, pomyslela si Persefona odhodlaně, narovnala záda a usmála se na svět.
Když zastavili před elfským palácem, otevřel muž dveře a pomohl jí vystoupit. Pak vyjmul ze zavazadlového prostoru cestovní brašnu a položil ji na zem nedaleko vstupních dveří. Rozloučil se krátkým pokývnutím a bez jediného slova odjel. Nikde nebylo ani živáčka. Kdyby veškerou svou energii nemusela soustředit na chůzi, skoro by se Persefona až ušklíbla, jak nedůležitě a bezvýznamně to celé působilo. V předsálí na ni již čekal prefekt, opírající se o svou vyřezávanou hůl. Světlé oči na kratičký okamžik spočinuly na dívčině berli a jeho nazelenalé obočí vyskočilo na úzkém čele o etáž výše. Persefona měla chuť se rozesmát. Dva mrzáci, pomyslela si kysele.
"Následuj mne," kývl na ni elf bez zbytečných cavyků. Poslechla. Prošli mnoha chodbami a zdobenými sály, až nakonec dorazili do prostorného hangáru, na první mrknutí oka téměř prázdného. Vzhlédla a úžasem oněměla. Vysoký skleněný strop byl zkonstruován stylem, který silně připomínal gotická vitrážová okna. Hrál všemi barvami. Historických výjevů zobrazoval tolik, že by si Persefona ukroutila hlavu, kdyby chtěla na všechny dohlédnout.
"Klíčový prvek naší architektury, jak brzy poznáš," poznamenal prefekt suše. Vykročil pak kupředu, protřepal prsty pravé ruky a na širokém panelu se zaoblenými rohy navolil blíže neurčenou kombinaci. Pers natáhla krk, aby si panel důkladně prohlédla. Překvapilo ji, že na hladkém a lesklém povrchu vidí pouze odraz barevné kupole.
"Nemáš vytrénované oči," sdělil jí elf přes rameno nevzrušeně. "Časem přivyknou," dodal. Pak se napřímil, upřel zrak do středu sálu a čekal. Persefoniny končetiny se třásly a dívka pomalu začínala ztrácet pečlivě udržovanou rovnováhu. Náhle se odněkud z hlubin země ozvalo tlumené zadunění, podlaha pod nohama dvou nesourodých společníků začala vibrovat a dlaždice zrcadlící vitrážová okna se líně rozvlnily. Na první pohled připomínaly záříčí hladinu horského jezírka. Prefekt se otočil, natáhl paži a rozevřel dlaň. Teprve nyní si Persefona povšimla drobné mince z lesklého černého kovu, která klidně odpočívala na elfské čáře života.
"Poplatek pro Charóna," pronesl hlasitě a zřetelně, aby přehlušil všudypřítomné dunění. "Vždy měj tuto minci u sebe," varoval ji. "Pouze titáni znají cestu přes Styx a pouze císaři je umožněno projít bez symbolického poplatku. Nikdy ji nesmíš ztratit." Opatrně minci uchopila a sevřela ji v dlani tak pevně, že cítila, jak se jí její ostré okraje zarývají do kůže.
“Běž,” pobídl ji prefekt. “Vkroč do útrob beze strachu. Až budeš uvnitř, zbytečně se nerozhlížej. Projdi na druhý konec a vystup po schodišti. Tvé zavazadlo dorazí během noci... Hodně štěstí, budeš jej potřebovat,” dodal po krátké odmlce. Dívka přerývaně dýchala. Marně pátrala v paměti po svalových relaxačních technikách. Nervové dráhy na několika klíčových místech přerušovala široká a hluboká propast, kde informace mizely v nenávratnu. Strach, špatné svědomí a panika se jí plazily pod kůží jako hadi, zavrtávaly se hluboko do masa a paralyzovaly celé tělo.
“Teď, nebo nikdy,” zazněl odněkud z dálky prefektův ostrý hlas. Teď, pomyslela si otupěle a pomalu vykročila. Končetiny ji vůbec neposlouchaly, byly težké, cizí a plné smyšlených mravenců. Hůl v chůzi spíše překážela, než napomáhala. Když se konečně dobelhala k okraji portálu, bojácně nahlédla do jeho hlubin. Pod pestrými barvami vlnící se hladiny zahlédla siluetu schodiště. Berli pomalu odložila za sebe a opatrně se narovnala. Kývla na elfa, zavřela oči a plynulým pohybem zmizela pod hladinou. Připadala si jako ve vodě. Jediným rozdílem bylo, že nyní mohla normálně dýchat. Kráčela po dně s lehkostí a půvabem. Chodba byla užší, než se na první pohled zdálo. Zprvu nic neviděla. Když se však soustředila na průhlednou stěnu a namáhala zrak, uvědomila si, že zírá na jedno z mnoha chapadel obrovského prízračného tvora. Jeho černé tělo střídavě mizelo a znovu se objevovalo všude, kam Persefonino oko dohlédlo. Charón se pohyboval smyslně a elegantně a kolem něj fialově blikaly hvězdy. Tušila však, že se blíží. Tušila, že nesmí otálet a co nejdříve mu musí ukázat minci. Uchopila ji proto mezi palec a ukazovák a přidržela ji co nejblíže sklu. Během okamžiku byl u ní. Temnota obklopila její tělo i duši a u srdce pocítila Pers strašlivou úzkost a tíhu. Chapadla giganta se stočila směrem k dívce a na konci každého z nich zářilo nepřirozeně modré, žilnaté oko s širokou zornicí. Mince je moje. Získala jsem ji právem. Musíš mě nechat projít. Srdce v hrudním koši bušilo jako zvon, každé nadechnutí pálilo a všechny kosti v těle praskaly pod tíhou toho nepřirozeného pohledu. Usmaží mi nervová zakončení, pomyslela si otupěle. Utrpení skončilo tak rychle, jak začalo a Persefona padla na kolena. Po obou tvářích jí stékaly horké slzy. Charón byl pryč. Ztěžka se vyškrábala zpět na nohy, opíraje se jednou rukou o zeď a pomalými krůčky se šourala kupředu. Se zavřenýma očima vyšplhala po úzkém schodišti a s hlubokým nádechem se vynořila z vody. Vzduch, který naplnil její plíce a pošimral čichové buňky v nosní dutině, byl nasládlý, ledový a lehký. Zatím neměla odvahu otevřít oči. Zatím neměla odvahu cítit.
Několik prvních okamžiků panovalo hrobové ticho. Pak kdosi stiskl pomyslný vypínač a k Persefoniným uším v jedné vteřině dolehly všechny okolní zvuky. Siréna. Klapání. Pípání. Mlaskání. Chlad vystřídalo pronikavé teplo, které se jako desítka drobných hadů plazilo od srdce směrem ke končetinám a skrze bolavé hrdlo vniklo do dutin a pulzujících spánků. Když se uvolnila a postupně dovolila mozkové kůře registrovat taktilní podněty, uvědomila si, že klečí na tvrdé podlaze z hladkého kamene. Pomalu a obezřetně oddálila ztěžklá víčka a málem jí přitom vypadly oči z důlku. Spatřila vysoká, listovými ornamenty orámovaná okna, za jejichž sklem zářilo purpurové nebe. Daleko na obzoru se dotýkalo černého moře, jehož povrch se tu a tam rozčeřil a krvavě zablyštěl. Pohlédla dolů. Jednolitý povrch byl lesklý, smaragdově zelený a na několika místech diskrétně pableskoval, čímž nenápadně upozorňoval Persefonu na scenérii za jejími zády. Scenérií, na kterou nebyla její podkorová centra dosud plně připravena a odmítala ji proto registrovat.
“Dekontaminace dokončena!” zahlásil strojově ženský hlas. Pak se ozvalo klapnutí dveří doprovázené zvláštním hvízdnutím a po vyleštěné podlaze se rozlehly zvučné kroky. Boty neznámého musely být ozdobeny něčím kovovým, neboť při každém došlápnutí hlasitě zacinkaly a zacvakaly. Klečela strnule, neschopná pohybu. V uších jí zvonilo a pod nosem, na skráních a v koutcích úst ucítila něco horkého, lepkavého a železitého. Neznámý náhle zastavil a nastalo hrobové ticho. Netrvalo však dlouho.
“Cesta přes Styx je náročná pro každého nováčka,” ozval se za dívčinými zády mírný mužský hlas. “Hádám však, že jsi první člověk, který ji absolvoval. První, o kterém vím, abych to upřesnil.” Plynulým pohybem ji pak chňapl v podpaží, vytáhl na nohy, otočil obličejem k sobě a usmál se. Měl až směšně bílé zuby, nazlátlou pleť a bronzové vlasy i oči. Oblečen byl v temně rudém rouchu s nevýrazným opaskem.
“Vítej v Erebu!” zahlaholil slavnostně. V Persefonině hrdle podle všeho uvázl brusný papír. Elf však očividně odpověď neočekával.
“Krvácení nepůjde snadno zastavit,” zamumlal a zamračil se. Z kapsy prostorné tuniky pak vytáhl kus složené látky a vtiskl jej dívce do ochablých prstů.
“Budeš si muset vystačit s tímto,” pokrčil rameny omluvně. “Krev je daň pro převozníka.”
Paráda, pomyslela si Pers kysele a bez otálení si připlácla hadr k nosu.
“Neboj, ve většině případů to netrvá déle než pár minut.”
Paráda podruhé, odrfkla si dívka v duchu znechuceně. Hemoragický šok se blíží.
“Pojď za mnou, prosím,” pobídl ji důrazně a energicky vykročil směrem k východu. Persefona se náhle zarazila a vypoulila oči. Po obou stranách širokých dveří stály vysoké a objemné skleněné nádrže naplněné až po okraj stříbřitou tekutinou. Jejich obsah se pomalu převaloval a líně vlnil, takže tu a tam do místnosti uvolnil nepatrný záblesk bělavého světla.
“Tantalovy zářiče,” vysvětlil elf, když si všiml jejího pohledu. “Pouze s pomocí jejich tepelné energie lze snadno zneškodnit Charónovu radiaci.”
Když se chvilku nehýbala a jako přikovaná a omámená zírala na podmanivý kov, vrátil se k ní a lehce ji zatáhl za rukáv nepadnoucí uniformy.
“Jmenuji se Aeneas,” sdělil jí jako mimochodem a povzbudivě se přitom usmál. Hlasitě polkla, lehce přikývla a nechala se odvést z místnosti. Zatajila dech a přitiskla si látku těsněji k celému nosu a puse, když jim přímo za zády s tichým zasyčením znovu naskočilo silové pole. Krátká temná chodba je vyplivla na poměrně široký skleněný ochoz.
Po dívčině levici, kam oko dohlédlo, se rozkládal oceán. Byl černý jako smrt. Betelgeuse již zapadl za obzor, obloha potemněla a již neexistoval žádný hladinu čeřící paprsek. Po pravici zela propast. Na její dno Persefona nedohlédla. Nacházelo se pod stovkou ve vzduchu visících a naoko ledabyle uspořádaných pater. Každé gigantické patro se pyšnilo městskou zástavbou a oplývalou bujnou zelení v parkové úpravě. Tak to tedy alespoň připadalo jejímu lidskému, a tudíž značně nedokonalému oku. Celý výjev korunovala obrovitá žebrová kupole, která jako bublina obklopovala a chránila celou megapolis. Ochoz, na němž stáli, měl tvar anuloidu a byl s pomocí několika konstrukčních vychytávek připevněn k celému systému. U stropu, pár metrů nad dívčinou hlavou, viselo několik obrovských a bohatě zdobených světelných zdrojů. Jejich záře se na nepravidelných skleněných plochách chytře lámala a odrážela, takže ve výsledku zásobovala každé zákoutí pestrým jasem. Teprve po chvíli si všimla několika zelených kruhů, které v pravidelných vzdálenostech narušovaly hladký povrch ochozu. U každého kruhu stál nevysoký panel se zaoblenými rohy. Aeneas vykročil k nejbližšímu z nich a Persefona jej váhavě následovala, obličej stále zakrytý pseudokapesníkem.
“Stoupni si dovnitř,” instruoval ji trpělivě. Nervózně polkla, ale poslechla bez většího otálení.
“Toto je kurýrní kruh,” vysvětlil jí a stoupl si k panelu tak, aby přes něj dobře viděla. Když přimhouřila oči, zjistila, že zírá na nepřeberné množství různých znaků a podznaků vyvedených v rozličných barevných variantách.
“S jeho pomocí se snadno dostaneš do všech městských oblastí. Každé patro má svůj vlastní velký symbol a čtyři malé symboly, které označují umístění kurýrních kruhů na plošině. Po plošině se pak můžeš pohybovat prostřednictvím integrovaného dopravního systému,” vysvětlil elf pyšně.
“Tajemství částicové přepravy rozluštil v minulém století Hermés. Konstrukce kurýrního systému pak trvala pouhý jeden rok…” Zbytek historické přednášky zanikl v prudké vlně nevolnosti doprovázené hlasitým pískáním v pravém uchu. Persefona s vypětím všech sil potlačila dávivý reflex a snažila se zafixovat oči na siluetu před ní stojícího vysokého elfa. Marně. Zorné pole se zalilo slzami.
“Půjdu hned za tebou…” říkal zrovna Aeneas a dívčino srdce s tupým nárazem žuchlo do kalhot. Pak ucítila v žaludku nepříjemné šimrání, zaslechla táhlé syčení a svět kolem ní na několik vteřin zmizel. Když se znovu objevil, okolí se změnilo. Za pultíkem, na chlup stejným jako ten předchozí, se rozkládal dokonale upravený park. Na detailní zkoumání však nebyl čas. Persefona se prohnula v pase, oddálila kapesník a hlasitě pozvracela světle šedou podlahu. Nechutné plesknutí způsobilo, že první akt byl ihned doprovázený aktem druhým. Tentokrát si však potřísnila kabát krvavým obsahem. Aeneas oznámil své zhmotnění táhlým zasyčením a ihned vzápětí zalapal po dechu a popadl ji za ramena. Zamumlal něco o ošetřovně a s pestrou plejádou různých kleteb, jejichž význam dívce unikal, táhl zvracející Persefonu kamsi dozadu. Okolní svět se houpal natolik, že se dívka ani nesnažila utřídit informace přicházející ze zrakového aparátu. Většinou registrovala jen změnu šedé šmouhy v zelenou a opačně. Pak byla chvíli tma.
Připadalo jí to jako okamžik, maximálně pár vteřin, probudila se však na nemocničním lůžku a kolem ní čile poskakovalo několik modře oděných elfů. V paži měla zavedenou jakousi moderně vyhlížející infuzní soupravu a do žil jí proudila světle oranžová tekutina neurčitého původu a složení. Celé její tělo bylo zabaleno v něčem průhledném, měkkém a hřejivém. Pak si všimla, že vysoko nad její hlavou visí ze stropu zařížení silně připomínající rameno rentgenového zářiče. A vedle ní, asi metr daleko, na lůžku ne nepodobném tomu jejímu, ležel průsvitný model lidské postavy. Zevní rysy působily značně stylizovaně a nechávaly tak vyniknout spletité změti vnitřní tělesné struktury. Viditelná byla každá céva, každý nerv, každá kost. Tkáň orgánů se dala přiblížit natolik, že stavba a činnost jednotlivých buněk byla pozorovatelná i bez mikroskopu. A dívka si šokovaně uvědomila, že zírá na svůj vlastní obraz.
“Lidské tělo je výrazně křehčí,” vysvětloval zrovna jeden z lékařů opodál stojícímu Aeneovi. Jeho uniforma byla o odstín tmavší než uniformy zbylého personálu. “Není divu, že neustála radiační zátěž. Navíc se zdá, že utrpěla preexistující poškození mozku, které celou situaci zrovna neulehčilo.”
Persefona si hlasitě odfrkla. “Jsem při vědomí,” zabručela podrážděně, “Myslím, že bych se měla jako první dozvědět podrobnosti o svém zdravotním stavu.”
“Samozřejmě!” nenechal se zaskočit elf. Významně pak pohlédl na Aenea a bez dalšího váhání přistoupil k jejímu lůžku. Poprvé si v tu chvíli všimla střibřitých frček na jeho tmavě modrém opasku.
“Jmenuji se Asklepios a jsem vedoucím lékařem tohoto zařízení,” sdělil jí nevzrušeně a levou rukou se letmo dotkl pravé strany svého hrudníku. “Vítej v Erebu!”
“Jsem Persefona,” odpověděla neochotně a krátce přikývla.
“Samozřejmě,” usmál se témeř neznatelně elf. Něco na jeho chování jí nesedělo. Hovořil a pohyboval se, jako kdyby měl hluboko v zadku nacpaný dlouhý klacek. Po krátké úvaze však dospěla k názoru, že tak nejspíš vypadají témeř všichni elfové. Tedy až na Aenea, podle všeho.
“Jak jsem již říkal, Persefono,” zopakoval její jméno důrazně a lehce opovržlivě, “Přechod přes Styx tě vystavil tak velké radiační zátěži, že ji tvé oslabené tělo ztěží zvládlo. Je má domněnka o nedávnem úrazu hlavy správná?” otázal se klidně.
“Samozřejmě,” odtušila podrážděně a zamračila se. Opět ten náznak úsměvu.
“Dobrá tedy,” přikývl krátce, lehce pokynul ostatním přítomným a jediným pohybem deaktivoval hologram. “Dvě hodiny odpočinku pod naším dohledem snad postačí. Aeneas tě pak vyzvedne.” Persefona se napřímila a otevřela ústa k protestu.
“Bez diskuze,” vyštěkl rázně. Tiše je znovu zavřela a zamračila se ještě víc.
“Lékaři bývají nejhoršími pacienty,” poznamenal suše a rázně se otočil k odchodu. “Jak vidím, platí to o těch lidských dvojnásob.”