Roura (I.)

Anotace: /I. - Staveniště/

Jako v každém městě musí staré ustoupit novému, tak i v našem nejmenovaném sídle (městě) musel starý dvacetipodlažní hotel ustoupit své místo nové budově ze skla a oceli. Budova stála v Centru mezi svými mladšími kolegy a zvolna chátrala. Její bývalý vlastník ji prodal městu za směšnou částku a více se o ni nezajímal. Ve středu města je cena pozemků velmi vysoká a volného místa na výstavbu dalších budov je jako šafránu. Brzy se ozvalo několik investorů, kteří začali mít zájem o místo, kde starý hotel stál.

Co naplat? Přišla parta dělníků z Městských staveb a vybrakovala jednotlivá podlaží domu. Vše co se hodilo, bylo odvezeno. Co nemělo žádnou cenu, skončilo na skládce komunálního odpadu. Zůstal jen starý a nepotřebný hotel bez hostů a personálu. Jelikož byla stavba dost blízko ostatní zástavby, nehodila se zde možnost odstřelu budovy. Padající hotel, by mohl poškodit ostatní domy v okolí. Znovu naklusala parta dělníků a začala jej pomalu rozebírat odshora dolů.

Čas plynul a stavba se zvolna ztrácela. Těžké náklaďáky odvážely cihly a cementovou suť spolu s různým potrubím, které kdysi do hotelu přivádělo plyn, vodu a odvádělo odpad do kanalizační stoky. Kilometry použitých kabelů se ztratily ze dne na den, stejně tak žebírková ocel, která sloužila jako nosná podpora pro podlahy hotelu. Někdo si namastil kapsy! Co s dráty, které již byly ve zdi? Byly směněny za peníze neznámým eskamotérem, který je ukradl takřka všem na očích. Ale to se stává, že na velkých stavbách čas od času zmizí nějaký materiál. Po použitých vodičích neštěkl ani pes.

Blížil se termín, kdy měla na budoucí stavbu přijít firma, která se zavázala postavit na místo starého hotelu novou a skvělou budovu, která by jen podtrhovala dominantu Centra města. Dělníci z Městských staveb již dokončovali svou práci. Po rampách sjížděly do suterénu nákladní vozy, aby na jejich korby naložily bagry to poslední, co zbylo ze starého hotelu. Na úrovni druhého suterénu se však práce najednou zastavila. Investor, který zodpovídal spolu se zadavatelem stavby za splnění budoucího termínů začal být nervózní. Co se stalo? Budoucí staveniště mělo být vyčištěné a volné, aby mohla nastoupit nová firma s dalšími bagry a těžkou technikou.

Podloží bylo pevné a hladina spodní vody dovolovala začít stavět technikou od základů až po střechu. Stěny budoucího výkopu byly pevné a půda, na které měla budoucí stavba stát, nejevila známky nestability. Vždyť po několika metrech zeminy a kamení byla již pevná skála, do které se měly zakotvit nosné sloupy budoucí stavby. Poslední stroj Městských staveb opustil staveniště. Hotel zmizel a zůstala po něm jen díra v zemi. Až na jedinou věc, o které neměl nikdo ani ponětí. V nejhlubším místě zůstala mezi zbytky suti čnít jakási Roura, která byla uzavřena dvoudílným poklopem. A protože tato věc nebyla v plánech hotelu ani v nákresech městských staveb, dělníci se na ni vykašlali a odjeli za svou další prací.

Byl večer, když na staveniště dorazil mistr s předákem, aby se podívali, co za sebou zanechala parta dělníků z „města“. Sestoupili po lešení na dno staveniště a zůstali stát nad poklopem oné Roury. Zamyšleně se podívali nejprve jeden na druhého, pak vytáhli plány a hledali tu věc, která na ně vyzývavě zela ze země. V nákresech nebylo nic a všechny přívody plynu, vody a elektřiny byly označeny a zabezpečeny, stejně tak ústí do kanalizačního řádu. Něco nebylo v pořádku. Za několik minut se k oběma mužům přidalo ještě několik dělníků. Všichni bezradně stáli nad uzavřenou Rourou a nevěděli, co si o tom mají myslet.

„Co to, kurva, je?“ zeptal se předák mistra. „Zítra přijede parta s vrtací soupravou, která bude zavádět ke skále sondy, abychom mohli ukotvit základy nosných sloupů... O tomhle nebyla nikde ani řeč!“

„Z toho jsem jelen!“ pokrčil mistr rameny. „Budu muset zajít za vedoucím stavby, aby mi řekl, jestli o tom něco neví! Co je to za Rouru?“

„Klidně by jí mohl projet autobus!“ zamyslel se jeden z dělníků a vzal pásmo, aby změřil její šířku. „Tři a půl metru! Z čeho to je?“

„Bude to ocel, nebo nějaká slitina!“ kopl do ní další z dělníků.

„Každopádně to není v plánech!“ zamračil se mistr. „Kurva! No nic, chlapi, dneska to nevyřešíme! Tohle není naše věc!“

„Co kdybychom to otevřeli?“ zeptal se předák mistra. „Jen tak pro legraci!“

„Otevřít to?“ zamyslel se mistr. „A proč? Co tam chceš najít?“

„Třeba tam bude zlatý poklad!“ uchechtl se jeden z dělníků.

Všichni zúčastnění muži mlčeli a nervózně postávali okolo obnažené Roury. Slunce se chýlilo zvolna k západu a svými narudlými paprsky ozařovalo vysoké stavby ze skla a oceli, které obklopovaly budoucí staveniště. Okolo výkopu panoval čilý ruch. Doprava nebyla ještě odkloněna a tak na ulicích radostně halasila projíždějící auta. Stmívalo se a prodlužující se stíny ještě více zahušťovaly již tak pochmurnou atmosféru.

„Zajdu pro nějaké světlo!“ nabídl se jeden z dělníků. „Osvětlení tu mají nainstalovat až zítra, beztak je tu tma jako v pytli!“

„Dobře!“ souhlasil mistr. „Budeme hlasovat? Kdo je pro, abychom to otevřeli?“

Všichni muži zvedli ruku.

Přepadla je zlatá horečka? Zamyslel se mistr. Nejspíš tam nic nenajdeme! Co může být v takové Rouře?

„Vypadá, jako by tu vůbec nepatřila!“ ozval se jeden z dělníků. „Jako by byla z jiného světa!“

„Máte s sebou nějaké nástroje? Páčidla? Sochory?“ zeptal se předák dělníků. „Čím to chcete otevřít? Otvírákem na konzervy?“

„Tady je to světlo!“ vrátil se jeden z mužů s příruční halogenovou lampou. „Už jste to otevřeli?“

„Ještě ne!“ řekl mu mistr. „Já nevím... Tak dobře, chlapi, dejte se do toho!“

Muži s nástroji zabrali a snažili se vypáčit dvoudílný poklop Roury. Nástroje praštěli pod námahou a muži hlasitě nadávali a supěli. Poklop se ani nehnul. Jediné, čeho dosáhli bylo, že ohnuli sochory a páčidla. Zůstali stát a dívali se na Rouru, která nyní již tonula v rostoucím šeru. Slunce zapadlo a ruch ulice zvolna utichal. Začala jim být zima.

„Třeba je to nějaký bunkr!“ nadhodil jeden z mužů. „Možná to má zámek na heslo!“

„Nic tu není!“ zamračil se mistr. „Kurva, co je to za volovinu? Není to v plánech, tak kde se to tu vzalo?“

„Bylo to pod základy toho starého hotelu!“ řekl mu zamyšleně předák. „Možná je to starší než ten hotel!“

„Pro Kristovu nohu, a co tu tedy stálo před tím hotelem?“ zeptal se jej mistr. „To by to tu muselo být už z druhý světový!“

„Že by to byl opravdu bunkr?“ zeptal se tentýž muž.

„Co máš s tím bunkrem?“ okřikl jej předák. „Na co by ho tu stavěli?“

„Takže co uděláme? Vezmeme na to řetězy a buldozer, aby ten poklop vytrhl?“ zeptal se jich mistr. „Dneska už s tím nic neuděláme!“

„Teď na noc?“ zeptal se jej předák.

„Kurva, jestli se o to budou zajímat památkáři, správa města, nebo ti historici, tak se nepohneme z místa! Já si myju ruce!“ řekl jim. „Nechci být v kůži vedoucího, až na to přijde! Jeho nadřízení vyletí z kůže! Víte kolik stojí každý den prodlení? Stáhnou nás nejspíše z kůže... Tak to nějak otevřete!“

„Co když je v tom nějaký fígl?“ zeptal se jich tentýž muž, kterému tato Roura nedávala pokoj. „Možná je tam nějaký mechanismus!“

„Hovno je tam!“ rozzuřil se mistr. „Posviťte na ten poklop, zatraceně!“

„Je to ze železa, nebo to není ze železa?“ zeptal se všech jeden z dělníků a zabouchal na poklop sochorem. „Co když jsou tam nějaké plyny?“

„Nejspíše tam někdo nasral a pak to zavřel, aby k tomu nikdo nemohl!“ řekl mu předák. „Máme dvě možnosti, buď to zasypeme a zatajíme, jak to nejspíše udělali ti, kteří stavěli ten hotel a podle mě, to taky našli! Nebo to ohlásíme!“

„Co chceš hlásit?“ opáčil mistr. „Poklop od velkého hajzlu?“

„Bude tam zámek!“ řekl jeden z dělníků.

„Na co? Stejně to bylo zakopané v zemi!“ zamračil se mistr.

„Třeba to někdo, kdo to sem dal, pojistil, abychom to jen tak otevřeli!“ zachmuřil se předák. „Už mi taky začíná kapat na karbit! Tak co? Jak to otevřeme?“

„Je tu něco jako kolo, vy volové!“ řekl jim muž s lampou. „Jste slepí, nebo co? Otočte s tím a pak ty obě části prostě otevřete jako dveře od dodávky!“

Stalo se. Mechanismus, který byl zanesený pískem a hlínou konečně povolil a poklop byl otevřen. Ale nikdo z mužů nebyl o nic chytřejší. Nejistě stáli nad zející dírou o průměru tři a půl metru. O hloubce šachty nevěděli zhola nic.

„Jak je to hluboký?“ zeptal se muž s lampou a naklonil se nad rouru. „Nevidím konec, do prdele!“

„Abys tam nesletěl, dávej pozor!“ varoval jej předák. Pak jej něco napadlo a vytáhl z kapsy svítící trubičku na jedno použití. Taková ta věc, kterou nejdříve zlomíte a pak s ní zatřepete a ona začne svítit! Hodil ji do roury. Světlo z padající trubičky se zvolna ztrácelo, až zmizelo docela. Neslyšeli žádný zvuk dopadu!

„Co to, kurva, je!“ zeptal se mistr. „Tohle by muselo být v plánech, kdyby se o tom vědělo! Dejte bacha, ať tam nespadnete! Tohle budeme muset ohlásit!“

„Je to jako díra do Pekla!“ souhlasil předák. „Zavřete to, zítra se na to podívají lidí z Městských staveb a z Rozvoje města! Tohle není naše věc! Kurevská díra! Čert nám ji byl dlužen! Tak to zavřete, ocasi, nebo tam chcete fakt spadnout?“

„Jo, zavřete to!“ mávl mistr rukou. „Zavřete ten pekelný chřtán!“