Zmizení Jenny Rivers

                             

                              Prolog :

 

 

Někdy mám pocit, že štěstí má zvuk.
Možná jako smích mojí mámy z kuchyně, když pálí palačinky.
Nebo šustění papíru, když kreslím pozdě večer u lampičky a hudba hraje tiše v pozadí.

 

Jmenuju se Jenna Rivers.

A vždycky jsem měla všechno, co jsem potřebovala.

Malé město Brookville v Ohiu.
Rodiče, kteří se milují víc než většina lidí, které znám.
Skvělou školu, nejlepší kamarádku Melissu a hlavu plnou plánů, které dávaly smysl.

Než přišel on.

Noah Hale – kluk, který prodával květiny a přitom vypadal, jako by nikdy žádnou nedržel v ruce.

Byl jiný. Klidný, tichý, zvláštní… a mně to připadalo krásné.
Zpočátku bylo všechno dokonalé.
Jenže dokonalé věci mají jeden problém – nikdy netrvají.

A dnes, když se dívám na staré fotky, přemýšlím, jestli to všechno nebylo jen zkouškou.
Protože někde mezi naším prvním polibkem a poslední nocí se stalo něco, co změnilo úplně všechno.

 

DEN, KDY SE ZTRATILA

 

V lese bylo ticho.
Takové to zvláštní, které se neodvažuješ přerušit, protože máš pocit, že by tě samo spolklo.

Slunce už zapadalo a poslední paprsky se lámaly mezi stromy, když jsme stáli u auta.
Noah měl ruce v kapsách a díval se na mě, jako by mě viděl poprvé – nebo naposledy.

„Zůstaň tu se mnou ještě chvíli,“ řekl tiše.

Neodpověděla jsem hned. Jen jsem pozorovala, jak se jeho oči odrážejí ve skle.
Byly klidné. A přitom… ne. Nebyl to klid, který tě uklidní.
Byl to klid před bouří.

Vzduch voněl mokrým listím a všude kolem nás se pomalu rozlézalo šero.

„Brzy se setmí,“ zašeptala jsem.
„To nevadí,“ odpověděl. A usmál se.
Ale ten úsměv byl jiný – nepatřil tomu Noahovi, kterého jsem znala z květinářství, když mi poprvé podal slunečnici místo růže.

Chtěla jsem něco říct, ale on udělal krok blíž.

„Jsi moje, viď?“

 

Věta, která by dřív zněla jako vyznání, mě teď bodla někde hluboko v hrudi.
Kývla jsem, jen aby byl klid.

A v tom okamžiku jsem poprvé pocítila strach.
Strach z člověka, kterého miluju.

A kdybych tehdy věděla, že právě tenhle okamžik se stane poslední kapitolou mého příběhu, možná bych mu odpověděla jinak.
Ale v Brookville se říká, že nejhorší jsou ticha, ve kterých někdo zmizí.
A to moje právě začalo.

 

***************************************************************************