Zelený přízrak ožívá (5)

Anotace: Další pokračování příběhu. Jaké má Mojmír, alias Timur vlastně úmysly?

Sbírka: Zelený přízrak ožívá

* 5 *

Sháněl tě tady ten…,“ informovala Juru manželka, hned jak se večer vrátil z práce.

„Kdo,“ zeptal se Jura netrpělivě a bylo mu divné, kdo by ho tady mohl, jen tak, z ničeho nic shánět.

„No ten…,“ snažila se rozpomenout, „…ten takovej protivnej, takovej uječenej trpaslík.“

Na chvíli se odmlčela, jako by o něčem přemýšlela, a pak pokračovala poněkud rozpačitě, „ten co mu říkáte…,“

„Timur,“ dodal a ona přikývla.

„Ano Timur. Tak ten to byl. Nemohla jsem si honem vzpomenout. Prý je to něco hrozně důležité a strašně to spěchá.“

Tím nasadila Jurovi brouka do hlavy. Co by mu Timur mohl chtít tak strašně důležitého, že by to tak spěchalo? Nechce ho dát zatknout. To se už v téhle době přece jen tak nedělá, jako kdysi, aspoň ne zcela bezdůvodně. Ale co jiného? Že by mu chtěl donést flašku za to svezení – to snad proboha ne – Jura s takovou věcí ani nepočítal, ať už by zastavil komukoli, a v případě Timura tím míň. O jejich rodině se vědělo, že, ač byli patrně dost zazobaní, tak se vždycky tvářili, jakoby i v tom jejich milovaném socialismu, měli s bídou jen na suchý chleba. A i kdyby, tak by ji tady mohl přece nechat a jeho k tomu vůbec nepotřeboval.

„To byl úplně sám?“ zmohl se Jura na naivní otázku.

„A kdo by s nimi jako měl být,“ zeptala se manželka nechápavě.

„No jestli mě třeba nepřišli zatknout.“

„A za co prosím tě. Něco jsi provedl…?“

„No u něho člověk nikdy neví, nikdy jsem mu nepadl moc do oka,“ konstatoval Jura. „Jedinou útěchou mi může být, že on, ani nikdo z jeho rodiny mně taky ne. A dneska už za ním nepůjdu. Je skoro půl desátý, kdoví, jestli bych se k nim vůbec dobouchal. Zítra mám noční, on dopoledne stejně asi doma nebude, tak nejdřív snad až pozítří.“

Pořád mu to ovšem vrtalo hlavou. Co za tím jen může vězet?

Odpovědi se Jura dočkal hned druhý den. Odpoledne, právě když vstával - před noční si chodil vždycky na chvilku lehnout - někdo zazvonil. Tonička šla otevřít, za dveřmi byll Timur

„Jak se vede dětem?“ byla jeho první otázka.

„Ale, jde to,“ odpověděl vyhýbavě Jura, který mezitím také stačil ke dveřím doběhnout, a připadalo mu divné, proč zrovna tohle ho tak zajímá. Nechce jim je odebrat a dát do děcáku? Třeba skrz jejich tmářská a ideologicky závadná křestní jména. U něj člověk nikdy neví.

„Mám pro tebe báječnou nabídku,“ pokračoval Timur. „Říkals přece, že by ses rád odstěhoval někam do vnitrozemí.“

Jura přisvědčil a Timur pokračoval: „Vím tam o jednom pěkným baráku. Venkov, čistý vzduch. To by tvým dětem přece svědčilo.“

Tak tohle Jura nečekal. Byl od něj zvyklý na ledacos, a že by mu teď z ničeho nic chtěl pomoct. Pravda, i takové věci se stávají, co bylo kdysi, to bylo, tehdy jsme byli kluci, dneska už jsme dospělí.

„No to mě docela překvapilo. Pojď na chvilku dál, Tonička ti udělá kafe. Taková věc se musí probrat v klidu. Jedu sice na noční, mám ale ještě chvilku čas“

„Tady ani není co probírat, to klidně zařídíme ve dveřích,“ odmítl Timur pozvání.

„V první řadě…,“ vzal si slovo Jura, „v první řadě by mě zajímalo konkrétní místo, kde to je, dál, jak to vůbec vypadá, a nakonec taky, kolik za to budou chtít.

„To neřeš,“ uklidňoval ho Timur. Znám tě přece odjakživa a víš dobře, že bych si nic špatného vůči tobě, ani vůči tvé rodině nikdy nedovolil.

Tohle Juru dost zarazilo. Timur, který mu jaktěživ nic dobrého neprovedl, je najednou jako med.

„No dobrá,“ konstatoval Jura, „kolik to ale bude stát? Pokud vím, tak ve vnitrozemí tyhle věci stojí minimálně dvakrát tolik, co tady.“

„Jsou to velice slušní lidé. Vzdělaní. On má dobré postavení, je to vážený člověk a ona… Pracuje ve výzkumném ústavu…“

Ten výzkumný ústav Jurovi mlhavě připomněl nějakou historku, nemohl si v tu chvíli ale vybavit, v jaké souvislosti. Ale tehdy to bylo spíš k horšímu, někdo se snažil před všemi předstírat, že je bůhví co, a ve skutečnosti byl…

Timur zatím pokračoval: „Nejdřív by ti to pronajali, a pak… Pak se uvidí.“

„Děkuji, seš moc hodnej,“ komentoval Jura tu, na první pohled lákavou nabídku, „ale to si musíme nechat projít hlavou. A taky bych to musel napřed vidět.“

„Já bych v tomhle případě neváhal ani minutu,“ snažil se ho Timur přesvědčit. „Ale jak chceš. Rozhodni se co nejdřív a dej mi vědět.“

S tím se taky rozešli.

Ještě cestou o tom Jura přemýšlel. Co zatím vězí. Proč je Timur najednou tak ochotný a má starost o jeho děti. Není za tím zas jen nějaká čertovina? Přitom si vybavil jistou příhodu z mládí. Jel vlakem do Děčína, bylo dost plno, zůstal stát na chodbičce. Shodou okolností se nachomýtl do blízkosti jedné dívčiny, která se mu dost líbila a docela by o ni i stál. Jejich rozhovor tehdy dost vázl; ona zřejmě neměla chuť s ním konverzovat a on už se začínal cítit dost trapně. Nejhorší bylo, že se odtamtud nedalo ani nikam odejít, aby se pod nějakou záminkou vytratil a nemusel to celé dál protahovat. K dovršení všeho, najednou z ničeho nic, ovanul chodbičku nepříjemný odér. I když tam stálo lidí víc, takže se původce jednoznačně určit nedalo, nemohl se zbavit pocitu, že dívka si myslela, že jím byl právě on.

Na další stanici si náhodou všiml, jak ze sousedního vozu vystoupil Timur. Rozhlédl se po vlaku, a když se jejich pohledy setkaly, rozzářil se jeho ksicht vyloženě škodolibým úsměvem. Později si to znovu všechno probral a dospěl k závěru, jak se to asi mohlo odehrát. Stáli přece na samém kraji chodbičky u dveří do představku; stačilo je jen nepozorovaně pootevřít, ulevit si, hned se ztratit a pak ještě, pro všechny případy, přejít do sousedního vagónu.

Kdyby se mu u toho chtělo aspoň něco stát, pomyslel si tehdy, trochu i s pocitem trpkosti. Tu holku pak už nikdy nesbalil…