Zelený přízrak ožívá (6)

Zelený přízrak ožívá (6)

Anotace: Standova matka se náhle vrací z nemocnice, s čímž už někteří ani nepočítali. Nezhatí to nějak jejich plány?

Sbírka: Zelený přízrak ožívá

 

*6 *

 

Mámu tenhle tejden pustěj z nemocnice,“ oznámil Standa.

„Tak to je v háji,“ chtěl říct Mojmír, ale včas se zarazil. Kdoví, jak by to ostatní chápali. Je ale pravda, že tím se jeho plány nejspíš značně naruší. Měl to už pěkně rozjeté. Jura sice váhal, ale on byl váhavý skoro vždycky, jak si ještě pamatoval z dřívějška. To se podá, určitě se podaří ho zpracovat.

Těžko říct, co ho na myšlence, dostat ho sem, tak zaujalo. Představa, jak bydlí na téhle zastrčené vesnici, ze které je všude daleko a pokud by nechtěli s manželkou někam dojíždět - a to oni při třech dětech nebudou moct - tak tady neseženou ani práci, na jakou jsou zvyklí…

Pak si vzpomněl na své příbuzné, když se za nimi byl v Hřebčicích, dopoledne podívat. Nepoznali ho, když přišel – pochopitelně ho už plno let neviděli – a zdálo se, že se ho nejdřív docela lekli, jako kdyby neměli čisté svědomí. Teprve, když jim došlo, kdo je, počáteční nedůvěra z nich spadla a stali se naopak velice sdílnými. Vede se jim dobře, chalupu, kterou si pamatoval, když tam ještě jezdil na prázdniny, zvedli o jedno poschodí, před barákem nablýskaný žigulík…

Bratranec si postavil; na jeho nový dům se musel taky podívat a sestřenice se svým manželem právě stavbu dokončují.

On na ně taky snad zapůsobil, když jim vykládal, jak je důležitý. Co je s mámou a sestrou se mu podařilo zamluvit, Hostašovský, chudák, měl nehodu a oni mu to zbaštili. Jen se divili, že tam nepřijel autem, přinejmenším šestsettřináctkou, když má tak vysoké postavení. Tady použil metodu, kterou kdysi odkoukal právě od Jury, a teď se mu docela hodila: tvrdil, jak dělá taky něco pro své zdraví a proto musí občas chodit pěšky. Jenže v případě Jury to bylo aspoň pravda, byl to aktivní turista, ale o to teď nešlo. Nakonec ho odvezli žigulíkem až do Viničné, když jim předtím řekl, že jde na sekretariát za jedním, dost vysoko postaveným soudruhem. Trochu ho zaskočili; chtěli na něm, aby jim pro vnučku zařídil přijetí na střední školu. „To víš,“ řekla mu teta, „tady u nás ty učitelé! Matykář si na naši Helenku zasedl, češtinářka taky, a to je pak těžký…“ Potom ještě chtěli, aby jim sehnal nějaký stavební materiál. To už ani nedával pozor, co říkají, jenom kýval, a myslel si, aby už konečně byli na místě.

Jenže Jura není jako ti jeho příbuzní. On má nejspíš ruce narostlé dozadu. Ale co. Když se můžou jiní uživit rukama, ať to zkusí taky! U nich doma nemohli celou Tyliškovic rodinu nikdy ani vystát, zvlášť jeho máma. Ta když to jméno jen zaslechla…

Říkalo se o nich, že jejich předci utekli po revoluci ze Sovětského svazu…

Taky se spolčovali s všelijakými divnými lidmi. Konečně ten Konobrž  k nim taky patřil…! Tak k sobě budou mít blízko, milánkové! Můžou spolu kout pikle, stejně jim to nebude nic platné, my se Standou je teď budeme mít hezky pohromadě a pořádně si na ně posvítíme…!

Takhle se to přece dělalo v padesátých letech, vystěhovat někoho někam do horoucích pekel, ostatně teď někdy taky. Na Juru sice zatím nic konkrétního nemá, tak to musí nafintit, aby do toho vletěl sám. Jako do pastičky…!

A teď by se to mělo zhatit…?

A co kdyby si nakonec Jura vzpomněl, že na tu nabídku přistupuje? Co by mu pak řekl?

Najednou ho ale něco napadlo. „A kdo se vám bude o mámu starat, až se vrátí z nemocnice,“ řekl nahlas. „Jak na tom bude. Zvládne to sama?“

Standa se na chvíli zarazil, zato Růžena hned spustila: „My nemůžeme. Chodíme do práce…“

„Tak to je dobře,“ myslel si teď Mojmír, zatímco Růžena pokračovala: „Chceme ji dát do domova důchodců, ale nevíme, jak rychle se nám to podaří. Ona tam sice nechce, ale to my si s ní už nějak poradíme. Teď bude muset nějakou dobu zůstat ve Smutnici. Sem si ji rozhodně vzít nemůžeme…“

„Než se to povede, tak by se o ni mohl starat ten, jak jsme se o něm bavili posledně,“ navázal na to Mojmír. Snad se mu to podaří! „Že by tam u ní jako byl a staral se o ni,“ pokračoval.

Standa chvíli váhal, a pak se zeptal: A jak dlouho by mohlo trvat, aby se sem přestěhoval? Během týdne to nestihne,“

„Stihne, o to se postarám,“ vyhrkl Mojmír sebevědomě.

„Vážně,“ ozvala se opět Růža a z toho, jak to řekla, zněl úžas a obdiv.

Mojmír to vycítil, udělalo mu to strašně dobře, rád by ještě něco řekl, nic ho ale nechtělo napadnout. Mezitím se ozval Standa: „A kde pracuje?“

„Dělá na dráze.“

„Aha,“ reagoval na to Standa.

„Tak to tedy asi študovanej nebude,“ pronesla Růžena a oči jí zazářily.

„Určitě ne,“ snažil se jí Mojmír dát za pravdu. „Vyšel v pátý třídě.“

„Tak to by tady mohl jít dělat do družstva,“ navrhl Standa a Mojmír mu přitakal.

„A dal už aspoň vejpověď?“ staral se Standa dál, „ono to pak nějakou chvíli trvá. A kolik je mu vlastně let?“

„Tak jako mně, o trochu starší, ale dá se to zařídit jinak. Když na něj napráskám všechny jeho průšvihy, tak ho na hodinu propustěj a druhej den ho máte tady,“ pronesl Mojmír suverénně.

„To on je takovej průšvihář?“ zeptala se Růžena.

„Jistě! Strašnej, úplná hrůza,“ vymýšlel si Mojmír.

„Ještě, že vlakem nejezdíme,“ okomentovala jeho výrok Růžena. „My máme auto, my si to můžeme dovolit,“ zdůraznila ještě.

„Tak to bude takhle lepší. Ve družstvu může tak akorát utrhnout krávě vemeno,“ připojil se Standa. 

„Tak to rychle zařiď,“ vybídla ho Růžena a Mojmír začal honem přemýšlet. Ono se to lehko řekne, ale jak to hrome udělat…?

Standovi je hodně zavázán. V téhle době jen těžko hledá nějakou spřízněnou duši. I když se lidé navenek tváří, jakoby s tím vším souhlasili, ve skutečnosti si myslí něco jiného a tak se před nimi nesmí ani moc projevovat. Naproti tomu se Standou si dokážou docela dobře přizvukovat. A rozumějí si i jinak a Růženě to vůbec nevadí. Asi čeká, že jim za to zařídí nějaké lepší postavení. Rád by, ale nějak se mu to poslední dobou nedaří, všichni na něj kašlou, jakoby ho už ani nechtěli brát vážně. Hostašovský, který by mu mohl nějak pomoct, už není, a máma…?

Svoje rozpaky se ale snažil zamaskovat, nesmějí přece poznat, že si teď neví rady. Pochopitelně by Juru rád viděl ve Smutnici co nejdřív. Jak tam někde s vidlemi nakládá hnůj. A jeho manželku taky, ale…

Autor Zdeněk Farkaš, 10.11.2010
Přečteno 715x
Tipy 3
Poslední tipující: Bíša
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí