V rámci možností

Anotace: Kapitola II. „Němý příjezd“

Zdálo se mi, že se stěhuju navždycky. Celá naše Fabie Combi byla plná.
Cítila jsem se rozrušeně z toho, že nevím, s kým budu pracovat. Ty obavy měly (fakticky) své opodstatnění, jak jsem posléze zjistila.
Byla druhá polovina července, strávila jsem už víc jak měsíc v izolaci od mých známých, ukrytá na samotě uprostřed polí v jižních Čechách. Téměř nedostupný telefon, téměř bez internetu, téměř bez jakýchkoliv známek o tom, že ještě žiju. Moje vnitřní očista.
Teď jsem dojela k Orlíku přesně na rozlučkový večer těch, kteří odjížděli. U stolu před barem jsem poznala Pepína, s kterým jsem měla pracovat celé další týdny. Nepozdravil a dál hypnotizoval obrazovku - asi se díval na fotbal. Měla jsem na něj vzpomínky z minulého roku; měl o patnáct kilo míň a třikrát se hlavou praštil o ráhno lodi, když nám se sestrou nesl pizzu. (Loď byla zastřešení terasa, na kterou jsme hostům nosili jídlo. Vypadala jako galéra a nesla hrdé jméno Marco Polo). Pepíno byl tenkrát o rok mladší, nešikovnější a asi taky míň nafrněný. Nebo tak asi soudím teď; možná že třiadvacet byl jeho kritický věk.
Ten večer mi navíc odešly hlasivky. Němá servírka je přece k nezaplacení. Adriana mi říkala Lenko a odmítala se smířit s tím, že tak se jmenuje moje sestra, která přijede až za týden a bude pracovat na obchodě. „Aha, já už vím, kdo seš…“ zabručela. „Dávala jsi mi zmrzlinu!“ pokračovala neohroženě. „Ne, tak to bohužel asi nejsem já, ale ségra.“ Mračila se a odešla. Z dálky jsem slyšela Helenu: „Adri, prostě jsou dvě!“
Vše se vyjasnilo, když o týden déle přijela moje sestra. Byl to výborný den, ve kterém se síly přenesly v můj prospěch a naše lednička se zaplnila, ale o tom až později.

Asi po dvou hodinách se Pepíno odhodlal mě oslovit. „Jsem Pepíno,“ řekl. „Budeme spolu pracovat.“ Mám ráda bystré lidi, dodnes.
Ale Pepíno bystrý většinou naneštěstí nebyl.

Proseděli jsme večer, s několika příležitostnými hosty. Jedním z nich byl Harry. Harry se jmenoval v originálu Martin, ale jeho přezdívka nad pravým jménem převážila. Vypadal jako Harry Potter, čemuž ještě nahrávaly typické kulaté brýle. Asi by to nebylo tak zlé, kdyby mu nebylo dvacet sedm a neměl problémy se vyjádřit plynulou větou. Aspoň když byl tedy střízlivý. V létě pracoval na parníku, který brázdil Vltavu od přehrady až k hradu Zvíkov. Myl palubu, vázal loď, prodával lístky a tak podobně. Ze začátku nás překvapovalo, že se Harry ve své práci za posledních sedm nebo víc let nikam neposunul a stále zůstával na nejnižším postu plavčíka. Posléze jsme zjistili, že není dobré nechat řídit parník morálně i psychicky vyšinutého člověka. Jednou se v opilosti rozmáchl a dostal těžce ze sebe: „Víte, proč já nemůžu nikdy řídit tu pitomou loď?!... Tak já vám to teda povím! S tou lodí se musí fakt opatrně parkovat a já bych to tam pěkně prudce švihnul ke břehu a všechny ty lidi smet z paluby do vody! By čuměli!“
Něco takového plácal i ten večer, než začal tradičně po pátém pivu usínat. Zvládl urazit všechny slečny v místnosti, pokusit se osahávat pěkně rostlá prsa Daniely z výčepu a snažit se mi vnucovat; že mě hrozně nudí a že mě musí opít. Ani mi nevadil tolik on, jako moje neschopnost mu nebo komukoliv jinému srozumitelně odpovědět. Vydávala jsem chroptivě znetvořené zvuky, kterými bych mohla strašit pouze děti jako ježibaba z perníkové chaloupky. Byla jsem ve společnosti relativně cizích lidí, bez hlasivek a necítila jsem se na to, zapíjet svojí absenci hlasu alkoholem. Těsně před půlnocí Harry usnul a Denča z obchodu se chopila černého fixu. Během pár minut - za Harryho nevědomí i vědomí - přibyl na jeho čele trošku křivý blesk. Tento odvážná čin samozřejmě vzbudil kladný ohlas, každý kdo Harryho potkal, propukal ve smích. On se taky smál a mumla: „Ale Deniso, ty mrško jedna, to si nemusela psát na čelo, že jsem debil. Vždy´t já to už vím.“ Po tomto ctihodném prohlášení znovu usnul.
Byl to velmi divný večer a ještě divnější ráno, když jsem se snažila, co nejtišeji upravit v chatce, zatímco Eva i Filip ještě tvrdě dospávali jejich červencovou sezónu. Moje první noc, špatný výběr matrace – zapadl mi zadek mezi dvě pružiny a to bolelo - celkově dvě hodiny spánku.