Doktor

Doktor

Anotace: Kapitola šestnáctá - život na vesnici

Naši vesnici obývá přibližně sto obyvatel. Taková vesnička malá, ani ne středisková, s kapličkou a jednou hospodou, jejíž majitelé provozují i potraviny. Otevírací doba tohoto konzumu je skromná, ale jsem vděčná alespoň za to. V pomyslném TO DO listu přibývá kolonka „objednat rohlíky“, neb jinak nemám jistotu, že budou. Závoz pečiva je v pondělí, středu a pátek. Uzeniny vozí úterky a čtvrtky. Tímto místní potraviny chrání mé zdraví, neboť nemám šanci konzumovat teplou sekanou s čerstvým rohlíkem, moji oblíbenou pochoutku z dětství.

Pořád mi tady chybí kamarádi. Seznámili jsme se zatím jen s párečkem, co sem jezdí na chalupu. Takoví zazobanci to jsou. Ale milí. Mají krásnou chalupu, krásnou zahrádku, krásný auto, Andrea je krásná ženská… no jo, sousedovo trávník je holt vždycky zelenější.

Občas tedy poklábosím s chalupáři, sousedy či hospodskou, nicméně mi to je pořád málo. A tak se každým dnem vydávám s kočárkem na lov. Většinou zeje vesnice prázdnotou. Vytipovala jsem jedno obydlí, před kterým pravidelně parkují hned tři kočárky a chodím sem špehovat. Mám chuť zazvonit a říct:
„Tady jsem, vezmete mě do party?“
Jenže zůstávám jen u chuti, odvaha mě pokaždé opustí. A tak opakovaně otáčím kočár i s Anežkou a vracím se přes celou vesnici zpět k našemu domu.

Kromě centra vesnice vedou moje kroky často do lesa, přes polní cesty do vesnice vedlejší. Zpívám sobě, Anežce a Zemi „Chválím tě země má“ a namlouvám sama sobě, že bez lidí, jen v zajetí přírody, mi je vlastně dobře. Ono ve skutečnosti je. Jenže já se ještě chytám na myšlenky, nejde mi se zcela ponořit do přítomnosti. Přesto cítím vděčnost za vítr na mé tváři, praskání větviček pod koly kočárku, zpěv ptáků a vůni rostlin.
I přes krásy přírody mi stále chybí společnost lidí. Povídat si s miminem a kravičkami je fajn, ale ráda bych už i nějakou odpověď. Tom je často v práci a já s Anežkou sama. Začínáme tedy pravidelně jezdit do Zámečku na plavání, za přáteli na kafíčko a tu při jednom posezení v místní pizzerii, kde jsem onehdá hledala svůj zásnubní prsten, který tam nebyl, vznikne nápad. Založíme mateřské centrum. Pro naše děti i pro děti ostatním maminek, které se chtějí někde socializovat a sdílet a nechtějí své děti dokolečka dokola tahat po kavárnách a restauracích (ono z rodičovského příspěvku to také není dlouhodobě udržitelný směr). A tak se stávám spoluzakladatelkou mateřského centra v Zámečku. Scházíme se každý týden a je nám dobře. Maminky zkrátka potřebují jiné maminky.

Konečně jsem přestala lpět na kamarádech z vesnice, skončilo mé usilovné hledání místních přátel a tak to mohlo přijít. Při jedné z každodenních procházek potkávám Jitku. Dáme se spolu do řeči a pozvání na čaj na sebe nenechá dlouho čekat. Má holčičku starší o rok od Anežky a zanedlouho porodí holčičku druhou. Začneme se navštěvovat a já se dozvídám vesnické historky, poznávám skrze její pohled charaktery místních obyvatel a ač osobně neznám nikoho, o každém vím téměř vše. Sdílíme své radosti, starosti, zkušenosti. Prostě chodíme jedna ke druhé na drb a něco dobrého na zub. Postupně mě seznamuje se svojí švagrovou a dalšími dvěma kamarádkami (jedna z nich je ta, co měla před domem zaparkované tři kočárky). Konečně začínám mít pocit, že sem patřím. Konečně začínám být se životem na vesnici spokojená. Samozřejmě moje spokojenost nebude trvat dlouho. Protože nic, co nás dělá šťastnými zvenčí nemá dlouhého trvání. A tak když se ocitám na té pomyslné sinusoidě nahoře, už vím, že brzo začnu klesat po křivce do údolí. A tento čas se začíná nezadržitelně blížit.
Autor le-na, 16.01.2021
Přečteno 28x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter