Život je rozkvetlá louka...

Žižkovská Zahradní restaurace Lavička je pro mne, v mých více než 80letech
věku, již posledním místem kam se, relativně bez většího nebezpečí, ještě dokáži
doplazit za rozumnou dobu z mého blízkého nájemního brlohu 1+1.
Činím tak s rozkoší nejméně každou středu a těším se na setkání a smysluplný
pokec s kamarády, těším se na dobře vychlazené pivko, vstřícný personál a
rozkvetlou zahrádku restaurace. Z kamarádů se nejvíce těším na Slávka a pokud
má službu i Natálie, tak ten den nemá chybu!
Slávek je můj nejlepší kamarád, moc jich totiž už nemám. Sloužili jsme spolu
v jedné IT firmě, já jen již jako prdůch(pracující důchodce) a o deset let mladší
Sláva si tehdy na starobní důchod ještě vydělával. Před pár lety náš kolega a
dodnes náš dobrý kamarád Miloš s námi a s dalšími kolegy z té IT firmy slavil
své v té době 60. narozeniny. A samozřejmě jsme slavili v žižkovské Lavičce!
Natálie byla tehdy jedním ze základních kamenů obsluhujícího personálu. Byla
asi ve věku mé hypotetické vnučky a obětavě nám pomáhala plnit „pitný režím“.
Nejen včasným přísunem vhodných tekutin, ale podezřívám ji, že nám tenkrát
šla i příkladem…
Když po uzavírací hodině došlo na vyrovnávání si účtů s personálem, přistihl
jsem Natálku se Slávkem v těsném kontaktu u kasy. Sláva, na kterém bylo již
znát, že dodržování pitného režimu je pro něho víc než jen svatou povinností,
držel v ruce bankovku, které se zřejmě nemínil tak lehce vzdát. Později své
chování omlouval tím, že zřejmě upadl do mikrospánku, měl pocit, že jede ve
stoje v plně obsazené tramvaji a že se musí něčeho pevně držet, a to proto, aby
v té tramvaji neupadl navíc ještě i na hubu…
Natálie mu, se zamlženým zrakem, sveřepě rvala bankovku z ruky, drbala ho na
pleši a mumlala: „No tak, Slávečku, dej paničce papírek, dej!“ Působila na mne
dojmem, že má doma malého psíka, kterého právě vychovává. Bylo mi ale
divné, že se pes jmenuje zrovna Slávek. A v tu chvíli mě popadlo ošklivé
podezření a také mě přepadla strašlivá žárlivost! Dodnes nevím, zda jsem žárlil
více na Natálii nebo na Slávu!
Nakonec ale, jak jinak, skončilo vše happy endem. Od té doby si již pár let
všichni tři tykáme a docela dobře si rozumíme…
         Dnešní středa nezačíná ale zrovna nejlépe. Dobrou zprávou sice je, že
Natálie má dnes službu. Špatná je ale SMS zpráva od Slávka, který oznamuje, že
je nemocný a nemůže se dnes dostavit. Kaštánek zřejmě také nepřijde, již třetí
týden totiž trucuje. Míla chodí jen začátkem měsíce, Franta a Miloš ve středu
obvykle nemohou. Takže si asi musím vystačit dneska sám. Ještě že je tu
Natálka, na kterou dnes nemusím ani žárlit, když tu nebude ten svůdník Sláva.
Vypadá to tedy tak, že dnes budu jenom držet hubu, sklopím slechy a budu se
věnovat hlavně tomu pitnému režimu…
Člověk sice v dobré víře míní, ale pán Bůh občas mění… Asi za hodinku se pod
velkým kaštanem jírovcem začíná v zahrádce scházet trochu podivná společnost.
V první chvíli mám dojem, že se jedná o exkurzi zombie z nedalekého hřbitova.
Ovšem vzápětí můj stále ještě bystrý mozek graduovaného matematika jen
z prostého faktu, že někteří z návštěvníků s sebou tahají i berle, které podle mne
zombie určitě nepotřebují, vydedukuje nabízející se skutečnost, že se jedná o
setkání důchodců po… Po kolika že to vlastně letech?!?
Ani jindy tak bystrá Natálie dnes toho moc nezjistila. Potvrdila mi sice, že jde o
setkání důchodců po maturitě, ale po kolika letech neví. Ví jenom, že jsou mezi
nimi nejméně dva doktoři. Ale neví ani, zda se jedná o lékaře či jinou verbež…
To je ovšem informace nanic. Musím se do detektivní práce pustit sám. Proč se
o to vlastně zajímám?!? Před nějakým časem jsme měli se spolužáky sraz po
šedesáti pěti letech po maturitě. Na branickém nádraží! Samozřejmě v místní
restauraci! Její interiér ale o moc lepší dojem než přilehlé kolejiště nedělá…
Ovšem ta naše parta, to je jiný kafe! Rozhodně působíme svěžeji než ti pod tím
kaštanem, jsme bezesporu pohlednější a také umělých podpůrných prostředků
pro mobilitu rozhodně nepotřebujeme tolik! A já, starý ješita, bych chtěl vědět,
zda jsme od přírody skutečně tak dobře vybavení anebo, nedej Bože, jsou ti
„zombie“ přece jenom o něco starší než my a nás všechno to, co dnes pozoruji
pod kaštanem, teprve ještě čeká…
    S rutinou středověkých alchymistů ze dvora císaře Rudolfa II. měním
pivo, ten zlatavý mok v moč a tak nastává okamžik, kdy je třeba i v mém
interieru uvolnit místo pro další pokusy. Lavička je za tímto účelem vybavena
místností, kterou my, její štamgasti, nazýváme Jadran. Plastická hlava muže a
písmena WC na vstupních dveřích, uvnitř sál, bělostné mušle a šumění moře…
A tady se v předsálí setkávám s jedním individuem z té společnosti pod
kaštanem. Kupodivu, zblízka se spíše jeví jako malý Budha a ne jako zombie.
Teď anebo nikdy! Pochlapím se a vznesu dotaz: „Promiňte, vy a ta vaše
společnost mi připomínají moje nedávné setkání se spolužáky po šedesáti pěti
letech od maturity. Jde snad o podobnou akci?“ „Bingo! Trefil jste hřebík přímo
na hlavičku! Setkání maturantů po sedmdesáti letech!“ Vytřeštím oči: „To je
vám tedy…?!?“ Chechtá se: „Správně, osmdesát osm let. A teď v květnu! Podle
horoskopu jsem býk!“ Kontruji: „Také jsem se narodil v květnu, ale o pár let
později! Vašeho věku se nejspíše nedožiju!“ Nevím jak podle horoskopu, ale já
se spíše než jako býk, cítím v tuto chvíli jako vůl. „Nevěšte hlavu! Stačí když
s uvědomíte co je život a vše hravě zvládnete!“ „A vy víte co je to život?“
„Samozřejmě! Představte si, že jste se z bezesného spánku probudil do krásného
jitra. Ležíte na louce plné květů. Vstanete a jdete. Nozdrami nasáváte svěží
vzduch plný vůní. Kocháte se pohledem na ty krásné květy kolem. A stále jdete a
jdete… Až jednou se skloníte ke krásné květině a v tu chvíli vás něco kopne vší
silou do prdele! A čas mezi tím procitnutím a tím finálním nákopem je celý ten
váš život!“
Pán je básník nebo filozof? Nakonec se ukázalo, že pán je matematik, tak
jako já. To mě uklidnilo. Když připočteme ještě nového papeže Lva XIV., který
je údajně také matematik, má se svět o koho opřít. Tři matematici! Lev, býk a
vůl! Na tom se bezesporu dá, zejména v dnešní době, již úspěšně stavět…