Já, kantor

Do starobního důchodu jsem odešel již před pár lety jako graduovaný matematik s akademickým titulem Mgr. s průměrným starobním důchodem a s radostným očekáváním dnů zaslouženého odpočinku, dnů převážně strávených v mé oblíbené žižkovské Zahradní restauraci Lavička ve společnosti dobrých starých přátel a se sklenicí vícestupňového piva Bernard na dosah ruky.

Sofistikovaná debata s přáteli průběžně nabírala na intenzitě s razancí odpovídající nakumulovanému množství zlatavé tekutiny, která ze sklenic na stole plynula do našich útrob nepřetržitě, neboť obsah sklenic byl pravidelně doplňován vstřícným personálem restaurace.

Tento krásný život starobního důchodce ale nemohl mít dlouhé trvání. Neboť je všeobecně známo, že život je pes! Geopolitická i vnitrostátní situace časem vyvolala mimo jiné značnou inflaci a i já jsem pocítil nutkavou potřebu zlepšit svou finanční situaci abych alespoň udržel svůj stávající životní standard.

    Bude nutné si k důchodu trochu přivydělat! Ale sehnat vhodné zaměstnání může být velký problém. Momentálně je i vysoká nezaměstnanost a ani můj akademický titul mi vhodné zaměstnání nezaručuje. Ve Sněmovně bych sice s titulem Mgr. problémy tak jako ta ministryně zahraničí asi neměl, ale chybí mi například ty Bitcoiny či jak se tomu svinstvu odborně říká a navíc pochybuji, že zrovna v tom Parlamentu by byl teď volný flek! Obě ruce jsem měl vždycky „levý“, navíc tělo mám již věkem zchátralé a tak žádná skutečná manuální práce nepřichází v úvahu. Ani ta dobře placená!

    Ale pozor! Ve školství se bude přidávat na platech! Chybí pracovníci nejen v nepedagogické, ale i v pedagogická sféře! Jasně, vařit či uklízet bych si nikdy v životě netroufl, ale předávat malým dětem vědomosti na prvním stupni základní školy bych snad ještě zvládl. Situace ve školství je asi skutečně kritická, protože jsem bez problémů i ve svém stáří nastoupil ihned jako třídní učitel ve třetí třídě základní školy tady u nás na Žižkově. Ještě si pro jistotu zopakuji malou násobilku a jsem zcela bez potíží!

    Jako malý chlapec jsem ve věku asi tak deseti let snil o tom, že jednou budu učitelem, tehdy ještě na obecné škole. Lákala a vzrušovala mě hlavně představa, že jako jediný budu mít ve třídě hlavní slovo, že budu mít možnost dát někomu za nevědomost kouli, někoho postavit na hanbu do kouta a případně ho navíc ještě pořádně seřvat.

Svěřil jsem se tehdy se svými bohulibými pocity jenom tetě Hance, která byla kantorkou na obecné škole a kterou jsem měl rád. Teta se na mne tehdy smutně zadívala: „Chlapče, chlapče! Roste z tebe pěkné kvítko! Po kom máš ty sadistické sklony? Po tátovi nebo po mámě? Nebo po obou? Ale varuji tě! Jako kantor na základce si totiž tolik vzrušení a rozkoše užiješ jenom jako masochista, ne jako sadista!“ Tenkrát jsem tetě vůbec nerozuměl, pochopil jsem ji až po mnoha letech, to až když mě vyškolil sám život.

Na nátlak rodinné rady jsem vystudoval „vejšku“, po absolvování matematicko fyzikální fakulty UK jsem se obstojně živil jako ajťák. Internet byl tehdy ještě v plenkách a než jsem stačil pochopit všechny jeho možnosti i záludnosti, tak jsem skončil kariéru jako starobní důchodce…

    Můj současný „vedlejšák“ mě baví. Jednak přináší nějaké to pivko navíc, ale i potěšení, že jsem ještě užitečný. Mým handicapem je nedostatečná orientace v moderních způsobech komunikace a navíc vůbec nechápu život na sociálních sítích. Ale náš „říďa“ je klasa. Nařídil, aby každý žák před vyučováním odevzdal mobil a vůbec všechny moderní komunikační prostředky školníkovi. Zpět je dostane až při odchodu domů. Tak na mne moji malí svěřenci nemohou díky moderním technologiím dělat ramena a já si zachovávám svou důstojnost.

    Představitelé a vedení třídního kolektivu sedí v prostřední řadě v první lavici. Katka a Pepík. Katka je hezká, velmi chytrá a velmi aktivní dívenka. Pepík je dobrosrdečný a mentálně trochu pomalejší hromotluk. Nenechá si kecat do ničeho, ale sám kecá do všeho. Rozený vůdce lidu. Ke Katce se chová jako její ochránce, ale občas ji i seřve. Občas seřve i Katka jeho. Naprosto bez rizika! Mně osobně se oba jeví jako model ideálního manželského páru. Třeba jednou…

    Pilně si doplňuji své znalosti technologií moderní doby, již to umím i s tím mobilem a pivo mi přesto stále chutná. Nebe na první pohled bez mráčku, ale přesto uhodilo! Šlo sice jenom o děsivý sen, ale co když to bylo i varování?!?

 Ten večer jsem sledoval film pro pamětníky. Jeho hlavní hrdinku hrála Olga Schoberová, moje platonická studentská láska. Film končí a já usínám…

    A nečekaně  stojím ve své třídě. Z první lavice se na mne šklebí Pepík a povzbudivě mrká Katka. A náhle, bez zaklepání, do třídy vtrhne pan ředitel a spolu s ním… Olinka Schoberová!

„Pane učiteli a žáci! Představuji vám zemskou školní inspektorku  a expertku na umělou inteligenci, paní Olgu Schoberovou! Jejím úkolem je zjistit úroveň znalostí jak žáků, tak i vyučujícího personálu na toto téma!“

 Olinka! Můj idol! Do tváří se mi hrne červeň, pokoušejí se o mne mdloby a já jen lapám po dechu. Olga mezitím přistoupí k tabuli a křídou píše dvě velká písmena: AI  „Kdopak z vás nám to přečte?“

Katka vidí svou velkou příležitost a rychle opakovaně čte: „AI, AI, AI, AI…“.

Pepík je ovšem rozhodnut strhnout pozornost na svou stranu: „Absolutní blbost! Správně je íá, íá, íá, íá, tak totiž dělá osel a náš pan učitel! Pan učitel nám ovšem jenom předváděl, jak dělá ten osel! Takový osel zase pan učitel samozřejmě ještě není! Protože pan učitel je inteligent!“

Olinka Bérová se chytá za srdce: „Pepíčku, AI  je zkratka pro anglický výraz Artificial Inteligence, což česky znamená Umělá Inteligence. Chápeš?“

„Sím, paní inspektorko, chápu! Protože  AI je skoro jako íá a pan učitel je inteligent a ne osel a osel dělá íá, znamená AI česky Umělý Osel!

V tu chvíli jsem se již probudil zalit smrtelným potem. Alespoň doufám, že tekutiny, jimiž jsem byl tehdy zalit, byly jenom ten pot!