Sázkaři

Holt jsme národ sázkařů! A byli jsme jím vždycky. Někdo vyhrál milion, někdo ale prosázel veškeré rodinné stříbro, nebo i celý grunt a byli i tací, kteří ztratili duši, kterou vsadili v sázce proti ďáblovi.
Sázení dnes podporuje vehementně TV, Rozhlas i veškerý tisk. Dodnes se sází skoro na všechno, a to třeba i na takové nesmysly, jako že Slavia nebo Sparta vyhrají fotbalovou Ligu Mistrů. Bookmakeři bohatnou a národ blbne a chudne. Občas se, díky úspěšnému sázení, objeví jeden nový milionář. Ten se často z přemíry radosti zblázní a v té euforii se oběsí. Ti mnozí, kteří prosázeli rodinný majetek anebo grunt, se často oběsí taky…
Já sám pozoruji to dnešní sázkařské šílenství se značným despektem. Mohu dnes s čistým
svědomím prohlásit, že závislosti na jakékoliv formě sázení jsem se zbavil již před mnoha a mnoha lety, když jsem byl, tehdy ještě jako mladý muž, zaměstnán v dřevařském průmyslu v jeho centrálním výpočetním centru OSAM ve funkci vedoucího programátora. Centrum čítalo asi čtyřicet zaměstnanců. Kromě vedoucích pracovníků, technického personálu, programátorů a operátorů velkého sálového počítače ICL britské výroby, zde byla zejména děrovna se stádečkem roztomilých děrovaček.
Ale pozor! Pokud dáte jenom na Wikipedii, tak narazíte na tuto zavádějící informaci:
Děrovačka je kancelářská pomůcka, která se používá na vytvoření díry v papíru. Tento systém se používá zejména u šanonů.
Vyrábí se ve více variantách. Děrovačky se liší podle toho, zda do papíru vtlačují jednu, dvě nebo více děr. Byla vynalezena 14.listopadu 1886 Friedrichem Soenneckenem.
To ty naše děrovačky byly naopak rozkošná ženská stvoření, která v rámci svých pracovních
povinností dělala dírky do děrných štítků…
To byly tehdy časy! Ó, jak jsme tenkrát my, ta mladší část mužské populace OSAMu, milovali ty bujné klisničky z děrovny a mysleli jen na ty jejich dírky!
Také já jsem tehdy měl různé touhy. Ale konkurence byla velice tvrdá a prosadit se v ní bylo
nesmírně těžké. Moje sportovní kariéra již před časem skončila a moje tělesná schránka se začala povážlivě zaoblovat. Tudy tedy cesta nevede! Do ruky mi trochu hrála moje pozice ve firmě a také fakt, že jsem byl v OSAMu jediným absolventem matematicko-fyzikální fakulty UK. Matematika totiž u většiny lidí budí respekt a zejména u většiny žen i posvátnou hrůzu.
Bohužel, moji hlavní konkurenti v milostném klání byli počítačoví technici, inženýři a absolventi pražského ČVUT. A ti se z nějaké matematiky zrovna nepodělali. Zoufale jsem přemýšlel jak na sebe upozornit ty kočičky z děrovny.
Pomohla mi náhoda. Slavili jsme narozeniny našeho nejvyššího. Jednoho již dost „upraveného“ slavícího napadlo, že bychom si mohli vsadit SPORTKu. V té době velice oblíbená zábava. Ostatně SPORTKA přežila do dneška, což se již o některých účastnících tehdejší oslavy říci nedá. V podstatě jde o loterii ve které se její sázející snaží uhodnout 6 čísel ze 49, a získat tak vysokou peněžní výhru. Kupodivu byl návrhem nejvíce nadšen sám oslavenec, který prohlásil, že účast na sázení je povinná, že si vsadíme všichni, vyhrajeme a budeme nesmírně bohatí. I když bylo patrné, že šéf dost přebral, přesto mě tehdy docela překvapila jeho nenasytnost a touha po mamonu.
Ovšem vzniklé situace jsem okamžitě využil pro svou prezentaci. Prohlásil jsem, že jenom aplikace matematiky a jejích metod, statistiky a teorie pravděpodobnosti, nám dávají jistotu co nejvyšší výhry. A že jsem schopen a ochoten analyzovat historii minulých losování pomocí těchto metod a předložit seznam čísel, která nám při budoucím losování zaručí
pravděpodobnou nejvyšší výhru. Ale že potřebuji pro tuto analýzu 2 až 3 dny. Šéf okamžitě souhlasil, ale pro mne byl největší odměnou pohled do očí děvčat z děrovny. Z nich jsem četl úctu a obdiv, v některých jsem zahlédl i slzičky. Pochyby a skoro až výsměch v očích techniků jsem velkodušně ignoroval.
Musel jsem tenkrát být také pěkně nacamraný. Když jsem doma vystřízlivěl, tak jsem se zhrozil. Moje studia na MFF UK mě připravila pouze na učitelskou dráhu. Byl jsem možná dostatečně kvalifikovaný na to, abych žáčky obecné školy naučil malou násobilku, ale pojmy jako teorie pravděpodobnosti a ani matematická statistika mi absolutně nic neříkaly. S hrůzou jsem si uvědomil, že někteří sázející jsou připraveni vsadit více tiketů aby jejich výhra byla co nejvyšší. Což o to, nějaká čísla sázejícím připravím. Dokonce jsem i vymyslel vlastní metodu, která určí jaká čísla vsadit, aby třeba alespoň něco malého káplo. Moc jsem jí ovšem nevěřil. Hlavně ale bude nutné minimalizovat škody!
Zoufale jsem všechny přesvědčoval, aby napoprvé vsadili pouze jeden tiket a pouze na 1.tah. Jde přece o zkoušku, když to klapne, tak se příště napakujeme! Ale nechtěli mě ani slyšet!
Nejsem sice věřící, ale byl jsem tak zoufalý, že jsem zašel do kostela, zapálil jsem svíčku a
úpěnlivě prosil Hospodina o pomoc. A slíbil jsem mu, že když vše dobře dopadne, tak si již
nikdy na nic a na nikoho nevsadím! Asi jsem Všemohoucího dojal, protože se mi rozhodl pomoci, ale zároveň se rozhodl mi dát za vyučenou...
Nakonec všichni s mým návrhem sázky na jediném tiketu a pouze v 1.tahu souhlasili. A potom se děly věci! Na vsazená, mnou doporučená čísla, jsme v 1.tahu brali poslední, čtvrté pořadí. Jenom pár korun, ale třeba ta moje metoda není zase až tak úplně beznadějná!? Ovšem ve 2.tahu, ve kterém si na moji prosbu nikdo nevsadil, bychom brali 2.pořadí, a to bylo hezkých pár tisíc!
Od této chvíle se mnou v OSAMu nemluvily ani dveře od WC. Na obdivné pohledy holčiček
z děrovny jsem mohl navždy zapomenout. Kupodivu jenom technici s údivem prohlásili, že v tom klukovi, tedy ve mně, přece asi jenom něco je.
Kolegům jsem se raději vyhýbal, ale když jsem se dozvěděl, že ta samá čísla se chystají v příštím losování vsadit znovu, na více tiketech a v obou tazích, pochlapil jsem se a zapřísahal je ať to nedělají, že to nemůže vyjít, že to tak nefunguje. Odmítli se o tom se mnou vůbec bavit…
Samozřejmě nevyhráli ani „suchý z nosu“, jak se ostatně bez rizika dalo předpokládat. Ale mělo to tu výhodu, že moje reputace byla obnovena, možná i posílena a já začal i doufat, že se snad jednou ještě dočkám i obdivného pohledu některé kočičky z děrovny...