Průvodčí - Druhé dějství (III.část)

Anotace: Přináším poslední část druhého dějství hry ''Průvodčí''.

Osmé vystoupení

Martin se prochází po královopolské ulici, najednou vidí Františka, jak si pokuřuje před svým domem. Martin se zastaví.
František: Ahoj Martine.
Martin: Ahoj Franto.
František: Tak co, jak se vede? Zrovna si tu jen tak pokuřuju, manželka zrovna peče buchty a zrovna tu vidím tebe.
Martin: Ale jde to, nějak se tu procházím a zrovna vyrážím domu.
František: No pokud vím, tak už ti služba skončila někdy před třemi hodinami, to je divné, že zrovna jdeš domu.
Martin: Víš Franto, poslední dobou to není příliš jednoduché, je to spiš čím dál víc těžší.
František: A co se s tebou děje Martine? Jak vidím moc šťastnej zrovna nejsi.
Martin: No... ani nechtěj vědět.
František: Je mi to jasné, je to určitě ohlédně tvému manželství, zase došlo k hádce mezi tebou a Zuzanou a ty jsi odešel z domů.
Martin: Tys neměl být šalinářem, tys měl jít rovnou na detektiva, ano je to všechno víc než naprostá pravda. Poslední dobou se hodně hádáme, já pořád jenom pracuju a nějak se poslední dobou od Zuzany oddaluji, mám strach, že to s náma jde čím dál víc ke dnu.
František: (Hodí cigaretu na zem a zašlápne jí) Podívej se Martine, tím že odejdeš nic nevyřešíš, pokud máš svou manželku rád, tak se s tím musíš nějak vypořádat, zkus teď nemyslet na práci, která tě pouze zatěžuje. Utíkej za Zuzankou a promluv si s ní.
Martin: (Smutným výrazem) Díky Franto.
František: Teď se tě zeptám, miluješ svou manželku?
Martin: Franto já nevím...
František: Zeptám se tě ještě jednou, miluješ Zuzanu?
Martin: Samozřejmě že ano.
František: No vidiš, tak se seber a mazej domu. Manželka už na tebe čeká.
Martin: Dobře, jdu do toho Franto a díky.
Odejde.
František: Jo ty dnešní vztahy, jsou poslední dobou složitější než dříve, snad bude Martin chytrej a nepokazí si svůj nejlepší vztah se Zuzanou, byla by to hrozná škoda. Jsem zvědav na Tomáše jak tento zvládne, snad si s Janou rozumí, zajímalo by mne co zrovna dělá, někdy se musím za ním stavit. Jsem tu ještě na ulici a já už nekouřím, měl bych zpátky domu, ať si o mne manželka nedělá starosti.
Odejde.

Deváté vystoupení
Martin přichází do bytu, nikdo se neozývá. Otevírá dveře do ložnice, kde na posteli sedí Zuzana.
Martin: (zavře za sebou dveře) Ahoj zlato.
Zuzana: Ahoj Martine.
Martin: Zlato, musíme si promluvit.
Zuzana: Vím, čekala jsem to, co jinýho bych taky měla čekat.
Martin: Můžeme tedy začít?
Zuzana: Můžeme.
Martin: (posadí se vedle Zuzany) Podívej se Zuzanko, je mi opravdu líto co se s námi poslední dobou děje, rád bych byl s tebou co nejčastějí, ale pochop, že je venku krize a pokud bych přestal pracovat, dopadneme hodně špatně a to bys jako chtěla?
Zuzana: Jenomže, ty na mne už ani nemáš čas i když máš volno, většinou se někde flákaš – pravděpodobně po hospodách, ty už jsi jenom rád, že ti uvařím, umyju prádlo a to je všechno. Řekni mi kde jsme někde byli my dva spolu naposledy?
Martin: Už ani nevím.
Zuzana: (vstává z postele) A je to tady!
Martin: Počkej Zuzano! Já už si vzpomněl, prosím nikam neodcházej a posaď se zpátky.
Zuzana: (sedá si zpátky) Dobrá, tak kde?
Martin: Jsou to asi tři měsíce zpátky, bylo to v Marianských Lázních.
Zuzana: Ano přesně tam jsme byli naposledy, od tý doby se vše s námi změnilo.
Martin: Můžeme to vše napravit, pokud chceš samozřejmě.
Zuzana: Já nevím, jestli je to vůbec možné pro nás pro oba.
Martin: Zuzanko, nějaká druhá šance musí přece existovat, přece bys nechtěla, aby se naše manželství jen tak z ničeho nic rozpadlo.
Zuzanka: Druhá šance? Pochybují, že ještě nějaká existuje, myslím si, že už jsme těch šancí propásli dost, nemohu uvěřit, že ještě nějaká ta naše druhá šance existuje.
Martin: Nikdy není pozdě začít znovu, prosím Zuzi dej mi ještě šanci.
Zuzana: Nu dobrá, ale kde chceš začít?
Martin: Zkusím si vzít v práci volno a budu teď co nejvíc doma.
Zuzana: Proto mi slib jednu věc, že už do žádný hospody nevkročíš.
Martin: To bylo naposledy, co jsem kdy něco takového udělal, takže ano Zuzanko, slibuju ti to.
Zuzana: Opravdu to myslíš vážně?
Martin: Ano myslím.
Zuzana: Miluješ mne Martine?
Martin: Miluju Zuzanko, víc než si myslíš, protože tebe bych v životě neopustil.
Zuzanka: Ó díky zlato (obejmula Martina)!
Líbají se.
Martin: Pamatuj si jednu věc, ať už se stane s náma cokoliv, neopustím tě aji kdyby se to s námi zhoršilo.
Zuzana: Já tebe taky ne! Jsme spolu už tak dlouho, že není možné abychom se už od sebe oddělili, ať už jsi takový jaký jsi, budu tě na do smrti milovat.
Martin: Já tebe taky zlato, nemohu bez tebe žít, naše manželství je na tolik silné, že už není cesty zpět. Něco mne zrovna napadlo
Zuzana: (Zvědavě) Ano?
Martin: Co takhle si zajít do nějaké kvalitní restaurace jen my dva?
Zuzana: Já nejsem proti, takže rozhodně jdu do toho, konečně to s námi zase žije. (Cítí něco z kuchyně) Sakra, citím, že se něco pálí, měla bych to jít zkontrolovat.
Odchází do kuchyně.
Martin: Počkej, já půjdu s tebou.
Taky odchází do kuchyně.

Desáté vystoupení

Tomáš zrovna sedí na pohovce, v tu chvíli zazvoní listonoš.
Tomáš: Prosím?
Listonoš: Pošta pro vás pane.
Tomáš: (Otevírá dveře)
Listonoš: Jste pan Karba?
Tomáš: Ano, to jsem já.
Listonoš: Nesu vám pár dopisů.
Tomáš: (bere si do ruky dopisy) Děkují moc a nashledanou.
Listonoš: Mějte se, nashle.
Listonoš odejde.
Tomáš zavře dveře a jde si opět sednout na pohovku. O patnáct minut pozdějí zazvoní Jana.
Tomáš: Kdo je?
Jana: To jsem já Jana.
Tomáš: (otevírá dveře) Ahoj Jani, čekal jsem tě. Pojď dál ať tam nestojíš, sousedka na proti ráda pozoruje.
Jana: Děkuji ti Tomáši (vkráčí dovnitř). Omlouvám se za zpoždění, ale ještě jsem se potřebovala stavit do obchodu.
Tomáš: To nic Jani, kdyžtak se tu posaď. Dáš si kávu? Zrovna jí dělám.
Jana: (sedá si na gauč) Jasně, když si dáš i ty, dám si klidně i já.
Tomáš: Dobrá, tady je, opatrně je trochu horká (pokládá kávu na stůl a sedá si vedle Jany).
Jana: Jak jsi na tom s tou ránou? Ukaž mi jí prosím (dívá se na Tomášovu ránu, kterou dostal od Jardy). Vypadá to, že se to pomalu hojí, ale další den by se to mělo zkontrolovat pro jistotu, bude to tak pro tebe lepší.
Tomáš: Nic to není Jani, je to jen velkej modrák, který dostane každý člověk, ale jsem samozřejmě rád, že máš odemne takoví starosti.
Jana: Já mám starosti o každého člověka, který mi nikdy v životě neublížil, sice tě znám jenom krátce, ale vidím v tobě něco víc. Vidím v tobě slušného a klidného džentlmena, který by nikomu neublížil, chráníš ty nejslabší před těmi nejsilnějšími, vidím v tobě, že jsi to v životě neměl moc lehké, proto ses musel postavit na vlastních rukou, abys to vše překonal. Tak nějak to v tobě vidím.
Tomáš: Máš pravdu Jani. Opravdu jsem to neměl v životě lehké, moji rodiče už dávno zemřeli, původně jsem měl být u dráh, ale nakonec mne nevzali, nechtěl jsem nikdy dělat práci, kde bych se hodně nadřel, proto práce jako průvodčího u šalin byla moje poslední naděje, jinak nevím, kde bych asi v životě skončil, když je venku ta krize. Řekni mi Jani, proč taková hezká slečna jako ty dělá u šalin navíc jako řidička? Když jsem tě uviděl, nemohl jsem tomu uvěřit, že s někým takovým budu spolupracovat
Jana: Víš Tomáši, já jsem si prožila podobnou situaci jako ty. Rodiče taky už nemám, otec nechtěl, abych pracovala, protože byl přesvědčen, že se Jarda o mne postará a bude mne živit jako správný chlap, jenom že já už jsem tenkrát věděla, jakej Jarda ve skutečnosti je, jenže otec měl na něj úplně opačný názor, protože Jarda s mým otcem pracoval. Byla jsem i přinucená, když táta žil, byl ke mne ještě hodný a opravdu se o mne staral, ale jak tatínek zemřel, Jarda se vrátil do původní vlastnosti a začal zase tam, kde začínal vždycky a já jsem se proto rozhodla, že si najdu práci, jinak bychom se neuživili. Navíc moje maminka byla šalinářka už za války, když bylo v té době strašně málo mužů. A jelikož Františka znám už dlouho, tak mi nabídl tuto práci a zároveň mne zaškolil a jsem mu samozřejmě za to vděčná. A když už je Jarda zavřenej, tak jsem víc v klidu než dříve, jen se potřebuju ještě z toho všeho vzpamatovat.
Tomáš: Nemusíš se bát Jani, u mne jsi v naprostém bezpečí, nedovolím nikomu, aby ti někdo ublížil, budu vždy stát při tobě.
Jana: Děkují ti Tomáši, já hned věděla, že jsi úplně jiný člověk než ostatní.
Tomáš: Jani, podívej se na mne, radši nemyslí na to, co bylo, ale myslí na to, co bude dál, protože podstatě tvůj nový život začal.
Jana: Opravdu Tomáši?
Tomáš: Opravdu.
Jana: Můžu se tě na něco zeptat?
Tomáš: Ptej se.
Jana: Měl jsi někoho rád?
Tomáš: Svý rodiče a všech, kterých si moc vážím.
Jana: Myslím dívku, měl jsi někoho takového?
Tomáš: Ne, neměl. Tyhle ty vztahy jsem nikdy neměl moci zažít na vlastní oči, někdy jsem si říkal, že zůstanu navždy svobodnej, ale to přece nejde zůstat navždy o samotě.
Jana: (Chytne Tomáše za ruku a provádí ho k oknu) Vidiš tam ty dva jak sedí na lavičce?
Tomáš: Ano, vidím.
Jana: Mají se rádí, drží se za ruce a líbají se u toho.
Tomáš: To je pravda.
Jana: Co kdybys me to teď zkusili i my?
Tomáš: Jako my dva?
Jana: Ano.
Tomáš: Tady a teď?
Jana: Ano.
Tomáš a Jana se hlavičkami k sobě blíží a líbají se. Po patnácti sekundách se od sebe oddělí.
Jana: Co cítíš?
Tomáš: Vášnost a krásu. Jo to je ta láska, takhle se tomu říká.
Jana: Ještě toho moc nevíš, ale jsi na dobré cestě.
Tomáš: Asi ano.
Jana: Už bych měla jít, zítra příjdu a podívám se ti ještě na tu ránu.
Tomáš: Budu se těšit.
Jana: Já taky.
Tomáš: Jani.
Jana: Ano?
Tomáš: Děkuju.
Jana: Ne, to já bych měla spiš poděkovat tobě. Opatruj se.
Tomáš: Ty taky Jani.
Odejde Jana.
Tomáš: No to bylo něco, cítím se jako znovuzrozený, já jsem poprvé ve svém životě políbil ženu, tu bolest, kterou jsem měl ještě před pár minutami je pryč. Cítím se čím dál šťastnější, proto už je tolik hodin, že si půjdu lehnout, nemůžu se dočkat dalšího dne.
Odejde do ložnice.


Jedenácté vystoupení

Tomáš se probudil z postele, vaří si kávu a posadil se. O čtvrt hodiny pozdějí zazvoní na dveře František.
Tomáš: Kdo je to?
František: To jsem já Tomáši – Franta.
Tomáš: Jasně vydržte, jen si něco na sebe rychle vezmu (obléká si kalhoty a ponožky a Františkovi otevírá dveře).
František: (jde dovnitř) Ahoj Tomáši.
Tomáš: (zavírá dveře) Zdravím vás Franto.
František: Zjistil jsem, že máš dneska volno, tak jsem si řekl že se za tebou stavím a tady ti posílá moje manželka nějaké domácí buchty (předává Tomášovi buchty).
Tomáš: Děkují moc, já si to položím zatím na stůl, pak se do toho pustím (pokládá buchty na stůl).
František: V pohodě, jak dostaneš chuť tak si je dáš.
Tomáš: Nechcete se posadit?
František: Ale jo, velice rád (posadí se na pohovku).
Tomáš: Dáte si kávu?
František: Ne díky, měl jsem ráno už dvě.
Tomáš: Dobrá, tak já ho dělat nebudu.
František: Slyšel jsem že ses rval s Jardem.
Tomáš: Ano je to pravda, možná jste si všiml toho modráku na obličeji, ale nic to není. Teď už je pěkně v chládku a doufám, že tam ještě dlouho bude. Protože člověk, který mlátí nevinný holky nemá právo žít mezi lidmi na svobodě.
František: Jo tak, ty ses pral o Janu že?
Tomáš: To se nedá takhle říct, prostě jsem viděl na vlastní oči jak jí napadl, tak jsem prostě chtěl jen pomoct. No a dopadlo to nakonec tak, že to skončilo rvačkou. Já jsem vyšel v pohodě a Jardu přímo na místě zatkli četníci. A pokud vím, měl by si odsedět pár let, takže bude od něj dlouho klid.
František: Já ti rozumím Tomáši, jen jsem si vždycky říkal, že Jarda je slušný a velice pracovitý mladík, který se zodpovědně stará. Jenže teprve nedávno jsem zjistil, že je to jen pouhý flákač, děvkař, rváč a podvodník. Jsem rád, že jsi Janu ochránil, jsi hodně statečný a vychovaný. Víš co já Janu znám už docela dlouho, já jsem ten, který jí dál tuhle práci, já sám jsem jí učil řídit šalinu a byla by škoda, kdyby dopadla takhle špatně. Proto jsem rád, že se tu objevil někdo jako ty a dál tomu hajzlovi co proto.
Tomáš: Udělal jsem to co jsem prostě musel, jiná cesta nevedla. Alepoň ne pro mne.
František: Tomu rozumím Tomáši, já když jsem tě s Janou viděl jak si spolu povídáte, říkal jsem si, že vy dva by jste se k sobě hodily. Proto bych se tě chtěl na něco zeptat... (přeruší ho Tomáš)
Tomáš: Nechte mne hádat, chcete se mi zeptat, jestli se mi Jana líbí?
František: A nelíbí?
Tomáš: Jak se to vezme. (chvílku přemýšlí) Je to velice hodná, starostlivá a hodně laskavá dívka, jelikož já nikoho ještě neměl tak je veliká pravděpodobnost, že se mi líbí. A řekl bych, že se nebráním jít s ní do velkýho vztahu, až se to stane, tak se to stane.
František: Takže je mi to úplně jasný, prostě se ti líbí a jsi do ní zamilovaný.
Tomáš: Asi ano.
František: Ne asi, určitě. Navíc měl bys jí pozvat.
Tomáš: Ona už tady včera byla a dneska příjde zas.
František: Výborně, jen dál pokračuj a uvidíš, že z toho něco vznikne.
Tomáš: Uvidíme.
František: Kdy má přijít?
Tomáš: Přibližně za hodinu.
František: No tak to já už nebudu zdržovat (zvedá se z pohovky) musím ještě beztak něco zařídit, hlasí se další noví řidiči a já mám opět na starost jím dělat učitele.
Tomáš: Dobrá, doprovodím vás ke dveřím.
František: To je v pořádku hochu, já si tam dojdu, tak se měj a asi zítra zase spolu ve službě.
Tomáš: Mějte se Franto.
František: Ty taky Tomáši.
Odejde.
Tomáš: Dobrá než Jana dorazí, trošku tady udělám pořádek a vezmu si na sebe něco rozumnějšího.
Po hodině a čtvrt zvoní u dveří Jana.
Tomáš: Ano?
Jana: To jsem já Tomáši.
Tomáš: (otevírá dveře) Pojď dál Jani.
Jana: (vkráčí dovnitř) Díky.
Tomáš: Tak jaká byla cesta?
Jana: Cesta byla v pohodě, nestavil se sem Franta?
Tomáš: Ano, byl tady na chvíli. Proč?
Jana: Ráno jsem ho potkala, říkal mi, že tě navštíví.
Tomáš: Jo, ale jenom na otočku se zastavil, asi před hodinou odešel. Teď momentálně učí další nové řidiče.
Jana: Mě to bylo jasné... můžu se posadit?
Tomáš: Jasně že jo, ty můžeš vždycky.
Jana: Děkují Tomáši (posadí se na pohovku).
Tomáš: Nechceš něco? Vypadáš docela vyčerpaně.
Jana: Ne díky Tomáši, můžu tě o něco požádat?
Tomáš: Jasně.
Jana: Můžeš se vedle mne posadit?
Tomáš: Není problém (posadí se vedle Jany).
Jana: Co ta rána?
Tomáš: Ta rána je v pořádku, hojí se to úplně v pohodě, nemusíš mít strach, že mi tam naroste něco zvláštního.
Jana: Jen jsem se potřebovala ujístit, musím hodně kontrolovat.
Tomáš: Rozumím.
Jana: Víš co se zde odehrálo včera?
Tomáš: Ano.
Jana: A víš proč jsem včera už odešla?
Tomáš: Ne.
Jana: Říkala jsem si, že jsi u toho polibku tak trochu stuhnul, byl jsi nervózní až myšlenkami jinde, i když jsi poznal, co to znamená, když chlap líbá dívku. Bylo to na tvém pohledu příliš vidět. Tak jsem tě potřebovala nechat o samotě.
Tomáš: Jani, to není až tak úplně pravda, já jsem nervózní vůbec nebyl, jen jsem nikdy v životě nepoznal ten romantický život, který mi nikdy nebyl dovolen si na něj ani šáhnout. Mojí rodiče mi tu cestu neukázali, musel jsem si jí najít sám, a až teprve teď jsem jí konečně našel a vnímám už svět okolo sebe jinak.
Jana: A jak?
Tomáš: Nádherně, ještě mi tak lépe nebylo jako teď a s tebou. Zkrátka – něco k tobě prostě cítím.
Jana: (chytne Tomáše za ruku) Víš, že já k tobě taky? Konečně jsem potkala někoho, kdo si mne opravdu váží a já zase jeho.
Tomáš: Nezkusíme to opět spolu?
Jana: Co?
Tomáš: No přece políbit se.
Jana: Můžeme to zkusit, věřím, že to dokážeš.
Pět sekund se líbají.
Jana: Dokázal jsi to, ty opravdu umíš líbat, hodně ses zlepšil.
Tomáš: Jani, já ti musím něco říct... (zašeptá jí do ucha) milují tě.
Jana: Já tebe taky Tomáši.
Líbají se patnáct sekund, potom oba vstanou a odejdou do ložnice.