Návštěvnost
Křesťanství je pro děti, bibli píší dospělí
Křesťanství je pro děti, bibli píší dospělí
Anotace: Pan Ratzinger na návštěvě v ČR tvrdil, že je nutné,aby se Evropa navrátila ke své křesťanské tradici. Ale jaká je ta křesťanská tradice ?
Rád bych se vyhnul tomu, že bych svoje myšlenky opíral o konkrétní církevní denominaci. Problém, který popisuji, je společný všem církvím, a rád bych vše popisoval s co nejširším nadhledem, abych nestranil nějaké konkrétní církvi nebo naopak konkrétní církev hanil.
Zákon a pořádek
Poj’dme se zaměřit na shrnutí víry křesťana. Vyznáním, že uznává Boha, Ježíše Krista a Ducha svatého jako svrchovaného vůdce svého života – tedy boha, se připojuje do církve-jako těla Kristova. Pak následují rituály, které potvrzují toto rozhodnutí. Co se týče života křesťana, pak je jeho život utvářen podle omezení, která se dočte z bible, nebo mu je církevní autority předají. Další zdroj přijímání poznatků o životě podřízeném Bohu je právě osobní zkušenost. Právě ta zkušenost, díky které se apoštolové lišili od současných vůdců. Nicméně budování křesťanského života výrazně osobním prvkem vlastní zkušenosti je něco jako chůze po křehkém ledě – je to nepřenosná zkušenost a tedy jednoduše zpochybnitelné poznání. To je pouze tolerováno, pokud jsou osobní zkušenosti v souladu s nepsaným i psaným pořádkem vymezeným církví samotnou. Pokud je opravdu církev – a to aniž by si to sama uvědomovala – založená na regulích, omezeních – pak osobní zkušenost se nejvíce potlačuje, protože se nedá regulovat, dá se pouze prožít. Důsledek přijetí řádu církve má výborný výsledek v nalezení řádu pro život člověka, který je po duševní stránce stále ještě adolescent, protože neumí s nabytou svobodou a zodpovědností pracovat a potřebuje vnější řád, jako otcovský dohled než po duševní stránce dospěje. Vývoj člověka (duševní i fyzický) je dynamický (tj. časově závislý) děj, proto jej nelze popsat statickým zákonem, dokonce i dohled učitele je zprostředkovaný pohled a zde záleží na osobnosti učitele, jestli dá průchod osobnosti svého žáka nebo svému egu. Důsledek zákona a pořádku – tedy jisté názorové struktury církve – je ten, že pokud vznikne taková struktura, pak sama struktura se brání proti svému zničení, omezení – tedy nalezení nových cest, nových pohledů. Kdo ví, jestli Nietzche svým citátem nekritizoval právě toto.
Ztráta Boha
Přece jen všichni apoštolové (krom apoštola Pavla) prošli něčím, čím současní křesťané neprocházejí, alespoň v ne takové míře a bez takového pochopení jejich spolukřesťanů. Jedná se o ne neznámý princip, který je zpracován v kulturách různých kontinentů, většinou má ale přívlastek tajné nauky. Jedná se o ztrátu boha. Učedníci měli v té době před velikonocemi přístup k Ježíši poměrně neomezený, ale pak byl jejich učitel ukřižován. To přineslo napětí a zoufalství dokud nebyl o svátku Letnic seslán Duch Svatý (SK 2,1-4), to znamená, že Ježíš se osobně nevrátil, ale učedníci získali schopnost tento nedostatek překonat (SK 1,7-8). Výsledek byl ten, že se křesťanské učení dál vyvíjelo. Došlo k zásadním změnám v náhledech v té době současné věrouky (k poznání Boha není potřeba konverze na Judaismus viz SK 11,17-18).
Ztráta boha je intenzivní zážitek, kdy se přeruší přístup k něčemu, co doposud tvořilo opěrný bod lidské osobnosti. Najednou stojí daný člověk sám za sebe. Je to trýznivý pocit, kdy se zhroutí doposud stálé životní hodnoty. Zvláštní ale je to, že Ježíš své učedníky připravil na to, že k tomu musí dojít, a že až k tomu dojde, budou činit věci větší, než činí sám Ježíš (Jan 14,12-19).
Podobný princip nalezneme i u získání dospělosti Jákoba, kdy obyčejný hlupák a sobec (neprávem získal dědictví a lstí přinutil svého otce Izáka, aby dostal lepší požehnání než bratr) musel podstoupit zkoušku, kdy musel stát sám za sebe – Bůh se ho pokusil zabít v osobním souboji. Tedy ten, který mu byl jeho bohem, se stal jeho nepřítelem – Jákob se během noci stal dospělým. To, že došlo ke změně charakteru Jákobovy osobnosti lze poznat z toho, že Jákob získal po této události nové jméno: Izrael (Gen 32,25-31).
Důsledky nalezení ztraceného Boha
Nalezení ztraceného boha není věc automatická, protože si vyžaduje prožít jistou životní fázi, kdy se člověk takzvaně odrazí od dna (samo sebou musí na to dno sestoupit). Prožití takových fází se zatím nepodařilo nikomu uceleně sepsat, za posledních 1500 let se oto pokoušeli lidé z celého světa, ať už to byli mystické větve všech světových náboženství, gnostici, alchymisti. Jisté je to, že po dokončení nalezení svého boha dochází k jistým projevům osobnosti: zvýšená tolerance okolí i sebe sama (člověk má svůj stín ať žije jakýkoliv ctnostný život), objevení vlastních schopností, tvořivost, vyšší pochopení a vnímání vztahů mezi lidmi, pochopení vlastní pozice ve společnosti. Shrneme-li to, pak osobnost člověka po znovunalezení boha nebo-li po prožití krizového zážitku (peek experience), jak definoval A. Maslow, je jiná, co se týče kvality lepší, než před tím.
To, proč člověk hledá boha, je reakce jeho, v tu chvíli, slabé osobnosti, která hledá pevné místo v duši a tím získat sílu čelit sestupu na dno. Ale takovému člověku se stane nepříjemná věc: zastaví se u organizace, která mu místo boha nabídne jednu z mnoha interpretací boha, ale samotný účel zůstane nenaplněn – pouze se problém odsune do budoucna, ale nevyřeší se. Pak jsou církve plné lidí, kteří se zastavili ve svém vývoji na mezníku, kdy se buď plně zařadí do organizace a jejich duchovní úspěch bude měřen stupněm zodpovědnosti vůči organizaci, anebo zakrní a začnou žít dvojí život. Obojí je nezáviděníhodná situace, kdy se osobnost rozštěpila na úseky myšlení, kdy jeden úsek je pro soukromý život a druhý je pro život veřejný. Samotné praktikování víry, která je podřízena buď výkladům bible, nebo jinačím dokumentům církevních autorit, je pouhé umrtvování jednoho úseku myšlení v zájmu druhého – křesťanského. V tom je křesťanství cizorodou látkou, která nemůže být vlastní osobností akceptována – nelze umrtvovat své tělo, bez patřičné negativní odezvy těla (ať už to nazýváme hříchem nebo démonem). Tělo se bude vždy bránit, ale „křesťanská“ mysl interpretuje tyto odezvy jako něco negativního a zároveň bude vybízet k většímu umrtvování. Je to uzavřený koloběh. Obecně platí, že duše má svoji dobrou stránku, ale taky i svůj stín – svoji temnou stránku, která se projevuje myšlenkami a názory, které se běžně potlačují – jsou totiž pro jeden nebo druhý úsek nepřijatelné. Přirozená tendence je, že osobnost je se svým stínem v rovnováze, pokud svůj stín ztratí – ztratí hranici, ztratí obrys. Křesťanství právě potlačuje stín a duše se tomu přirozeně brání.
Každý člověk je z nějakého důvodu puzen k tomu, aby si na své dno sáhl a tím tak duševně dospěl. Vrátím-li se k obecnému aktu ztráty boha, tedy ztrátu nejvyšších ideálů, dochází k tomu, že přestane existovat autorita, která rozhoduje, co je hříchem a co není. Pokud taková ztráta přijde předčasně, slabá osobnost uteče a najde si ještě více intenzivní představu boha ať už původního nebo jiného, ale to už je mimo rámec. Pokud ztráta boha přijde v pravý čas, kdy je osobnost již dost silná, pak se v tu chvíli člověk stane autoritou sám k sobě, protože místo, které měl v jeho životě do té doby bůh, převezme on sám. Člověk se tak stává sám sobě bohem. A tak jak museli zažít apoštolové, zažije i takový člověk sám osobním prožitkem, že ztracený bůh se vrátí – je víc duchovní, než byl před tím. Je oproštěn od požadavků a představ věřících – je opravdu duchovní.
Žel toto je kámen úrazu. Ztráta boha je v křesťanském černobílém pojetí brána jako negativní čin (takoví lidé jsou označeni jako odpadlíci, protože odmítli víru). Nicméně takový člověk automaticky nemusí propadnout peklu, může taky poznáním svoji církev přerůst. Je to risk, který církev – jako organizace - nechce přijmout, navíc vede k destabilizaci její struktury. Šance na posun křesťanství tak klesá, protože církev podle svého sociálního principu schraňuje duševně nedospělé lidi a nedává možnost svým členům dospět, a proto se bible přestala psát.
Byl bych rád, aby tato úvaha přinesla nový náhled na posouzení vlivu církví a jejich učení. Aby si lidé uvědomili, na jaké místo je třeba postavit evropskou, křesťanskou tradici. Křesťanství umí dávat sílu slabým a brát sílu silným, ale na použitých příkladech jsem ukázal, že Bůh se nenechává omezit ani svoji církví.
Komentáře (22)
Komentujících (10)
Doporučit
TiskKaždý jsme na jiné úrovni pochopení života kolem sebe.
Pro někoho je základním kamenem bytí VÍRA, NADĚJE, LÁSKA.
Pro jiného zas řídit si svůj život a prosazovat sebe sama.
Po věky tu bylo něco co mnohé kultury nazývaly Bohem či božstvy a měly různá poznání. Každý žijeme obklopeni určitou kulturou a poznáním jak sebe sama tak světa. Tedy jak je vidět Něco vzniklo z něčeho. Na počátku muselo něco být. Kdo? Co to Bylo? A proč je stvořeno něco - někdo, aby to poznávalo, prožívalo. Nejen chlebem živ je člověk. Tedy jsou tu síly neviditelné a mocné.
Každý si je může dle svého poznání nazvat jak uzná za vhodné. ČLověk je tvor zvídaví. Kde vlastně žijeme a máme svobodu? Nebo vše je dáno? A pokud je něco dáno proč a v jaké míře? Jak poznáte opravdu moudrého?
Určitě ne podle toho, že prosazuje svoje EGO, ale podle skutků.
27.04.2011 01:58:00 | Lady L
Zajímavá úvaha,jen nakonec bych dal-bůh se nenechává omezit ani svoji církví-to "svoji" do úvozovek.Jestli existuje nějaký Bůh nemůže mít žádnou svoji církev-To by byl elitářský Bůh:-)To církve si stvořili Boha k obrazu svému-tedy lidé.A tento bůh je velice lidský-milosrdný i krutý,jako lidé. Takže pokud mě zajímá co je Bůh a jestli vůbec je,chce to asi nějaký jiný přístup. Jaký? Když mám hlad,taky si jídlo najdu,:-)
30.07.2010 13:02:00 | Weylin
Jasna, pokud zakony spolecenstvi vypalime do podvedomi (coz je skvely, protoze clovek ztrati moznost rozhodnout se bez vlivu podvedomi a tedy ztraci svobodnou vuli,pokud teda o ni vubec stoji) pak je vliv organizace nejsilnejsi. A to ma katastrofalni dusledky na rozvoj osobnosti individua,protoze clovek nejak intuitivne tihne k rozvoji osobnosti, ale vzhledem k tomu,ze jsou lidi, kterym vyhovuje glorifikovat svoji duchovni lenost, tak OK.
Nicmene venuju se tomu, ze cas od casu nekdo ten zakon v podvedomi musi zlomit. V teto uvaze se venuju tomu,kdyz je zacne lamat sama cirkev a dalsi uvaze, kdyz to provede clovek sam.
A opravdu vychazim ze vztahu k nevedomi a jeho vlivu, jen o tom tak okate nepisu, protoze si myslim,ze by mi pak nerozumel skoro uz nikdo.
01.07.2010 14:52:00 | dead-head
Fabb, ty s mi to dal. Ale na druhou stranu jsi mi příkladem, že v křesťanství ještě pořád bují intolerance, rasismus (duchovní) a jiný psychologický nebepečný odpad.
05.03.2010 18:24:00 | dead-head
Pokud jsi poznal a ztratil již nemáš šanci to zopakovat.
To je život.No a nyní jinak,má smysl se dohadovat s barovoslepým?Když se nedohaduješ nezmamená to,že ho urážíš.Prostě nemáš šanci ho uzdravit,aby viděl barvy.
Toť vše.
02.03.2010 21:29:00 | fabb
Fabb - Ty víš, co je mi vlastní a co ne? Dávám palec nahoru :)
Ale teď vážně: dík, že jsi mé dílo přečetl/a.
No a jinak když uznáváš individuální poznání, tak by ti možná za to stálo ztrátu Boha taky vyzkoušet - ať víš, jestli kecám nebo ne B-) Jiný způsob není a ty to víš.
01.03.2010 11:43:00 | dead-head
Autor,píše o tématu,které je mu cizí.Bůh se nedá člověkem najít jen vytvořit a to je patrné ze všech příspěvků,jak se o to lidé sami saží,a tak žít v sebeklamu.
28.02.2010 16:56:00 | fabb
hmm...vždycky když čtu úvahy, tak čtu pak hlavně ty reakce...tady tak trochu souhlasím s každým tudíž jsem tu jen abych to řekla :) nekamemujte měěě že jsem spammer :D
22.02.2010 11:27:00 | Lady Carmila- Políbená mlhou..
Zajímavá úvaha.
19.02.2010 19:50:00 | PIPSQUEAK
Píšete úžasné věci Daniel_S,Pamp_elka, Rohypnol
Já úvahou chtěl sdělit, že ne každý, kdo odešel z církve musí skončit jako bezbožný vyvrhel-jak mu bylo předkládáno (že rohypnol), ale že život existuje a pokračuje i za hrancemi církve (to je to, o čem píšeš pamp_elka)
navíc jsem chtěl taky ukázat,že i církev sama (tj. členové církve) by se měla zamyslet nad tím, jakou pozici má ve společnosti - a jestli to náhodou není způsobeno tím, že dělá něco špatně. (Bojovat proti nevědomí lze třeba tím,že na ty nevědomé vazby ukážeš a popíšeš je Daniel_S).
Včera jsem četl názor jednoho psychiatra, který mě hodně oslovil: To že životní cesta nefunguje, musí spočívat v tom,že se dopouší zásadní chyby v životním postoji, navíc chyba leží mimo filozofii té životní cesty.
15.02.2010 13:14:00 | dead-head
Odejít odněkud nikdy není snadné. To neplatí jen o opuštění rodného hnízda, to platí i o změně práce, o změně smýšlení, změně postojů, změně politické orientace a jiných změnách, protože každá změna sebou přináší určitý prvek nejistoty, kterému se člověk většinou snaží vyhnout.
Další a to neméně důležitá věc je to, že musí být KAM odejít. Jen težko někdo bude odcházet z rodného domu od rodičů, když nebude mít kam jít. Málokdo odchází rovnou pod most. A samozřejmě čím lepší "mamahotel" takový syn doma má, tím spíše si vybírá zda a kam odejde. A čím horší jsou alternativy po odchodu, tím spíše se nehne.
Proč by měla být chyba církve, že si opečovává své ovečky? Proč by měla být chyba, že se stará a také to, že ke svým členům cítí náklonnost a jen nerada se s nimi loučí? Minimálně stejná chyba pak tedy je, že nejsou alternativy kde dospět a opravdu vydat se z rodičovského domu do feťáckého doupěte není to pravé ořechové. A dospět tím, že mi dají přes ústa, oberou mě, okradou, připraví o iluze a možná i psychicky zlomí, to je na můj vkus dost nevhodná škola života. Už jen proto, že ji mnoho lidí nezvládne. Na to se stačí koukat z domácího okna, některé kratochvíle prostředí mimo rodinu si člověk rád nechá ujít.
Odejít může jen ten, kdo je dost silný a shopný takový odchod ustát. Většinou se to projevuje tím, že je dostatečně sebevědomý, dostatečně schopný, nebojí se vlastních rozhodování, je ochoten do toho mamince i mluvit a hlavně - není hloupý a nekřičí jen pubertálně o tom, že ho fotr s matkou omezují, aniž by si sám uměl byť jen namazat chleba - o vydělání peněz na něj ani nemluvě.
Takový silný a sebevědomý člověk, ten se nezalekne ani těch možných církevních pomluv nebo snad konfliktů. Ten s nimi počítá a umí si dát dohromady, co mu za co stojí. To jen neschopná nula se nechá porazit hned první překážkou nějaké pomluvy. Tím spíš by také neměla vůbec přelézt práh z domu, aby jí někdo neublížil ještě víc. Člověk kterej se složí po hádce s maminkou, ten těžko vydrží hádku s mistrem, zaměstnavatelem, ten těžko ustojí sám sebe. A v církvi to platí úplně stejně. A protože vznikají nové sbory, nové církve i nové denominace a ty staré se mění a reformují, je vidět, že těch silných není zase tak málo a i přes nějakou tu pomluvu nebo církevní konflikt tu svoji odpovědnost ustojí a unesou tu váhu samostatnosti na svých ramenou. a ti ostatní? Ti by měli sedět doma a držet se máminy sukně, protože jejich zkušenost po odchodu z domu musí být zákonitě hrůzostrašná.
15.02.2010 11:56:00 | Daniel S.
Daniel S
Církev špatně rozchází, že z ní lidi odcházejí. Jak jsi psal o té matce, která se nemůže smířit s dospělostí svého syna. Jediná šance pro dospělost je od takové matky odejít. To samé platí i u církve. A matka? (církev)? Nehledá chybu v sobě... Tito "odpadlíci" jsou pak předkládáni jako negativní příklad (jak od matky, tak od církve). Odejít z církve bez následků (konflikt, následné pomluvy..)není možné, jako odejít od matky, pro kterou jsem stále dítě.
15.02.2010 11:16:00 | rohypnol
dead-head
Když někdo potírá něco nevědomě, tak je to věc, která se dá asi těžko nějak korigovat, nemyslíš? Pokud je to nevědomě, tak asi také těžko dá určit, kdy církev skutečně nevědomě potírá a kdy nepotírá. Respektive, nebude existovat univerzální návod od kdy potírá a kdy ještě ne.
Tím pádem je také nutno být velmi opatrný na ono "duchovní zakrnění" jak píšeš, protože si to každý musí rozhodnout sám a to i se svým odchodem z církve. Naštěstí církev i přes všechny necnosti není sekta a vystoupení z ní je normálně bez následků možné...
15.02.2010 06:40:00 | Daniel S.
pokud mohu vstoupit:... pro mne se poněkud změnil význam slova *pokora* - :) šílený pro mne bylo setkání s téměř-budoucím-duchovním, který pravil, že z křesťanského hlediska je zásluhou bejt *první v tom, že jsem poslední* (volně parafrázováno, ale doufám, že je jasné, co mám na mysli)... Pro mne je toto jen pýcha naruby alias opět pýcha; a něčím podobným se může stát honba za extrémní konverzní zkušeností.... :) Tak nějak mám dojem, že sračky si člověka vyhledaj samy a domáhat se jich, abych našel Boha jest scestným.... stačí, že se dostavujou - a pak už jaksi obstát, ale nehrát si na boha tím, že je schválně sobě či druhejm připravuju /neb to je stejná mince.../.. no, rovnováhy bejvaj složitý, takže v konkrétních situacích to může zase bejt všecko trošku jinak /a nakonec opravdu jsme každý svého života bohem.../... No a církev... :) jaksi pokora v tom, že se mohu mejlit... přestože mám zdánlivě ten patent na pravdu v podobě Svaté knihy...
12.02.2010 21:59:00 | pamp_elka
-> Daniel S.> Díky za komentář. Ke konci to mám krkolomný,protože jsem se snažil to sepsat na 2listy A4 :)).
Ona církev opravdu programově takové věci nepotírá, ona je potírá nepřímo a nevědomě (a to je hodně nebezpečné) - tím, že vytyčí cestu, jak je to "správné" a nepřipravuje lidi,na to, že se nechá dojít dál.
V tomto pohledu a z dlouhodobého hlediska je správné a potřebné z takové církve odejít,protože vedle ní nikdo nedospěje. Lépe by asi znělo odpooutat se, protože není nutné odejít, ale postoupit na další úroveň poznání (dospět), a pokud to církev nenabídne, tak člověk riskuje duchovní zakrnění.
12.02.2010 12:57:00 | dead-head
Já s tím mám trochu jiný problém - poměrně široce rozebíráš ono "umrtvování" určité části těla nebo duše a poukzuješ na to, že se tělo, nbeo duše brání. Mohu jen souhlasit, čím více se člověk snaží "umrtvovat" svou temnou stránku těla i duše, tím víc se tělo i duše brání.
Ale co s tím? Tvůj posun premisy je v tomto ohledu podlě mě maličko krkolomný, když z toho tak nějak vyplývá, že člověk "nemá tlačit na pilu" a třeba to dobře dopadne a navíc třeba člověk může přerůst i církev, která se do podobného experimentu nechce pustit.
Máš skutečně pravdu, že člověk si asi potřebuje sáhnout na dno, aby mohl definitivně duševně dospět, ale je tut aké ta druhá a bohužel mnohem častější možnost že takový náraz o dno člověka definitivně zlomí. A najít tu chvíli v lidském životě, kdy už se to nestane, kdy už je člověk schopen přijmout sám sebe jako autoritu, to je věc ošidná a naprosto neměřitelná.
Církve proto jako organizace do tohoto procesu vůbec nezasahují. A když někdo jak říkáš "ztratí Boha" tak to musejí vnímat negativně minimálně do té chvíle, než se ukáže, že je člověk pro tuto ztrátu dostatečně zralý. Ale církev přece není arbitr, tkerý by měl rozhodovat, kdo už zralý je a kdo ještě není. Navíc se až příliš často setkává s tím, že člověk přiraven nebyl a nejenže nedospěl k vnitřní autoritě a odpovědnosti, ale ještě navíc popřel celý svůj dosavadní život a výsledkem musí být minimálně duševní zmatek.
Církev tedy v náboženském ohledu plní funki matky, která se vlastně nikdy nesmíří s tím, že synáček už chce žít sám a na vlastní odpovědnost. Nikdy se nesrovná s tím, že jí třeba už není zapotřebí, protože potomek už dospěl. A stejně jako maminka napomíná i padesátiletého synka, bude totéž dělat i církev. Vždycky bude napomínat své dospělé členy a bude jim přikazvoat "brát si šálu a čepici" stejně jako to dělala ´dokud byli děti a nebyli schopni svou odpovědnost převzít.
12.02.2010 11:33:00 | Daniel S.
Zajímavé..už jsem se k těmto tématům vyjadřoval mockrát
tak už nebudu,ale není to špatné,jak to vidím já..
11.02.2010 20:15:00 | Weylin
/:) bohužel více tipy nedisponuji/
11.02.2010 19:34:00 | pamp_elka
.....překvapuje mne, jak malý ohlas tato podle mne poměrně kontroverzní a zajímavá úvaha má...
11.02.2010 19:33:00 | pamp_elka
no, zatím jen hmmm... :-) nevim jestli o někdy vstřebám
11.02.2010 15:32:00 | ewon
chápu na co narážíš,
to je právě ten stav, kdy osobnost ještě není zralá,
*Pokud taková ztráta přijde předčasně, slabá osobnost uteče a najde si ještě více intenzivní představu boha ať už původního nebo jiného*
Může tam fungovat něco,čemu se říká strach z prázdna a samoty.Je to dost intezivní pocit, který ne každý umí snášet (koneckonců se to každej musí naučit,protože tomu neustále čelí) a to se zvrhává do eskalace násilí (manipulace, potřeba převahy nebo sebedestrukce atp.)
No a když se toho člověk naučí nebát, pak příjde ta proměna, o které píšu.
11.02.2010 15:27:00 | dead-head
já to pochopila tak, že ta extrémní zkušenost vlastně může znamenat přitakání násilí, včetně násilí na bezmocných /ztroskotání na pustém ostrově nebo podobný zážitek, kde nefiguruje tlak ze strany lidí, není masová záležitost/ - což je myslím nebezpečné - zvláště za neblahých historických zkušeností se stavy, kdy *místo, které měl v jeho životě do té doby bůh, převezme on sám. Člověk se tak stává sám sobě bohem* ... takže mi připadá pochopitelné, že je snaha regulovat... ...úvaha je pěkná.
11.02.2010 12:49:00 | pamp_elka