Myšlenky exkřesťana 1.

Anotace: 1. část dílka, které už rok sepisuji. úvod + 1. kapitola

Sbírka: Myšlenky exkřesťana

Pokud protestant přežije úplnou ztrátu své církve, a přesto ještě zůstane protestantem, tj. člověkem, který je vůči Bohu bez ochrany a není už chráněn zdmi nebo společenstvími, má jedinečnou duchovní možnost bezprostřední náboženské zkušenosti. (C.G.Jung, Obraz člověka a obraz Boha,str. 71)

Úvod
Potkal jsem několik lidí, kteří odešli z církve, a ptal jsem se jich, jak to období v církvi a mimo ni prožívali. Z těch rozhovorů jsem pochopil, že ten odchod je vtrhl do vzduchoprázdna, které je po jistou dobu ničilo a ten stav doslova a do písmene přežili, nebo se i vrátili zpět. Nicméně pokud všechno zlé je k něčemu dobré, tak v jejich případech jsem se moc k nějakým moudrostem nemohl dostat. Vzhledem k tomu, že jsem též z církve odešel, tak jsem mohl porovnat zkušenosti a myslím si, že je to chyba odejít z církve a nic si z toho nevzít, nebo ještě navíc nic nezískat. Rád bych prostřednictví tohoto textu chtěl z mého pohledu ukázat, jaké to je z církve odejít a co se bude dít a jakým směrem se z toho nechá něco vytěžit. Protože není pravda, že se ex-křesťan stane automaticky nástrojem ďábla, navíc ani není pravda, že křesťanská víra je to jediné, o co v životě jde. Kdo si myslí, že ano, má pravdu, kdo si myslí, že ne, má taky pravdu, jen okolnosti jsou jiné.

Textem se nesnažím jednotlivé denominace křesťanské církve porovnávat, a proto ani nechci nějaké sbory jmenovat. V jistém smyslu jsou mé přímé zkušenosti omezené na dva konkrétní křesťanské sbory, nicméně zkušenosti na základě rozhovorů s lidmi nebo jejich svědectví, kteří odešli, mi ukázaly, že přece jen jsou jejich problémy téměř stejné. V tomto smyslu jsem si dovolil generalizovat, když v textu budu mluvit o církvi jako o skupině českých charismatických sborů v období kolem roku 2000. Možná, že některé postřehy jsou společné všem křesťanům, ale nechť si to přebere čtenář sám.

Odchod ze sboru
Pokud se budu zabývat odchodem z církve, pak je nutné si uvědomit, proč to vše začalo. Strávil jsem ve dvou sborech od svých 15ti let (1995) bez 1 týdne 5 let. Z toho 4 roky jako člen sboru letniční charismatické církve cca 20ti lidí, která se pak stala regionální pobočkou zhruba 300 hlavého sboru z Ústí nad Labem.
Moje rozhodnutí bylo dáno zřejmě na základě mé čerstvě rozvedené rodiny, kde krize kulminovala mezi rodiči právě mým 15tým rokem. Dále to byl pocit vydědění, kdy jsem neměl moc přátel, a pocit náležitosti mě dával cosi jako odpočinutí, řekněme pocit druhé rodiny, a to jsem mohl prožívat jednou týdně – v jedné skupince místního sboru tamní církve v Dobrušce. Pak jsem stále více vnímal potřebu se s nimi sjednotit vyznáním a tedy přijetím, jak se říká, Ježíše za svého Boha. Poté následovalo studium Bible, první kroky v duchovním životě, kdy se modlitby začaly plnit, dále vypořádání se s hříchem. Proč jsem to dělal? Bylo mi pak líp. Ničeho jsem nelitoval, stále jsem se hnal za tím, abych byl uvnitř boží přízně, nebo lásky chceme-li to tak nazývat. Zhruba po půl roce proběhl „rituál“ křtu v Duchu svatém, čímž se můj křesťanský život o něco více posunul. Dopřávání si duchovní extáze se stalo víceméně vášní. Výsledek byl i moje pozorování a porozumění Bibli, kterou jsem hltal víc a víc. Byl to skvělý čas. Po několika měsících jsem se nechal pokřtít, aby byla má duchovní cesta započata ve všech fázích. Pak následoval vstup do zmíněného letničního sboru (měl jsem to z domova nejblíž a taky mi byl doporučen), kde se dával ještě větší důraz na duchovní extázi, než kdekoliv jinde. Já se vzdělával jak z čteného slova, z učení, tak i z častých experimentů duchovní extáze. Léta středoškolského studia mě donesla na vysokou školu v Praze. To mi bylo 19. Žádný sex a krom příležitostného užívání lupulinu (látky obsažené v pivu) jsem žil takřka jako světec. Z té doby si vzpomínám, jak jsem hodně hledal způsoby, jak mluví Bůh k lidem. V Bibli jsou popsány jen takové ty extrémy, které ale nejsou časté. Pokusy s hledáním hlasu v nitru nevedly k zdárným výsledkům, buď mi totiž scházel prorocký duch (a taky mi schází dodnes) a taky jsem měl zkušenost s lidmi, kterým podobné zkoumání vyneslo i pobyt v psychiatrické léčebně. Což v kontrastu s životem v duchu mi přišlo jako dost obtížná překážka.
Na vysoké škole jsem zažil nové prostředí a nové lidi, nové křesťany (vesměs z toho ústeckého sboru, protože zrovna studovali ve stejném městě). Vnímal jsem hranici, kam jsem mohl zajít s lidmi z církve a s lidmi mimo církev – nejlíp jsem se cítil právě mezi křesťany.
Až jednou, mi bratranec navrhl zajet na chlapskou divokou jízdu, kde se pilo a páchaly se drobné nezbednosti v rámci dobré zábavy, jak už to tak chodí. Bylo to taky úžasný. Navíc v té době jsem taky procházel knihkupectví s alternativní literaturou a zkoumal další názorové postoje. Zajímalo mě to, protože se svoji čerstvě nabitou plnoletostí jsem z nějakého důvodu bral svůj život zodpovědně. Žel nejvíce mi učarovaly levicové ideje a ekologické postoje, které jsem zkoumal víc a víc. Po nějakém čase od toho výletu jsem cítil své oddělení i v rámci sboru. Nesouhlasil jsem až s dětinskou stádovostí většiny členů, kritizoval jsem i některá kázání (jen jsem domýšlel aspekty dopadu těch myšlenek) a pomyslné hřebíky do rakve byly výzvy k veřejným modlitbám, které mi jako zarytému introvertovi činily asi největší problém. Ono, ne že bych neuměl modlit se a ukázat můj vztah k Bohu, ale můj přístup byl natolik intimní, že jsem jakožto introvert neměl velkou potřebu k takové exhibici. Silvestr 2000 byl extrémní co do spotřeby alkoholu a zjištění, že i můj nejlepší kamarád ze sboru si našel dívku, kvůli které chce odejít. Do sedmi dnů bylo vše vyřešeno. Moje postoje se donesly pastorovi, který se jen chtěl ujistit, jestli hodlám své názory změnit nebo odejít. Tak mi zavolal, určil jasné hranice a já jsem tak z církve odešel. 5 minut nato odešel i můj kámoš.
Začalo období vln depresí, kdy jsem neměl žádné přátele mimo církev a přátelé z církve zase nestáli o mě. Tak jsem pil pivo, čaj, zkoušel najít dívku a zase pil pivo a po celou tu dobu si ordinoval velké množství bigbítu. Můj vztah k Bohu byl stále vřelý, ale ne tak častý jako dřív a pocit vydědění byl opravdu silný. Zhruba po půl roce jsem našel dívku, se kterou jsem žil taky skoro 5 let, kdy po rozchodu s ní, kdy jsem si prožil to, že se nedá už na nic spolehnout. Pak přišla ta největší fáze mého duchovního života. Ale o tom až dál.