Myšlenky exkřesťana 3.

Anotace: 2. kapitola - co mě vedlo do církve

Sbírka: Myšlenky exkřesťana

Co mě vedlo do církve - společenství
Když člověk začne vnímat svět nacházející se mimo rodinu, která do té doby byla jeho jedinou zkušeností, zjistí jednu věc: lidi se sdružují, aby byli silnější, aby přežili. Pocit bezpečí, ať už jakkoliv vratkého, je přece jen pevným bodem a nechá se o něj opřít. Není proto divu, že pokud si člověk tu skupinu nevytvoří, tak se rád k nějaké přidá, samozřejmě v rámci jeho morálních konvencí. Křesťanský sbor je výborné místo, protože mimo jiné nabízí i alternativy k životu a tedy alternativy pro budoucnost. V tomto smyslu jsem se k tomu přidal i já, ale stejně tak jsem se mohl přidat do komunit punkáčů, undergroundu, free-tekknařů nebo třeba trampů. Moje argumenty byly na jedné straně hledání a na druhé straně nuda. Spíš ta nuda, protože co je člověk za hledače v 15ti letech. V mém případě vlastně sbor suploval zájmovou organizaci, ale jen několik měsíců, než jsem začal křesťanství hltat.
Křesťanské sbory jsou všeobecně velice silná komunita lidí, a navíc jsou si toho velice vědomy. To, že samy vnímají svá silná postavení vůči jednotlivým členům, mohu demonstrovat na tom, jak se chovají k člověku, který vystupuje z církve. Například slyšel jsem, že v jednom sboru tradiční církve se říkává lidem, kteří odcházejí úryvek z básně V. Dyka: Opustíš-li mě, nezahynu. Opustíš-li mě, zahyneš. Zde je ten pocit nadřazenosti velice kontrastní. Se mnou se jen dosavadní kamarádi přestali bavit – jen tři lidi z toho 300hlavého sboru se zajímalo, jak se mám. Ostatní z mých kamarádů mě ubezpečili, že až mě chtít kontaktovat, tak mi dají vědět. No, třeba se ještě ozvou.

Zde bych se chtěl věnovat jednomu z intenzivních pocitů, který odcházející člověk určitě bude cítit, tak jak jsem to cítil i já – samota.
Osamocení, jak jsem pochopil, je nedílnou součástí za cestu poznání – ono jak dlouho člověk vzdoruje samotě, tím je pro něj těžší a těžší. Dokonce chápu, že strach ze samoty je silnější, než křesťanství samotné. Ano, dokud jsem s Bohem, tak se není čeho bát, ale bez něj? Po odchodu z církve jsem se tedy snažil vyplňovat čas aktivitami, které mě odlákaly od toho se neustále vracet k tomu, co bude, jestli takhle osamocen zůstanu navždy. I můj vztah s dívkou by se dal v jistém smyslu označit, jako reakce na samotu. A když ten vztah skončil, zase zůstalo to, co bylo před tím – jen já jsem byl o několik let starší. Jednou, pár měsíců po tom jsem se z nějakého důvodu strašidelně opil. Probudil jsem se po 5 hodinách v parku, když začalo pršet – navíc ještě okraden. A tehdy mi to došlo. Celá ta anabáze – církev, vztah s dívkou, alkoholické dýchánky – to vše bylo jen motivováno strachem z toho, že budu jednou úplně sám. A že bych to měl přijmout jako svůj osud. Tak jsem to přijal. A není to tak zlé, protože najednou jsem viděl všechny ty lidi, kteří se kolem mě pohybují. Zjistil jsem, že se můžu těšit z toho, že jsou tady. Co se změnilo? Z vnějšku téměř nic – a z vnitřku jen ten přístup: těším se z toho, že s nimi můžu být a nemrzí mě, když to nejde. Jde jen o to, se toho strachu ze samoty nebát, protože to je úděl všech, kteří se vydali novým směrem – opustili kolektiv a to je cena za poznávání – samota. Je to přirozený stav věcí.

Co mě vedlo do církve - Alternativa
Kdo se ještě necítí dospělý, rád dá přednost zkušenějším lidem, kteří již vědí, jak křesťanství ve svém životě praktikovat. Pokud vnímám, že jejich život jeví dostatečné známky kvality, pak je to ta alternativa, co mě osloví – a to byl i můj případ. Ale nemyslím si, že to je přesně ten důvod, proč by někdo měl přijmout Ježíše za svého Boha, nicméně je to jeden z faktorů, který, ač nevědomě, pomáhá v setrvání ve svém rozhodnutí.
Rozhodnutí se pro alternativu vede ke změně životního stylu. Člověk zjistí, co je pro jeho duchovní život dobré a co je jed. Výsledky se, pokud je člověk upřímný, dostaví okamžitě, čímž je jen rozhodnutí posíleno. Navíc kolektivní zkušenosti posilují závěry získané novým životním stylem.
Životní styl má jednu vlastnost, kterou je dobré zmínit, že sdružuje lidi podle příkladu: vrána k vráně sedá. Za několik měsíců jsem osobně zjistil, že z mých přátel, které jsem měl, už není nikdo, s kým bych si rozuměl, nicméně jsem získal spoustu nových přátel ze sboru. Na mém případu si teď uvědomuji, jak pozvolna vznikla závislost na organizaci, protože jsem v podstatě ztratil vazby k dosavadním přátelům, proto můj odchod byl velmi bolestný - musel jsem prostě začít od nuly, samozřejmě s nějakým postihem za členství ve sboru do začátku.


Co mě vedlo do církve - Psychedelický zážitek
Timothy Leary v jednom interview řekl, že žádná masová skupina lidí ve dvacátém století nemohla vzniknout, pokud by neumožnila lidem prožít alespoň trochu psychedelické zážitky. Jeden z aspektů, které může křesťanství a zejména charismatický proud napříč církvemi nabídnout mladým, je právě psychedelický zážitek. Veškeré učení je jen učení mysli, ale psychedelický zážitek je stav, kdy do procesu poznání vstupuje tělo, neboli se to dá prožít a tomu univerzálně rozumí i člověk vzdělaný nebo nevzdělaný v Bibli. Je to zkušenost, která otvírá vnímání Bible, vnímání duchovna a dává křesťanství nový rozměr (pokud mu je řádně porozuměno). A to je velmi dobrý důvod, proč v daném sboru zůstat, protože učení Bible je najednou jednodušeji prožíváno a ty dobré aspekty svatého života jsou posíleny.
V charismatické církvi se tomu říká třeba pomazání Ducha svatého. Ano, ducha, protože to je zážitek, kdy člověk prožije extázi (tj. vystoupení ze sebe sama). Dokonce byl znám i ve středověku, kde se mu říkalo náboženský zážitek a velmi se cenil, protože ukazoval v jisté míře na vyzrálý a osobní přístup k Bohu. Pojem bůh přestane být umělým objektem vytvořený dogmatem, nýbrž se stane duchovní silou, kterou lze navíc i prožít a pocítit a tedy mít tu zkušenost.
Osobně jsem prožíval velmi mnoho takových zážitků (v řádu stovek) a musím přiznat: má to něco do sebe. Zvláště když se jedná o kolektivní extázi, kdy dochází k sjednocení s celou skupinou.
Nicméně nejen církve nabízejí extázi, napadá mě jóga, mystické větve islámu, buddhismus, šamanismus a jiné. A nemusí to být jen náboženství, protože extázi lze prožít i pomocí sexu, hudby a nakonec i drog (ale tam je míra porozumění duchovnu pro Evropana asi nejmenší). Nevím o tom, že by církev měla nějaké učení, které by plně vysvětlovalo fenomén extáze, a domnívám se, že ani není jednotně přijat, proto se zřejmě v církvích vymezil jako charismatický proud, ve kterém jsem měl to štěstí být. K dobru věci můžu ale připočíst to, že je to lepší než autonomní užívání psychoaktivních látek, protože tito experimentální uživatelé sice dosahují velmi podobných stavů (i kolektivně), ale jsou odkázáni jen na sebe, maximálně na diskuzní fóra.