Den 0 – Kufr, chaos a start motoru

Po roce…

Po roce se opět blíží den, na který se těším – těch pár dní svobody, nespoutanosti, ale i očekávání. Jaké to vlastně bude? Dny se pomalu změnily na hodiny a já začal balit kufr. A uvnitř mě se najednou ozvalo: Mám tam vůbec jet?

Do toho výletu jsem investoval spoustu peněz, a čím víc se blížil den D, tím víc mě přepadala panika. Strach z neznámého, možná zklamání.

Den odjezdu začal hekticky – ale na mně to nebylo vůbec znát. Cesta z domu na autobusové nádraží proběhla v klidu, i když podle hodin jsem měl být už dávno na místě. Na Florenci jsem s kufrem bloudil mezi nástupišti a hledal to správné, odkud jede můj autobus směr Ostrava. Přiznám se – bylo to těsné. Řidič už startoval motor, a já v dálce mával s nadějí, že si mě všimne ve zpětném zrcátku.

Uviděl mě. Uf. Lístek zkontrolován, kufr naložen do zavazadlového prostoru… moje cesta začala.

Poslední tři roky vyrážím začátkem července do Ostravy – užít si pár nezapomenutelných dní. Cesta autobusem byla příjemná, polovinu jsem prospal, abych načerpal síly na to, co mě čeká.

Po příjezdu do Ostravy jsem pocítil lehkost. Těšil jsem se, že se ubytuju v kempu, trochu si odpočinu a večer si naplno vychutnám festival.

Bylo to výjimečné – poprvé po třech letech jsem jel sám. Můj brácha tam sice byl taky, ale měl vlastní partu. První stres přišel při registraci v kempu. Půl hodiny jsem listoval telefonem a zoufale hledal vstupenku. Slečna na recepci se na mě pak trochu smutně podívala a řekla: „Vy jste tady sám? To je smutný...“
S úsměvem jsem odpověděl: „Není.“

Ruka ověšená náramky jako vánoční stromeček, papíry v kapse – a vyrazil jsem najít svůj stan. Naštěstí tam byli dobrovolníci, kteří mě dovedli přímo ke stanu číslo 274. Bez nich bych tam asi bloudil ještě dva dny.

Po cestě jsem si přál jediné: ať mám fajn sousedy. Přání se mi splnilo – vedle mě byl mladý pár ze Slovenska. Žádná jazyková bariéra, navíc velmi příjemní lidé.

Večer se pomalu blížil a kemp začal ožívat. Dámy se chystaly do svých festivalových kostýmů, ve kterých chtěly zaujmout. Muži většinou seděli pod slunečníky a popíjeli chlazené pivo. Já alkohol moc nemusím, takže jsem si dopřával speciální nealko drinky.

Neměl jsem velké plány. Po dlouhé cestě a vybalení jsem hlavně chtěl nasát atmosféru. Vzít to pomalu. Žádné honění za interprety, žádné přebíhání ze stage na stage. Jen se projít areálem, rozhlížet se, dýchat – a nechat se překvapit tím, co přijde.

Jakmile jsem se dostal blíž k hlavní stage, první tóny mě vtáhly jako magnet. Lidé se už pomalu začínali pohupovat do rytmu, všude vonělo jídlo, tráva a ten známý mix parfémů, potu a radosti – přesně ten, který zažiješ jen na festivalu.

Zastavil jsem se. Jen pozoroval. Tu různorodost lidí, zvláštní klid i živou energii. V tu chvíli mi došlo, že přesně tohle jsem potřeboval. Žádný program v mobilu. Jen stát, dýchat – a nechat festival, ať si mě najde.

Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem stál uprostřed davu. Nějak mě to tam samo vtáhlo. Jeden krok, druhý, třetí… a už jsem byl mezi lidmi, kteří sem přijeli stejně jako já – kvůli hudbě, úniku, svobodě.

Basa duněla skrz zem. Tělem mi projela první vlna hudby a moje mysl se začala pomalu ladit na jinou frekvenci. Všude kolem mě světla, pohyb, smích, výkřiky… A já? Já se nadechl a nechal tím vším prostoupit.

Ta energie nebyla jen v hudbě. Byla v očích cizinců, co se na tebe usmějí jen proto, že jste tady spolu. Byla v pohybu těch, co se rozběhli ke stagi a zvedli ruce, jako by vítali boha zvuku. A i když jsem nikoho neznal, najednou jsme byli jedno tělo. Jedna pulsující masa, co dýchá v rytmu.

A mně došlo, že ten večer možná nebude tak klidný, jak jsem si původně myslel.

Když poslední interpret skončil, hodiny ukazovaly tři ráno. Nohy trochu unavené, hlava přeplněná… ale srdce nečekaně klidné. Pomalu jsem se vydal zpět do kempu. Míjeli mě lidé – někteří mířili na afterparty, jiní jen tiše kouřili a mlčeli.

A já? Já si ten večer nesl v sobě. Bez očekávání, bez plánů – a přesto přesně takový, jaký měl být.

Usnul jsem v teplém spacáku, s mírným hučením v uších. Ale bylo to to nejhezčí hučení, jaké si člověk může přát