Den 18

5. 2. Ven z města
Je čtvrtek ráno. Svítá. Právě jsem se probudila ve svém autě. Otevřela jsem kufr a naskytl se mi nádherný výhled na klidnou širokou řeku a za ní skálu. Slyšet jsou jen různé druhy ptáků. Někteří jsou blíž, jiní dál. Vzduch je čerstvý a chladný.

6.2.

Musím ve psaní pokračovat až dnes, protože se mi vybil notebook a nemám ho jak nabít jinak než v práci. Takže když mám volno, mám smůlu. Volno jsem si ale užila naprosto neskutečně. První i druhý večer jsem našla skvělé místo na přespání u vody. Každý večer jsem si šla zaběhat a pak rovnou do vody. Vlastně první den jsem vlezla do každé louže, kterou jsem po cestě potkala, ale já prostě nedokážu odolat. Obzvlášť když jsou u toho krásné výhledy a voda je čistá.

Tohle mi třeba hrozně chybí u nás v Čechách. Pokud nevyjedu někam do hor, v okolí skoro není žádná čistá voda, do které by se dalo vlézt. A můžeme si za to sami. Neumíme se starat o naše rybníky a řeky ani o jejich okolí, a tak jsou zanedbané. Má se za to, že o krajinu se starají jen zemědělci, kteří navíc pod všemi nařízeními a přísným drobnohledem mají neuvěřitelně těžkou práci a nikdo jim nepomůže. Ale to už zacházím jinam, než chci.

Můj děda mi vyprávěl, že když byli malí, dala se voda pít z kdejaké struhy. Dnes je to neuvěřitelná věc... Takže se jezdím koupat ke kamarádce do Bavorska, kde je voda fantastická.

Druhý den volna jsem měla sraz se svou spolužačkou z gymnázia. Za dob našich studií jsme obě patřily do nejhorší skupiny angličtinářů. A nebyly jsme jediné. Další z naší skupiny žije v Norsku s Norem, další cestuje v rámci dovolených po celém světě a další jezdí na mise do Afriky. Nikdo z nás tehdy nebyl schopný vést v hodině angličtiny jakoukoli konverzaci.

Moc ráda jsem ji viděla a cítila jsem, jak jsem ožila. Sedly jsme si do parku a šest hodin si jen povídaly o všem, co jsme zažily. O tom, co se děje doma, i o tom, co bude dál. Mohly bychom takhle klidně sedět celé dny, kdyby jí nejel autobus.

Ještě v Čechách potkala kluka, který měl v plánu vyjet na working holiday do Kanady. Ještě spolu ani nezačali randit a už kývla na to, že pojede s ním. A tak začali. V Kanadě odpracovali několik sezón a mezi tím procestovali skoro celý svět. Od Jižní Ameriky až sem. Na Novém Zélandu si najdou práci a na chvíli se zdrží. Už je to ale pro ni dlouhé a nemůže se dočkat domů, na normální život. Jsou zasnoubení a budou se usazovat.

Přemýšlely jsme spolu o tom, co je vlastně v životě správně. Vidíme naše spolužáky, kteří se brzy vzali a založili rodiny a dnes nám tiše závidí. Zároveň ale vidíme, jak je usazení v životě nezbytné, protože právě to nám často chybí.

Zakazuji si na to myslet, protože PANEBOŽE, to je taková nádhera kolem mě. Zapadá slunce, nebe je růžové, ležím ve své posteli v autě a zatímco tohle píšu, za obrazovkou padají vlny jedna za druhou a hučení oceánu mě pomalu uspává.

Měla jsem určité obavy z toho, žít i při práci v autě, ale je to tak skvělé, že vůbec nemůžu litovat. Ještě tu nespím úplně dobře a v noci se často budím kvůli otáčení nebo nějakým hlasitým zvukům, ale vím, že si na to postupně zvyknu a začnu i pořádně odpočívat.

Taky nějak nemůžu přijít na to, proč mám pořád pocit, že ležím z kopce. Dokonce uvažuji o koupi vodováhy.