O blbech a neblbech (a nejen o nich)

Anotace: Všechno už tu bylo, je a bude – třeba jen trochu jinak, ale vlastně stále stejně. Což ale není výraz skepse, nýbrž střízlivého optimismu. ;-)

O blbech a neblbech (a nejen o nich)

Od nepaměti si starší generace stěžují na ty mladší, že si ničeho neváží, nemají tu správnou výchovu, jsou horší než předchozí, nevyznávají žádné hlubší hodnoty a tak dále a tak podobně. Zkrátka, že ty nastupující generace přivedou jistojistě svět ne-li rovnou do záhuby, tak alespoň na její pokraj. Ne, že by jeden dnes okolo sebe neviděl řadu symptomů toho blížícího se konce světa, ale kdyby to mělo být způsobeno tou neustále se zhoršující úrovní nastupujících generací, tak bychom se toho hypotetického konce světa neměli ani šanci dožít, protože by nastal už před pár tisíci let a my bychom se ani nenarodili.

Jsou ale i zcela protichůdné názorové proudy, které vidí velkolepou budoucnost lidstva v postupné demokratizaci života, růstu blahobytu a tím i přístupu ke vzdělání. Jakoby vzdělání a demokracie měly postupně většinu lidských jedinců přetvořit v jakýsi ušlechtilý druh, který díky své vysoké kultuře, znalostem a humanismu nakonec vybuduje ráj už na Zemi.

Že i tato představa jaksi nedochází svého naplnění, je zcela zřejmé, když si člověk přečte cokoliv od dřívějších autorů či zabrousí do historie a podívá se na současný svět reálným pohledem. Lidská společnost je svými vzorci jednání a chování prakticky stále stejná, větší blahobyt a vzdělanost rozhodně nedělá lidi lepšími, než byli kdykoliv v minulosti. Že se mění formy, to je jiná věc – dnes ti největší zločinci nemusí nikoho podřezávat (aspoň zpravidla), aby se domohli na úkor druhých pohádkového majetku, mají na to mnohem sofistikovanější metody a ještě se nechají nazývat politickými či hospodářskými „elitami“, mnozí duchovní trpaslíci jsou oslavování jako celebrity, zatímco skuteční géniové ducha žijí většinou kdesi v ústraní a kromě pár zasvěcených o nich skoro nikdo neví, skutečná kultura se v divadlech či televizi téměř nepěstuje, protože na ni skoro nikdo nechodí. Buďto se hrají přihlouplé americké konverzačky či recyklované muzikály pro masy nebo se naopak dělá „avantgarda“, která umožňuje poměrně početné skupině snobů se tvářit jako něco výlučného, protože jedině oni „rozumějí“ tomu, co běžný smrtelník nikdy nepochopí. No, skutečně nepochopí, protože to ani sám „avantgardní“ autor zpravidla zřejmě netuší, co vlastně v záchvatu jakéhosi vyššího vnuknutí stvořil – víc než myšlenka se totiž cení „novost“, moment překvapení, prostě cokoliv, co ještě může někoho šokovat, zkrátka čím větší hovadina, tím se to lépe adoruje jako cosi vysoce uměleckého. V tomto směru má zejména výtvarné umění obrovský náskok před ostatními múzami, dokonce se na tom živí početná vrstva nejen samotných „umělců“, ale i kurátorů, kritiků, novinářů, kteří stádním instinktem následují své globální ikony v rozhodování a předkládání masám, co je vlastně „in“.

Ale jak už jsem napsal výše, to všechno už tu bylo, je a bude. Představuju si to tak, že skutečně noblesních, moudrých a ušlechtilých lidí je vždy jen poměrně úzká vrstva ve společnosti, naprostá většina jsou pak zcela průměrní lidé, jejichž největší starostí bylo kdysi, jak vůbec přežít, což se dnes pouze změnilo v mantru, jak svůj život co nejlépe zkonzumovat. A pak je tady vrstva manipulátorů, kteří to s tou šedivou masou umějí zkoulet tak, že na ní velmi úspěšně parazitují, rozmnožují svůj majetek a svoji moc a občas se požírají navzájem. Ti už nejsou motivováni obyčejným konzumem, ale Konzumem s velkým „K“, to je totiž ten nejvyšší novodobý Bůh. Ke kultuře ale tito lidé nemají o nic blíž, než přidavači na stavbě, ledaže se chtějí předvést se svými mladými partnerkami, jejich róbami a šperky někde na plesu v opeře nebo na nějaké mediálně dobře vyfutrované snobárně jen pro zvané.

Nad tím vším nemá smysl se nějak rozčilovat, jako nemá smysl se rozčilovat nad tím, že ráno vyjde slunce a večer zapadne, či že občas prší. Do takového světa jsme se jako lidé narodili a proto nemůžeme třeba žít v moři jako ryby, když nemáme žábry. Stejně si ale myslím, že v poměru k počtu obyvatel stále a víceméně konstantně převažují ti, kteří dokáží používat svůj „selský rozum“ a nenechají se opít rohlíkem, jen prostě nejsou tak hluční jako ti, kteří mají potřebu se stádně přimykat k těm, kteří jsou zrovna na výsluní. Mám-li parafrázovat myšlenku Jana Wericha, kterou jsem odposlechl v nedávném TV dokumentu – blb se blbem nestal, protože se už jako blb narodil, blba zkrátka nelze předělat. Ono to možná nezní moc optimisticky, ale je v té zkratce řečeno vše – mnohem víc, než to na první pohled vypadá. A je v tom samozřejmě i ten optimismus. Když se pravidelně rodí blbci, tak se stejně zákonitě rodí i neblbci. A troufám si říct, že ten poměr bude zhruba stále stejný, jako před tisícovkami let. A jako ve všem i zde záleží především na úhlu pohledu – není lepší se radovat, že je okolo nás stále poměrně hodně neblbců a že jich dokonce neubývá?

V Praze 21.1.2012 (drobně upraveno 18.3.2013)