Kroky času

Často sedával s pyšnou zvyklostí na klid v tmavém rohu. V životním shonu a hektickém tempu, se za nic neschováš. Sluneční paprsky, které se mění v chladný déšť, každý z nás má v čase, okamžik zlomu.
Další den, cítíš kratší i když stejně hodin má, ve stáří pohled očí zůstává, ale vše se hezčí zdá, i jedna místnost je větší, než dříve bývala. Vždy to zde bylo, jen nebyl čas se rozhlédnout, kolik krásy je vedle nás.
Chci odejít s pocitem, že žiji v přepychu i když pro druhé, žebrákem jsem. Snad hluboko do kapsy mám, ale v duši bohatostí proplouvám, v dětství to nevidíme a ve stáří, máme unavený zrak.
Člověk je sám sobě soudcem v životním procesu, ale ne odsouzeným k věčnému tichu.