Za zády

Seděl a poslouchal. Měl zvláštní pocit, jako by ho někdo sledoval,
Nedával to na sobě znát, pokračoval v rozdělané práci. Zdálo se mu, že se za ním něco mihlo, neodvážil se ohlédnout. Cítil ten mrazivý pohled, jako by ho páral obrovskými drápy na kusy.
„V místnosti někdo je, nebo něco?“ Ozvalo se hlasité křupnutí
A někdo ho vyrval ven ze židle. Tělem se mu rozlilo hřejivé teplo. Viděl, jak se mu rozevírá břišní dutina. Nemohl se strachem nadechnout, sípal, lapal po dechu. Cítil, jak se jeho plíce trhají na kusy. Doufal, že udrží sám sebe pohromadě. Tma, všechno utichlo, najednou se nadechl jako nikdy, Probudil se. „Si vzhůru? Nenuť mě abych lezla za tebou nahoru.“ Máma ho volala ke snídani. Odechl si, byl to jen špatný sen.
Šel se opláchnout, přišel mu ten sen tak... tak skutečný. Po snídani vyrazil na cestu do školy. Telefon mu zavibroval, odpověděla. Slyšel pískání, ze kterého se mu svíral žaludek. Podvědomě ho ignoroval.
Pocit štěstí, to bylo jediné, čeho si všímal. „Konečně“ pomyslel si.
Vzduch jeho myšlenkami získal nasládlou vůni. Držel v ruce důkaz. Důkaz, že něco dokázal. Ta zpráva se mu zarývala do mozku, hlouběji a hlouběji. Tak dlouho se mu nedařilo, nemohl tomu uvěřit. „Chce se se mnou vidět.“ Je to už dávno co se spolu více bavili. Najednou mu na mysl vyvstala upomínka blížící se hodiny v podobě zvonku. Přidal tedy do kroku, aby na první hodinu nepřišel pozdě. Posadil se na své místo. „Sup guys, jak je.“ Prohodí rychlou řeč s přáteli. Škola nikdy nebyla problém, procházel bez problémů a vycházel se všemi v celku dobře. Jediný problém byl v jeho představivosti, silný nástroj, díky němuž se nemusel učit, ovšem když se během písemky z českého jazyka tato představivost rozhodne, že musí vymyslet novou fyzikální teorii, je to trochu problém. Ten den se však něco změnilo, plně si to neuvědomoval, nebo snad ano? Nepředstavuje si zase nějaké bludy, něco, co by znovu nebylo reálné stejně jako ten sen? Potýkal se sám se sebou, problémy byly a budou. Dnes se, ale cítil po dlouhé době šťastný.
Vyučování uteklo jako voda. Myslel jen na jednu věc, setkání dnes odpoledne. Podíval se na hodinky, Ještě má půl hodiny. Zajde do krámu a něčím ji překvapí, co ale vlastně má ráda. A má to vůbec smysl?
Zase to cítil, někdo ho sleduje, ten chlad, rozhlédl se všude. V obchodě však bylo mnoho lidí. „Asi jsem se nachladil.“ Problesklo mu hlavou. Byl to jen sen, nic takového se nestane… Stál v řadě k pokladně, trvalo to jako vždy. Čekal až se dostane na řadu, už se viděl na smluveném místě. Konečně, všiml si, jak přichází. Měla moc hezké šaty, jemný vánek si pohrával s jejími až hedvábnými vlasy. Blížila se k němu. Jen tak stál. Uvědomil si, že se hrbí, proto se trochu napřímil. Přitahovala jeho pohled, stejně jako zbloudilou můru lampa. Když přistoupila až k němu lehce se na něj pousmála. Meluzína si pohrávala s větrnými tóny, působili tak podivně. Pustili se do řeči. Komukoli, kdo je potkal se zdáli oba šťastní. Podvědomě ho ten zvuk, ale
přiváděl do stavu paranoie." Slyší to taky?" Ne, nesmí to na sobě dát znát, určitě bych to zkazil. Povídali si dál, o škole, o životě a hned na to jiné téma. Byla to emocionální horská dráha. Svět se mu třásl, i když jen seděli na lavičce v parku. Díval se na ni a ona zase na něj, čekal, co se bude dít.
V tom ho upoutal podivný stín vpovzdálí. „Nemůže to být, ne, ne… Neexistuje je jen ve snu.
Jak dlouho nás asi pozoruje?“ Najednou jako by ta chemie mezi nimi vyprchala. „Myslím si, že to dnes bylo fajn“ řekl, těkal pohledem mezi jejím obličejem a stínem, který jako by mu jeho pohled opětoval. „Víš mám doma ještě nějakou práci, takže někdy příště?“ Na její tváři bylo vidět lehké zklamání. Přisunula se k němu blíž, „Víš nemusíš utíkat.“ Z temnoty stínu se začala rýsovat postava. „Věřím, že to, co tě má potkat. Pověsila se ne něj. „Si tě vždy najde.“ Čekala, co udělá, byli od sebe sotva jen pár centimetrů. On ji však odsunul stranou. „Promiň, já jen, něco se mi zdálo a.…“
Stín zmizel, to bylo děsivější než na něj zírat. Někam zmizel a on nevěděl kam. „Některé sny si musíš nechat do zdát, aby sis je užil.“ Prohodila, při dalším pokusu o přiblížení. Cítil dotek, ale nebyla to ona. Tohle už nemůže být náhoda, od doby, co si s ní píše začal vídat tu entitu. „Už opravdu budu muset“ Zněl chladně. Přemýšlela nad tím, co se děje. Pokazila snad něco? Neprojevovala se dostatečně? Znovu se budou jeden před druhým schovávat? Doprovodil ji domů. Občas se ohlížel přes rameno jako by kontroloval, jestli mu nevypadli klíče. Loučení bylo složité, nevěděl, co říct. Čím více se vzdaloval tím se cítil bezpečněji, jako by ho to monstrum ze snu nechávalo na pokoji. Ale, proč? Proč ho sleduje, jaký je jeho cíl? Cestou domů přemýšlel, ale nedokázal si na tyto otázky odpovědět. Ten pocit, že ho někdo sleduje. Cítil to bodání ze snu, ne bolestivé, jen upomínka toho, co se může stát. Pořád to ale neviděl. Když přišel domů na chvíli se vše zklidnilo. Po celou dobu, co byl doma s jeho psem, necítil že by ho mělo čekat nebezpečí. Jen z dálky se ozývaly zvuky. Takové pisklavé, podobné větru pískajícím o píšťalky. Vešel domů, rodiče seděli v obýváku. Nachystal si večeři a šel do pokoje. Kdykoli by to monstrum slyšel, může zavolat, jsou tak blízko. „Byl to jen sen“ Utěšoval se. Od chvíle kdy vešel do pokoje cítil ten mráz na zádech. Bylo ticho, až moc veliké ticho. Do ticha jen útrapně kvílela meluzína. Ne nebyla to meluzína. Byl to snad skutečné nebo už zase sní. Nevěděl, co je nebo není reálné. Ucítil známou bolest. Znovu se mu před očima promítla celá scén. Nastalo ticho. Ticho, ve kterém bylo slyšet jen odkapávaní drobných kapiček na starý koberec. Zajelo mu drápy hlouběji a trhalo jeho orgány na kusy. Nemohl křičet. Rodiče byli blízko, ale ne dost. Počítal vteřiny,
litoval toho, že si ho všimnul v tom parku, docházelo mu, o co přišel. Myslel na to, že už nikdy nezjistí, co mohlo následovat. Vždy mu vše dojde pozdě. Bylo to nevyhnutelné. Mohl si tu chvíli užít, kdyby ji neodstrčil a zbaběle neutekl. Mohl zůstat jen o chvíli déle. O chvíli, která by ho přesvědčila. Tmou se rozléhal šelest. Až moc nápadně něco připomínal. Znělo to jako desítky hlasů. Bolest, ulev si od ní. Bolest, nech vést se jí. Bolest, vyčítej si. Bolest, skoncuj s ní… Místností se ozvalo prasknutí. Temná silueta děsivého skutku strnula. A ponořila se do mrtvého ticha.