Koloběh života

Anotace: jedna ze starších věcí....taková menší osobní zpověď.... Romanovi

Jak se asi cítí strom na podzim, když mu opadá listí? Když ztratí to, co bylo po dlouhou dobu jeho součástí? Ztratí to, co ho dělalo krásným. To, kvůli kterému byl šťastný. Ztratil část sebe. A nezbývá mu nic jiného než čekat. Čekat, čekat, čekat a ... čekat! Čekat na to, až zase přijde jaro a bude zase plný života. Plný naděje, krásy. Plný sebe!!! Jenže pak přijde další podzim a vše se opakuje znova. Nejdřív radost. Hrozná radost z toho, že je sám sebou a má to, po čem touží. Jenže po každé krásné chvíli logicky následuje tragédie. Samota, bezmoc, pláč, touha vše vrátit a myšlenky na to, co by měl udělat, aby se mu opět nestalo to, že bude sám. Jenže jak to změnit? Neví. A tak tam jen tak stojí, mezi ostatními stromy. Stojí, čeká, doufá. Doufá, čeká, stojí. Všude je moře stromů, kteří se s ním chtějí bavit. Jenže i přes to se cítí strašně sám. Protože postrádá to, po čem šíleně touží. To, co nemůže nikdo a nic nahradit. Ani okolní stromy, ani kořeny, ani ani ani...... A nejhorší na tom je, že si ani nemůže být jistý, že vše bude zas tak krásný jako to bývalo. A víte proč? Protože tomu stromu se stala strašná věc. Ten strom, o kterým Vám vyprávím, umírá. Prostě jednou někdo přišel, pomalinku mu usekal a polámal větve a pak ho prostě a sprostě podříz. A nemyslel na to, že ho to může bolet. Že jednoho rána zničil všechny naděje a touhy. Sny. Přání. Že zničil lásku! Vše je zničené, jen život ne. Strom stále bohužel žije. Žije v utrpení. Žije! Co je tohle za život? Vysvětlí mi to někdo? Leží, vzpomíná a přeje si jediné - ať už tahle jeho bolest skončí. Vždyť přece nikomu nic neudělal. Jen toužil být šťastný. Prostě a jednoduše šťastný. Je to asi moc velkej přepych co? Přání štěstí v tomhle světě….Proč na to musel doplatit zrovna on? Láska asi nebyla určená pro něj. Jeho osudem je koloběh radosti a smutku, lásky a nenávisti, touhy, po které vždy následuje zklamání. Plný štěstí a bolesti, kdy právě ta bolest převažuje. A tak tam leží, obklopen a přesto sám, umírající....
A proč tohle celý vyprávím? Protože já sama se cítím jako ten strom. Totálně sražená k zemi, plná nadějí a snů. Plná bolesti, která ovládá vše. Která ovládá nic. Plno lidí kolem, ale já totálně sama. Plná touhy, touhy po něm, po štěstí, po lásce. A stejně tak, jako ten strom přemýšlím, co udělat, aby se už konečně přestaly střídat období radosti a smutku. Slz a smíchu. Samoty a tvé blízkosti. Víš, je to hrozná bezmoc. Stejně tak, jak stromu nejprve usekli větve, stejně tak se cítím. Pomalinku umíram. Pomalinku mě opouští víra. Už mi dochází síla bojovat. Kde je má odvaha prát se s celým světem?!? Postavit se všem a všemu a jít si za svým? Přistupuje ke mě strach! Strach z toho co bude. STRACH!!!
Ale ty se neboj, má lásko, má příčino strachu, Tobě nic nevyčítám. Jsi v tom nevinně. Věřím tomu, že mi ty větve schválně neusekáváš. Já ti věřim....Jsi jen zmatenej. Stejně zmatenej jako to počasí, který si neuvědomuje, že stromu ubližuje. Jsi stejnej jak....jaro, který mu dává naději. Léto, který ho spaluje. Podzim, který mu tak hrozně ubližuje tím, že mu bere to nejcennější. A zima? Zima, která je šílenější než podzim. Zima, která ho svou krutostí jen vysiluje. Zima, která ho nutí k pláči. Pláči, kterej způsobuje to, že celej popraská. A když se s tím vším smíří, tak se objevuje jaro. Jaro se svou nadějí. Naděje! A tenhle blbej koloběh se stále opakuje. Jak tohle má jeden strom zvládat? Jak tohle má jeden člověk zvládat? Jak tohle mám zvládat JÁ???


Copyright © 2005,Caracol