Je možné, aby jediný pohled do očí vše změnil?

Anotace: Tohle jsem napsala před týdnem. Nevím, jestli je to úvaha. Prostě jsem se vypsala ze svých pocitů.

Je možné, aby jediný pohled do očí vše změnil? Jak dlouho trvá takový pohled? Pár desetin sekundy? To je pouhý okamžik a co trvá okamžik, nemůže mít význam. Důležité je přece jen to, co máme ve svém životě stálého.
Mně ale právě ten jediný pohled obrátil život vzhůru nohama. Nikdy se mi nestalo nic podobného. Většinou jsem rozumná, (možná až příliš) přemýšlivá bytost.
Jeho vážný pohled mi však pronikl až do duše. Mrazil i hřál. Probouzel i zabíjel. Pro něj to byl jen jeden z tisíce dalších pohledů.
Ale pro mě je od toho okamžiku všechno jinak než dřív. Vidím ho všude, kam se podívám. Jídlo, které mi dřív chutnalo, nemůžu ani cítit a noci nepatří spánku, ale myšlenkám na něj.
Chvilková touha? Také jsem si myslela. Přejde to, říkala jsem si. Den ode dne bude slábnout, až z ní nezbude vůbec nic. Jak jsem se spletla…Přežila léto a stále neztratila na intenzitě.
Jsem blázen? Asi ano. Vůbec ho neznám, nic o něm nevím a stejně všechny mé myšlenky a sny patří jen jemu. Může se něco takového stát rozumné a přemýšlivé bytosti jako jsem já? Myslela jsem, že ne. Nebo že bych nebyla taková, za jakou jsem se měla?
Poslala jsem mu vzkaz. Stálo v něm, že se mi moc líbí. Odepsal mi. Nepamatuje si mě, ale viděl moji fotku a chce mě poznat. A od té doby mé štěstí závisí jen na tom, jestli a co napíše. Vím, že jsem zblázněná do pouhé představy o něm. Logické odůvodnění nepomáhá...
Můj život je teď jako na houpačce. Zmítám se od šílené euforie až po absolutní zoufalství. Mám pocit, že mi něco chybí. To, že s ním nejsem, mi působí fyzickou bolest, která se šíří celým mým tělem.
Jak mi může chybět něco, co nikdy nebylo moje?
Uvidím ho. Mám strach…Jak moc se moje vysněná představa o něm liší od reality? Pokud je jiný, než jsem myslela, budu zklamaná. Pokud ale ne, zabije mě to. Je už několik let zadaný. Já taky. Je pořád pryč. Dělí nás příliš mnoho překážek.
Vím, že mi ublíží. Ještě pořád to můžu zastavit. Ale nějaká neviditelná síla mě žene kupředu. Možná vstříc štěstí, ale zcela jistě neštěstí. Cokoli se stane, bude špatně. A začalo to tak nevinně, pouhým pohledem jeho krásných modrých očí…