Odevzdání

Anotace: 27. – 28. 11. 2008

Podívej, nemám ani župan!
Není nic, co by mě před Tebou dokázalo skrýt.
Stojím před Tebou nahá a sama. Sama.
Sama jsem se před Tebou obnažila a odsoudila se tím tak k zatracení. Ať! Zatrať mě, můj drahý, opovrhni, odvrhni, zavrhni, svrhni. Udělej, co chceš (co musíš?).
Kradu Tvoje slova z hlubin svých vzpomínek a dělám si z nic sbírku na zdi nad postelí. Před spaním políbím každé zvlášť a rty mě pálí. Pálí.
Pálí mě Tvé mlčení jako pálí zmrzlá voda. A tak cumlám rampouchy Tvého nezájmu a sladím je Tvým pohrdáním.
Co na tom záleží, co bych si přála? Možná psi vyjí na měsíc jen proto, že sami vědí (nebo to alespoň cítí), že ho nemůžou dosáhnout.
Kdybys teď přede mnou stál, nic bych Ti neřekla. Ani slovo. Ale někde v koutku svých rtů bych pro Tebe schovala ten nejněžnější úsměv. Nikdy už Ti ho neukážu (a snad jsem Ti ho nikdy ani neukázala), ale zamknu ho a nechám ho hlídat maskou lhostejnosti a hrdosti.
Odevzdala jsem se Ti a Ty ses odevzdal Jí. Ona zná nejspíš mocnější kouzla, než jsou ta má. To Ona je ta, která se smí dívat, Jí ukážeš to, co já jsem vidět nemohla. Nemohla.
Nemohla jsem najít jediný důvod, proč si Tě zošklivit. A tak nad Tebou tiše roztahuji svá křídla, obklopuji Tě tichem a bdím. Bdím.
Bdím nad neudržitelnými okamžiky koncentrovaného naplnění a přehlížím všechnu ironii nenaplnitelného příběhu.
Svlékám se před tebou.