Návštěvnost
bojím se... II.
bojím se... II.
„Víš, já mám strach. Bojím se, že to nevyjde. Osud nebo co to je, nepřeje tomu, abychom byli spolu tak, jak bychom oba chtěli. Pár chvil co nám patří. To je hrozně málo. Předem je to ztracený….„
„Asi máš pravdu“ odvětila. „Ale pokud předem o něčem řekneš, že to nemá cenu, že je to nemožné, tak jsi prohrál…život je risk. Pokud neriskujeme, nežijeme. Strachem se odsuzujeme do věčnosti samoty. Strachem se odsuzujeme do jistoty, že náš život bude klidný. Ale to není život, to je jen přežívání…. “
Mlčel. Dlouho. Pár vteřin, které se zdáli být věčností. Pak to ticho ukončil jednou větou. Jednou jedinou větou, která změnila životy obou. Která změnila celej svět. … Věta, která zabíjí… zabíjí naději. Věta, která oživuje… oživuje slzy…
„Jenže ta jistota nám umožňuje nezažívat znova trápení, který jsme si už vytrpěli.“
a odešel……
...zůstala sama...
Copyright © 2009,Caracol
Komentáře (10)
Komentujících (7)
Doporučit
TiskOch...Hluboké myšlenkové dílo, padl na mě trochu smutek ze jeho rozhodnutí...Alespoň ona ví, kudy má jít...Moc pěkný příběh ST
24.03.2009 11:38:00 | Isobel
to seanko: děkuju, ale víš, nepotřebuju lítost... protože nelituju svýho rozhodnutí...a některé věci prostě nejdou i když si je moc přejeme...a třeba to tak je dobře.. třeba ne...uvidí se časem...vždy je naděje
22.03.2009 20:49:00 | Caracol
Ten konec mne rozhodil. Je mi tě líto.
22.03.2009 20:46:00 | Seanko
Caracolko... Ty nikdy nezůstaneš sama, slibuju...
02.02.2009 22:09:00 | Simísek
Ach ano, v tem zasejkc souhlasím já s Tebou, jen jde o to, aby se ten druhý mocka dlouho nerozmýšlel, mám tím na mysli, aby třebas potem nebylo pozdě... to by bylo též mrzuté :´o(
02.02.2009 17:22:00 | NikitaNikaT.
Nikitko, děkuju moc za Tvá slova... máš pravdu... Děkuju....Ale zase na druhou stranu si říkám, že nic se nemá lámat přes koleno, když se ten jeden bojí, chce to čas... trpělivost a neztrácet naději..
01.02.2009 15:05:00 | Caracol
Je to opravdu smutné... a vidíš, všecko je to o lidech... když se bojí udělat krok. Také jsem se bála, také jsem nechtěla... dnes su za to vděčná, že jsem se odhodlala... že jsem to riskla a šla do teho. Když jsme to chtěli oba a proč tedy zabíjet tu myšlenku, touhu... když oba věří, ač třebas jen v hlouby duši... aj to přecik je nějaká základ k úspěchů... mi se to zatím daří, tedy nám.
Předem zabíjet naději... je bolestné, zoufalé a mění to sny v páru... chjo.
01.02.2009 14:46:00 | NikitaNikaT.
angelíčku, myslím, že je to o mnohých z nás... bohužel :-(
01.02.2009 14:37:00 | Caracol
smutné :/
01.02.2009 12:19:00 | Andělskými perutěmi chráněna
to je o mě?
01.02.2009 09:46:00 | angelicek