I takový může být život po 40cítce ...

Anotace: Odsoudí někdo chování těch dvou lidi, nebo bude závidět tu odvahu a lásku po čtyřicítce....?

Takový může být život po 40cítce .

Byli jednou v jednom městě dva lidé, ona a on.

Každý z nich měl partnera, děti a rodinu, práci, zázemí, koníčky a své přátele.

Seznámili se na inzerát, ve kterém hledali kamaráda, přítele.

Človíčka – vrbu, která vyslechne starosti a strasti života, potěší písmenky a tím se vrbou stane také. Ani jeden neměl a nemá v plánu rozbít manžeství své, či toho druhého.

Ale ta již u obou neplnila to, co by měla. Jen se žilo vedle sebe, láska či emoce nebyly součástí vztahů, jen každodenní rutina - nákup, úklid, navařit... doma nebylo o čem povídat.

Erotika byla jako nutné zlo, prostě - „aby se neřeklo !“ Chybělo pohlazení slovem, mít se na koho těšit při příchodu z práce - ano to všechno se vytratilo .

Vědět že je někdo, kdo stojí o toho druhého, kdo si vzpomene třeba jen sms zprávou, a to ti dva hledali. Zjistili, že mají mnoho společného, zájmy, pejsky, povídání o nejrůznějších záhadách světa. Zjistili, že se jim líbí stejná hudba, stejný humor a že mají kupodivu i stejné chutě,

co se týče vaření.

Osud, či cosi jiné tyto dva lidi dalo dohromady...První mejlíky, foto, opatrné i trochu zvědavé zprávičky v mobilním telefonu, které si napsali, první schůzka a kytka...

Očekávání co bude, večeře v čínské restauraci a jiskrné pohledy.

A potom ta pomyslná „jiskra „ přeskočila ! Krásný večer a dotyk rukou při loučení, nečekané políbení když čekali na autobus. Zjistili, že když jsou spolu není jim tolik let, ale jakoby vzpomínkami na mládí sami o mnoho let omládli...

„Ne milí moralisté !“

Žádné bourání manželství, balení kufrů, pálení mostů !

Jen rozumná dohoda o přátelství, kamarádství a vztah založený na důvěře. Postel nebyla a není na prvním místě, ale mít někoho na povídání, povzbuzení a radu ! Někoho, kdo Vám dá odvahu se svěřit, někoho, s kým se zase můžete zasmát, zajit na kus řeči.

I na sex nečekaně došlo u něj doma v bezpečí. Atmosféra byla příjemná a podlehli oba, bylo jim krásně. Psali si i nadále mejlíky, zprávy přes mobil, pomáhali si ve všem, těšili se na sebe.

Začali se mít rádi, ale vše opatrně...

Jak on říkal: „Jiskra může zapálit ohýnek, hřát a je jen na nás, aby z toho nebyl požár.“

Po pár měsících, kdy jim bylo díky schůzkám v přírodě, nebo u kachničky, což je jídlo,

které si oba oblíbili jasné, že patří k sobě jako šálek a podšálek, rozhodli se naplánovat společný víkend.

Dvě noci mimo domov, pryč od všeho. V pokojíku nedaleko Prahy si splnili svá tajná přání, a cítili se, jako by jim znovu bylo 18let. Plán vyšel a oba prožili dva nekrásnější dny a noci svého života, jak sami sobě přiznali.

Oba mají pejsky a jak je známo, kdo nemiluje zvířata, neumí milovat ani lidi.

Scházejí se, pokud to jde i u něj doma. A krásný byl týden, kdy partneři jich obou byli pryč !

Ten týden trávili čas jako manželé u něj doma, on vařil a staral se o vše...

Mají na co vzpomínat. Jsou spolu víc než rok, a díky maliké krizi v jejich vztahu se milují ještě víc a je jim jedno, že je jim tolik let !

Umí se obejmout a políbit na ulici, což jim mnozí závidí a kroutí hlavami.

Staří se necítí, je jim tolik, na kolik se cítí oni sami.

On pro ní udělá vše co může a nestydí se ani za city a slzy, a ona taky ne.

Jsou to rozumní lidé, kteří vědí co chtějí a nechtějí si ublížit.

Důvěřují si a nemají před sebou žádné tajnosti . Chystají další společný víkend. Jsou spolu rádi a každá minuta je svátkem, třešínkou na dortu.

Někoho napadne, že to je nemorální, neslušné k vlastním partnerům a podobně.

Že je to nevěra a podvádění !

Třeba ano, ale netrápí se ti dva ve svých rodinách ?

Udělali si svůj svět a on ji nazval z legrace stínovou manželkou, nic nenamítala.

Puritáni namítnou: „Počkejte až se to provalí !“

„No a ?“
On řekl, že se ji nevzdá a ona totéž polibkem potvrdila. Oba vědí, že nebudou nikdy spolu jako manželé ( nikdy se nemá říkat nikdy ), ale tento vztah jim vyhovuje.

Co víc si můžou přát ? Mít někoho, koho milují a na rozdíl od domova,

kde slovo - miluji Tě - neslyšeli strašně dlouho, to umět říct do očí někomu, kdo přesně chápe význam těchto slov, která jsou pro jejich zákonné partnery jen ozvěnou dávno zapomenutého citu...
Milují se, jsou spolu rádi, poskytují si rady, pomáhají si.

Ale co je důležité... chtějí být spolu !

On se naučil vyznávat lásku a mít o ni strach. Píše básničky jako puberťák a mejlíky,

které ona ráda čte.

Oba poznali to, co za dobu manželství nepoznali - přiznali si to navzájem. Měli se poznat před více než 20 lety, smutně konstatují...



„Je na tom něco špatného ? Když se mají dva k sobě tak, jak je popisováno ?

Jsou to milenci ? Myslím že nejsou...

Dobří kamarádi a přátelé. To si myslím, že je to pravé !“

Takové přátelství se nedá vyvážit zlatem. Že se spolu pomiluji, když je možnost, místo a čas,

to je jejich svobodné rozhodnutí.

Čas ukázal, že ona není na jedno použití, jako kelímek, který se po použití zmačká a vyhodí.

Je jim spolu dobře a to si přejí.

Není to o penězích ! Za ty se láska, cit a něžnosti, ani přátelství a důvěra nekoupí...

Vzpomeňte si, kdy vás váš manžel, nebo manželka po mnoha letech objala a řekla „miluji Tě“ tak, až vám bylo jako zamlada...
Bohužel, manželství se stává rutinou, lidé vedle sebe jen žijí... a navenek vše vypadá, že jsou to spokojená manželství - pravda je ale hořká.
Odsoudí někdo chování těch dvou lidi, nebo bude závidět tu odvahu a lásku po čtyřicítce....?